Brambory

Trpíme zřejmě podivnou představou, že musíme mít na zimu uskladněné brambory. Tato historka se datuje do roku 2009:

Loni, jako ostatně každý rok jsme zakoupili několik (už nevím přesně kolik) pytlů brambor na uskladnění. Tentokrát již podruhé od stejného sedláka, který produkuje brambory univerzální, tedy ani moučné, ani výrazně olejnaté. Jejich hlavní předností je výborná chuť, žádná plíseň bramborová ani háďátko, prostě brambory k sežrání.
To jsme taky činili až do června. Pořád byly skvělé. Jenže pak začaly být i brambory nové a tak zůstal zbytek brambor ve sklípku. Můžu říci, že máme sklípek t.zv. externí, s břidlicovou klenbou, malebný, leč bohužel tam trochu zatéká. Naši předkové nevěřili na nic jiného než na klenbu navrstvit hlínu a osít travou. My jsme vylepšili exteriér, ale na konstrukční řešení jsme nesáhli. Toto uspořádání svědčilo vždycky jablkům a nevadilo bramborám, víno bylo zašpuntované, tak co. Jenže letos jsem od června neustále vyhlašovala úklid sklípku, ale žádný dobrovolník se nepřihlásil. Brůča vždycka pokýval hlavou, jó, to máš pravdu, to je potřeba udělat - a nic.
A tak to z nějakých důvodů zbylo až na tento víkend. Brůča si připravil lopatu, kýbl a pytle a šel na věc. Tam a dost rychle zase ven, o poznání zelenější. Měli jsme k obědu bramborové knedlíky plněné domácím uzeným a špenát, to on moc rád a tak se nechtěl se sklípkem o oběd dělit.
"Já to prostě nezvládnu," a s prosebným pohledem "nemůžeš mi pomoci?"
Kdo by odolal, že?
A tak jsem se zhluboka nadechla, nasadila gumové rukavice a šla vyklízet shnilé brambory.
Nevím, co se děje s bramborami, když začnou hnít (resp. vím asi tak zhruba), ale reálná skutečnost zřejmě předčí všechny odhady. S žaludkem v krku jsem naložila strašlivé množství tohoto fujtajblu do připravených pytlů a maně jsem vzpomínala, kolik že pytlů jsme to vlastně původně dovezli? Nakonec po konzultaci s Brůčou jsme se dopočítali 5 pytlů, z toho 1 jsme rozdali dětem. Jsme bramborožrouti, takže spotřeba byla, ale ať jsem to brala jakkoli, tak jsem vyndala 3 pytle brambor v rozkladu. Asi tedy menší, ale stačilo.
Po úklidu - vystříkání hadicí a vysíření jsem znaveně složila své tělo do vany, Brůča se šel nahoru osprchovat a sešli jsme se opět na zahradě u kávy. Přiznávám se bez mučení, že k té kávě jsem zvládla 2 frťany Bechera. To bylo v sobotu. Dnes ráno jedeme do práce a zrovinka kolem našeho oblíbeného sedláka bramboráře. Brůča jen tak zlehka prohodí: "Hele, asi bychom měli objednat brambory, když jsme uklidili sklípek!" Rezignovaně jsem odpověděla, že jistě, ale ve značně redukovaném množství a že se dají brambory do beden a ne na dřevěný rošt jen tak vysypat. Brůča kýval na souhlas jako mandarín. A pak jsem se zcela nevinně zeptala, kolik že těch brambor tedy vezmeme. Na to se Brůča hluboce zamyslel a začal na pěti pytlích. Když viděl, byť koutkem oka, neboť řídil, jak začínám brunátnět, tak snížil na čtyři.
Ukončila jsem rázně boj a řekla, že víc jak dva pytle prostě odmítám. A že v případě 3 a více pytlů mi dá písemně, že příští léto uklízí sklípek on sám.
Koupili jsme dva pytle brambor.
Tenkrát to ale stejně nakonec dopadlo tak, že jsme koupili ty pytle 3.
Loni na podzim nám přivezl brambory Lenčin a Patrikům švagr a byly fakt taky moc dobrý. Vzali jsme 3 pytle a ještě dva museli dokoupit. Nakonec zbyly asi dvě kila naklíčených, které jsem vyhazovala. A teď se vloudila otázka. Při stejném počtu osob taková kolísavá spotřeba?
Jediná osůbka, která přibyla do rodiny je Verunka, že by snědla 2 pytle brambor?

Vodovod

Tak nám po dvou letech konečně zapojili vodovod. Byl to tedy horor. Naše malebná vesnička byla dva roky rozkopaná a nevypadalo to, že by to bralo nějaký konec. Konec málem byl, když nevím z čí viny, se bagr pustil přes soukromý pozemek, kde neměl co dělat. Po dvou letech se chodníky a silnice jakž takž opravily a teď všichni očekávali, že přijde ten kouzelný strýček, udělá čáry máry fuk a poteče voda. Měl původně přijít v dubnu, pak v červnu a nakonec přišel v srpnu. Protože máme svojí vodu dobrou, dokonce moc dobrou, tak jsem si chtěla nechat naší vodu na vaření a koupání a tu obecní spíše jako rezervu - na dopouštění bazénu, zalévání když je moc sucho a tak.... Už před těmi dvěma roky jsme zaplatili 8.000,- Kč za vodovodní přípojku s tím, že v ceně je přípojka (bez kopání) a vodoměrná soustava včetně osazení. Dobrá. Od starosty jsme se dozvěděli, že se mu podařilo sehnat na dodávku vodoměrů slevu 800,- na každou soupravu a že to je tedy fajn.
Nedávno došlo tedy konečně ke slavnostnímu namontování vodoměru, podepsali jsme smlouvu o dílo a nedočetli a samou radostí, že už máme vodu, podepsali - všichni. Teprve poté jsme zjistili, že v té smlouvě je až na samém konci jedno ustanovení, že cena za montáž a dopravu je 800,- Kč + DPH a že tedy podpisem této smlouvy se zavazujeme tuto částku na základě faktury uhradit. Samosebou, že to většinu lidí nadzvedlo, protože se jim zdálo, že osazení vodoměrné soupravy již jednou zaplatili (a podle mě to tak taky bylo), ale z nadšení nad funkčním vodovodem zase tak strašně neprotestovali. My jsme byli samozřejmě taky nadšení, Brůča doplnil bazén až skoro pod vršek skimru, důkladně s Patrikem propláchli filtr, doplnil se sud na zalévání skleníku, zalilo se pár stromů, aby neopadaly plody a taky skalka, ostošest se betonovalo, takže voda tekla proudem. Asi po týdnu jsme se děli v přístřešku, Brůča se batolil kolem a potutelně se usmíval. "Já jim dám osm stovek, oni mi to vrátí, blbouni", prohlásil z ničeho nic. Když jsem chtěla vědět jak že to, odvětil, že ten slavný vodoměr nefunguje, no prostě se netočí. "Až vyčerpám vodu za osm set korun českých, nahlásím závadu, nemusím přeci kontrolovat, že tam nic nenabíhá, ne?"
No a tak máme slevu "zadarmo". Docela by mě zajímalo, kolik těch vodoměrných soustav je taky vadných. Ale k tomu se veřejně málokdo přizná, že?

