Synek na cestách

Asi tak před rokem nám syn sdělil, že se s kamarádem rozhodli poznat svět.
Inu ono to zřejmě mezi dnešní generací patří k bontonu, poznat svět. A tak si naplánovali, že po Vánocích vyrazí na Nový Zéland, pak do Vietnamu a nakonec, dá-li Bůh a finance, že by rádi trochu poznali USA. Mělo by to trvat tak rok, údajně.
Že bychom tím byli s Brůčou nějak nadšení, to říci nemohu, ale nějak jsme to překousali.
Pro Ondráše to byla ohromná změna - musel dát výpověď v práci, tím pádem přišel o auto a služební mobil, musel opustit svůj byteček na Žižkově (bohužel se smluvním nájmem) a přestěhovat se ke svým starým rodičům do vidlákova, čili na Brůčín. Ale touha po poznání byla silnější a tak překonal všechny překážky, na poslední chvíli jsem z něj vydyndala plnou moc s ověřeným podpisem ke všem úkonům, protože bohužel jako právník vím, že někdy je třeba udělat něco neodkladně, protože v případě prodlení hrozí škoda. A ještě, že jsem to tak zařídila. Když se Ondřej loučil, tak mi ještě na poslední chvíli sdělil, že si zařídil převod telefonního čísla z bývalým zaměstnavatelem, ale protože toho bylo moc, abych byla tak hodná a ten převod mu zařídila na T-mobile. Tak jsme se tam hned další týden s Brůčou vypravili. Brůča, když je ta možnost, vždycky, když se něco zařizuje soukromě, dělá, že neumí do pěti počítat. Možná i do tří. Za ty roky vím, že to jen dělá a že když musí, tak zařídí všechno potřebné. Ale toto byl případ, kdy byl míč na mém hřišti a tak jsem konala. Výsledkem byla nová smlouva s paušálem 300 a s roamingem. Dobrý. Jenže Ondráš psal e-mail, že mu roaming stále nejde, takže si musel pořídit telefon i s číslem na NZ. Nelenila jsem a příští týden se vypravila opět do T-mobile. Ten samý obchodníček mě informoval, že normální roaming jde jen po Evropě a když chci roaming i po zbytku světa, tak se to musí aktivovat. I kázala jsem, ať aktivuje a jen tak mimochodem se zeptala, proč mi to neřekl už napoprvé, když jsem mu přeci výslovně říkala, že syn je na NZ? Pokrčil rameny a k otázce se dál nevyjadřoval. Nicméně mě ujistil, že teď už to půjde.
O víkendu jsem měla relaci s Ondrášem a dozvěděla se, že mobil stále nejde.
I poněkud jsem se rozčílila a napsala e-mailovou stížnost na T-mobile.
Sdělili mi, že na aktivaci roamingu celosvětového se čeká půl roku, ale že mě (pánbůh ví proč) vyjímečně vyhoví a aktivují mi ho hned.
Ani jsem se neptala, co ta legrace bude stát. To jsem se dozvěděla až přišel účet na 1800 Kč. I poslala jsem e-mail Ondrášovi, který už přes měsíc trávil svůj čas mezi plantážemi jablek a hrušek jako "picker" a po pár dnech mi přišla poněkud nesmělá odpověď.
"Mami, děkuji moc za všechno, co jsi pro mě zařídila. Ale stala se taková nepříjemná věc, zničil jsem bohužel SIM kartu".
No a bylo. Takže další den jsem sedla a začala hledat, jak je upravena výpověď smlouvy. Po chvíli našla na webových stránkách společnosti všeobecné podmínky, výpovědní lhůta je jeden měsíc, fajn. Napsala, poslala a nyní čekám.
Zbytečně zaplacené účty dosahují už docela slušné částky cca 5000 Kč a kauza stále není u konce.
Pevně doufám, že se tyto informace nesejdou u jednoho pracovníka T-mobilu, protože pak by asi zakroutil hlavou a pomyslel si něco o stárnoucích hysterických paničkách se zpovykanými synáčky. Ach jo.
Po třech měsících se stalo neuvěřitelné - T-mobile vrátil peníze za roaming ve 3 složenkách. Nevěřila jsem vlastním očím.

