Předvánoční

Letos je to před Vánoci trochu jiné. Loni jsme bojovali již touto dobou se sněhovými závějemi, letos to vypadá, že budeme potřebovat spíše deštník. Ale to nic nemění na vůli prožít krásné Vánoce mezi námi příbuznými a jak pevně doufám, v klidu a míru.
Protože se k blogu dostanu zřejmě až po Vánocích, přeji všem, kteří na něj zabloudí, hodně zdraví a energie do příštího roku, štěstí v lásce a výkonnost v práci a toleranci a trpělivost ke svým bližním.

Dobrodružství jedné kachny

Brůča je hospodář. Takže vždycky, když mají v Globusu akci na kachny, husy či podobná atraktivní jedlá zviřátka, neodolá a zakoupí minimálně jeden kus. Nedávno ta situace nastala opět, tak koupil kachny dvě. Jednu pro kolegu, jednu pro nás. Jenže měl moc práce a zapomněl ji v lednici, kde pokojně rozmrzla. Druhý den si na ní vzpomněl, když šel do lednice - ejhle kachna. Tak mi volal, cože se stalo a zda jí má dát opět k ledu, ale to není moc dobré, tak jsem kázala ať ji vezme domů, že si ji uděláme s hráškem. Když pro mě přijel jako obvykle do práce, tak se pochechtával a vyprávěl mi kachní odysseu. Když odjížděl z práce, tak ještě na poslední chvíli měl nějaký telefon a jak potom spěchal, tak celý nákup nechal v kuchyňce - nejen kachnu, ale i hrášek, pečivo a ještě nějaké hlouposti. Tak volal Patrikovi, aby nákup vzal o hodil ho k dědovi, kde se Brůča ještě cestou chtěl zastavit. "Hlavně nezapoměň tu kačenu!", ještě zdůraznil. Patrik splnil pokyny do puntíku - jenže přivezl kačenu z mrazáku, tu rozmrzlou nechal opět v lednici.
Takže ještě jednou a lépe. Ještě jednu okružní jízdu Prahou, výměna kačen a zpět na cestu domů. Když jsme přijeli domů, tak nám připadalo, že jen tak strčit milou kačenu do trouby a upéct, by se po takových peripetiích mohlo jevit skoro jako neúcta k tomu dobrodružnému ptáku. A tak jsme vymysleli, že uděláme terinku.
Nakonec do dopadlo takto:
Ingredience:
1 kachna (rozmrzlá)
1 kachní játra
3 plátky toastového chleba nebo veky
50 g domácí slaniny
3 kousky sušených naložených rajčat
1 cibule
5 kuliček jalovce
3 větvičky rozmarýnu
sůl, pepř
Postup:
Vezmeme si opravdu ostrý nůž. Kachnu jemně zbavíme kůže tak, aby pokud možno zůstala vcelku - nejlépe začneme podélným řezem z hřbetu - zujeme nohy a křídla, uvolníme od krku a vítězně dokončíme na prsou.
Na pánvi si osušíme kostičky chleba nebo veky, odložíme. Orestujeme slaninu s kořením a cibulkou, přidáme kachní játra a zrychla opečeme. osolíme, opepříme a přidáme nakrájená sušená rajčata. Zamícháme s chlebem, máme-li můžeme dát zelenou petrželku, a necháme připravené na budoucí použití. Kachní kůži dáme na prkénko lícem dolů, a poklademe ořezaným masem z kachny tak, aby se střídaly druhy masa po celé délce.  Doprostřed pak dáme nádivku a umně zavineme. Výsledkem by měla být šiška, kterou převážeme potravinovým provázkem. Zvrchu ještě osolíme a okmínujeme, podlijeme v pekáčku vodou a dáme péct. Pekla jsem asi při 180 - 200°C cca hodinu. Se šťávou nebylo třeba nic dalšího podnikat.
S hráškem dušeným na kousku másla skončila kachna své putování a já jí za to děkuji, neboť to bylo opravdu jídlo králů.

3. adventní neděle

Nejsme nijak nábožensky založení, takže o víkendu jsme se nezastavili a nepřemýšleli, zda jsme za rok spáchali víc škody než užitku. Byli jsme naopak docela pilní, někteří z nás dokonce hrozně pilní. Tak například nejmladší člen si vyrobil dva zoubky, což jak jistě každý uzná, je na 7 měsíců věku dobrý výkon. Brůča nevybočil z kolejí a ze samé bujnosti udil. V sobotu večer bylo douzeno, samosebou, že jsme neudili pouze pro nás, udilo se pro Bobeše s Káčou, Patrika s Lenkou a ještě Brůča zakoupil věnec buřtů - prý jako překvapení klukům z práce. I já jsem byla docela výkonná, upekla jsem nějaké košíčky, bez kterých není u nás vánoc, nejmladší jsem ušila část závěsů, které si mláďata vymyslela strašně složité, ale budiž. Zdá se však , že nejpilnější byl pes.
Když si totiž Bobeš v sobotu večer nazouval boty, odložil tác s čerstvým uzeným vedle sebe na lavičku. Celkem 4 kusy. Odnesl však pouze 3 kusy. Hádejte, kde byl kus čtvrtý, zvíci 1 kila? Pejsek se zašmrdolil a neodolal. Ráno jsem vstala jako první a již tradičně jsem se pustila do čištění krbu. Popel nesu do popelnice a na zemi vidím ohlodaný kus uzeného. No toto, říkám si a jdu zkontrolovat naše zásoby v dílně. Tam se zdá je všechno v pořádku. Došlo mi, že tentokrát se pytlačilo na cizím.
Psovi jsem neměla ani sílu vyhubovat, byla potrestaná dost. Počítám, že sežrala tak asi 1/2 kg, což je na 8 kg těžkého psa skoro nadpsí výkon. Měla pak chudinka, průjem, strašlivou žízeň a vůbec. Odpoledne, když jsme šli k Bobešům na kafe, tak Bobeš měl ten názor, že náš pes krade a je to lump. Já mu na to opáčila, že mu nemá činit pokušení, protože je to jen pes a že mu to strašlivě ublížilo.
Nakonec jsme se shodli, že je to jen uzené.
No a potom ještě pokračovaly další práce v domečku, chlapi tam něco lili na podlahu a říkali tomu samonivelační hmota a že to je nutné jako podklad pro dlažbu.
No a potom se nám rozložila postel - ale to nebyla moc novinka, Brůču nevydrží skoro žádná postel delší dobu, protože je jak lachtan a furt se mrská. A když se mrská 125 kg, tak na to holt nejsou postele stavěný.
No a to je tak všechno. Příští víkend mám narozeniny a vůbec nevím, co dostanu od dětí. Doufám, že to nebude předplatné do fitka. Ona mláďata mají neustále dojem, že je třeba nás udržovat mladé, čilé a pohyblivé, což je samozřejmě hodno pochvaly, avšak naše těla občas protestují. Někdy je podezírám, že to dělají hlavně kvůli tomu, abychom byli co nejdéle nejen soběstační, ale i užiteční.

Schody

Z podkroví do přízemí vedou schody. Dělal nám je před pár lety truhlář a dal si docela záležet. Vypadají docela dobře, jsou nalakované ..... nalakované. Už asi před dvěma lety jsem na nich uklouzla a sjela hezky až dolů. Po zadku. V životě jsem neviděla (v zrcadle) větší modřinu a taky tmavší, než která se mi udělala tehdy. Mizela velmi neochotně téměř 2 měsíce. A dneska ráno jsem sjela 3 poslední schody a narazila si pořádně záda zhruba v úrovni ledvin. Bolí to jako..... no bolí to moc. A taky pravý loket. Zajímavá věc, neudělala se mi modřina. Je to jen trochu nateklé. Zajímavé na tom je, že padám ze schodů nikoli když spěchám, nikoli pod vlivem..., ale když mě napadne nějaká špatná myšlenka. Poprvé mě schody potrestaly když mě napadlo, že je dobře, že jede děda už domů. Dneska jsem šla dolů a napadlo mě, že je dobře, že se snižování stavů v práci vyřešilo odchodem dvou kolegyň (přesluhujících) do důchodu. Nevím, co je na tom špatného, ale asi nevím všechno.
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!

Zelné závitky s kreativním přístupem

Je konec listopadu a to je doba, kdy by měl být mrazák de facto vyjeden, aby po Vánocích, resp. od února, kdy plánujeme zabijačku bylo možné další ukládání potravin. Avšak není tomu tak. No a to je ten důvod, proč si začínáme vymýšlet mrazákové kombinace. Zjistili jsme, že v útrobách mrazáku stále dlí dostatek balíčků s masem kozím a srnčím, hovězí osso buco a další poklady, kromě masa krůtího z poměrně nedávné koupě dvou krůt á 12 kg. Logika velí, to nejstarší vpřed. A to je kozí. Problém je, že naše dítka skopové néééé. Protože jsme přes týden s Brůčou sami, tak jsem v neděli vyndala kůzlečí mleté, hlávku zelí a dumala, co že vytvořit. Našla se i loupaná rajčata a zakysaná smetana, takže volba byla zřejmá.
Ingredience:
6 spařených listů bílého zelí (seříznout naplocho košťál)
500 g mletého kůzlečího (jehněčího) masa
1 cibule
1 PL kus-kusu
1/2 lžičky zázvoru
sůl, pepř dle chuti
na omáčku:
4-5 oloupaných rajčat
1 zakysaná smetana
50 g másla
3 bobkové listy
 3 - 4 x otočit mlýnkem s pepřem
1 lžička hnědého cukru
pár větviček tymiánu
1 chilli paprička

Postup:
Připravíme si kastrol s poklicí (ideální je keramický, není-li, tak alespoň masivní z jiného materiálu), na dno dáme koření (na omáčku), papričku a máslo, na to poklademe zelné závitky plněné kůzlečím okořeněným masem, do kterého jsme nadroboučko nakrájeli cibulku a dali kus-kus, přidáme nakrájená loupaná rajčata, zakysanou smetanu, osolíme, ocukrujeme, opepříme, přikryjeme poklicí a dáme na hodinu do trouby (studené) na 200°C. Nemícháme, neňucháme. Poté vypneme troubu a necháme dojít tak asi další hodinku.
Podáváme s rýží, špeclemi či jinou vhodnou přílohou (omáčka nemá charakter "knedlíkové" omáčky, jde spíše o zahuštěnou šťávu.
Každopádně tuto verzi zelných závitků mohu jen doporučit.

Staré dobré časy

Tak mi asi před měsícem přinesla Lenka obálku. Byla adresovaná mně, ale dost divně. Bylo na ní mé rodné jméno, druhé jméno, když jsem se prvně provdala a dost. Když jsem obálku otevřela, už bylo jasno. Hledal mě bývalý spolužák z gymplu, a že už jsme na spolužácích všichni, jen jsem chyběla já a ještě dvě holky.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít,  dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam.  Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.

Návrat ztraceného syna

Tak a je tady. Téměř po roce se najednou zjevil v mé kanceláři - opálený a takový jakoby dospělejší.
Nevím, jestli stojím jako matka za .... nebo je to normální, ale v takových chvílích by zřejmě měla matka zaslzet, srdéčko by se mělo zatetelit a tak. Jenže já se v takových chvílích vždycky podivím, že tenhle velmi pohledný mladý muž je můj syn. Ale pořádné obětí i s pusou samosebou na přivítanou nechybělo. A pak jsme se dali do řeči jako bychom včera přestali. Vyprávění nebralo konce, resp. bralo, ale až ve večerních hodinách, kdy už Ondrášovi po opravdu hodně dlouhé cestě docházely síly. A že prý s námi pojede zítra do Prahy zařízovat nezbytné. Ale ráno to neustál, a že si den odpočine. A tady byl ten rozdíl. Kdybychom přijeli z práce takto před rokem, tak bych v kuchyni našla špinavé nádobí, na zahradu by nebylo sáhnuto a vůbec .... Teď jsme přijeli, bylo vzorně uklizeno, listí na zahradě shrabáno na úhlednou kupku. Že bych na cesty takto vypravila i naší Týnuši? Pokud by to takhle fungovalo, tak by to stálo za úvahu.
Druhý den se vypravil za svojí neteřinkou, kterou ještě neviděl. Nemaje vůbec žádné zkušenosti s miminky (protože na Týnku se už jako miminko nepamatuje, když se narodila, bylo mu 5), tak se divil, že má takové buclaté tvářičky, a jestli jí Lenka moc nekrmí a tak. Náš Ondráš totiž je téměř posedlý štíhlou linií. V této souvislosti vypráví Týnka vždycky historku, která se skutečně stala, ale ona to brala jako vážnou diskriminaci z mojí strany. Prý vždycky, když se všichni sejdeme a dojde na oběd, tak nandavám na talíře a postupně si všichni chodí, abych nemusela pořád běhat do jídelny a zpět. A tak po Brůčovi a Patrikovi, kteří jsou mimo diskuzi, jsem nandávala Lence a ukecávala jí ještě na kousek přidání, pak přišel Ondra, to samé, pak Martin, zrovna tak. Nakonec přišla pro talíř Týnka, dala jsem jí méně se slovy "Ty jsi akorát, tak Ti nedávám tolik".
Od té doby nesnáší slovo "akorát". Ale fakt je, že ona je opravdu "akorát", ani tlustá ani hubená a moc hezká holka.
No a pak se rozjel za dívkou, kterou potkal  u Hobitů. Tedy jako matka do toho opravdu nemám co kecat, ale jsem zvědavá, jak to nakonec zakutlí. Od jeho původní dívky měl klíče od bytu, ančto nastoupila do firmy, která má výrobní závod v Číně a tak tam pracuje. Do Čech jezdí tak jednou za měsíc někdy na týden, na dva, někdy na dva měsíce, Ondra tedy hodlá bydlet v jejím bytě, než si opět uspořádá svůj život. No a teď do toho vstoupila ještě jedna dívka, která, jak se zdá, má taky nárok.