Dříví, triatlon a betonování s Verunkou

Bobeš řešil problém, došlo dřevo. Hasiči mu nabídli něco břízy vykácené kolem jejich budoucího hřiště, a co víc, za hodně dobrou cenu. Heslo znělo - sobota ráno v 8.00 u rybníčku.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se  s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa".  Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.

Po čtyřech letech.......(rozumí se bydlení)

Toto je rok 2005:

A toto současnost:

Ne, že bych se chtěla vytahovat, jen je vidět, co bylo vykonáno práce a to je někdy dobře si připomenout.

Pokus o dovolenou

Jako každý rok jsme si vzali dovolenou v týdnu Cyrila a Metoděje, takže 3 dny dovolené s vyhlídkou celého týdne volna. Krásný pátek..... a víkend s Verunkou:

Víkend uběhl celkem normálně a upřímně řečeno jsem se těšila na pondělí, kdy s Brůčou osamíme a pořádně si to užijeme. Slavíme totiž 25 let spolu, což, jak většina lidí uznává, je docela dlouhá doba. V pondělí jsme tedy užívali samoty, zahrady a koupání. V úterý jsme hodlali navštívit dědu na jeho chatě a dovézt zásoby. Po obědě se začaly stahovat černočerné mraky a hřmít. Pozavírali jsme okna, skleník, zastřešení na bazénu a očekávali bouři živlů. Na poslední chvíli si Brůča vzpomněl, že nemá cigarety a že si pro ně ještě dojede na pumpu, což je cca 500 m. V okamžiku, jak odjel, se to strhlo. Stála jsem na zápraží a pozorovala bouřku. Vedle dveří je hlavní domovní rozvaděč. Najednou strašný blesk , z rozvaděče vyšlehly jiskry  a následovala téměř okamžitě pěkná šlupice. Bylo mi do pláče, protože jsem se bála a Brůča si někde jezdil, nebo a to jsem viděla spíše, se zakecal s někým na pumpě. Vypadl proud v celé vesnici, proud vody vyrazil okap, takže se začalo dělat pěkné jezírko, přetekl sud u skleníku a z kopce se valil slušný potok. Koukala jsem na tu zkázu a Brůča vchází do dveří. "No ahoj, nebála ses o mě?" dí jako by se nechumelilo. Já ještě mírně potahujíc jsem si začala stěžovat, že tam byl strašně dlouho, že jsem se bála a co se stalo. "No musel jsem odvézt Milana, on by strašně zmokl", děl Brůča a teskně pozoroval proudy vody valící se po zahradě. Samozřejmě, jako na potvoru (ale v souladu s fyzikálními zákony) všechna voda končila v senkrovně, která nakonec taky přetekla. Když to nejhorší přešlo, nasedli jsme do auta a jeli za dědou. Ve středu jsem ráno chtěla jet nakupovat, protože jsem tušila, že 4 dny pojme většina domácností jako konec světa a v obchodech bude peklo. I nasedla jsem do auta a z motoru se začaly valit černé dýmy. Chcípla jsem motor a jala se shánět Brůču. Brůča moudře pokoukal a pak z něho vypadlo, že mu Ford někdy v květnu mailoval, že ve výrobě zapoměli nějakou ucpávku motoru, tak aby se objednal v servisu. To učinil, avšak dál se nestaral. A tak provizorní ucpávka se pálila, pálila, až se spálila docela a kouř místo do výfuku šel rovnou do motoru a co horšího, skrz klimatizaci do kabiny. Brůču začalo zajímat až to, že auto ztratilo výkon a tak nemůže drandit svým tempem (většinou nedovoleným). A tak jsem mu přinesla telefon a řekla, že až se vrátím z nákupu, chci vědět, že zajistil opravu. Obchody byly fakt šílené, ale nějak jsem to zvládla a ejhle zázrak - Brůča měl objednaný servis na pondělí, hned na ráno.
Prý ho ujistili, že jezdit se s tím může, ale ať hodně větráme. No a tak jsme hned ve čtvrtek vyrazili na výlet (tedy na houby, ale já věděla, že nerostou). Tedy to byl výlet! 33 ve stínu, ani hubka a to jsme na radu mláďat vyrazili až někam k Hlinsku. Zcela zchváceni jsme zastavili u restaurace U rytíře Střely, která vypadala dobře. Objednali jsme si česnečku a pikantní vepřovou směs s bramboráčky. Pohlreicha na ně! V česnečce byla na dně obligátní koule roztaveného eidamu (ale takového toho za 9,- Kč 10 dg, možná ještě levnější), vepřové nebyla kýta - tvrdé maso s hužvami a  směs plavala v tuku a byla bez chuti a bez zápachu, skládala se hlavně z cuket, bramboráčky nebyly do zlata, ale spíše do hněda. Ne, že by to nešlo vůbec jíst, ale kulinářský zážitek to rozhodně nebyl. Brůča sice tvrdil, že mu to docela chutná, ale spíš měl hlad a protože byl výlet jeho nápad a v tu dobu už tušil, že ne zcela povedený, tak chtěl zachovat aspoň zdání, že se něco povedlo.
Ve středu večer dorazil Ondráš s novým autem, tedy s novu ojetinou. Ale docela povedenou.
Od středy večera do neděle strávil s Veronikou a já bláhová si začala malovat, že se nakonec snad dají dohromady. V neděli dopoledne dorazila Verča a šli se projít do parku, za chvíli se Ondráš vrátil a pravil, že je tedy jasno. "No tak máš znovu kamarádku, ne", dím já. "No mám, ale mami ono je to tak, že ji nechci já, ona by asi chtěla". No a bylo. Při nesmělém dotazu, proč nechce takovou hodnou, hezkou a chytrou dívku, odpověděl, že se mu zdá naivní a hloupá.
Dobře mu tak. Jednou ho uloví nějaká dračice, které se bude ptát, zda může se psem ven, nebo tak nějak.
V neděli dorazili ke Kačeně a Bobovi hosti na grilování, tak jsme se pozvali taky (no proč ne, v sobotu nám sežrali tatarák z pravé svíčkové - a jak jim chutnal!), ale moc jsme se nezdrželi. Brůča byl celý nervozní z pondělka - nějaké jednání a taky to auto - a tak žádné velké vysedávání nebylo. Nakonec z něj vylezlo, že mu neseděl tatínek Martinova kamaráda, ančto to byl provozovatel nějaké herny. No ač jsme snob jenom přiměřeně, musím říct, že tuto společnost - provozovatelů hazardu - taky nemusím a to celkem z principu. Navíc měl i takové způsoby a to mi taky nesedí. Syn je prý premiant třídy, ale asi ne po tatinkovi.
A tak skončila dovolená. Teď se musíme probrodit dvěma měsíci práce a pak dá-li Bůh, budeme mít tu "velkou" dovolenou.