Pokračování výstavby na Brůčíně

Tak, a máme název pro naše nemovitosti. Brůčín. Proč ne?
Zrekapitulovala bych napřed, co se dělo až dosud. Na celkem prostorné zahradě - cca 2000 m2 - stála tereziánská stodola. Byla malebná, leč hrozně velká a taky její zdravotní stav nebyl nejlepší. A tak v souvislosti s prodejem pražského bytu a přestěhování se na Brůčín jsme vymysleli velkorysou přestavbu. Stodole zazvonil umíráček a kromě jedné zdi na hranici pozemku byla rozebrána, kameny očištěny, zbytek skončil dílem na skládce, dílem v krbu. Na místě za stodolou vznikla 3metrová opěrná zeď se střechou, do které jsme vsadili slušně velký bazén se zastřešením. A pak na uložení věcí, pro technologii bazénu a jako dílna a černá kuchyně byl postaven "domeček". Ten je zatím v hrubé stavbě, či spíše polohrubé. No a teď se maká na skleníku, který je přilepen na jižní stranu domečku. Je konec března, jsou hotové základy a teď závodíme s časem, protože Brůča je hluboce rozhodnut ještě letos skleník užívat. Nicméně již teď se ukazuje, k jakým nekalým účelům byl domeček postaven. Naši hoši (Brůča a zeť) tuto stavbu mají v pozoruhodné oblibě. Asi před měsícem se pustili do vnitřních úprav, omítnutí parapetů a zabetonování filtrace na bazén. Já jsem byla se Starší doma a vařily jsme. Asi v 10 hodin se lehce mihly stíny kolem oken směrem ven z branky. "Jdeme k Bobovi (švagr) pro ... " nevím už, pro co to tak naléhavě museli k Bobovi, ale fakt je, že bylo poledne a oni nikde. Tak volám švagrové, jestli tam jsou naši hoši. Ne už odešli dávno, prý na stavbu ke Katce (zeťova sestra). Víc jsem neřešila, naobědvali jsme se a když jsem uvařila kávu, viděla jsem zase stíny mířící nehlučně k domečku. Vystrčila jsem hlavu a zahalekala na Brůču mizícího v dáli, že je oběd. Odpověď byla sice nesmyslná, ale srozumitelná: My nebudem, my zlobíme. Bylo rázem jasno, prodlení bylo způsobeno mezipřistáním v místní hospodě, nákupem kuželek a následné jejich likvidace v domečku. Samozřejmě, že přitom pilně pracovali. K večeru se dostavili dolů k nám, a první, co halekali bylo, že splnili plán a udělali vše, co si předsevzali. A ještě mnohem víc, dodávám já.

A co jiného k sobotnímu obědu než zvěřina?

Dceru propustili v pátek z nemocnice a tak jsem jí chtěla udělat radost. No a čím jiným než dobrým jídlem, že? A tak jsem vymyslila, že udělám daňka na víně s houbovým knedlíkem.
Není to sice moc jarní ani dietní, ale zvěřinu všichni rádi. Takže:

Daněk na víně s houbovým knedlíkem
Ingredience:
1 kg kýty z daňka
100 g slaniny
mořidlo (3/4 l vody, 1/4 l octa, sůl, lžičku medu a divoké koření svařit, vychladit)
400 g kořenové zeleniny
2 cibule
100 g másla
1 lžíce višňového džemu
1/2 l červeného vína
1 lžíce medu
jalovec, pepř, tymián, bobkový list
1 zakysaná smetana
1 lžíce špaldové mouky
Postup:
Očištěnou kýtu našpikujeme a alespoň na 24 hod naložíme do mořidla.
Pak vezmeme keramický pekáč s poklicí (může být i římský), dáme do něho kýtu, kterou jsme předtím zprudka opekli na másle, zeleninu, koření, cibuli, med a džem, zalijeme vínem, přiklopíme poklicí a dáme do trouby - tak asi na 1,5-2 hod. při 200°C. Pokud možno neodklápíme.
Když je maso měkké, vyndáme maso a v jiném kastrole či hluboké pánvi dokončíme omáčku. Přidáme cibuli nakrájenou na drobnou, kousek másla a vydusíme na tuk. Zasypeme lžící mouky, orestujeme a zalijeme vodou. Povaříme, pak vyndáme bobkový list a omáčku rozmixujeme ponorným mixerem, přidáme zakysanou smetanu a ještě trochu povaříme. Pokud je třeba dochutíme solí a pepřem.Jako přílohu podáváme:
Houbové knedlíky
1 toastový chléb světlý
3 vejce
100 g sušených hub, nejlépe podzimní směs
100 - 150 ml mléka
150 g hrubé mouky
petrželka
1 cibule
máslo dle potřeby (viz níže)
sůl, muškátový oříšek
Postup:
Houby namočíme do vody a poté je uvaříme do měkka. Usekáme na drobno.
Chléb nakrájíme na kostky, dáme do pekáče s plátkem másla osušit do trouby.
Cibuli nakrájíme na drobno a zpěníme na másle do sklovata až žluta a přidáme do mísy k chlebu. Přidáme ještě ostatní přísady a zpracujeme těsto. Z těsta tvoříme knedlíky o průměru cca 8 cm a zaváříme do vařící vody - vaříme asi 10-12 minut.
Výsledkem byl veliký potlesk a udělalo mi to radost, proč taky ne, že?

Poněkud truchlivé jaro

Letos to jaro nezačalo nejlépe. Před dvěma týdny mi po ránu volala dcera, že je v nemocnici, protože začala krvácet v sedmém měsíci těhotenství. V nemocnici je doteď, protože jí těhotenství úplně rozházelo krevní obraz a má ho jako Sněhurka, navíc bez krevních destiček. Jenom se tiše modlím, aby lékařská věda využila svých možností a tyto možnosti byly známé ošetřujícímu lékaři.
O týden dříve jsme se dozvěděli, že umírá náš skorosoused a parťák Brůči na mariáš, Jarda. Jarda byl takový poslední mohykán českého vesničana, poctivý, pracovitý, stále s úsměvem. Dříč do poslední chvíle. Už musel mít velké bolesti, když pomáhal stavět synovi dům. Při vyšetření na CT kroutili doktoři jenom nevěřícně kroutili hlavou, jak mohl ten člověk vlastně ještě fungovat. Rakovinou bylo totiž zasažené celé břicho i žaludek, pomalu přelézala do kostí. Nakonec to dopadlo tak, jak muselo a v sobotu 12.3.2011 zazněl umíráček z místního kostelíka. Poprvé v životě jsem se zúčastnila pohřbu tradičního, tj. s průvodem s rakví z domu, se mší v kostele a s pohřbem do země v církevní verzi. Je otázka, jak to kdo posuzuje, ale na mě tento rituál působil nakonec dojmem důstojnosti a klidu. Byl dodržen i staročeský zvyk pohřební hostiny, takže nebožtík byl oplakán, zalit a oslaven na památku příštích generací.
Druhý den byl hasičský bál, opět jsme se všichni sešli, tancovali a tombolovali (tedy v životě nepochopím, proč si kupujeme lístky do tomboly, nikdy nic pořádného nevyhrajeme) a při té příležitosti nám další ze známých sdělil, že umřel "Bajza". Bajza byl bývalý osvětlovač u filmu, jenže po revoluci už nebylo tolik práce a tak si pronajal obecní prodejnu se smíšeným zbožím. Na ty časy ráda vzpomínám. V obchodě měl skoro všechno, rozhodně všechno potřebné a vždycky věděl každý drb, radost nakupovat!
Jenže jak tak hospodařil, tak si taky začal trochu moc přihýbat. A pokračoval v tom tak dlouho, až mu musela obec dát z obchodu výpověď. Vrátil se do Prahy, opatřil si ještě ke všemu milenku o hodně mladší, ale bumbat nepřestal, nepřestal, ani když mu tělo začalo vysílat varování. A tak se upil k smrti.
No tak to jsou události časného předjaří, nic moc. Pevně doufám, že pro toto jaro je to všechno, možná, že jen Morena si vzala svou daň za opuštění trůnu a teď už bude všechno jen veselé. Kéž by.