Když se státní svátek přitulí k víkendu

tak je to ohromně milé. Měli jsme v plánu spoustu práce a tak jsme se hned v pátek vrhli na moštování, tentokrát ze zimních jablek. Mošt byl úžasný, jen jsem se divila, proč mě večer bolí celý člověk. Inu, ono to není až tak jednoduché. Jen těch dřepů a shýbání a přinášení a odnášení! Ale výsledek byl skvost, až na to, že jsme to tentokrát dělali s Brůčou sami. Patrik se na plný plyn pustil do mého bylinkového záhonku a opravdu jej do neděle dodělal. A jak si ho tak zálibně prohlížím, ejhle on je ve tvaru J. Sice to nebyl úmysl, ale je to milé mít záhonek ve tvaru iniciály svého křestního jména, ne? A pak ještě přichystal takový uvítací fórek. Ondra než odejel na cesty, udělal před sklípkem takovou zahradnickou kreaci, potom to Bobeš nazval "psí hrob", ale to by všechno bylo v pořádku, kdyby minulou zimu nevymrzla kostřava medvědí a ještě jedna tráva a celé to neprorostlo naprosto nevypletelně pýrem. Takže se psí hrob musel zlikvidovat a osít normální trávou. Ondráš dostává osipky, když hrozí výzdoba nějakými umělými kytkami nebo použití různých kýčovitých prvků. A tak si Patrik dojednal u známých, že mu půjčí dvoumetrovou umělou palmu, kterou hodlá umístit na ten zrušený psí hrob či jiné vhodné místo jako fór na přivítanou. No a tak jsme si tak kutili a bylo to moc fajn.
V sobotu jsme ještě vyzvedli v Kácově slivovici, cestou Brůča zjistil, že nemá doklady kousek před Kácovem, tak jsme si přesedli a dojela jsem já.
Brůča projevil přání v neděli vyrazit naposledy na houby - já to posoudila jako úplný nesmysl, ale procházka podzimním lesem je taková stylová, tak proč ne. Tentokrát jsme kousek za Janovicemi zjistili, že nemáme doklady ani jeden, o mobilech nemluvě. Taky na co, když jdem na houby, že? Jenomže najednou v protisměru se ze zatáčky vyřítilo auto, řidič ztratil kontrolu nad autem a vyletěl ze silnice do příkopu, kde ho zarazil strom. Zastavili jsme a letěli k autu, jestli řidič nepotřebuje pomoci. Vypotácel se z auta, zkrvavenou tvář a v šoku. Ale byl živ, komunikoval a nezdálo se, že by kolaboval. Chtěli jsme zavolat pomoc, ale bez mobilu to moc nejde. Tak jsme zastavili auto se starším řidičem, ten vystoupil, viděl zraněného, zezelenal a začal omdlévat. Pak jelo naštěstí kolem další auto, paní byla zdravotní sestra, zavolala 155 a za pár minut bylo vyřešeno. Když přijela záchranka, lékařka konstatovala, že to bude pravděpodobně jen zlomený nos, ale na vyšetření do nemocnice ho stejně odvezou. Přijeli hasiči, ti se zabývali především autem. Zda a kdy se přiloudali policisté, na to už jsme nečekali. Odjeli jsme na houby. Jenže na tom našem vidlákově se nic neutají. Hádejte, kde byla naše bystrá policie? Ano, seděla v naší vesnici v hospodě a cpala si teřich.
I když to všechno dobře dopadlo, tak zbyla jakási ošklivá pachuť, že to se může stát někdy i nám či našim blízkým, a tak jsme procházku v lese brali jako duševní náplast. A že byla. Odměna v podobě košíku krásných hříbků hnědáčků a pohlazení duše.
Odpoledne už bylo takové - no nedělní odpoledne, co dodat. Jen nám zřejmě nebylo už přáno pracovat, protože sotva vzal Brůča do ruky lopatu, že dodělá záhon, přišel Bobeš na kus řeči, neboť byl opět sám, Kačena sloužila ve špitále. Když odešel, chtěli jsme ještě nařezat pár prken, ale při třetím říznutí pila drnkla o hřebík a bylo po řetězu. A tak jsme šli domů, zatopili v krbu a užili si ten poslední poklidný večer.

U kadeřníka

Jako každá normální ženská musím občas ke kadeřníkovi. Brůča na to reaguje jak býk na červený hadr. On nebyl za celou dobu, co jsme spolu, u holiče, neboť mě tyranizuje, abych ho stříhala. A tak jsme v průběhu času vytvořili takový pro obě strany snesitelný algoritmus. Brůča si jde sednout jednou za čas na pivo s kolegy z práce a já ten čas využiju na kadeřníka. Obě strany spokojené, funguje to. Jenže tentokrát do soukolí byl vsypán písek a začalo to skřípat. Původně měl Brůča dohodnuto na minulou středu posezení u příležitosti svých padesátin. Ale nějak to nevyšlo a tak to bylo v úterý odvoláno. Ale já už byla objednaná k holiči. Vyslechla jsem něco řečí, závěrečný argument byl ten, že to se mu to tedy vždycky prodraží - myslel tím to pivo, já kontrovala , že je to spíš obráceně, že se mi prodraží ten holič, ale první kolo jsem vyhrála a Brůča souhlasil s tím, že na mě počká a dali jsme si spicha ve 18.45 před mojí prací. Ve středu dělám do 17,30 a holiče mám 2 minuty od práce. Podle zkušeností dobarvení a ostříhání trvá tak hoďku. Měla jsem tedy 15 min rezervu. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Padlo 17.30, vyrazila jsem z vrat jak splašená, bez dechu dorazila do kadeřnictví a padla na mycí židli. Ujala se mě dívenka jak obrázek. Zeptala se, zda nemám poznamenáno číslo barvy, to jsem náhodou měla, tak jsem jí kartičku dala. Dost dlouho něco kutila vzadu, pak se vynořila s typickou mističkou, štětcem a hřebenem a začala barvit. Pak jsem si sedla pod takovou tu horkovzdušnou příšeru - 20 min. Už tou dobou se mi zdálo, že to jde nějak hůř než minule. Pak mě dlouho a velmi pečlivě myla vlasy a pak mě začala fenovat. "Stříhat se nebude?" otázala jsem se a ona s obočím dovysoka vytaženým se podivila, že si myslela, že se bude jen barvit. Ale přestala fenovat a začala stříhat. Dlouho a velmi pečlivě. Když bylo dostříháno, bylo 18.50, zoufale jsem hrábla do kabelky, že Brůčovi zavolám a poprosím, aby ještě vydržel. Leč hmátla jsem do prázdna. Důkladným prohrabáním kabelky jsem zjistila, že pokud Brůča volá - a to určitě volá - tak zvoní telefon v mé prázdné kanceláři. Venku pršelo, vlasy jsem měla mokré, ale přesto jsem řekla holčině, že to stačí a že prostě musím letět. No - účet, samozřejmě. A dívčina opět pomalu a pečlivě začala vyplňovat účet. Měla jsem jen dvoutisícovku, další problém, ale pan vedoucí jej obratně vyřešil, zaplatila jsem, popadla účtenku a běžela. Brůča byl právě v plodné debatě s městským strážníkem, který trval na tom, že jestli hned neodjede, tak dostane pokutu.  Bez dechu jsem doběhla k autu a když strážník viděl co urousaného se hrne k Brůčovi, vzdal to a opustil pole. Brůča bručel, teprve, když jsem mu dopověděla, co že jsem zažila, včetně zapomenutí mobilu v kanceláři, začalo mu cukat koutkem a celou kauzu ukončil mravoučným prohlášením "Já ti říkal, abys k tomu holiči nechodila!" A to jsem mu raději vůbec neřekla, že ta roztomilá holčina mi s klidem Angličana naúčtovala i fenování, účes a lakování.

Narozeniny v reálu

No a je to za námi. Trochu jsem se rozmýšlela, co vlastně stojí za zapsání, ale nakonec byly to významné narozeniny a tak už jen proto.....
V pátek bylo Brůčovi blbě, ančto si na něj sedl nějaký virus. Kýchal, prskal a nadával. Týnka ho odeslala do pelíšku s tím, ať se vyleží, že to všechno zvládneme, navíc obrovský hrnec guláše již byl v podstatě hotov.
A tak jsme v pohodě začali připravovat oslavu, já udělala sýrovou roládu s lososem, Týnka skvělé tiramisu (byla to dávka jak pro koně z 1 kg Mascarpone) a pohoda. A zrovna jsem si říkala, že si půjdu brzy lehnout, abych byla ráno fit a schopná to všechno dodělat a připravit. Ráno bylo Brůčovi lépe, nicméně od 9 ráno bručel a bručel, že se to nestihne, že on nemůže být ani chvíli nemocen, že bez něj to nejde dopředu, že jsme k ničemu a kašlem na něj... a tak dál v tom duchu. Trochu jsem ho chápala, protože z nějakých důvodů přišel Emil, tj. Patrikům táta dodělávat komín a nějaké štukování v domečku a Patrik mu pomáhal, takže dopoledne byl Patrik mimo provoz. Brůča se začal uklidňovat až potom, co jsme spolu napíchali na rožeň maso a začalo se pod ním topit. Šla jsem dělat chlebíčky, česnekovou pomazánku jsme měli připravenou od včerejška, tu upatlala Lenka. Ve dvě hodiny bylo všechno v mašlích, jen přijít hosté. Počasí bylo úžasné, na slunci docela příjemně. První hosté trochu nabourali plán, vzali z přístřešku stoly a židle a hup s tím na trávník na slunce. Pak už se jen přidávaly stoly a židle a až do západu slunce se sedělo na sluníčku. Bylo to celkem logisticky náročné, protože občerstvení bylo připravené v přístřešku a bylo nutné s tím furt běhat dolů a nahoru. Ale dobrý. Po západu slunce začalo být zima. Týnka zavelela do domečku a hosté si posbíraly opět stoly a židle a bleskurychle se zatopilo v domečku a upravil se pro pobyt více lidí. Brůča opět trucoval s tím, že on to naplánoval v přístřešku. Bobeš tentokrát předstíral, že umírá, zdržel se alkoholu a vařila jsem mu mátový čaj, takže s ním nebyla žádná sranda. Kačena jen obracela oči v sloup, nabyla jsem dojmu, že by snad záchval hypochondrismu?  Ale měla jsem tolik práce, že jsem to neřešila. Kolem desáté večer již hosté prořídli a já jsem si říkala, že zbývající mají všechno, co potřebují, a odebrala se spát. Za chvíli se dohrabal i Brůča s tím, že dole zůstali jen tři poslední mohykáni. Bobeš starší, starosta a soused Tonda. Tonda je zkušený borec a má to blízko, takže se mu zřejmě podařilo odejít důstojně. Zato druzí dva tak dobře nedopadli. Dostali se spolu před branku (zaplaťpánbůh) a tam upadli. Zrovna v tu chvíli dojela Kačena pro tchána, neboť se jim zdálo, že dlouho nejde. Líčila to jako srdečné objetí na zemi, problém byl, že zůčastnění nemohli vstát. Moc prý ani nepomáhalo, že se Kačena snažila je dostat do horizontální polohy. Musel to být pohled pro bohy, škoda, že jsem spala. Nakonec je rozvezla do domovů a spali všichni. Na oslavách je nejhorší úklid a pak někdy taky hlídání našeho dědečka. Dědeček občas přebere a pak není nikdy jisté, co podnikne. Tentokrát jsem ho zastihla v sedě před krbem, podotýkám hořícím, s čelem opřeným o to sklo. Zahnala jsem ho spát a doufala, že tam, tedy ve svém pokoji, již zůstane.
Ráno nastal úklid, ale zvládly jsme to s Lenkou celkem v pohodě, v 10 už by nikdo nevěřil, že se včera konala burajá oslava.
Takže na nějaký čas je klid. Jenom na závěr podotýkám. Panická hrůza Brůči, aby bylo dost jídla se opět ukázala jako lichá. Snědly se chlebíčky, sýrová roláda a asi tak 3/4 tiramisu. Guláš zbyl asi tak na oběd pro nás všechny - fajn, masa se už nikdo ani nedotknul, tak je v mrazáku. Nejhorší na tom je, že při příští oslavě se to zopakuje, Brůča bude mít opět pocit, že budou všichni mít hlad a přežene to s jídlem a pak toho spousty zbyde. Ale to je běh věcí u nás. Už jsem to vzdala.
Takže happy birthday, Brůča.