Dřevo

Tak jak bylo naplánováno, tak to taky bylo. V pátek jsme se sešli úplně všichni, čili 8 kousků, z toho jeden kojenec. Brůča tentokrát neponechal nic náhodě, předem řádně domluvil dopravu, takže přemístění zbytku dřeva z lesa nic nebránilo.  Sice samosebou mu ani odpovědnost nezabránila v pátečním mariáši, ale to už se opravdu nedá nic dělat. Prostě pátek = mariáš. V sobotu ráno jsem vstala dřív a k mému překvapení už dole pilně poskakoval Patrik, vstával Martin a tak vůbec se začali všichni hrabat z peřin. Udělala jsem vydatnou dřevorubeckou snídani - míchaná vajíčka se šunkou. Máme asi tak týden staré auto, takže jsem přikázala, že holiny a pracovní boty se s sebou vezmou do přepravky a obují se až v lese. Kupodivu (opravdu jsem se divila) nikdo ani moc nebrblal a poslechli všichni. Bobeš samozřejmě nemohl, jeho babička slavila 93. narozeniny a to se neodkládá, takže byli všichni u babičky. A dřevo že prý doveze (ten svůj díl) v něděli.
Počasí bylo příkladné, poprvé to bylo na tričko. Brůča naladěn na sluníčkovo kázal naložit a dovézt i tu část Bobeše, kterou mu složili na zahradu. Brůča chystal grilování a očekával bouřlivé ovace. Leč Bobeš přijel značně utrmácen, takže volal, že nepřijdou dolů a za dřevo děkují. Na Brůčově nebi se objevily mráčky.
Zaplať bůh grilování se povedlo, soudek vzal za své, mladší z nás ještě neměli dost, tak se odešli doplnit do hospody, kde byla hasičská zábava. My jsme s Brůčou ještě předvařili na neděli a šli spát. V neděli dopoledne jsme se vypravili všichni nahoru k Bobešovi na kafe, ale hlavně vyvenčit Verunku. Když jsme odcházeli, Brůča jenom podotkl, že on jde stříhat stromky a pokud ví, tak já jsem taky chtěla něco dělat jiného. Znaje ho dlouhá léta, věděla jsem odkud vítr vane a odvětila, že domácí úkoly dohoním.
Bylo fakt nádherně, u Bobeše se všichni rozplývali nad Verunkou a vyprávěli, jak probíhala cesta z Děčína.
Napřed někde u Ústí zjistili, že zapomněli u babičky kabelku, tak se museli vrátit. Když napodruhé dorazili k České Lípě, tak zjistili, že si tam zapomněla Bobešova máma peněženku a Kačena tašku s jídlem. To už se sice nevraceli, ale stejně přijeli až k páté odpoledne, když vyjeli někdy po obědě. Oba byli docela rádi za dřevo a Bobeš konstatoval, že Brůčovi několikrát volal, ale ten prostě o víkendu nebere telefon.
Tak jsme se domluvili, že přijdou k "hoře" osobně s poníženou suplikou a poděkováním.
Odpoledne jsem vzala barvu, štětec a jala se natírat nově zřízenou pavlač. Ale za chvíli jsem musela skončit, protože dorazila Kačka s Bobešem. Brůča předstíral absolutní nezájem a konverzoval o neutrálních věcech. Ledy se prolomily teprve když Bobeš odříkal ono poděkování a poptal se kolik je dlužen. Pak teprve Brůča roztál a už byl normální.
Nakonec nám to všem přišlo k smíchu, i Brůčovi. Ale to už byla neděle večer a bylo třeba jít spát, abychom se mohli úspěšně vsunout do pracovního procesu.

