Tak mi asi před měsícem přinesla Lenka obálku. Byla adresovaná mně, ale dost divně. Bylo na ní mé rodné jméno, druhé jméno, když jsem se prvně provdala a dost. Když jsem obálku otevřela, už bylo jasno. Hledal mě bývalý spolužák z gymplu, a že už jsme na spolužácích všichni, jen jsem chyběla já a ještě dvě holky.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít, dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam. Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat