"Úžasná" dovolená

Tak máme po dovolené. Původně jsme měli naplánovanou úžasnou trasu do Apulie s jednou mezizastávkou v Neapoli, po týdnu jsme chtěli pokračovat na Sicílii, tam setrvat 5 dní a poté vyrazit zpět s dvěma zastávkami - v Pompejích a u Lago di Garde. Ubytování objednané a částečně zaplacené, vše připravené. Start měl být v pátek ráno 31.8. Ale Brůča si umanul, že jeho žlučník chce setrvat v Čechách a tak taky setrval. Proti přírodě nic neuděláš, řekla jsem si v duchu, děti odmítly jet samy a tak jsme jim jako náplast na bolístku alespoň poskytli odškodné v podobě letenek do Bulharska. V pondělí už byl Brůča opět v kondici a před námi téměř dva týdny dovolené - tak jak s nimi naložit? "Je září, na Šumavě by mohly růst houby" mudruje Brůča a tak sedáme k počítači a hledáme ubytování na Šumavě. Nakonec jsme našli na Kvildě penzion "U Černých", kde se ještě stydělo poslední volné apartmá pro 4-5 osob. No nevadí, budeme mít alespoň víc místa. Na poslední chvíli se přidali švagr s Káčou a Martinem a tak jsme vyrazili na houby. První den, ve středu, jsme jeli my jako předzvědná hlídka, zbytek týmu měl dorazit ve čtvrtek večer. Dorazili jsme asi po druhé hodině, ubytovali se a rozhlíželi se, kam tak bychom vyrazili. Podle mapy a turistických informací je 3,5 km od Kvildy místo nazvané Jezerní slatě, které stojí za vidění. I vyrazili jsme. Procházka to byla krásná, slatě taky a tak po pobytu na čerstvém šumavském povětří jsme hledali nějaký občerstovací zázrak. Vizuelně se jevil velmi nadějně hotel U krále Šumavy a musím říct, že volba byla dobrá, napojili nás i nakrmili docela dobře. Poté jsme vyrazili k postelím s úvahou, co že podnikneme zítra. Nakonec jsme dali Bobovi vybrat výlet. Zvolil na pátek prameny Vltavy a tak bylo rozhodnuto,že zítřejším cílem bude Antýgl a Tříjezerní slatě.

Druhý den ráno jsme posnídali v místní pekárně a vyrazili s tabulkou čokolády, svačinou a lahví vody na cestu. Zpočátku to bylo lehké, i když počasí bylo listopadové, cesta vedla kolem plavebních kanálů pro svoz dřeva a po rovině. Asi v jedné třetině cesty  nastal úsek, kdy z cca 950 mnm se na úseku 2 km muselo vystoupat do téměř 1200 mnm. To už se lámal 9 km cesty a nohy pociťovaly své. Shlédli jsme Tříjezerní slatě a vydali se pomalu okruhem dolů. Po cca 15 km cesty horami a dolinami jsme dospěli zpět do Antýglu, kde jsme měli jasný cíl - oběd, i když opožděný. Brůča byl nadšen - měli borůvkové knedle, které zbožňuje. Naštěstí se vyčasilo, takže na fotkách je i slunce.

 Dojeli jsme zpět do penzionu, na chvíli natáhli údy, já jsem si ošetřila vznikající puchýř na noze a Brůča začal hekat. Tentokrát nikoli ze žlučníkem, tomu toto rajzování prospívalo, ale pro změnu s kolenem. Asi před dvěma měsíci na něj v bazénu upadl a pořádně si ho rozrazil. To se zahojilo, ale asi se tam něco přeci jen stalo, protože nevydrželo tento výšlap. Bolelo a bolelo. Vyrazili jsme sice opět večer do hotelu na večeři a něco piva, a taky počkat na příjezd Boba s rodinou. Seděli jsme v restauraci, mobil v pohotovosti a navigovali Boba, ale Brůča hekal. Když přijel Bobeš, měli všichni samosebou hlad a tak že se navečeříme. Brůča to vzdal a šel si domů lehnout, že ho to bolí hodně. Tak jsem mu poradila, ať si to namaže Ibalginem a dává na to studené. Když jsme přišli, Brůča hekal dál, a tak jsem celou noc obnovovala studené náčinky, hladila po hlavičce a tak.