Poněkud váhavé jaro

Letos jsme mimořádně "nadržení" na zahrádkářské práce, neboť máme nové terasové záhony a skleník. Takže minulý týden, když nás nechali naše odnože samotné jsme s Brůčou měli v plánu zasít semínka, abychom měli vlastní sazeničky, připravit skleník a slavnostně osít ředkvičky. Jenže člověk míní a pánbůh mění. Už v prostředku minulého týdne začal Brůča skučet, že ho bolí noha. Udělal sis něco, špatně jsi došlápl či se uhodil, ptám se, ale Brůča odmítá spoluvinu na stavu své nohy. "Inu, tak máš dnu, " pravím já a ono to tak i vypadalo. "To máš z toho, že jíš taková kvanta masa".
Brůča odporoval, že nejí uzeniny vůbec, vnitřnosti skoro také ne a k tomu, že denně zkonzumuje množství zeleniny, kterým by nepohrdl ani lecjaký přežvýkavec. A tak jsme doufali, že se noha nějak tak sama a částečně s pomocí Ibalginu gelu zregeneruje. Ale ona ne. A tak došlo na Kačku a její špitál. Tam nohu zrentgenovali, prohmatali a došli k závěru, že se jedná o hříchy z mládí, tedy přesněji z volejbalu a podobných kratochvílí, které v nejednom případě končily výronem, a v jednom celkem časově nepříliš vzdáleném bodě dokonce zlomeninou. Jinak řečeno, kotník je ve stavu zuboženém a když ještě po něm chodí takový "štíhlý" kluk jako Brůča.....Nicméně pan doktor dal radu, že na takto zřízenou nohu je dobré přikládat prieznitz. Tak jsme přikládali. Kupodivu byla to rada dobrá a noha se postupně dostávala do lepší kondice. Když uhodil pátek, Brůča už docela ani nepajdal. Takže si nenechal ujít mariáš.  Ale ona noha sice se lepšila, ale zřejmě ještě nebyla tak zcela ve formě, aby vydržela příliv alkoholu a nápor do 3 rána. Takže ráno byla zase baculatá a bolavá.
Brůča sice bědoval, ale vozík hnoje stál na zahradě a čekal na vyložení, nezbylo, než se do toho pustit, protože nebylo jiných pracovníků, než my dva. A tak Brůča vzal vidle, překládal hnůj z vozíku na kolečko a vozil do skleníku, kde opět z kolečka vykládal na záhony. Při té příležitosti je asi na místě podotknout, že vše dobré může mít i špatnou stránku. Výhoda záhonů ve výši pasu se totiž při trasportu hnoje jevila jako přinejmenším problematická. Pak se ještě muselo vše zrýt a přikrýt novou zeminou. Během soboty to Brůča zvládnul. Pak došlo na mě. Vše jsem uhrabala a upravila, uklidila skleník a spolu jsme slavnostně zaseli ředkvičky. Kromě toho jsem ještě zasela ostatní semínka na sazeničky, ty jsem ubytovala různě po oknech a pilně zalévám.
Pořád jsme čekali, že to jaro už musí konečně nějak přijít, když jsme všechno připravili. Ale ono mešká.
Brůča přistoupil k drastickému kroku lákání - ohlásil na sobotu grilování, i soudek koupil. Tak jsem zvědavá, zda se jaro dá přivábit či bude i nadále trucovat.
Malá poznámka na konec. Nemáme od Vánoc sestavený gril, v sobotu celý den budou kluci na dřevu v lese. Možná, že to jaro ví a nevěří, že stačí ten gril dát do provozu schopného stavu. Bobeš má ten samý a říkal, že ho se svým švagrem sestavoval jako puzle celý den. Tak uvidíme.

Mrzne

Až do poloviny ledna jsem si tiše přála, aby počasí tak vydrželo. Žádné mrazy, trochu sychravo  a hlavně aby se už začalo blížit jaro. Brůča skoupil půl lesa a potřeboval to dřevo dostat domů. Ale v blátě to moc nešlo, tak si přál, aby přimrzlo. Jak si říkám, Brůča má několik andělů strážných - workholiků. Jenže workholik nepracuje, ale dře. Tak to asi přehnali. Splnili přání na 350 % a mrzne až praští. Rozpohybovat ráno auto je někdy problém, opravdu se mu nechce. Ale jede, jede.... musí totiž.
Rozpohybovat Brůču je skoro stejný problém, zvláště když dostal rýmičku. Od něj ji chytil zřejmě Bobeš a tak máme rýmičky dvě, což je na jednu (byť širší) rodinu skoro moc.
Mrazy mají několik aspektů. Jednak se k nám musel nastěhovat syn, ančto mu v Praze praskla voda. Zároveň to je docela příjemné, protože nám dělá společnost a topí. Do práce nastupuje 13.2., takže mu končí doba aklimatizace po ročním výletu. No a neuvidím Verunku, protože v tom mraze nemůže ven, neboť je ještě malinkatá. Ono je to asi i lepší kvůli "rýmičkám".
Nenápadně se škrtnul plán na zabíjačku v únoru, byť hrozí stále v březnu, ale uvidíme. Odsunuly se i třicátiny Lenky, protože nemohla přiject - bude se to konat 18.2. To prý má už být tepleji.
Z výše uvedených důvodů je na Brůčíně klid, domácí pohoda (až na tu rýmičku) a v podstatě žádná činnost.
Je docela příjemné si občas zalenošit u kamen a televize, ne?

3. adventní neděle

Nejsme nijak nábožensky založení, takže o víkendu jsme se nezastavili a nepřemýšleli, zda jsme za rok spáchali víc škody než užitku. Byli jsme naopak docela pilní, někteří z nás dokonce hrozně pilní. Tak například nejmladší člen si vyrobil dva zoubky, což jak jistě každý uzná, je na 7 měsíců věku dobrý výkon. Brůča nevybočil z kolejí a ze samé bujnosti udil. V sobotu večer bylo douzeno, samosebou, že jsme neudili pouze pro nás, udilo se pro Bobeše s Káčou, Patrika s Lenkou a ještě Brůča zakoupil věnec buřtů - prý jako překvapení klukům z práce. I já jsem byla docela výkonná, upekla jsem nějaké košíčky, bez kterých není u nás vánoc, nejmladší jsem ušila část závěsů, které si mláďata vymyslela strašně složité, ale budiž. Zdá se však , že nejpilnější byl pes.
Když si totiž Bobeš v sobotu večer nazouval boty, odložil tác s čerstvým uzeným vedle sebe na lavičku. Celkem 4 kusy. Odnesl však pouze 3 kusy. Hádejte, kde byl kus čtvrtý, zvíci 1 kila? Pejsek se zašmrdolil a neodolal. Ráno jsem vstala jako první a již tradičně jsem se pustila do čištění krbu. Popel nesu do popelnice a na zemi vidím ohlodaný kus uzeného. No toto, říkám si a jdu zkontrolovat naše zásoby v dílně. Tam se zdá je všechno v pořádku. Došlo mi, že tentokrát se pytlačilo na cizím.
Psovi jsem neměla ani sílu vyhubovat, byla potrestaná dost. Počítám, že sežrala tak asi 1/2 kg, což je na 8 kg těžkého psa skoro nadpsí výkon. Měla pak chudinka, průjem, strašlivou žízeň a vůbec. Odpoledne, když jsme šli k Bobešům na kafe, tak Bobeš měl ten názor, že náš pes krade a je to lump. Já mu na to opáčila, že mu nemá činit pokušení, protože je to jen pes a že mu to strašlivě ublížilo.
Nakonec jsme se shodli, že je to jen uzené.
No a potom ještě pokračovaly další práce v domečku, chlapi tam něco lili na podlahu a říkali tomu samonivelační hmota a že to je nutné jako podklad pro dlažbu.
No a potom se nám rozložila postel - ale to nebyla moc novinka, Brůču nevydrží skoro žádná postel delší dobu, protože je jak lachtan a furt se mrská. A když se mrská 125 kg, tak na to holt nejsou postele stavěný.
No a to je tak všechno. Příští víkend mám narozeniny a vůbec nevím, co dostanu od dětí. Doufám, že to nebude předplatné do fitka. Ona mláďata mají neustále dojem, že je třeba nás udržovat mladé, čilé a pohyblivé, což je samozřejmě hodno pochvaly, avšak naše těla občas protestují. Někdy je podezírám, že to dělají hlavně kvůli tomu, abychom byli co nejdéle nejen soběstační, ale i užiteční.

