No a máme po dovolené......

Nemám moc ráda poslední den dovolené, vlastně už ne dovolené, ale té neděle před "tím" pondělkem. Na oběd už jsme s Brůčou osaměli, Bobeš se svými satelity odjel už ráno, ančto Martin měl turnaj v házené, mláďata odjela před obědem, prý aby se aklimatizovala doma, nákup a tak. Týna odjela už v sobotu před obědem s Martinem a jeho mámou. Takže úderem 10 hodiny dopolední jsme byli sami. Tak nějak jsme se do oběda poflakovali, pak se naobědvali a po obědě odvezli hrušky do pálenice. Bylo nádherně, babí léto v plném proudu. I že bychom si cestou zpět trochu zahoubařili. A tak jsme na hodinu zašli do lesa. Světe div se, našli jsme půl - a možná přes půl - košíku hub. Asi nám ten les chtěl dát cenu útěchy za celoroční přízeň. Jeli jsme domů a já dostala ukrutnou chuť na pořádný, ale opravdu pořádný a poctivý guláš. V této disciplině Brůča těžko nachází soupeře a taky se rád chlubí. Hovězí veverky jsme měli doma k dispozici,  ostatní suroviny taky, tak nebyl problém. Jediné, co trochu problém byl, bylo množství masa. A tak jsme jednu veverku zvící 20 dg oddělili s tím, že ji přidáme ke kousku srnčího a k večeři si uděláme masovou směs se zeleninou. Vařili jsme venku, v přístřešku, protože jsme chtěli využít zřejmě posledního dne, kdy i večerní teploty dosahují příjemných hodnot.
Guláš gulášovatěl přijatelným způsobem, mezi tím jsme dělali jiné věci a nakonec přišla řada na večeři. Přinesla jsem z lednice srnčí a sháním se po veverce. Brůča se taky sháněl po veverce, leč marně. Veverka nebyla. Začali jsme tušit. Pojď, obrátím se na Chiki, půjdeme dát papů. Šla. Do misky jsem nandala obvyklou porci, kterou většinou zhltne během dvou vteřin. Nyní rýpla čumákem do hromádky a odešla. Hm.
Vytáhla jsem z lednice plátek šunky a lákala. Nic. Jen nenápadně začala směřovat pod svoji oblíbenou postel. Za chvíli nekoukal ani ocásek. Bylo to jasné. Chiki, ty zlodějko!  Jenže - byl konec dovolené - tak ať si aspoň užije ten pes.

Kloubní preparát - a jak jsme pokročily

Tento příspěvek je vlastně pokračování toho prvního. Nyní jsme ve fázi, kdy jsme si nacvičily určitý rituál.
Chiki ví, že polknutí tablety je neodvratné a tak se už až zas tak nebrání - nebo možná měla reklama pravdu, chuť není tak strašná a třeba to i voní. Takže teď to funguje tak, že zavolám "Chiki, pojď budeme dělat "hodná""! No a ona přiběhne. Přibobkne a strašně začne vrtět ocasem a smát se. Nekecám, fakt se směje.
Vezmu tabletu, otevřu tlamičku, zasunu tabletu do krku kam až to jde, symbolicky podržím tlamičku, pes polkne a letí k lednici. Dostane kousek šunky a pro ten den je operace vyřízená. No a tak to funguje už docela dlouho. Jsou samozřejmě i excesy. Nezasunu dostatečně hluboko, pes dělá, že polkne a letí k lednici, v okamžiku, kdy dostane šunku, vyplivne tabletu. Ale už to není tak často jako dřív a bohdá nastanou časy, kdy při hesle "hodná" jezevčík dobrovolně otevře tlamičku a polkne sám tabletu.

Srnčí svíčková

Včera jsme od myslivců zakoupili srnku. Protože ještě nemáme spapanou srnku předchozí, nabídli jsme švagrovi, že se rozdělíme, což přijal. Brůča krájel a porcoval, já s Káčou pytlíkovala a popisovala, Chiquita obcházela kolem. Když Brůča slavnostně vyřezával miniaturní svíčkové tak s nadšením líčil švagrovi Bobešovi, že srnčí svíčková udělaná jako biftečky je něco, pro co stojí za to žít (a pomalu i zemřít). Bobeš se zaujetím poslouchal a s lítostí sledoval pidirozměry chváleného kusu potravy. Brůča tu svoji část svíčkové odložil vedle na talířek a pokračoval s dranžírováním dalších částí divočiny. Najednou se Bobeš, až do té chvíle mírně nasr.... z práce, začal uchichtávat a zeptal se Brůči, zda si tu svíčkovou uklidil jinam. Brůča plameným zrakem popatřil na zcela, ale zcela prázdný talířek. Viník byl celkem zřejmý. Chiquita se olizovala tak, že omyl byl vyloučen. Brůča byl rozladěn a vykročil na cestu pomsty. Dopadlo do tak, že psa důrazně pokáral s doprovodným plesknutím po zadku. Pes to přetrpěl, vyskočil vedle mě na lavici a žádostivě sledoval tu kupu masa, která se pro něj nesmyslně cpala do pytlíků.  Po chvíli nezbylo nic, ale předtím ještě dostala na hraní krásnou stehenní kost mírně obalenou masem, takže obligátní konzervu k večeři nonšalantně pominula a nechala na ráno. Brůču však pes nezdolá. Nelenil a místo svíčkové si udělal  restovaná krůtí játra.
Zdá se, že nakonec všichni dostali to, co chtěli - tedy jen ta svíčková nedopadla tak, jak se předpokládalo.