Narozeniny, počasí a gratulace

Tuto sobotu má Brůča padesátiny. A jak už to tak bývá, tak si umanul, že žádná hospoda, kdepak, tam to mají všichni a krkovička (hospodský) na tom nekřesťansky vydělává. No a kromě toho, on chce své hosty uctít svými jedinečnými výtvory, což by samosebou v hospodě nešlo. Domácí oslavy se v letních měsících u nás konají v "přístřešku", což je stavba o půdorysu cca 60 m2, sice se střechou, ale místo obvodových zdí jsou jen kamenné sloupy.  K tomu je vedle docela velký krb, do kterého se vejde prase, s otočným rožněm na motor a udírnou, takže v pohoštění můžeme docela slušně improvizovat a vymýšlet.

Jenže teď bude polovina října a večer tak mezi 10 až 5 °C. Pohoštění máme vymyšlené, částečně i připravené (tedy polotovary), ale nějak se nám nedaří poručit větru, dešti.
Důsledek toho je, že Brůča je nervózní. Nakonec jsem navrhla, že začátek oslavy, přípitky a tak se bude konat v přístřešku a později až lidí trochu ubude, tak připravíme domeček, kde můžeme zatopit. Brůča bručel, ale uznal, že za daných okolností mu nic jiného asi nezbude.
A tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím se scházejí první gratulace, i synek včera volal z Kambodže, přičemž mi telefon zvonil v autě cestou do práce. V autě je trochu hůř slyšet a tak, když se mi ohlásil syn příjmením, tak jsem ho nepoznala.  To je taky nápad, ohlásit se vlastní matce příjmením. Když se to vyjasnilo, tak se dotazoval, kde je táta, že by mu chtěl popřát. Brůča má rozbité hand-free v autě a s jeho přístupem už rozbité asi i zůstane a tak spáchal dopravní přestupek (když volá syn z takové dálky) a vzal si telefon. Podle reakcí byl potěšen, že Ondráš na něj nezapomněl a hezky vrkal. Pak dovrkal a předal mi syna zpátky, ještě jsme chvilinku povídali, jenže ona je to trochu drahá legrace, tak jsem sama směřovala k ukončení hovoru. Těsně před rozloučením z Ondráše vypadlo, "jo, mami a mám ještě jednu takovou malou prosbu, potřeboval bych poslat ještě deset tisíc".  Oni totiž chlapci nechtěli platit za mezinárodní převod peněz z NZ a tak peníze poslali na jakýsi pokrový účet. Jenže tam taky zůstaly, protože k jejich další manipulaci je třeba určité formy kvalifikované autorizace a tu nelze provést z džungle. A tak museli zaskočit rodiče za bankovní ústav. To by mě ale zajímalo, co by se stalo, kdybychom ty peníze prostě neměli? Asi by museli mýt nádobí v asijské restauraci či něco podobného. Taky jsme se při hovoru dozvěděli, že syn se vrátí 7.11. a tudíž budeme mít šanci oslavit společně VŘSR. Došlo i na kufr, je v něm totiž kabát na cestu z letiště domů. Tak ho mám otevřít, kabát vyjmout a zařídit předání . To je trochu slabé místo v logistice, protože když jsem se zeptala, jestli budou chtít přivézt z letiště, tak prý ne. Možná tím cestováním kabát se stal inteligentním a po osvobození ze zavřeného kufru se vydá za svým pánem samostatně - čert ví.

Kominík

Už v létě jsem nesměle navrhla, že by se měl zavolat kominík před topnou sezonou, neboť komín vždycky čistil Ondráš, který je ale letos trochu mimo, skoro na druhé polokouli, takže komín zřejmě nevyčistí. Jiný schopný adept v rodině není. Brůča pokýval hlavou, že to by se tedy opravdu mělo a vypustil tuto starost z hlavy. Když jsem nesměle podotkla, že by to měl udělat on, protože v našem vidlákově je pořád zažitá taková představa, že pokud je v baráku muž, tak zařizuje "mužské záležitosti", tj. opravy, údržba, stavby atd... Pokud do toho zasáhne ženská, tak si ji řemeslník odsune na čekací pozici a počká až mu objednávku potvrdí "chlap". Je to nesmysl, ale bohužel to tak funguje. A tak jsem už začátkem léta vyhledala příslušného akreditovaného kominíka (bože to je ale taky blbost!) a zavolala, že bych potřebovala jeho služby. Překvapivě slušně odpověděl, že není moc kamarád s počítačem, ale ať pošlu objednávku SMS. I učinila jsem tak. Asi za tři týdny v sobotu volal Bobeš, že je u nich kominík, zda může přijít k nám. Nevím už proč, ale absolutně se to nehodilo a tak jsem řekla, že bych ráda, kdyby předem zavolal, abych si alespoň vyzvedla v bankomatu peníze. K Bobešovi dorazil tři - slovy tři dny po SMS objednávce! No a to domek užívají jako rekreační chalupu. Brůča kauzu kominík vyřešil po svém. Prostě kominíka nepotřebujeme, protože ať mu teda někdo vysvětlí, proč. Někdo si umane, že vydá vyhlášku, kterou se to nařídí všem, že musí dát jednou ročně prohlédnout komíny, avšak bez viditelných sankcí. "Ukažte mi někoho, kdo v domácnostech dává pravidelně ve stanovených lhůtách provádět elektrorevize!" vykřikoval a měl samozřejmě pravdu, ale já mám věci ráda v pořádku a pak.... ten komín potřeboval vyčistit. Minulou neděli, když děti odjely, jsem už vzdala kominíka a podle předpovědi počasí bylo celkem zřejmé, že se blíží nutnost zatopit a to v horizontu týdne. A tak Brůča vybral komín. Uklidila jsem koupelnu, protože po Brůčovi se uklízí vždycky. Sice si dal na zem noviny, ale jen na kousek podlahy o rozměrech cca 40x30 cm, což absolutně nestačilo a saze byly všude. I na těch novinách samozřejmě. Ale komín byl vybraný.
Tento víkend se ukázalo, že předpověď počasí bohužel nelhala a tak jsme zatopili. Trochu jsme to přehnali, protože Verunka je zimomřivá, ale nakonec to byla docela příjemná změna. V sobotu se domluvil Brůča s Patrikem a Lenkou na houbách a tak po snídani v neděli vyrazili. Já jsem docela spěchala, protože mi nechali Verunku a oběd. Zaplať Bůh zůstala taky Týnka s Martinem, jinak bych se asi zbláznila. Brůča totiž dostal chuť na obalovaný květák s br.kaší. Nic proti, ale je to dost pracné, zejména v množství pro 6 lidí. Tak jsem právě začínala obalovat, když zvonil mobil. Ejhle - kominík. No tak přijďte, dím do telefonu. Byl tam cobydup a kulhal. "Copak se Vám stalo?" ptám se. "Ale, šlápl jsem na hřebík, odpověděl na to on. "A kdepak máte výlez na střechu?" "Jsou dvě možnosti," dím na to já, "buď po žebříku přímo, nebo po štaflích střešním oknem" .
"No jó, ale vy nemáte nášlapné tašky, co když nějakou tašku prošlápnu?"
Nakonec jsem přistavila žebřík, kominík nahodil na rameno kouli se štětkou a já se zeptala, jestli mu nevadí, že se topí. No to tedy vadilo. Tak jsem se vrhla ke krbu, vytáhla dvě hořící polena, hodila je do kýble s vodou, vynesla ven - hrozná práce. Mezitím se kominík činil na střeše. Za chvíli leze dolů, vidí kýbl s doutnajícími poleny a moudře praví, že to nebylo nutné, že jsem to klidně mohla nechat hořet.
Pak přistoupil k administrativě. A jaký je to krb? Takový jsem ještě neviděl. Snažila jsem se vysvětlit funkci, ale pořád chtěl vidět, kde je výměník. Výměník není, je to dvouplášťový krb s rozvody do ústředního topení, odpovídala jsem, ale všechno marné. Po chvíli jsem začala mít dojem, že absence výměníku je určitě něco, proč nám nedá kominickou revizi. Nakonec ještě nastal jeden průšvih a to, že není možné ověřit trámoví u komína. Dalo mi docela práci mu rozmluvit snahu nacpat se do prostůrku pod hřebenem střechy, protože by se tam nedostal ani Houdini kolem expanzní nádoby a kromě toho je tam ještě izolace a stejně není nic vidět.
Odcházel s pochybami, že to není tak úplně dobré, doporučil vyměnit půlku střechy (12 let stará střecha s Bramacem), instalovat komínovou lávku, stoupací tašky, pak že by bylo taky dobré ten komín vyvložkovat třisložkovou rourou. Měla jsem dojem, že nejpozději příští týden nám spadne na hlavu střecha i s komínem a při prvním sněhu nebudeme moci topit, protože pod jeho tíhou se komín rozpadne a zhroutí dovnitř.
Po půlhodině odjížděl se slibem, že do 14 dní dodá revizi a zároveň potvrzení o zaplacení. Ano vážení přátelé,  zaplatila jsem takříkající bianco v dobré víře. A upřímně řečeno za 30 minut vydělat 900,- Kč by se mi líbilo taky. Komu ne, že. Na závěr, když jsme se loučili, tak jen tak tiše poznamenal, že bude ještě třeba vybrat znovu komín zdola. Nějak jsem to pořádně nezaregistrovala, až když jsem si šla umýt ruce. Zavyla jsem, protože v koupelně bylo černo. Kam se hrabe Brůča. Saze pokrývaly nejen dlaždice, ale i košík s čerstvě vypraným a vyžehleným prádlem, Verunčinou vaničku s lehátkem a žínkou, zrcadlo a vůbec  všechno. Chtělo se mi brečet.  Naštěstí Týnka je moje holka. A tak když Brůča přijel, bylo uvařeno, uklizeno.
Brůča má ke všemu ještě šetřivou, takže když se vrátil z hub (s plným košíkem), tak vytřeštil oči a zabědoval, že jsem měla kominíka vyhnat, takové zbytečné výdaje. Ale tím to skončilo. Ani jsem neřešila, co by dělal, kdyby se vrátil s prázdným košíkem. To by zřejmě vyjel za kominíkem, a chtěl aspoň stovku vrátit. Když jsem si trpce stěžovala, že to prádlo, které mi Lenka vyžehlila v sobotu je opět v pračce se sazemi, jen se podíval a otázal, proč jsem ho neuklidila už v sobotu. Miluji Brůču.

No a máme po dovolené......

Nemám moc ráda poslední den dovolené, vlastně už ne dovolené, ale té neděle před "tím" pondělkem. Na oběd už jsme s Brůčou osaměli, Bobeš se svými satelity odjel už ráno, ančto Martin měl turnaj v házené, mláďata odjela před obědem, prý aby se aklimatizovala doma, nákup a tak. Týna odjela už v sobotu před obědem s Martinem a jeho mámou. Takže úderem 10 hodiny dopolední jsme byli sami. Tak nějak jsme se do oběda poflakovali, pak se naobědvali a po obědě odvezli hrušky do pálenice. Bylo nádherně, babí léto v plném proudu. I že bychom si cestou zpět trochu zahoubařili. A tak jsme na hodinu zašli do lesa. Světe div se, našli jsme půl - a možná přes půl - košíku hub. Asi nám ten les chtěl dát cenu útěchy za celoroční přízeň. Jeli jsme domů a já dostala ukrutnou chuť na pořádný, ale opravdu pořádný a poctivý guláš. V této disciplině Brůča těžko nachází soupeře a taky se rád chlubí. Hovězí veverky jsme měli doma k dispozici,  ostatní suroviny taky, tak nebyl problém. Jediné, co trochu problém byl, bylo množství masa. A tak jsme jednu veverku zvící 20 dg oddělili s tím, že ji přidáme ke kousku srnčího a k večeři si uděláme masovou směs se zeleninou. Vařili jsme venku, v přístřešku, protože jsme chtěli využít zřejmě posledního dne, kdy i večerní teploty dosahují příjemných hodnot.
Guláš gulášovatěl přijatelným způsobem, mezi tím jsme dělali jiné věci a nakonec přišla řada na večeři. Přinesla jsem z lednice srnčí a sháním se po veverce. Brůča se taky sháněl po veverce, leč marně. Veverka nebyla. Začali jsme tušit. Pojď, obrátím se na Chiki, půjdeme dát papů. Šla. Do misky jsem nandala obvyklou porci, kterou většinou zhltne během dvou vteřin. Nyní rýpla čumákem do hromádky a odešla. Hm.
Vytáhla jsem z lednice plátek šunky a lákala. Nic. Jen nenápadně začala směřovat pod svoji oblíbenou postel. Za chvíli nekoukal ani ocásek. Bylo to jasné. Chiki, ty zlodějko!  Jenže - byl konec dovolené - tak ať si aspoň užije ten pes.