Když se státní svátek přitulí k víkendu

tak je to ohromně milé. Měli jsme v plánu spoustu práce a tak jsme se hned v pátek vrhli na moštování, tentokrát ze zimních jablek. Mošt byl úžasný, jen jsem se divila, proč mě večer bolí celý člověk. Inu, ono to není až tak jednoduché. Jen těch dřepů a shýbání a přinášení a odnášení! Ale výsledek byl skvost, až na to, že jsme to tentokrát dělali s Brůčou sami. Patrik se na plný plyn pustil do mého bylinkového záhonku a opravdu jej do neděle dodělal. A jak si ho tak zálibně prohlížím, ejhle on je ve tvaru J. Sice to nebyl úmysl, ale je to milé mít záhonek ve tvaru iniciály svého křestního jména, ne? A pak ještě přichystal takový uvítací fórek. Ondra než odejel na cesty, udělal před sklípkem takovou zahradnickou kreaci, potom to Bobeš nazval "psí hrob", ale to by všechno bylo v pořádku, kdyby minulou zimu nevymrzla kostřava medvědí a ještě jedna tráva a celé to neprorostlo naprosto nevypletelně pýrem. Takže se psí hrob musel zlikvidovat a osít normální trávou. Ondráš dostává osipky, když hrozí výzdoba nějakými umělými kytkami nebo použití různých kýčovitých prvků. A tak si Patrik dojednal u známých, že mu půjčí dvoumetrovou umělou palmu, kterou hodlá umístit na ten zrušený psí hrob či jiné vhodné místo jako fór na přivítanou. No a tak jsme si tak kutili a bylo to moc fajn.
V sobotu jsme ještě vyzvedli v Kácově slivovici, cestou Brůča zjistil, že nemá doklady kousek před Kácovem, tak jsme si přesedli a dojela jsem já.
Brůča projevil přání v neděli vyrazit naposledy na houby - já to posoudila jako úplný nesmysl, ale procházka podzimním lesem je taková stylová, tak proč ne. Tentokrát jsme kousek za Janovicemi zjistili, že nemáme doklady ani jeden, o mobilech nemluvě. Taky na co, když jdem na houby, že? Jenomže najednou v protisměru se ze zatáčky vyřítilo auto, řidič ztratil kontrolu nad autem a vyletěl ze silnice do příkopu, kde ho zarazil strom. Zastavili jsme a letěli k autu, jestli řidič nepotřebuje pomoci. Vypotácel se z auta, zkrvavenou tvář a v šoku. Ale byl živ, komunikoval a nezdálo se, že by kolaboval. Chtěli jsme zavolat pomoc, ale bez mobilu to moc nejde. Tak jsme zastavili auto se starším řidičem, ten vystoupil, viděl zraněného, zezelenal a začal omdlévat. Pak jelo naštěstí kolem další auto, paní byla zdravotní sestra, zavolala 155 a za pár minut bylo vyřešeno. Když přijela záchranka, lékařka konstatovala, že to bude pravděpodobně jen zlomený nos, ale na vyšetření do nemocnice ho stejně odvezou. Přijeli hasiči, ti se zabývali především autem. Zda a kdy se přiloudali policisté, na to už jsme nečekali. Odjeli jsme na houby. Jenže na tom našem vidlákově se nic neutají. Hádejte, kde byla naše bystrá policie? Ano, seděla v naší vesnici v hospodě a cpala si teřich.
I když to všechno dobře dopadlo, tak zbyla jakási ošklivá pachuť, že to se může stát někdy i nám či našim blízkým, a tak jsme procházku v lese brali jako duševní náplast. A že byla. Odměna v podobě košíku krásných hříbků hnědáčků a pohlazení duše.
Odpoledne už bylo takové - no nedělní odpoledne, co dodat. Jen nám zřejmě nebylo už přáno pracovat, protože sotva vzal Brůča do ruky lopatu, že dodělá záhon, přišel Bobeš na kus řeči, neboť byl opět sám, Kačena sloužila ve špitále. Když odešel, chtěli jsme ještě nařezat pár prken, ale při třetím říznutí pila drnkla o hřebík a bylo po řetězu. A tak jsme šli domů, zatopili v krbu a užili si ten poslední poklidný večer.