O vaření ve Vietnamu

To jsme takhle seděli venku v přístřešku (je to krytá jakoby veranda, ale o rozměrech cca 50 m2), povídali si o všem možném, až přišla řeč na to, že kamarádka naší nejmladší jede na měsíc do Vietnamu a že to organizuje Česká zemědělská univerzita, kterou navštěvuje i naše nejmladší. Kamarádka Verča se podivovala, pročže naše Týnka nevyužila této možnosti a pak nějak přišla řeč i na různé zvyky a co kdo slyšel o těchto vzdálených krajích.
Naše jezevčice ležela mezi námi natažená na lavici a pokojně spinkala, ostatně taky jako vždycky. Nevím, kdo už začal povídat o tom, že od kamaráda slyšel, že v Číně, ale i Vietnamu patří k dobrému zvyku v lepších restaurcích hostovi spolu s jídlem předložit i hlavu zvířete, z kterého se pokrm připravoval. Je celkem všeobecně známo, že jezevčíci patří k oblíbeným rasám psů pro tyto účely a tak jsme na to téma trochu začali hovořit. Najednou, zcela z ničehož nic naše Chiquita jak dlouhá tak tuhá spadla s lavice a v bezvědomí zůstala ležet s očima v sloup na zemi. Teprve když jsem s ní trochu zatřásla, tak se probrala a uraženě se odebrala dovnitř na svojí pohovku. Jo, pak že psi nerozumnějí, co se povídá. Omdlelého psa jsem viděla prvně v životě a byla by setsakra náhoda, kdyby to nebylo v souvislosti s našimi (pro psa asi hodně hloupými) řečmi o asijském kuchaření.

Kloubní preparát

Asi před dvěma lety naše jezevčice vlivem své zvědavosti doznala úhony. Přesněji řečeno, vylezla do podkroví, kam nesmí, a protože ji po dřevěných schodech uklouzly packy, skutálela se dolů. No a následky se dostavily v podobě uskřinutého nervu v páteři. Byla na umření, prášky, které jí předepsal veterinář jí způsobily krvácení do střev, a vůbec se nám nelíbila. Leč po úpravě dávkování léků a nasazení léků proti lékům se začala zmátořovat, za dva měsíce už opět dokázala vyskočit na židli. Protože jezevčíci jsou na tyto choroby hákliví, předepsal nám veteriář kloubní preparát. Už si moc nepamatuji, jak se jmenoval, nějak Nitro...., ale jedno zapomenout nemohu a to s jakou vynalézavostí se Chiquita (tak se jmenuje náš jezevčík) dokázala prášku zbavit. Vyzkoušeli jsme všechno. Balili do šunky, do párku, do sýra...... do buchty a co já vím čeho všeho. Výsledek byl vždycky stejný. Obal se přesunul do psa, prášek na koberec, židli či jiné vhodné místo, nikdy však do jezevčíka. Nakonec to bylo už takové drama, že to hraničilo s týráním zvířete a tak jsme kloubní preparát přemístili (i přes nekřesťanskou cenu) do odpadu.
Tuhle jdu koupit psí konzervy a koukám do regálu - ejhle, Artrosit - kloubní preparát s chůtí sýra, který psi s nadšením žerou jako pamlsek. Při klinických zkouškách se zřejmě výrobce zapomněl zeptat našeho psa, zda mu to chutná. Ale já jak osel vyplázla další tři stovky, a s nadějí na zdravé klouby našeho psa vyrazila k domovu. Jó. Pokus č. 1 probíhal nadějně. Jednu tabletu jsem zapíchla do psí konzervy a čekala na výsledek. Chiquita přiběhla sotva slyšela harašit misku, bleskurychle do sebe nacpala vše co tam bylo, vyčítavě se na mě podívala a vyplivla prášek. Pokus č. 2 spočíval v tom, že se vyplivnutý prášek obalil šunkou, pes přiběhl, schramstl šunku a vyplivl prášek. Pokus č. 3 bylo totéž se sýrem a s identickým výsledkem. Brůča chmurně podotkl, že na to nemá nervy a odešel pryč. Ten den jsem se dalších pokusů vzdala, protože už se mi zdálo, že sežrala "pamlsků" až dost.
Druhý den přijela dcera (vlastně pravá "panička") a když vyslechla story s dalším kloubním preparátem, tak velela Chiquitě, aby jí vyskočila na klín. Uchopila tlamičku, rozevřela, strčila prášek a stiskla tlamičku. Držela asi 2 minuty a pustila. Vypadalo to, že prášek konečně cestuje v psovi, nikoli mimo psa a tak byla Chiquita bouřlivě chválena a šlo se pro šunčičku. Pejsek radostně chlamstl po šunčičce - a vyplivl prášek.