Kufr

Ondráš si skotačí po Vietnamu a mě došel kufr. Tedy ono by bylo všechno v pořádku, kdyby šlo nějak komunikovat. Ale to nejde. Takže nějak tak před měsícem, když se hoši chystali opustit zemi Hobitů, tak mi Ondra napsal, že mi posílá kufr se svými svršky a částečně i Pepovými, protože jedou do teplých krajin, kde zimní věci už potřebovat nebudou. O.K.
V přiměřené době, asi tak za deset dní jsem měla ve schránce dopis z České pošty, který obsahoval formulář plné moci České poště k proclení zavazadla a poučení, kdybych ho náhodou chtěla proclívat sama.
Dále informaci, že kufr je na celnici v Ruzyni. Trochu mě polil pot, když jsem si přečetla poučení a dozvěděla se, že když se jedná o osobní věci z ciziny, tak je třeba doložit pobyt kopií pasu po dobu aspoň 6 měsíců.
Tak to jsem neměla. Ale usoudila jsem, že nějaká reakce je lepší než žádná a vyplnila jsem plnou moc s tichou nadějí, že naše pošta si s problémem nějak poradí.
Včera na mobilu - neznámé číslo. "Tady česká pošta, u telefonu...., celní deklarant. Prosím Vás ono je to trochu problém, možná, že by stačilo nahradit doklad Vaším čestným prohlášením." I vyměnili jsme si e-maily a já napsala čestné prohlášení, že pokud vím, jedná se o obnošené svršky mého v cizině dlícího syna a vzhledem k destinaci - Vietnam, Kambodža a Malajsie nemám možnost získat kopii cestovního dokladu.
Tak teď jsem zvědavá, jak to bude dál. Hlavně vzhledem k tomu, že v jednom z e-mailů, kde se Ondráš pídil po osudu kufru, mi jen tak letmo sdělil, že v kufru je i notebook, aby se prý nepoškodil či nezničil na cestách. Jo, děti. Takže to je sága "kufr", díl první. Stejně mám dojem, že na konci to dopadne možná tak, že kufr se vrátí k Hobitům, ti jej jako nedoručitelný otevřou, obsah vydraží a výtěžek bude připsán na účet hobití pošty.
Dopisuji díl druhý - aneb Jak to dopadlo. Minulý týden jsme měli dovolenou. Brůča měl nějaké služební povinnosti - tedy přesněji pařenici v motelu na zahájení činnosti nové firmy a tak potřeboval nejpozději do 11 odjet. A přesně v tom nejnapínavějším okamžiku - kontrola, zda má doklady, pantofle, pyžamo, kartáček na zuby atd.... slyším přes branku: "pošta!" Na toto heslo vyrazil jezevčík jak vystřelený a vydával zvuky v tomto případě obvyklé, čili hrozné. Zavřela jsem nemilosrdně jezevčíka do pokoje, vyšla ven a tam pošťačka s obrovitým kufrem. Služby celního deklaranta stály 96,- Kč a to bylo všechno. Mezitím na mě letmo Brůča zavolal ahoj, tak já jedu a odjel. Kufr jsem pomocí dcery dovlekla dovnitř a mé oko popatřilo na stůl v jídelně. Pěkně uprostřed trůnil Brůčův mobil a na lavičce v předsíni jeho taška, ve které bylo pyžamo, pantofle, kartáček na zuby.... atd. Neměla jsem kam zavolat, leda snad na stůl v jídelně, avšak to by bylo kontraproduktivní. Naštěstí Brůča potřeboval tankovat a při té příležitosti zjistil, že mu téměř všechno vybavení chybí. Tak se vrátil a pod pečlivým dozorem se opět vypravil. Prostě všechno dobře dopadlo.

Pytel fazolí potkal kozu

Tak jsem přemýšlela, co mám uvařit a najednou mě napadlo, že by bylo dobře trochu ujíst z pytle fazolí, které nám nechal jako pochybné dědictví náš syn, než odejel do světa. Druhý faktor při výběru byl fakt, že je naléhavě třeba zeštíhlit obsah mrazáku, neboť co nevidět nastane potřeba tam uložit jablečný mošt.
No a tak jsem vytvořila kozí kreaci s fazolovým pyré.

Fazole jsem namočila a uvařila, před dovařením přidala svazeček máty. Pak to všechno propasírovala, osolila, opepřila, přidala citronovou šťávu z 1/2 citronu a plátek másla a vyšlehala s trochou vody, ve které se fazole vařily. Tolik o fazolích. Kozu jsem nakrájela na kostky, zprudka opražila na oleji na hluboké pánvi, osolila, přidala pár větviček rozmarýnu, pár větviček tymiánu, otočila pepřovým mlýnkem, zalila červeným vínem a nechala pomalounku přidušovat. Když byla koza měkká, zredukovala jsem šťávu na minimum, masíčko posadila na kopeček pyré a Brůča papal a chválil.

Domnívám se, že fazolové pyré by byla i skvělá věc s domácími klobáskami či domácím uzeným. Ale k té koze to bylo opravdu šmakovní.

Periodické záchvaty bručiliozy

Tento víkend zaslechl Brůča zvěsti, že začínají "růst". Co? Inu houby. A tak v sobotu večer obratem ruky změnil plány na nedělní ráno a že musíme na houby. To množné číslo je správně. Ani ho nenapadne pídít se po tom, že jsem třeba chtěla dělat něco jiného. Nesměle jsem opáčila, že tedy asi nebudeme obědvat. Brůča obratem řešil: tak si přivstaneme, abychom byli zase včas zpátky a já Ti to nakrájím. A bylo. Jak to slyšela Kačena, tak že oni půjdou taky, ovšem, že na "svá" místa, nikoli na Brůčovo hřiboviště, protože tam prostě houbařit nelze - všechny hřiby jsou Brůči.
A tak ráno raníčko jsme vstali, nasnídali se a ...... nic. Branka zamčená a šmitec. Nepustila nás ven potvora.
Patrik se už taky hemžil venku a tak nás pustil bránou.
Houby zcela podle předpokladů nerostly. Našli jsme pár mohykánů téměř uschlých nastojato, větší lžíci lišek, jednu holubinku zelenou a tři hřiby v různém stadiu ohlodání slimáky. Jo a asi tři růžovky. No ale na večeři dobrý. Vrátili jsme se, Patrik mezitím přepiloval zámek a zvěstoval, že je třeba koupit jak zámek, tak vložku a když už tam budeme, tak že by bylo dobré i kliku se štítkem (po deseti letech provizoria). Brůča má občas období, kdy začne urputně šetřit úplně na všem, většinou s odůvodněním, že to utrácení už stačilo. Někdy to dotáhne do dokonalosti, když začne chodit v botách s prasklou podrážkou či mě nutí, abych mu zazáplatovala jediné kalhoty, které nosí a strašně se rozčiluje, že nemá co do práce, protože si ušpinil jedinou košili. Tisíckrát jsem se snažila mu vysvětlit, že je lepší i úspornější mít šatník trochu košatější, že se to méně onosí a déle vydrží - Brůča není žádný manekýn a v podstatě se celý život drží modelu džíny + polokošile, tričko či košile, maximálně + 1 - 2 kraťasy či tříčtvrťáky na léto a tak se ho nějaké módní trendy moc netýkají. Pak dojde k poznání nutnosti a jde se do obchodu. Až donedávna byla volba jednoduchá. Došlo oblečení, šlo se do nadměrek do Přemyslovské a tam se Brůča oblékl. Ale nyní, když zhubnul zpět do konfekční velikosti (kterou ovšem přeci jen nemají všude), tak se situace zhoršila.  Možnost výběru je někdy věc ošidná. Už měsíc kupujeme boty, kalhoty a nějakou mikinu, taky by bylo načase se podívat po zimní bundě či kratším kabátě, ovšem zatím je konto zcela čisté, nekoupili jsme ani kapesník. Horší je, že se tyto záchvaty věkem zhoršují. Takže už se stalo, že mi Brůča utekl z obchodu, když jsem chtěla ke kalhotám zakoupit tričko, že jsme šli pro kalhoty, košili a bundu a odešli jen s kalhotami. To už jsem si zvykla. Teď to začíná dotahovat do konce. V OBI, když jsme kupovali zámky a kliku, tak odmítl koupit kliku, která se mi líbila, ale byla o 200,- Kč dražší s pohledem, jako bych chtěla zruinovat celou rodinu. Pak kupoval zarážku na dveře, měli ji ve dvou velikostech s rozdílem 10 Kč. Jakou si myslíte, že máme? Aspoň se mi podařilo koupit rohožku i když i ta prošla jen tak tak.
Když jsme koupili, co jsme měli, tak jsme šli ještě do kytek, protože bylo potřeba koupit květináč na rozmarýn a pak jsem chtěla dvě chrizantémy jako náhradu za ty, co mi loni vymrzly. Do dneška se celá rodina baví historkou, jak Brůča kupoval výhodně květináče asi před dvěma roky. Měly nádherné venkovní mrazuvzdorné květináče ve třech či čtyřech barvách a jakoby řeckými vzory. A k nim misky. Brůča se nadchnul pro zlevněné květináče (cena fakt dobrá - ohromný glazovaný květník za 275 Kč), naložil tři kusy do vozíku a já jsem jen řekla - no a co misky. Brůča ochotně zajel k miskám, vyzkoušeli jsme velikost a barvu, naložili a jeli k podkladně. Teprve u poklady Brůča zjistil, že misky jsou dražší, než květníky. Nafouknul se jak balón, řekl nikdy a od pokladny dojel misky vyměnit za obyčejné terakotové, které ovšem už tak s krásnými květníky neladí. Všechny návštěvy si okamžitě všimly nových květníků vystavených na kamenné zdi u krbu a všechny s různou obměnou komentovaly i nesoulad s miskami. Tak jsem vyslechla "Misky už nebyly?", "Je škoda, že k tomu nejsou stejné misky." apod.
Nyní je tu toto období znovu. Většinou nakupuje přes poledne Brůča, ančto má auto. Dneska dopoledne volám, že v podstatě nemusí kupovat skoro nic, možná kousek pečiva a psí konzervy. Přesvědčil mě, že tam je ještě balený krájený chleba, takže nemusí koupit vůbec nic. Jemně jsem připoměla psa. Brůčova reakce byla typická: To tam ten pes už nemá ani půlku konzervy?

Vůně jablek

Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.