Narozeniny v reálu

No a je to za námi. Trochu jsem se rozmýšlela, co vlastně stojí za zapsání, ale nakonec byly to významné narozeniny a tak už jen proto.....
V pátek bylo Brůčovi blbě, ančto si na něj sedl nějaký virus. Kýchal, prskal a nadával. Týnka ho odeslala do pelíšku s tím, ať se vyleží, že to všechno zvládneme, navíc obrovský hrnec guláše již byl v podstatě hotov.
A tak jsme v pohodě začali připravovat oslavu, já udělala sýrovou roládu s lososem, Týnka skvělé tiramisu (byla to dávka jak pro koně z 1 kg Mascarpone) a pohoda. A zrovna jsem si říkala, že si půjdu brzy lehnout, abych byla ráno fit a schopná to všechno dodělat a připravit. Ráno bylo Brůčovi lépe, nicméně od 9 ráno bručel a bručel, že se to nestihne, že on nemůže být ani chvíli nemocen, že bez něj to nejde dopředu, že jsme k ničemu a kašlem na něj... a tak dál v tom duchu. Trochu jsem ho chápala, protože z nějakých důvodů přišel Emil, tj. Patrikům táta dodělávat komín a nějaké štukování v domečku a Patrik mu pomáhal, takže dopoledne byl Patrik mimo provoz. Brůča se začal uklidňovat až potom, co jsme spolu napíchali na rožeň maso a začalo se pod ním topit. Šla jsem dělat chlebíčky, česnekovou pomazánku jsme měli připravenou od včerejška, tu upatlala Lenka. Ve dvě hodiny bylo všechno v mašlích, jen přijít hosté. Počasí bylo úžasné, na slunci docela příjemně. První hosté trochu nabourali plán, vzali z přístřešku stoly a židle a hup s tím na trávník na slunce. Pak už se jen přidávaly stoly a židle a až do západu slunce se sedělo na sluníčku. Bylo to celkem logisticky náročné, protože občerstvení bylo připravené v přístřešku a bylo nutné s tím furt běhat dolů a nahoru. Ale dobrý. Po západu slunce začalo být zima. Týnka zavelela do domečku a hosté si posbíraly opět stoly a židle a bleskurychle se zatopilo v domečku a upravil se pro pobyt více lidí. Brůča opět trucoval s tím, že on to naplánoval v přístřešku. Bobeš tentokrát předstíral, že umírá, zdržel se alkoholu a vařila jsem mu mátový čaj, takže s ním nebyla žádná sranda. Kačena jen obracela oči v sloup, nabyla jsem dojmu, že by snad záchval hypochondrismu?  Ale měla jsem tolik práce, že jsem to neřešila. Kolem desáté večer již hosté prořídli a já jsem si říkala, že zbývající mají všechno, co potřebují, a odebrala se spát. Za chvíli se dohrabal i Brůča s tím, že dole zůstali jen tři poslední mohykáni. Bobeš starší, starosta a soused Tonda. Tonda je zkušený borec a má to blízko, takže se mu zřejmě podařilo odejít důstojně. Zato druzí dva tak dobře nedopadli. Dostali se spolu před branku (zaplaťpánbůh) a tam upadli. Zrovna v tu chvíli dojela Kačena pro tchána, neboť se jim zdálo, že dlouho nejde. Líčila to jako srdečné objetí na zemi, problém byl, že zůčastnění nemohli vstát. Moc prý ani nepomáhalo, že se Kačena snažila je dostat do horizontální polohy. Musel to být pohled pro bohy, škoda, že jsem spala. Nakonec je rozvezla do domovů a spali všichni. Na oslavách je nejhorší úklid a pak někdy taky hlídání našeho dědečka. Dědeček občas přebere a pak není nikdy jisté, co podnikne. Tentokrát jsem ho zastihla v sedě před krbem, podotýkám hořícím, s čelem opřeným o to sklo. Zahnala jsem ho spát a doufala, že tam, tedy ve svém pokoji, již zůstane.
Ráno nastal úklid, ale zvládly jsme to s Lenkou celkem v pohodě, v 10 už by nikdo nevěřil, že se včera konala burajá oslava.
Takže na nějaký čas je klid. Jenom na závěr podotýkám. Panická hrůza Brůči, aby bylo dost jídla se opět ukázala jako lichá. Snědly se chlebíčky, sýrová roláda a asi tak 3/4 tiramisu. Guláš zbyl asi tak na oběd pro nás všechny - fajn, masa se už nikdo ani nedotknul, tak je v mrazáku. Nejhorší na tom je, že při příští oslavě se to zopakuje, Brůča bude mít opět pocit, že budou všichni mít hlad a přežene to s jídlem a pak toho spousty zbyde. Ale to je běh věcí u nás. Už jsem to vzdala.
Takže happy birthday, Brůča.

Kominík

Už v létě jsem nesměle navrhla, že by se měl zavolat kominík před topnou sezonou, neboť komín vždycky čistil Ondráš, který je ale letos trochu mimo, skoro na druhé polokouli, takže komín zřejmě nevyčistí. Jiný schopný adept v rodině není. Brůča pokýval hlavou, že to by se tedy opravdu mělo a vypustil tuto starost z hlavy. Když jsem nesměle podotkla, že by to měl udělat on, protože v našem vidlákově je pořád zažitá taková představa, že pokud je v baráku muž, tak zařizuje "mužské záležitosti", tj. opravy, údržba, stavby atd... Pokud do toho zasáhne ženská, tak si ji řemeslník odsune na čekací pozici a počká až mu objednávku potvrdí "chlap". Je to nesmysl, ale bohužel to tak funguje. A tak jsem už začátkem léta vyhledala příslušného akreditovaného kominíka (bože to je ale taky blbost!) a zavolala, že bych potřebovala jeho služby. Překvapivě slušně odpověděl, že není moc kamarád s počítačem, ale ať pošlu objednávku SMS. I učinila jsem tak. Asi za tři týdny v sobotu volal Bobeš, že je u nich kominík, zda může přijít k nám. Nevím už proč, ale absolutně se to nehodilo a tak jsem řekla, že bych ráda, kdyby předem zavolal, abych si alespoň vyzvedla v bankomatu peníze. K Bobešovi dorazil tři - slovy tři dny po SMS objednávce! No a to domek užívají jako rekreační chalupu. Brůča kauzu kominík vyřešil po svém. Prostě kominíka nepotřebujeme, protože ať mu teda někdo vysvětlí, proč. Někdo si umane, že vydá vyhlášku, kterou se to nařídí všem, že musí dát jednou ročně prohlédnout komíny, avšak bez viditelných sankcí. "Ukažte mi někoho, kdo v domácnostech dává pravidelně ve stanovených lhůtách provádět elektrorevize!" vykřikoval a měl samozřejmě pravdu, ale já mám věci ráda v pořádku a pak.... ten komín potřeboval vyčistit. Minulou neděli, když děti odjely, jsem už vzdala kominíka a podle předpovědi počasí bylo celkem zřejmé, že se blíží nutnost zatopit a to v horizontu týdne. A tak Brůča vybral komín. Uklidila jsem koupelnu, protože po Brůčovi se uklízí vždycky. Sice si dal na zem noviny, ale jen na kousek podlahy o rozměrech cca 40x30 cm, což absolutně nestačilo a saze byly všude. I na těch novinách samozřejmě. Ale komín byl vybraný.
Tento víkend se ukázalo, že předpověď počasí bohužel nelhala a tak jsme zatopili. Trochu jsme to přehnali, protože Verunka je zimomřivá, ale nakonec to byla docela příjemná změna. V sobotu se domluvil Brůča s Patrikem a Lenkou na houbách a tak po snídani v neděli vyrazili. Já jsem docela spěchala, protože mi nechali Verunku a oběd. Zaplať Bůh zůstala taky Týnka s Martinem, jinak bych se asi zbláznila. Brůča totiž dostal chuť na obalovaný květák s br.kaší. Nic proti, ale je to dost pracné, zejména v množství pro 6 lidí. Tak jsem právě začínala obalovat, když zvonil mobil. Ejhle - kominík. No tak přijďte, dím do telefonu. Byl tam cobydup a kulhal. "Copak se Vám stalo?" ptám se. "Ale, šlápl jsem na hřebík, odpověděl na to on. "A kdepak máte výlez na střechu?" "Jsou dvě možnosti," dím na to já, "buď po žebříku přímo, nebo po štaflích střešním oknem" .
"No jó, ale vy nemáte nášlapné tašky, co když nějakou tašku prošlápnu?"
Nakonec jsem přistavila žebřík, kominík nahodil na rameno kouli se štětkou a já se zeptala, jestli mu nevadí, že se topí. No to tedy vadilo. Tak jsem se vrhla ke krbu, vytáhla dvě hořící polena, hodila je do kýble s vodou, vynesla ven - hrozná práce. Mezitím se kominík činil na střeše. Za chvíli leze dolů, vidí kýbl s doutnajícími poleny a moudře praví, že to nebylo nutné, že jsem to klidně mohla nechat hořet.
Pak přistoupil k administrativě. A jaký je to krb? Takový jsem ještě neviděl. Snažila jsem se vysvětlit funkci, ale pořád chtěl vidět, kde je výměník. Výměník není, je to dvouplášťový krb s rozvody do ústředního topení, odpovídala jsem, ale všechno marné. Po chvíli jsem začala mít dojem, že absence výměníku je určitě něco, proč nám nedá kominickou revizi. Nakonec ještě nastal jeden průšvih a to, že není možné ověřit trámoví u komína. Dalo mi docela práci mu rozmluvit snahu nacpat se do prostůrku pod hřebenem střechy, protože by se tam nedostal ani Houdini kolem expanzní nádoby a kromě toho je tam ještě izolace a stejně není nic vidět.
Odcházel s pochybami, že to není tak úplně dobré, doporučil vyměnit půlku střechy (12 let stará střecha s Bramacem), instalovat komínovou lávku, stoupací tašky, pak že by bylo taky dobré ten komín vyvložkovat třisložkovou rourou. Měla jsem dojem, že nejpozději příští týden nám spadne na hlavu střecha i s komínem a při prvním sněhu nebudeme moci topit, protože pod jeho tíhou se komín rozpadne a zhroutí dovnitř.
Po půlhodině odjížděl se slibem, že do 14 dní dodá revizi a zároveň potvrzení o zaplacení. Ano vážení přátelé,  zaplatila jsem takříkající bianco v dobré víře. A upřímně řečeno za 30 minut vydělat 900,- Kč by se mi líbilo taky. Komu ne, že. Na závěr, když jsme se loučili, tak jen tak tiše poznamenal, že bude ještě třeba vybrat znovu komín zdola. Nějak jsem to pořádně nezaregistrovala, až když jsem si šla umýt ruce. Zavyla jsem, protože v koupelně bylo černo. Kam se hrabe Brůča. Saze pokrývaly nejen dlaždice, ale i košík s čerstvě vypraným a vyžehleným prádlem, Verunčinou vaničku s lehátkem a žínkou, zrcadlo a vůbec  všechno. Chtělo se mi brečet.  Naštěstí Týnka je moje holka. A tak když Brůča přijel, bylo uvařeno, uklizeno.
Brůča má ke všemu ještě šetřivou, takže když se vrátil z hub (s plným košíkem), tak vytřeštil oči a zabědoval, že jsem měla kominíka vyhnat, takové zbytečné výdaje. Ale tím to skončilo. Ani jsem neřešila, co by dělal, kdyby se vrátil s prázdným košíkem. To by zřejmě vyjel za kominíkem, a chtěl aspoň stovku vrátit. Když jsem si trpce stěžovala, že to prádlo, které mi Lenka vyžehlila v sobotu je opět v pračce se sazemi, jen se podíval a otázal, proč jsem ho neuklidila už v sobotu. Miluji Brůču.