Kůzle

Brůča nikdy nemůže odolat, když mu kamarád nabídne tu srnu, tu kůzle či králíka. Neodmítl ani před cca 3 týdny nabídku na kůzle, tedy spíš mladou kozičku či kozlíka do 1 roka věku.
Dojeli jsme pro zvíře, naporcovali a napytlíkovali. V životě by se to u nás nemohlo zabíjet, jsme sice masožravci, ale útlocitní. Zvířata kupujeme již upravená jako pro řezníka - v půlkách.
Minulý týden, resp. v neděli opět nastal ten okamžik, co že uvaříme na pondělí do práce? A tak došlo na kozu. Vyndala jsem z mrazáku asi tak tříčtvrtěkilový pytlík masa na guláš, prohlédla ostatní suroviny v lednici a špajzu a dospěla k závěru, že v jednoduchosti je síla (hlavně když v neděli večer je většina surovin již v útrobách návštěv i našich).
Oloupala jsem čtyři velké cibule, asi tak 6 stroužků česneku, vylovila jednu zapomenutou plzeň a provedla apartní střih majoránce v květináči.
Vzala WOKA, na sádle orestovala docela zprudka maso a přendala ho do mého nejoblíbenějšího kastrolu - keramického s poklicí. Na pánvi na výpeku orestovala cibuli nakrájenou na půlkolečka a nasekaný česnek, přidala vrchem polévkovou lžíci sladké papriky a malou lžičku maďarské PISZTY, chvíli prohodila na pánvi, zalila skleničkou piva, aby se všechno ze stěn pánve odmočilo, a vše přendala do kastrůlku. Přidala ještě 3 bobkové listy, sůl, majoránku a na kostičky nakrájený plátek tmavého chleba bez kůrky a lžičku medu.
Kastrůlek jsem trochu dolila vodou, přikryla poklicí, strčila do trouby a nechala tam být téměř 2 hodiny při teplotě 200°C. Pak jsem troubu vypnula a šla spát. Druhý den ráno jsem nám připravovala krabičky do práce, podle vzhledu usoudila, že to bude jedlé, ale víc jsem se tím nezabývala, protože nebyl čas. V práci jsem si ohřála oběd a pak přišlo první sousto...V tom zvoní telefon. Brůča. "Tak teď jím to kůzlečí, poslyš to se ti ale moc povedlo, fakt jsem snad nikdy nic lepšího nejedl". Měla jsem samozřejmě radost a měl pravdu. Tato úprava mladého skopového je vskutku famózní.

Kloubní preparát

Asi před dvěma lety naše jezevčice vlivem své zvědavosti doznala úhony. Přesněji řečeno, vylezla do podkroví, kam nesmí, a protože ji po dřevěných schodech uklouzly packy, skutálela se dolů. No a následky se dostavily v podobě uskřinutého nervu v páteři. Byla na umření, prášky, které jí předepsal veterinář jí způsobily krvácení do střev, a vůbec se nám nelíbila. Leč po úpravě dávkování léků a nasazení léků proti lékům se začala zmátořovat, za dva měsíce už opět dokázala vyskočit na židli. Protože jezevčíci jsou na tyto choroby hákliví, předepsal nám veteriář kloubní preparát. Už si moc nepamatuji, jak se jmenoval, nějak Nitro...., ale jedno zapomenout nemohu a to s jakou vynalézavostí se Chiquita (tak se jmenuje náš jezevčík) dokázala prášku zbavit. Vyzkoušeli jsme všechno. Balili do šunky, do párku, do sýra...... do buchty a co já vím čeho všeho. Výsledek byl vždycky stejný. Obal se přesunul do psa, prášek na koberec, židli či jiné vhodné místo, nikdy však do jezevčíka. Nakonec to bylo už takové drama, že to hraničilo s týráním zvířete a tak jsme kloubní preparát přemístili (i přes nekřesťanskou cenu) do odpadu.
Tuhle jdu koupit psí konzervy a koukám do regálu - ejhle, Artrosit - kloubní preparát s chůtí sýra, který psi s nadšením žerou jako pamlsek. Při klinických zkouškách se zřejmě výrobce zapomněl zeptat našeho psa, zda mu to chutná. Ale já jak osel vyplázla další tři stovky, a s nadějí na zdravé klouby našeho psa vyrazila k domovu. Jó. Pokus č. 1 probíhal nadějně. Jednu tabletu jsem zapíchla do psí konzervy a čekala na výsledek. Chiquita přiběhla sotva slyšela harašit misku, bleskurychle do sebe nacpala vše co tam bylo, vyčítavě se na mě podívala a vyplivla prášek. Pokus č. 2 spočíval v tom, že se vyplivnutý prášek obalil šunkou, pes přiběhl, schramstl šunku a vyplivl prášek. Pokus č. 3 bylo totéž se sýrem a s identickým výsledkem. Brůča chmurně podotkl, že na to nemá nervy a odešel pryč. Ten den jsem se dalších pokusů vzdala, protože už se mi zdálo, že sežrala "pamlsků" až dost.
Druhý den přijela dcera (vlastně pravá "panička") a když vyslechla story s dalším kloubním preparátem, tak velela Chiquitě, aby jí vyskočila na klín. Uchopila tlamičku, rozevřela, strčila prášek a stiskla tlamičku. Držela asi 2 minuty a pustila. Vypadalo to, že prášek konečně cestuje v psovi, nikoli mimo psa a tak byla Chiquita bouřlivě chválena a šlo se pro šunčičku. Pejsek radostně chlamstl po šunčičce - a vyplivl prášek.