Léto pryč - do zimy coby dup

Tak nám to zase pěkně uteklo. Koncem srpna, dokud děti chodily do školy,   jsme kupovali školní pomůcky, snažili se děti dostat do normálního režimu, protože dva měsíce žili zpravidla bez pravidel (tedy nežili jsme jak divoši, ale někdy k tomu nebylo daleko).  Teď posečená pole a vysoká modrá obloha mi připomínají, že kalendářně sice léto je, ale fakticky končí. O víkendu jsme sklidili švestky a odvezli je ke zkapalnění, pozorujeme, jak dozrávají jablka a hrušky a doufáme, že porostou houby.
Stále využíváme bazén a zřejmě ještě tak do konce října využívat budeme. V této souvislosti bych chtěla poznamenat, že v našich podnebních podmínkách je opravdu jediným řešením bazén krytý a vytápěný, protože jinak celá investice přijde v podstatě vniveč. Vím, že mi na to může někdo opáčit, že je lepší alespoň něco, ale já si to opravdu nemyslím. Kamarád má takovou věc na zahradě a když se může vykoupat tak 10 dní v roce je rád, zbytek doby čistí a čistí, no a věčně do toho musí cpát nějakou chemii, mimochodem nijak levnou, aby se nerozmnožily řasy. No a když už o tom mluvím, všude se inzeruje bazénová chemie. Celé pluky odborníků se tím živí. Nikde jsem však neviděla inzerát typu: "Nechcete bazénovou chemii? kupte si bazén se slanou vodou, spotřebujete za rok půl pytle soli (a možná ani to ne) a nemusíte se o nic víc starat. Nevěříte? Přijďte se podívat" A přitom to fakt funguje. Ale kdyby nám to neporadila jedna známá, možná bychom se o tom ani nedozvěděli.
Když už jsem v tom naříkání - dnes ráno jsme jeli svoji klasikou - D1. Kooperativa má na začátku takový nápis, zřejmě to má být reklama, ale moc to tak nevypadá. Zní to: "D1 zřejmě slouží k tomu, aby se co nejméně Pražáků dostalo do Brna". Nevím, co tím básník chtěl říci, ale být ředitelstvím silnic a dálnic, tak asi tento nápis nařídím odstranit. Budí to dojem, že vjíždíte na silnici, která je krajně nebezpečná sama o sobě a což teprve, když ještě blbě řídíte. Nicméně, pokud jste v roli uživatele této dálnice, musíte trochu cynicky souhlasit. Na 11 km byla opět bouračka a 7 km fronta. Když jsme dojeli na místo, byla na krajnici odstavena dvě auta. Jedno mělo prasklý nárazník a jedno trochu promáčklý blatník. Tuto havárii řešily posádky dvou policejních aut a jedna záchranka. Všichni puštěné majáky, takže to vypadalo, že tam je hotový masakr. Rozesmála jsem Brůču, když jsem poznamenala, že je zřejmě třeba dát nárazník do sádry a k blatníku přiložit kompresní obvaz. Hm, opáčil, možná je třeba  dát motoru umělé dýchání.
Jak jsme tak poskakovali tou dlouhou kolonou, začala jsem pozorovat okolní řidiče. Ve vedlejším proudu jeli manželé tak kolem padesátky ve starší Felicii. Manželka na místě spolujezdce neustále telefonovala, tvářila se otráveně a neustále nadávala,myslím, že částečně i na svého muže, protože neuměl tu prostou věc vznést Feldu do vzduchu a přeskočit ta pitomá auta, která jí bránila v pohybu vpřed. Bylo na něm vidět, že je naprosto vystresovaný už jen z toho, že auto opravdu poposkakovalo, jednou i chcíplo. Pak náš pruh skoro zastavil, tak nás Felda předjela. Když jsme se rozjeli, tak najednou vidím, ejhle Felda ducla do před ní jedoucího auta zřejmě ve snaze je pošťouchnout vpřed. Neslyšela jsem, co paní říká, ale když jsme je míjeli, očividně nezměnila repertoár, nadávala manželovi. Zřejmě proto, že se mu nezdařilo rozrazit auta a jet.

Jak šla Verunka "z domova"

Verunka, moje prvorozená vnučka, na Brůčíně zdárně prospívá, krásně spinká, krásně papá, krásně kaká.... No prostě jde jí to. Leč tuto středu nastala nutnost dítě odložit na hlídání tetě Kačeně, protože maminka musela na prohlídku k doktorovi do Prahy. Takže jsme ráno vstali, zabalili vše potřebné pro dítě, ráno v půl sedmé je strčili do kočárku a dcera vyjela k předání dítěte o pár chalup dál. Verunka se na to tvářila všelijak, ba se i mračila. Ale k dalším projevům nelibosti nedošlo a tak jsme celkem v klidu vyrazili ku Praze za pracovními a zdravotními povinnostmi. Ve středu mám "dlouhou" a tak jsme se vraceli až kolem půl sedmé večer. Verunka s opatrovací četou (protože na to hlídání si to nenechala ujít ještě druhá babička) ale nikde. Lenka volá, kde že jsou, a ony že jsou na návštěvě u tety Zdenky. Tak jo. Přiharcovaly holky až skoro v osm. Verunka byla vykoupána, nakrmena a uložena, usnula jako dřevo, protože to bylo zážitků! No ale teď to přišlo. Sedli jsme si do přístřešku na kus řeči s Káčou. V naprosto podrobné zprávě jsme se pak další dvě hodiny dozvídali nejen co všechno Verunka ten den provedla a zažila, ale v té souvislosti i co podobného se kdy v rodině přihodilo. A tak se probralo papání, vyměšování, různé jiné zážitky i zkušenosti. Brůča byl čím dál zamlklejší a zamlklejší až nakonec navrhl změnu tématu. Jenže to už jsme šli spát. Další den byl krásný, teplý čtvrtek. Přijeli jsme o hodně dřív, už kolem páté a u nás opět něco jako mateřská školka. Lenka s Verunkou, Káča a ještě jedna Káča s Karolínkou, které jsou necelé 2 roky. Prostě Hawai. Bazén odkrytý, všechny v plavkách, miminka radostně dumlající dudlíky, prostě zemský ráj. Brůča přehlédl zkušeným zrakem to ženské srocení a šel sekat trávu. Než posekal, tak všechny odešly a Verunka šla taky do postýlky. Skoro se už stmívalo, když dorazil zcela nečekaně Bobeš. Už dlouho jsem neviděla tak nadšeného Brůču. "Člověče, já poslední dva dny jsem mezi samými ženskými, které nemluví o ničem jiném než o posraných plínách, já jsem tak rád, že jsi přišel"! No a tak probírali to, co probírají vždycky. Jak je to teď v práci čím dál horší, že se všude šetří, Bobešovi namontovali do auta GPS a musí mačkat knoflík, když jede soukromě (což je furt), Brůča starostlivě přikyvoval a sděloval, jak je těžké teď sehnat kšefty a že už nejsou tak výnosné a tak vůbec..... Je s podivem, že toto téma je neomrzí, ačkoliv je taky hodně frekventované. No holt to nejsou pokakané plínky jejich potomstva.

Jahodový záhon

Jak tak člověk stárne, tak je čím dál horší se ohýbat. A tak jsme vymysleli smělý projekt - visuté záhony. Máme výhodu, že máme svažitý pozemek, tak to jde. Naši hoši se do toho pustili s vervou jim vlastní. A tak Brůča v sobotu ráno s kvílením vstával, ale povinnost volala, Patrik už pobíhal po staveništi a připravoval realizaci projektu. Aby to bylo zajímavější, rozhodl se, že vytvoří zvláštní kamenný květináč pro mátu, která si to zasloužila tím, že přežila úplně všechno, počínaje bouráním stodoly. Všechno šlo úžasně, takže v sobotu k večeru dílo vypadalo takto:

Téměř ke konci práce náhle Brůča sprostě zaklel. Všichni jsme se otočili, cože se to děje. No taková blbost. Rozlomila se kovová páska na hadici v úchytu na vývod ze studně. Bez vody se těžko míchá beton, zalévá zahrada a dopouští bazén a tak Brůča sedl neprodleně do auta a vyrazil do Kolína do OBI. Předtím byl ještě dotázán Bobeš, zda někde u nich se nenachází stahovací páska, leč s výsledkem očekávaným, čili nic. Ale Bobeš využil situace a že musí pro barvu na plot, ančto by to už potřeboval, tedy ten plot. Za hodinu a půl se vrátili s barvou a páskami, barva dobrá, pásky malé. Brůča to vyřešil chytře. "Viď, že tam ráno sjedeš? Alespoň si zařídíš, já nemůžu, já musím vozit hlínu". No co by ne. Od Patrika jsem dostala kus hadice, abych nekoupila něco nepoužitelného. A tak jsem se ráno vydala, zakoupila 2 ks těch nesmyslů, samosebou zavdala příčinu ke smíchu místním ochmelkům u pumpy, protože jsem při tankování zapomněla zavřít víčko od nádrže a zastavila o pár metrů dál, abych ho zavřela, v OBI koupila ještě hnojivo na domácí kytky a v přiměřeném čase dorazila domů. Hoši již čekali a se zájmem se dotázali, kolik kusů že jsem koupila. Odpověď, že dva, je uklidnila, protože přiznali, že tento pokyn mi nedali a báli se, že koupím pouze jeden. A oba čile vyrazili zprovoznit vodu. "Patriku, neviděl jsi někde kombinačky?" Patrik nevěděl, kde jsou kombinačky, nevěděl bohužel ani o žádných jiných kleštích, které jsme kdy měli, a které z mně nepochopitelných důvodů zmizely z povrchu zemského. Dokonce zmizely i oba francouzáky, přičemž Brůča si vzpomněl, že ten velký půjčoval dědovi. No, sláva, tak aspoň něco. Po docela dlouhé době, kdy byly opakovaně prohledány obě dílny, trávník kolem žumpy, kam kombinačky mohly zapadnout, když se před dvěma měsíci vyvážela žumpa a bylo potřeba otevřít dekl a jiných přilehlých prostor, bylo zcela jisté, že kleště prostě nejsou, rozhodně ne tam, kde by je člověk hledal. V mysli mi proběhly obrázky, jak Brůča na horní zahradě krotí zdivočelé ostružiny, ale nemohla jsem si vzpomenout, zda je jen nepřivázal. Takže nakonec, když jsem jen otevřela pusu, tak Brůča zaječel "neříkej to!" No samosebou, že jsem chtěla poznamenat, že kdyby se věci dávaly na svá místa, nemuselo by se pak hodiny (a často bezvýsledně) hledat a utrácet zbytečně za koupení stále nových a nových věcí. Nakonec se opět jelo k Bobešovi, který je sice taky bordelář, ale kombinačky našel. Večer přišel Bobeš s Káčou na chvilku na kus řeči. Bobeš neponechal nic náhodě, jak přišel, zbalil kombinačky do kapsy, protože co kdyby se i ty jeho někam založily, že?

Brůča se šel odpoledně potěšit se svými milovanými jablíčky a vyfotil si je:

Kloubní preparát - a jak jsme pokročily

Tento příspěvek je vlastně pokračování toho prvního. Nyní jsme ve fázi, kdy jsme si nacvičily určitý rituál.
Chiki ví, že polknutí tablety je neodvratné a tak se už až zas tak nebrání - nebo možná měla reklama pravdu, chuť není tak strašná a třeba to i voní. Takže teď to funguje tak, že zavolám "Chiki, pojď budeme dělat "hodná""! No a ona přiběhne. Přibobkne a strašně začne vrtět ocasem a smát se. Nekecám, fakt se směje.
Vezmu tabletu, otevřu tlamičku, zasunu tabletu do krku kam až to jde, symbolicky podržím tlamičku, pes polkne a letí k lednici. Dostane kousek šunky a pro ten den je operace vyřízená. No a tak to funguje už docela dlouho. Jsou samozřejmě i excesy. Nezasunu dostatečně hluboko, pes dělá, že polkne a letí k lednici, v okamžiku, kdy dostane šunku, vyplivne tabletu. Ale už to není tak často jako dřív a bohdá nastanou časy, kdy při hesle "hodná" jezevčík dobrovolně otevře tlamičku a polkne sám tabletu.

Vůně smažených růžovek

Tuhle vycházku na houby jsme plánovali už od neděle, kdy jsme byli v lese a nic. Ale zdálo se, že se bude blýskat na lepší časy. A tak Brůča rozhodl, že čtvrtek je ten správný den, než nám les vybílí víkenďáci. Vyjížděli jsme z Prahy a černočerná mračna se stahovala na východě, posléze, někde u Kostelce n.Č.l. začalo pršet a dál již jen lilo. Vždycky říkám, že Brůča má 2 či možná i více andělů strážných workholiků. To se potvrdilo i včera, kdy jsme zaparkovali na "našem místě" a skoro nepršelo. Obešli jsme za půldruhé hoďky oblíbenou část lesa a výsledek byl plný košík. Přiznávám, že jsem druhou část výpravy vypustila a lesní cestou odešla zpět k autu. Brůča však vytrval a dosbíral. Byl pak chudák jak vodníkův bratr, nejen mokrý, ale i zelený. Ale šťastný. I když jsme přijeli domů dost pozdě, tak jsem mu udělala na pátek do práce smažené masáky s bramborem a on si k večeři ještě udělal milované špízy (masáky, kuřecí játra, slanina, cibule) a zbytek jsme zamrazili. První opravdové houbaření tedy máme za sebou. Škoda, že nemůžu přidat fotku, zapomněla jsem vyfotit košík. Tak snad příště - určitě totiž porostou.