Periodické záchvaty bručiliozy

Tento víkend zaslechl Brůča zvěsti, že začínají "růst". Co? Inu houby. A tak v sobotu večer obratem ruky změnil plány na nedělní ráno a že musíme na houby. To množné číslo je správně. Ani ho nenapadne pídít se po tom, že jsem třeba chtěla dělat něco jiného. Nesměle jsem opáčila, že tedy asi nebudeme obědvat. Brůča obratem řešil: tak si přivstaneme, abychom byli zase včas zpátky a já Ti to nakrájím. A bylo. Jak to slyšela Kačena, tak že oni půjdou taky, ovšem, že na "svá" místa, nikoli na Brůčovo hřiboviště, protože tam prostě houbařit nelze - všechny hřiby jsou Brůči.
A tak ráno raníčko jsme vstali, nasnídali se a ...... nic. Branka zamčená a šmitec. Nepustila nás ven potvora.
Patrik se už taky hemžil venku a tak nás pustil bránou.
Houby zcela podle předpokladů nerostly. Našli jsme pár mohykánů téměř uschlých nastojato, větší lžíci lišek, jednu holubinku zelenou a tři hřiby v různém stadiu ohlodání slimáky. Jo a asi tři růžovky. No ale na večeři dobrý. Vrátili jsme se, Patrik mezitím přepiloval zámek a zvěstoval, že je třeba koupit jak zámek, tak vložku a když už tam budeme, tak že by bylo dobré i kliku se štítkem (po deseti letech provizoria). Brůča má občas období, kdy začne urputně šetřit úplně na všem, většinou s odůvodněním, že to utrácení už stačilo. Někdy to dotáhne do dokonalosti, když začne chodit v botách s prasklou podrážkou či mě nutí, abych mu zazáplatovala jediné kalhoty, které nosí a strašně se rozčiluje, že nemá co do práce, protože si ušpinil jedinou košili. Tisíckrát jsem se snažila mu vysvětlit, že je lepší i úspornější mít šatník trochu košatější, že se to méně onosí a déle vydrží - Brůča není žádný manekýn a v podstatě se celý život drží modelu džíny + polokošile, tričko či košile, maximálně + 1 - 2 kraťasy či tříčtvrťáky na léto a tak se ho nějaké módní trendy moc netýkají. Pak dojde k poznání nutnosti a jde se do obchodu. Až donedávna byla volba jednoduchá. Došlo oblečení, šlo se do nadměrek do Přemyslovské a tam se Brůča oblékl. Ale nyní, když zhubnul zpět do konfekční velikosti (kterou ovšem přeci jen nemají všude), tak se situace zhoršila.  Možnost výběru je někdy věc ošidná. Už měsíc kupujeme boty, kalhoty a nějakou mikinu, taky by bylo načase se podívat po zimní bundě či kratším kabátě, ovšem zatím je konto zcela čisté, nekoupili jsme ani kapesník. Horší je, že se tyto záchvaty věkem zhoršují. Takže už se stalo, že mi Brůča utekl z obchodu, když jsem chtěla ke kalhotám zakoupit tričko, že jsme šli pro kalhoty, košili a bundu a odešli jen s kalhotami. To už jsem si zvykla. Teď to začíná dotahovat do konce. V OBI, když jsme kupovali zámky a kliku, tak odmítl koupit kliku, která se mi líbila, ale byla o 200,- Kč dražší s pohledem, jako bych chtěla zruinovat celou rodinu. Pak kupoval zarážku na dveře, měli ji ve dvou velikostech s rozdílem 10 Kč. Jakou si myslíte, že máme? Aspoň se mi podařilo koupit rohožku i když i ta prošla jen tak tak.
Když jsme koupili, co jsme měli, tak jsme šli ještě do kytek, protože bylo potřeba koupit květináč na rozmarýn a pak jsem chtěla dvě chrizantémy jako náhradu za ty, co mi loni vymrzly. Do dneška se celá rodina baví historkou, jak Brůča kupoval výhodně květináče asi před dvěma roky. Měly nádherné venkovní mrazuvzdorné květináče ve třech či čtyřech barvách a jakoby řeckými vzory. A k nim misky. Brůča se nadchnul pro zlevněné květináče (cena fakt dobrá - ohromný glazovaný květník za 275 Kč), naložil tři kusy do vozíku a já jsem jen řekla - no a co misky. Brůča ochotně zajel k miskám, vyzkoušeli jsme velikost a barvu, naložili a jeli k podkladně. Teprve u poklady Brůča zjistil, že misky jsou dražší, než květníky. Nafouknul se jak balón, řekl nikdy a od pokladny dojel misky vyměnit za obyčejné terakotové, které ovšem už tak s krásnými květníky neladí. Všechny návštěvy si okamžitě všimly nových květníků vystavených na kamenné zdi u krbu a všechny s různou obměnou komentovaly i nesoulad s miskami. Tak jsem vyslechla "Misky už nebyly?", "Je škoda, že k tomu nejsou stejné misky." apod.
Nyní je tu toto období znovu. Většinou nakupuje přes poledne Brůča, ančto má auto. Dneska dopoledne volám, že v podstatě nemusí kupovat skoro nic, možná kousek pečiva a psí konzervy. Přesvědčil mě, že tam je ještě balený krájený chleba, takže nemusí koupit vůbec nic. Jemně jsem připoměla psa. Brůčova reakce byla typická: To tam ten pes už nemá ani půlku konzervy?