Ráno jsem mu radila, aby s námi nechodil, ale to by nebyl Brůča. A tak jsme vyrazili na autobus. Na zastávce byl dav sportumilovných důchodců, kteří bujaře organizovali zasedací a posléze stojací pořádek v autobuse, což bylo dost hrozné, ale vzhledem k tomu, že cesta trvala pouhých 12 minut, snesitelné.

A pak pochod k pramenům Vltavy se startem v Bučině a ukázkou bývalých hranic.
Martin se poněkud jako správný teenager otravoval touto poutí s rodiči, strýcem a tetou a občas to dával i najevo. Brůča trpěl a posléze jsem díky puchýři na patě trpěla i já. Byl to moc hezký výlet, trochu deprimujícím pocitem byl výhled na strašidelné rozlohy umírajícího nebo mrtvého lesa, jehož rozměry se docela rychle zvětšovaly, jak bylo vidět z čerstvě opadaných smrků.
Překročili jsme prameny Vltavy a vydali se opět okruhem zpět do Kvildy. Na jedné zastávce u takové romantické tůňky si Martin umanul, že si vezme do Pet láhve trochu vody z Vltavy a tak se jí jal nabírat. Samozřejmě, že mu ujely nohy a spadl do tůňky. Nikdy bych nevěřila, že je možné se tak zmáchat ve zhruba 50 litrech vody, ale je. Tak jsme pokračovali, Martin schnul, sluníčko svítilo a noha bolela čím dál víc. Vlastně nohy obě - Brůčovo koleno a moje pata. Ani kachna k obědu to nespravila.
Když jsme dorazili zpět do penzionu, Brůča padl za vlast a ostatní taky, ale asi za hodinu vstal osvěžen a že by rád ukázal ještě jezerní slať, kde jsme byli první den. Tak jsme sedli do auta a vyrazili, nikoli ovšem pěšmo. Brůča už neušel ani ten kousek k rašeliništi a ani nemohl řídit zpět. Usedla jsem za volant a kázala, že ať už je proboha v klidu. Uložili jsme ho s prášky, ledovým obkladem do postele a odpluli na večeři. Brůča s oteklým kolenem začal spřádat plány na zítra, že tedy budou ty houby, které Martinovi sliboval. Viděla jsem to skepticky, což jsem taky hlasitě vyjadřovala, ale ráno koleno celkem splasklo, tak jsme sbalili, zaplatili ubytování a vyrazili směr domů s tím, že se zastavíme v lese. Houby nerostly, což jsme zjistili celkem brzy, ale Brůča se vydal hlouběji do lesy - co kdyby náhodou. Málem nedošel zpět. Se zaťatými zuby mě přesadil opět za volant a jeli jsme domů.
V sobotu jsme opět tedy ledovali a mazali a hekali. Můj půchýř zapadl poněkud mimo pozornost, ale určitě by vyhrál nějakou cenu. Na achilovce se totiž vytvořila asi tak 3 mm hluboká prasklina a začala se podebírat, noha otekla a bolela. Jenže Brůča potřeboval ošetřovat a tak moje pata poněkud zapadla. Ošetřila jsem si to nejlépe, jak to šlo a chodila všude v pantoflích - zaplať bůh, bylo stále ještě léto. Během následujícího týdne si Brůča opečovával koleno, takže převážně seděl a udával pokyny - přines mi, podej mi...... V sobotu už vypadal, že to bude dobré, týden rekonvalescence očividně pomohl a já si oddechla, že v pondělí v klidu pojedem do práce. Dokonce v sobotu dopoledne jel se mnou nakoupit do Janovic a tam v zelenině uslyšel osudovou větu: Nebyli jste na houbách? Já jen náhodou zastavil u lesa a během 5 minut jsem měl koš praváků!
V neděli vzal koš a vydal se houby. Já odmítla, do lesa v pantoflích to jde blbě. Zdálo se mi to celé neskutečné, on skoro 14 dní heká, poslední den dovolené vstane jako by nic a jde na houby? A taky šel. Brouzdal v lese 3 hodiny a přinesl vrchem naložený koš. Kupodivu vydrželo koleno docela dobře, nebo to aspoň Brůča tvrdil.
A tak, družným čištěním hub a jejich neustálým obdivováním skončila naše letošní dovolená.
Na závěr ale ještě jedna douška -  hotely v Itálii si nezapomněly strhnout z kreditky zbytek částky za ubytování. Takže sečteno podtrženo - byli jsme podle peněz ubytováni ve třech hotelech v Itálii, pak na Kvildě a zároveň jsme letěli do Bulharska, kdo by věřil, co se všechno dá stihnout za blbých 14 dní?