Zdivočelé rostlinstvo

Jak Brůča tak hezky pohnojil skleník, tak se rostlinky také odvděčily. Rajčata rostla raketovým tempem a zdá se, že jim péče svědčí, rovněž papriky. Jen s okurkami to je trochu potíž, resp. hadovka haduje, ale ty obyčejné jsou zřejmě na tropy nenavyklé a tak sice kvetou, ale odkvetou a malé okurčičky hned shnijí. Rovněž rozhodnutí o umístění cuket (2 kusů) do rohu skleníku nebylo nejšťastnější.
Takhle to vypadalo:

O víkendu tudíž padlo rozhodnutí - cukety pryč, rajčata umravnit a přivázat, totéž s paprikami.
Brůču napadlo řešení - do konstrukce se vyvrtají dírky, do dírek šroubky, za šroubky drát a na drát provázky, kterými se rajčata přiváží. Tak jo. Otřesy způsobily "průtrž mračen" - rovnou mě za krk. Ale účelu bylo dosaženo, rostlinstvo umravněno, první sklizně uspěšně za námi.

Srnčí svíčková

Včera jsme od myslivců zakoupili srnku. Protože ještě nemáme spapanou srnku předchozí, nabídli jsme švagrovi, že se rozdělíme, což přijal. Brůča krájel a porcoval, já s Káčou pytlíkovala a popisovala, Chiquita obcházela kolem. Když Brůča slavnostně vyřezával miniaturní svíčkové tak s nadšením líčil švagrovi Bobešovi, že srnčí svíčková udělaná jako biftečky je něco, pro co stojí za to žít (a pomalu i zemřít). Bobeš se zaujetím poslouchal a s lítostí sledoval pidirozměry chváleného kusu potravy. Brůča tu svoji část svíčkové odložil vedle na talířek a pokračoval s dranžírováním dalších částí divočiny. Najednou se Bobeš, až do té chvíle mírně nasr.... z práce, začal uchichtávat a zeptal se Brůči, zda si tu svíčkovou uklidil jinam. Brůča plameným zrakem popatřil na zcela, ale zcela prázdný talířek. Viník byl celkem zřejmý. Chiquita se olizovala tak, že omyl byl vyloučen. Brůča byl rozladěn a vykročil na cestu pomsty. Dopadlo do tak, že psa důrazně pokáral s doprovodným plesknutím po zadku. Pes to přetrpěl, vyskočil vedle mě na lavici a žádostivě sledoval tu kupu masa, která se pro něj nesmyslně cpala do pytlíků.  Po chvíli nezbylo nic, ale předtím ještě dostala na hraní krásnou stehenní kost mírně obalenou masem, takže obligátní konzervu k večeři nonšalantně pominula a nechala na ráno. Brůču však pes nezdolá. Nelenil a místo svíčkové si udělal  restovaná krůtí játra.
Zdá se, že nakonec všichni dostali to, co chtěli - tedy jen ta svíčková nedopadla tak, jak se předpokládalo.

Po dovolené

No a je po. Po čem? No po dovolené přeci. Nějak byla tato dovolená taková jiná. Nikam jsme necestovali, kromě jednoho výletu, hodně jsme pracovali a taky si užívali vnučku.
Ten výlet byl na Český Krumlov a nezklamal. Jeli jsme v úterý 12. července, bylo hezky a měli jsme před sebou ještě skoro celý týden dovolené. Cesta uběhla bez problémů až na takový jeden moment. Ráno jsem připravila snídani a ptala se Brůči, co bude chtít. Očekávala jsem, že si poručí míchaná vajíčka nebo párky nebo tak něco - prostě řádnou snídani cestovatele. Ale nikoli. Skromně vybumbal čajíček a že jedeme. Tak jo. Ale nejeli jsme daleko. V Janovicích jsme stavěli po třech ujetých kilometrech na náměstí, Brůča naprosto nevině poznamenal, že se jde na dršťkovou polévku do masny. No a bylo. Musela jsem se smát, ale dršťkovka byla výborná, takže jsem neodolala taky. V Krumlově to bylo úžasné, až na to, že u vstupenek byla docela fronta a ta se vůbec neposunovala. U pokladny stál Němec středního věku a kupoval vstupenky snad pro celý autobus. Problém byl v tom, že zřejmě každý chtěl něco jiného a tak to bylo docela složité. Asi po čtvrthodince se otevřelo druhé okénko a než jsem mžikla okem, tak mě předběhla svižná seniorka s kšiltem a že by kupovala. Normálně bych asi nic nenamítala, ale tahle babka ještě s druhou takovou se již předtím snažily předbíhat kde koho, mávaly invalidními průkazy a vůbec dělaly, že všichni jsou tu proto, aby jim vyhověli. Nevím, s čím byly dámy invalidní, ale s pohybem neměly nejmenší potíže. Na prohlídce běhaly jako veverky po schodech, kopce zvládli lépe než daleko mladší osazenstvo a celkově dělaly dojem velmi sportovních babiček. A tak jsem milou babku něžně odstrčila a začala kupovat vstupenky pro nás. Vyčítavě na mě pohlédla, německy zabědovala, já prohlásila, že německy nerozumím a bylo. Zámek je opravdu hodně rozsáhlý a je na co se dívat. A tak se stalo, že jsme se k obědu dostali až okolo 4 hodiny. Stylově jsme poobědvali v restauraci na nábřeží ryby - já pstruha, Brůča kapra a že bychom se pomalu otočili k domovu. Parkovné nás zcela zbavilo zbytku hotovosti a cca se 40,- Kč jsme vyrazili na cestu. Brůča pořád, že by se ještě rád podíval na Zlatou korunu a nějakou památkovou vesnici a tak jsme se z auta podívali na klášter a pokračovali do Holašovic. Tedy fajn, ale nechápu, proč v těchto exponovaných místech nevěří na nic než hotové peníze. V Holašovicích jsem chtěla koupit moc pěknou keramiku - ale nešlo to, nebyly korunky, byla jen karta a nebyl bankomat. A tak jsme se vydali zpět bez květináče, žížniví jak dromedáři. Vše bylo napraveno až v Budějovicích včetně dotankování hotovosti, takže byla i zmrzlina.
Domů jsme dorazili asi tak v 8 hodin pěkně prázdninově upajdaní.

Nezapomenutelné křtiny

V naší rodině byla vždycky taková tradice, že každý nový člen (rozumí se nově narozený) se musel pořádně přivítat. Nejsme věřící, spíše jsme to vždycky brali tak, že nový život je v každém případě nutné oficiálně přivítat a oznámit tuto radostnou novinu také okolí. Za tím účelem jsme také uspořádali tuto sobotu velkou vítací párty naší maličké Verunce. Slečna byla oblečena do slavnostní róby na focení, Brůča, coby dědeček měl na starosti pečení masa a celkovou organizaci, zeť obstarával pití, já měla studený bufet a mladší pekla dort.

Jsme celkem sehraná parta a tak všechno běželo jako na drátkách. Pro tuto příležitost byla zvolena jako hlavní občerstvení velká pečeně - ale ne žádné trapné prase nebo kýta či jiné zvíře v celku, to peče každý a upřímně řečeno, je to trochu ohraná záležitost. Brůča si vymyslel, že zkusí pečeni, kterou před několika lety pekl v jednom televizním pořadu Jamie Olivier ve variantě ala Brůča.

Recept je zdánlivě prostý:

2 ks celých bůčků (jinak řečeno bůčky z celého prasete ve dvou kusech), zbavených kůže a pokud možno libových,
1. náplň - pančeta, sušená rajčata, čerstvá bazalka, parmazán, sůl, pepř
2. náplň - uzená šunka, dijonská hořčice, nakládané okurky, cibule, sůl, pepř
Postup je takový, že se udělají vzorné dlouhé rolády, obalí se alobalem a 2,5 hodiny rožní. Pak se sejme alobal a rolády se do opečena cca další hodinu až hodinu a půl rožní pomalu na nízkým plamenem (v podstatě stejně jako to čuňátko). Po sejmutí se roláda elegantně rozporcuje na úhledné plátky a podává se se zeleninovým salátem a pečivem. To se moc povedlo a všem moc chutnalo.

Už když se připravovalo dřevo na to rožnění, tak Martinovi, což je přítel Mladší bylo nějak nedobře, dostal zimnici, a tak jsme ho politovali a poslali s čajem do postele domnívaje se, že na něj "něco leze", ale že to spraví pořádný odpočinek a postel.
Večírek pokračoval, pohoštění zřejmě bylo na úrovni, neboť i když ho bylo dost, mizelo raketovou rychlostí, což je vždycky signál, že "dobrý".
Pak dostali mlaďoši a děti nápad, že si na trávníku u bazénu dají vybiku. No proč ne. Ať se mládí vydování. Jenže najednou vidím, že Mladší s kvílením podpírají dva mládenci - ouha, kotník. Začal pěkně modrat a natékat, zkušená matka usoudila, že to bude výron a chce to chladit. A tak jsme vzali osvědčenou mraženou kukuřici, poté fazolky a studili. Blížila se pomalu půlnoc a hosté se začali rozcházet, šla jsem spát taky, Brůčovi jsem nechala na starosti posledního hosta - souseda, spolu tam řešili bůh ví co, ale řešili to vehementně.
Asi tak v pět ráno mě budí Brůča, zcela vyčerpán a říká, že Martin měl v noci moc vysokou horečku přes 40°C, tak mu dávali zábaly, ale teď že horečka opět stoupla, a že on už nemůže. I vyrazila jsem dávat zábaly. Trochu to asi pomohlo, Martin opět usnul. Stěžoval si na bolesti hlavy a trochu žaludek a břicho, ale nic výrazně specifického. Tak jsem uvařila hrnec hořkého čaje a kázala mu, aby se snažil pít po menších dávkách, ale pravidelně, dala mu další Paralen a šla znovu spát. Okolo deváté jsem už v posteli nevydržela a šla uklízet tu spoušť. Každý, kdo někdy hostil okolo 40 lidí, ví o čem je řeč. Ale protože se mi nikdo nepletl pod nohy, docela to odsejpalo, pak vstala po krmení i Starší a pomohla s nádobím, zeť odvezl půjčené stoly a židle a zametl přístřešek, okolo 11 dopoledne by nikdo nepoznal, že večer se tam konala bujará oslava. Jenže kotník Mladší protestoval čím dál víc a tak se Brůča sebral i s dcerou a vyrazili do nemocnice. Vrátili se s nohou v gypsu a berlemi. Výborně. Martinovi horečka opět vystoupala do závratných výšin a to už jsem ztratila podle mého názoru právo na domácí léčení. Zavolala jsem sanitku, napřed v telefonu bylo velké vyptávání, zda jsme dávali zábaly, Paralen a tak vůbec, a teprve když jsem řekla, že má 40 po 8 Paralenech a 5 zábalech tak přijeli celkem hbitě.
Odpoledne jsme se byli s Brůčou podívat, jak se o něj starají. Měl samostatný pokoj a 2 kapačky, dobře mu nebylo a hlavně čert ví, co mu je.
Ale to se bezpochyby dozvíme. Hlavně, že je pod dozorem, i když doktorům až tak nevěřím. I mezi nimi je 80 % doktorů průměrných, 15 % doktorů mizerných, 3 % doktorů, kteří neměli diplom vůbec dostat a jen 2 % doktorů výborných. Ale jsou to jen 2 ze 100, čili 2% šance se k nim dostat. Vždycky, když je třeba nějakého medicínského zásahu v rodině, tiše se pomodlím k bohu či k něčemu tam nahoře, aby tak dal a dostali jsem doktora, který umí řemeslo.
Tak to bylo naše soukromé vítání občánků. Sečteno podtrženo - 1 kotník v sádře, 1 marod v nemocnici, 1 naštěstí zcela zdravý kojenec, zcela vyčerpaní rodiče (já a Brůča).
Dneska, tedy 30.6.2011, jsme se dozvěděli, že tím zlobivým živočichem je jednobuněčný organizmus zvoucí se salmonela. Hm..... Martina převezli na Bulovku, ale to už jen na doléčení. Takže tak.

O vaření ve Vietnamu

To jsme takhle seděli venku v přístřešku (je to krytá jakoby veranda, ale o rozměrech cca 50 m2), povídali si o všem možném, až přišla řeč na to, že kamarádka naší nejmladší jede na měsíc do Vietnamu a že to organizuje Česká zemědělská univerzita, kterou navštěvuje i naše nejmladší. Kamarádka Verča se podivovala, pročže naše Týnka nevyužila této možnosti a pak nějak přišla řeč i na různé zvyky a co kdo slyšel o těchto vzdálených krajích.
Naše jezevčice ležela mezi námi natažená na lavici a pokojně spinkala, ostatně taky jako vždycky. Nevím, kdo už začal povídat o tom, že od kamaráda slyšel, že v Číně, ale i Vietnamu patří k dobrému zvyku v lepších restaurcích hostovi spolu s jídlem předložit i hlavu zvířete, z kterého se pokrm připravoval. Je celkem všeobecně známo, že jezevčíci patří k oblíbeným rasám psů pro tyto účely a tak jsme na to téma trochu začali hovořit. Najednou, zcela z ničehož nic naše Chiquita jak dlouhá tak tuhá spadla s lavice a v bezvědomí zůstala ležet s očima v sloup na zemi. Teprve když jsem s ní trochu zatřásla, tak se probrala a uraženě se odebrala dovnitř na svojí pohovku. Jo, pak že psi nerozumnějí, co se povídá. Omdlelého psa jsem viděla prvně v životě a byla by setsakra náhoda, kdyby to nebylo v souvislosti s našimi (pro psa asi hodně hloupými) řečmi o asijském kuchaření.