Jak jsme pěstovali rajčata

S rajčaty je v poslední době hrozný problém. Od té doby, co zmizela rajčata pěstovaná alespoň sezóně u nás, tak se to nedá jíst. A řešení? Inu ale pěstovat vlastní, ne?
Problém, je, že když rajčata, tak taky skleník. No a o tom to je.
Takže v pátek přijede bagr na základy skleníku. Brůča se zeťákem se už těší na výstavbu, já na rajčata a hlavně na to, že záhony ve skleníku budou v rozumné výši 70 cm od země, takže ošetřování bude v poloze přirozené lidem, nikoli plazům.
Pokračuji v pondělí - bagr přijel a hrabal. Dokonce vyhrabal i díru na budoucí kompost - no nádhera.
Celou sobotu a kus neděle jela míchačka a stavělo se. Zatím to vypadá hůř, než kdy předtím. Dokonce se opět vrší všude stavební materiál. Ach jo.
Ale co by člověk neudělal pro kvalitní suroviny. A tak se zaťatými zuby uklízím prázdné pytle od cementu, obaly od ztraceného bednění a brkám a různě rozmístěné palety.

Jediné, co mi v tomto zmatku dělá radost je, že mi v práci nádherně rozkvetl vánoční kaktus. Trochu později sice, ale zato grandiózně. A ten trik? Ostříhat tak 3 měsíce dopředu a je to.

První

No, tak si sedím v práci a snažím se na první zápis (tedy opravdu první - ten výkřik do tmy na začátku byl spíše zkouška) zvolit nějaké vhodné téma.
I když jak vhodné? Zřejmě by bylo docela vhodné si na začátek ujasnit, co vlastně na blogu hodlám psát a zveřejňovat. Název mluví celkem srozumitelně. Nejen o vaření - ale i o vaření. Je to můj - tedy náš koníček. Dál jsou tu tři dospělé děti, jedno vnouče na cestě, jeden zeť, jeden Brůča, jedna švagrová, jeden švagr a jejich desetiletý syn Mates. Pak jedna jezevčice, jeden rodinný domek se zahradou a z toho všeho vyplývající program.
Původní úmysl byl takový, že se toho hodně děje a v podstatě po roce na většinu věcí člověk ve víru událostí zapomene. Je dobré se občas zastavit a zalistovat zpět. Copak jsme to dělali před rokem? Či dvěma?
A taky se zapomene na to, jak vypadala zahrada předtím, než..... A tak bych tento blog chtěla zasvětit kronice o tom, co se dělo, kdo co a proč a taky jak vaříme, abychom nebyli jateční (což se nám málem povedlo). Tak, teď mám celkem jasný cíl, jen se do něj ještě trefit.