Paprikové etudy

Kdyby se mě někdo zeptal, které jídlo mám nejraději, asi bych vůbec nebyla schopna odpovědět.Pravda je, že prostě ráda jím, ráda vařím a jsem ráda, když mým blízkým chutná.
Nicméně, jedno z jídel, které opravdu miluji jsou plněné papriky. Avšak ono to není jídlo jedno. Je celá škála plněných paprik, některé verze dokonce i za studena.
Moje babička rozumněla pod tímto pojmem pouze jedné verzi a sice papriky, zpravidla zelené slovenské, naplněné směsí mletého vepřového masa s vařenou rýží v klasické rajské omáčce, přílohou pak podávala houskový knedlík. Toto provedení jsem posléze trochu pozměnila a sice, že náplň byla z čistého masa a příloha byla rýže či knedlík.
Pak jsem někde narazila na recept, kdy plněné papriky pečou v troubě zalité rajskou šťávou okořeněnou solí, pepřem, bobkovým listem a tymiánem, a se zamíchanou zakysanou smetanou. Tento recept je pro mě stále oblíbený a občas ho zrealizuji. Pak jsem objevila na netu "Sárčinu školu vaření" a recept Rustikální plněné papriky. Ani tento recept, který je v podstatě upravená verze předchozí, rovněž pečeno v troubě, ale bez zakysané smetany a s loupanými rajčaty, nelze podceňovat, i on se cpe na přední místa.
Nedávno jsem zkusila zcela jinou verzi, a sice plněné papriky dušené v sýrovém bešamelu - recept jsem si vymyslela a musím zcela skromě poznamenat, že s domácími nudlemi to nemá chybu. Další možností je upečení naplněných paprik v troubě a servírování s dresingem z jogurtu tak, jak Vám to předloží v jakékoli restauraci v Bulharsku. Tato varianta mě moc nenadchla i když sníst se dá taky.
Zatím jsem se zabývala paprikovým okolím, samotné papriky zůstaly jaksi v konstantní úpravě, i když k tomu není důvod. I s náplní se dá experimentovat. Klasika je mleté vepřové (doporučuji nepříliš tučné) s nadrobno nakrájenou cibulkou, petrželkou, solí a pepřem, někdo přidává trošku syrové rýže, já přidávám trošku syrového kus-kusu. Pokud místo vepřového použijeme masa jiná (drůběží, jehněčí či kůzlečí) nabude celé jídlo jiných dimenzí. Místo masa se však dá paprika naplnit i např. nádivkou s uzeným masem, pak je na místě spíše zapečení. Setkala jsem se i s receptem na papriky plněné houbovou náplní, po vyzkoušení jsem zařadila do paprikového repertoiru. Náplň je poměrně jednoduchá. Na cibulce podusíme nakrájené houby až se vydusí voda. Osolíme, opepříme, můžeme dát trochu kmínu, necháme vyhladnout. Vedle nakrájíme toastový chléb na kostky, opečeme je v troubě do sucha, přidáme k houbám, spojíme vejcem, přidáme ještě petrželku na ovonění a zpracujeme do nádivky, kterou plníme papriky. Takto připravené papriky podusíme zalité smetanou a podáváme jen tak, resp. je k tomu výborný zelený salát. Nutno ještě dodat, že poměr hub a chleba je asi tak 3:1, musí výrazně převládat houby.
Mohla bych samozřejmě ještě probrat studené varianty, ale to už je nad rámec tématu. Nakonec snad jen doporučení - plněné papriky na nějak jsou jídlem hlavně letním, lze tu uplatnit svoji fantazii . Lze tedy jen popřát doboru chuť.

Šoulet

Strašně dlouho jsem se chystala zkusit uvařit šoulet tak, jak jej vařili židé na šábes. Včera jsem šla do řeznictví a paní mi nabídla husí stehna - za docela rozumnou cenu, 2 ks mražená. Myšlenka dozrála během okamžiku. I přikoupila jsem ještě hrách. Brouzdala jsem po foodblogách, který recept by nám tak vyhovoval, postupně jsem zavrhovala recepty, které mi připadaly spíše odvozené, až nakonec zbyl jeden z Dadalovy kuchařky. Před započetím poměrně pracné přípravy pak bylo nutné přijmout rozhodnutí, čím se nahradí kroupy. Nakonec jsem odvážně zvolila pohanku.
A tak jsem začala vařit legendární židovské jídlo, které mělo tu vlastnost, že se vařilo tak dlouho, aby na oběd na šábes zůstalo teplé.
Stehna jsem osolila a opekla na troše oleje a vypekla tak tuk, na kterém jsem pak připravovala celé jídlo. Vedle jsem dala vařit pohanku a samostatně hrách.
Na tuku jsem orestovala 3 cibule a nasekaný česnek - z celé hlavy. Do toho jsem přidala zázvor, pepř, majoránku a papriku, z níž polovina byla pálivá. Množství od oka, ale koření poměrně hodně. Po přidání papriky se směs již jen lehce otočí v tuku a pak podlije vývarem, může být hovězí či drůbeží. Stehna se pěkně vrátí do pánve, přikryjí poklicí a dusí se do skoro měkka. Pak se přidá uvařený hrách a pohanka, vše se buď dále dusí pod poklicí na malém ohni tak dlouho, až se maso skoro rozpadá, nebo lze dát do trouby za stejným účelem.
Je to úžasná záležitost, jak jsem dneska v poledne konstatovala. Sice jsem nedržela přes celou noc teplé, mikrovlnka posloužila stejně dobře, ale výsledek jsem opravdu ocenila. Akorát, že Brůča tvrdí, že je mu hrozně těžko. Příště musím s tuky více šetřit, nebo to udělat třeba z kuřete. Ale ta husa......

Mšice

Tak jsme postavili skleník, pak nastalo to nejradostnější, jeho osázení.
Brůča každou sazenici s láskou usadil do jamky pečlivě připravené zeminy, prosté jakéhokoli strojeného hnojiva, sestávající pouze z přírodních surovin. Pak chodil každý den nejméně dvakrát polaskat rostlinky pohledem, napojit vodou a větrat, aby nedoznaly úhony.
Po týdnu už rajčata nasadila druhé patro, papriky rovněž o hodný kus povyrostly, okurky a cukiny rostly jako z vody. I bylo třeba každou rostlinku podepřít, aby rostla ke slunci a ne do země. Zakoupili jsme krásné kovové tyče, Brůča si mnul ruce, že je koupil akorát - ten den je zlevnili z 35,- Kč na 24,- Kč a to je rozdíl!
V neděli se šel opět pokochat a pomazlit s rostlinkami, ale najednou zaostřil na lístky paprik a zhrozil se. Vždyť jsou tam mšice. Poplach!! Ale teď jsme řešili těžký úkol. Proto jsme to celé absolvovali, abychom měli pro Verunku všechno "bio" a teď bychom měli stříkat nějaké chemikálie? Kdepak. A tak po důkladném studiu jsme se poučili, že mšice vypudí banánové slupky, nastříhané a rozházené kolem rostlin. První den jsme snědli každý dva banány, slupky jsou už kolem paprik, mšice zmizely. Preventivně jíme dále banány, slupky stříháme a dále bojujeme proti mšicím. Máme velkou zahradu a banány už nemůžu. Zlatá chemie!

Verunka

Tak je ze mě bába a z Brůči dědek. 28.4.2011 se narodila Verunka coby gigantické miminko 1,97 kg a 44 cm. Všechno dopadlo dobře, a tak jen zbývá zvolat "sláva!".

Povíkendový šok

K těm horším stránkám bydlení na venkově patří i dojíždění. Dojíždíme oba do práce do Prahy a jak jinak než po D1. Najíždíme na 40. km a jedeme až do centra. Jsou dny, kdy jsem v práci za kratší domu než kolegyně, která bydlí v Praze v Ďáblicích a jsou dny, kdy mám dojem, že jedu z Bratislavy. Dnes to bylo takové Brno. Začalo to už ráno, kdy mi nezazvonil budík. A já vím, že jsem ho nařídila. Brůča mě budil cca v 3.30 s tím, že už se mu zdá, že je ráno. Mám nařízený mobil, broukla jsem a spala dál. Ale když už bylo skoro světlo a frekvence aut se viditelně zvýšila, kouknu na hodinky a ejhle, ono už bylo 6. Jú. A tak zvýšené tempo. Ani jsem neumyla nádobí, co tam zbylo po Brůčově kuchtění, protože si griloval hlívu s žampiony a cibulí k večeři a samosebou neumyl vůbec nic. Vypravili jsme se nakonec celkem v limitu, ujeli 3 km a Brůča tragickým hlasem pronesl: "Musíme se vrátit, zapomněl jsem doma počítač". Nemělo cenu se rozčilovat ani hádat. Vrátili jsme se, naložili počítač, opět pozamykali barák a branku a vyjeli podruhé.
Zhruba na 16 km dálnice je návěstí - tentokrát věstilo nehodu na 13. km. No nazdar, to bude pěkný průšvih. A byl. Až na to, že nehoda byla dávno uklizená, jen někteří zvědavci museli pěkně pomalu prohlédnout dějiště. Pak ještě zúžení kvůli bourání mostu na 11 km - no fajn, půlhoďka v.....
Ale furt bych to ještě stihla. Jenom nechápu, kdo tvoří ta upozornění na světelných cedulích. Spíš to naštve, ale do akuálnosti to má daleko. Možná, že někde v budce sedí mizerně placený důchodce nebo brigádník, který dostane zprávu, zhluboka se zamyslí, vypije kávu, odskočí si na záchod, možná sdělí novinky známým a pak si uvědomí, že by měl onu zprávu zveřejnit na cedulích. A tak zapne počítač, chvíli si vzpomíná, jak že se to vlastně dělá, pak třikrát splete určení návěsti a nakonec zhruba po dvou hodinách nadatluje onu informaci. Jiné vysvětlení mi nenapadlo. Možná, že to je jinak. Nebo to někdo dělá na vedlejšák a k dostane se k této činnosti jen 3 x denně, třebas. To je však celkem jedno, výsledek ale byl nakonec stejný. Dorazilo nás až to, že magistrála byla zarvaná už od Pankráce, takže jsem dorazila do práce 8,05 hod. Tajemník se vrátil pln energie po nemoci a tak šéfová už byla v plné polní. Naštěstí se mi podařilo nenápadně zmizet ve své kanceláři a nepřiplést se do děje.
No není to roztomilý začátek týdne?

Když se líhne první vnouče

Když nám naši mladí řekli, že budou mít miminko, měli jsme ohromnou radost. Těšila i bála jsem se zároveň, protože vzhledem k nemoci, kterou má moje dcera je všechno, co je pro ostatní normální, rizikové. Ta nemoc se jmenuje RS - neboli roztroušená skleroza a je to pěkné svinstvo. Ale díky moderní medicině se jí dařilo docela držet na uzdě. Začalo to tím, že první tři měsíce zvracela a zvracela. Zvracela tak, až jsem o ní měla vážně strach, protože už tak je hodně, hodně štíhlá a teď ještě ubývala na váze misto aby přibývala. Navíc taky trochu krvácela, takže skončila v nemocnici. Tam jí dali trochu do pořádku, zvracení se ve 4. měsíci uklidnilo a začalo to vypadat nadějně. Ale na konci 7. měsíce opět krvácení, tentokrát ale větší.Zjistili, že má krevní obraz jak Sněhurka, žádný hemoglobin a navíc zoufalý nedostatek krevních destiček. Se závěrem, že takhle by u porodu vykrvácela, do ní napumpovali 3 krevní konzervy a krevní obraz se zlepšil. Ale po týdnu další krvácení a to už ji poslali do Podolí, kde jsou na tyto případy lépe vybaveni. Tak jsme tedy v Podolí. Musím říci, že v tomto Ústavu je skutečně dobrá péče na vysoké odborné úrovni. Po dlouhé době jsem se setkala s komplexním řešením problému, protože co si budeme povídat, jestliže jdete na ušní s tím, že Vás bolí ucho, tak vyšetří ucho a vůbec si nevšimnou, že to může být alergická reakce na píchnutí hmyzem. Ale to jen tak na okraj. Konečný verdikt je, že tam musí zůstat, protože při tom všelijakém vyšetřování přišli na to, že jednak je děťátko v naprosto nemožné pozici, jednak že spodní část dělohy vykazuje atypický cévní systém a tudíž hrozí krvácení poměrně masivní.
A tak čekáme a čekáme. Holčička má 1800 g, je malinká, ale snad už životaschopná. Jsem nervózní, jako kdybych měla rodit sama, a když už o tom mluvím, tak bych to skoro radši vytrpěla za ní.
Holčičky moje, držte se!

Pilný víkend na Brůčíně

A zase byl víkend.
Tentokrát jsme měli strašný plán - nahodit zadní stěnu domečku, vyštukovat, natřít trámoví v tom štítě (ostatní jsem natírala už loni) a hlavně aktivovat bazén.
Celé to začalo trochu zamotaně, když se Emilovi, což je zeťům otec, rozbilo auto v Táboře a zeťák pro něj musel ráno vyrazit a přitáhnout ho.
No zvládli to hoši, po obědě dorazili včetně mamky a tak jsme stavěli lešení. My holky, samosebou kromě Leny, která je už docela kuličkoidní, jsme se pustily do spárování luxferové stěny u bazénu, ančto je to prý dámská práce - potřeba preciznosti a tak. Ta hmota, která na to je určená mě dohnala k naprosté zuřivosti a z mých úst vycházela slova, která normálně nepoužívám a v psaném textu se vytečkovávají. Nakonec i zeťák uznal, že to je s....., a hmotu zlikvidoval. Místo toho namíchal normální bílou spárovku a po chvíli nám to s ní už šlo docela dobře. Omítání taky pokračovalo zdárně a tak zhruba kolem 6 večer bylo hotovo. Tedy to omítání. Spárování ne, protože jsem se musela postarat o hosty, kteří mezitím přibyli. Dorazili Štěpovci v plném počtu, Bobeš s Kačenou a Matesem (švagrová s rodinou)a s nimi i Pavel s Pavlíkem a tak bylo docela na místě začít chystat pohoštění. Brůča podlehl svému velikášství a rozhodl se pro štěněčí velikost pivního sudu místo lahváčů a začal okamžitě organizovat. Začal tím, že zajel do naší hospody, ale hospodský ještě zřejmě nezahájil letní zásobování a požadovaný sud v zásobě neměl. Ale poslal Brůču s Kačenou (někdo řídit musí, že)do Suchdola, že to zařídí s místním hospodským včetně placení, neboť mají jakousi zásobovací korporaci. A tak vyrazili. Náš hospodský zařídil "kulový" ale Brůča se nedal. Protože s sebou neměli tolik hotovosti a Brůča se vydává do světa zásadně bez dokladů a peněz, museli do KH do bankomatu, pak zpět pro sud a následně domu. Uff! Dorazili s mírným zpožděním a tlumeným proklínáním hospodského.Grilování se povedlo, byla dobrá nálada a počasí nemělo chybu.
Když už jsme se rozcházeli, Brůču napadlo, že nemá dostatečně zajištěné přečerpání vody od souseda do bazénu, což jsme s ním dohodli, avšak byla třeba součinnost hasičů, neb soused sice je od nás cca 50 m, ale bohužel přes silnici 2. třídy, čili docela frekventovanou. A tak se milý Brůča asi tak v 10 večer sebral, Bobeš s Michalem šli s ním, aby ho podpořili a vyrazili - kam jinam než do hospody. Já šla likvidovat nádobí a tak celkově uklidit po grilování.
Nevím přesně kdy se Brůča vrátil, ale vrátil se docela unaven a něco si mumlal. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se měla dostavit asi tak v 6 ráno podstatná část místního hasičského záchranného sboru. No protože se celkem pravidelně budím i o víkendu jako do práce, zanesla jsem tuto informaci do podvědomí a usnula znovu.
Ráno v 6 se nic nedělo, začalo se dít až okolo 7. První dorazil Bobeš. Hned za ním pak 2 členové hasičů. Brůča vstal také i když vypadal docela zbědovaně. Já jsem neviděla důvod, proč lézt z postele a tak jsem tam zůstala. Ale ne dlouho. Brůča začal vyvolávat na celou vesnici "Jano, pojď sem, potřebuji pomoc řídit dopravu". Viděla jsem, že všechno marné, vstala a šla řídit dopravu. Přehodili mi přes ramena takovou tu hasičkou bundu a tak jsem zpomalovala auta před hadicí dopravující životadárnou tekutinu k nám do bazénu. Operace trvala 20 minut, byla jsem ráda, že ne déle. Stejně jsem měla dojem, že si všichni vlastníci aut v okolí chtěli tu hadici přejet a tak nelenili a vstali v tuto nekřesťanskou hodinu, jen aby jim ten zážitek neutekl. Pak se sundala krycí plachta a začala se oživovat filtrace a salinizace a tepelné čerpadlo. Řekla bych, že problém našeho tatínka je zejména ten, že považuje pod svou úroveň přečíst si návody. A tak je to zpravidla metoda zkouška - omyl. Ale abych klukům nekřivdila, odpoledne už bylo vše v chodu. Jak jsme tak byli hezky rozběhlí, tak jsme potom, co děti odjely, vyčistili pojezdové drážky, smetli celý prostor, složili už usušenou plachtu a uklidili ji, uklidili ještě brambory do sklepa, a já nevím co ještě. Snažili jsme se taky zlikvidovat to pivní štěně, ale nezdařilo se zcela, stále tam ještě pivo je. Hyperaktivní Brůča večer uvařil chilli guláš a já vyžehlila a pověsila vyprané závěsy. Uffff!!!!
Je pondělí a jsem v práci - byl to opravdu plný víkend. Ještě vlastně jsme v neděli ráno, i když ne moc kvalitně, pohovořili s Ondrášem na Zélandu, stále mezi jablky. No je zdravý a žije. Co chtít víc?

Synek na cestách

Asi tak před rokem nám syn sdělil, že se s kamarádem rozhodli poznat svět.
Inu ono to zřejmě mezi dnešní generací patří k bontonu, poznat svět. A tak si naplánovali, že po Vánocích vyrazí na Nový Zéland, pak do Vietnamu a nakonec, dá-li Bůh a finance, že by rádi trochu poznali USA. Mělo by to trvat tak rok, údajně.
Že bychom tím byli s Brůčou nějak nadšení, to říci nemohu, ale nějak jsme to překousali.
Pro Ondráše to byla ohromná změna - musel dát výpověď v práci, tím pádem přišel o auto a služební mobil, musel opustit svůj byteček na Žižkově (bohužel se smluvním nájmem) a přestěhovat se ke svým starým rodičům do vidlákova, čili na Brůčín. Ale touha po poznání byla silnější a tak překonal všechny překážky, na poslední chvíli jsem z něj vydyndala plnou moc s ověřeným podpisem ke všem úkonům, protože bohužel jako právník vím, že někdy je třeba udělat něco neodkladně, protože v případě prodlení hrozí škoda. A ještě, že jsem to tak zařídila. Když se Ondřej loučil, tak mi ještě na poslední chvíli sdělil, že si zařídil převod telefonního čísla z bývalým zaměstnavatelem, ale protože toho bylo moc, abych byla tak hodná a ten převod mu zařídila na T-mobile. Tak jsme se tam hned další týden s Brůčou vypravili. Brůča, když je ta možnost, vždycky, když se něco zařizuje soukromě, dělá, že neumí do pěti počítat. Možná i do tří. Za ty roky vím, že to jen dělá a že když musí, tak zařídí všechno potřebné. Ale toto byl případ, kdy byl míč na mém hřišti a tak jsem konala. Výsledkem byla nová smlouva s paušálem 300 a s roamingem. Dobrý. Jenže Ondráš psal e-mail, že mu roaming stále nejde, takže si musel pořídit telefon i s číslem na NZ. Nelenila jsem a příští týden se vypravila opět do T-mobile. Ten samý obchodníček mě informoval, že normální roaming jde jen po Evropě a když chci roaming i po zbytku světa, tak se to musí aktivovat. I kázala jsem, ať aktivuje a jen tak mimochodem se zeptala, proč mi to neřekl už napoprvé, když jsem mu přeci výslovně říkala, že syn je na NZ? Pokrčil rameny a k otázce se dál nevyjadřoval. Nicméně mě ujistil, že teď už to půjde.
O víkendu jsem měla relaci s Ondrášem a dozvěděla se, že mobil stále nejde.
I poněkud jsem se rozčílila a napsala e-mailovou stížnost na T-mobile.
Sdělili mi, že na aktivaci roamingu celosvětového se čeká půl roku, ale že mě (pánbůh ví proč) vyjímečně vyhoví a aktivují mi ho hned.
Ani jsem se neptala, co ta legrace bude stát. To jsem se dozvěděla až přišel účet na 1800 Kč. I poslala jsem e-mail Ondrášovi, který už přes měsíc trávil svůj čas mezi plantážemi jablek a hrušek jako "picker" a po pár dnech mi přišla poněkud nesmělá odpověď.
"Mami, děkuji moc za všechno, co jsi pro mě zařídila. Ale stala se taková nepříjemná věc, zničil jsem bohužel SIM kartu".
No a bylo. Takže další den jsem sedla a začala hledat, jak je upravena výpověď smlouvy. Po chvíli našla na webových stránkách společnosti všeobecné podmínky, výpovědní lhůta je jeden měsíc, fajn. Napsala, poslala a nyní čekám.
Zbytečně zaplacené účty dosahují už docela slušné částky cca 5000 Kč a kauza stále není u konce.
Pevně doufám, že se tyto informace nesejdou u jednoho pracovníka T-mobilu, protože pak by asi zakroutil hlavou a pomyslel si něco o stárnoucích hysterických paničkách se zpovykanými synáčky. Ach jo.
Po třech měsících se stalo neuvěřitelné - T-mobile vrátil peníze za roaming ve 3 složenkách. Nevěřila jsem vlastním očím.

Pokračování výstavby na Brůčíně

Tak, a máme název pro naše nemovitosti. Brůčín. Proč ne?
Zrekapitulovala bych napřed, co se dělo až dosud. Na celkem prostorné zahradě - cca 2000 m2 - stála tereziánská stodola. Byla malebná, leč hrozně velká a taky její zdravotní stav nebyl nejlepší. A tak v souvislosti s prodejem pražského bytu a přestěhování se na Brůčín jsme vymysleli velkorysou přestavbu. Stodole zazvonil umíráček a kromě jedné zdi na hranici pozemku byla rozebrána, kameny očištěny, zbytek skončil dílem na skládce, dílem v krbu. Na místě za stodolou vznikla 3metrová opěrná zeď se střechou, do které jsme vsadili slušně velký bazén se zastřešením. A pak na uložení věcí, pro technologii bazénu a jako dílna a černá kuchyně byl postaven "domeček". Ten je zatím v hrubé stavbě, či spíše polohrubé. No a teď se maká na skleníku, který je přilepen na jižní stranu domečku. Je konec března, jsou hotové základy a teď závodíme s časem, protože Brůča je hluboce rozhodnut ještě letos skleník užívat. Nicméně již teď se ukazuje, k jakým nekalým účelům byl domeček postaven. Naši hoši (Brůča a zeť) tuto stavbu mají v pozoruhodné oblibě. Asi před měsícem se pustili do vnitřních úprav, omítnutí parapetů a zabetonování filtrace na bazén. Já jsem byla se Starší doma a vařily jsme. Asi v 10 hodin se lehce mihly stíny kolem oken směrem ven z branky. "Jdeme k Bobovi (švagr) pro ... " nevím už, pro co to tak naléhavě museli k Bobovi, ale fakt je, že bylo poledne a oni nikde. Tak volám švagrové, jestli tam jsou naši hoši. Ne už odešli dávno, prý na stavbu ke Katce (zeťova sestra). Víc jsem neřešila, naobědvali jsme se a když jsem uvařila kávu, viděla jsem zase stíny mířící nehlučně k domečku. Vystrčila jsem hlavu a zahalekala na Brůču mizícího v dáli, že je oběd. Odpověď byla sice nesmyslná, ale srozumitelná: My nebudem, my zlobíme. Bylo rázem jasno, prodlení bylo způsobeno mezipřistáním v místní hospodě, nákupem kuželek a následné jejich likvidace v domečku. Samozřejmě, že přitom pilně pracovali. K večeru se dostavili dolů k nám, a první, co halekali bylo, že splnili plán a udělali vše, co si předsevzali. A ještě mnohem víc, dodávám já.