Vůně jablek

Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.

Jahodový záhon

Jak tak člověk stárne, tak je čím dál horší se ohýbat. A tak jsme vymysleli smělý projekt - visuté záhony. Máme výhodu, že máme svažitý pozemek, tak to jde. Naši hoši se do toho pustili s vervou jim vlastní. A tak Brůča v sobotu ráno s kvílením vstával, ale povinnost volala, Patrik už pobíhal po staveništi a připravoval realizaci projektu. Aby to bylo zajímavější, rozhodl se, že vytvoří zvláštní kamenný květináč pro mátu, která si to zasloužila tím, že přežila úplně všechno, počínaje bouráním stodoly. Všechno šlo úžasně, takže v sobotu k večeru dílo vypadalo takto:

Téměř ke konci práce náhle Brůča sprostě zaklel. Všichni jsme se otočili, cože se to děje. No taková blbost. Rozlomila se kovová páska na hadici v úchytu na vývod ze studně. Bez vody se těžko míchá beton, zalévá zahrada a dopouští bazén a tak Brůča sedl neprodleně do auta a vyrazil do Kolína do OBI. Předtím byl ještě dotázán Bobeš, zda někde u nich se nenachází stahovací páska, leč s výsledkem očekávaným, čili nic. Ale Bobeš využil situace a že musí pro barvu na plot, ančto by to už potřeboval, tedy ten plot. Za hodinu a půl se vrátili s barvou a páskami, barva dobrá, pásky malé. Brůča to vyřešil chytře. "Viď, že tam ráno sjedeš? Alespoň si zařídíš, já nemůžu, já musím vozit hlínu". No co by ne. Od Patrika jsem dostala kus hadice, abych nekoupila něco nepoužitelného. A tak jsem se ráno vydala, zakoupila 2 ks těch nesmyslů, samosebou zavdala příčinu ke smíchu místním ochmelkům u pumpy, protože jsem při tankování zapomněla zavřít víčko od nádrže a zastavila o pár metrů dál, abych ho zavřela, v OBI koupila ještě hnojivo na domácí kytky a v přiměřeném čase dorazila domů. Hoši již čekali a se zájmem se dotázali, kolik kusů že jsem koupila. Odpověď, že dva, je uklidnila, protože přiznali, že tento pokyn mi nedali a báli se, že koupím pouze jeden. A oba čile vyrazili zprovoznit vodu. "Patriku, neviděl jsi někde kombinačky?" Patrik nevěděl, kde jsou kombinačky, nevěděl bohužel ani o žádných jiných kleštích, které jsme kdy měli, a které z mně nepochopitelných důvodů zmizely z povrchu zemského. Dokonce zmizely i oba francouzáky, přičemž Brůča si vzpomněl, že ten velký půjčoval dědovi. No, sláva, tak aspoň něco. Po docela dlouhé době, kdy byly opakovaně prohledány obě dílny, trávník kolem žumpy, kam kombinačky mohly zapadnout, když se před dvěma měsíci vyvážela žumpa a bylo potřeba otevřít dekl a jiných přilehlých prostor, bylo zcela jisté, že kleště prostě nejsou, rozhodně ne tam, kde by je člověk hledal. V mysli mi proběhly obrázky, jak Brůča na horní zahradě krotí zdivočelé ostružiny, ale nemohla jsem si vzpomenout, zda je jen nepřivázal. Takže nakonec, když jsem jen otevřela pusu, tak Brůča zaječel "neříkej to!" No samosebou, že jsem chtěla poznamenat, že kdyby se věci dávaly na svá místa, nemuselo by se pak hodiny (a často bezvýsledně) hledat a utrácet zbytečně za koupení stále nových a nových věcí. Nakonec se opět jelo k Bobešovi, který je sice taky bordelář, ale kombinačky našel. Večer přišel Bobeš s Káčou na chvilku na kus řeči. Bobeš neponechal nic náhodě, jak přišel, zbalil kombinačky do kapsy, protože co kdyby se i ty jeho někam založily, že?

Brůča se šel odpoledně potěšit se svými milovanými jablíčky a vyfotil si je:

Pilný víkend na Brůčíně

A zase byl víkend.
Tentokrát jsme měli strašný plán - nahodit zadní stěnu domečku, vyštukovat, natřít trámoví v tom štítě (ostatní jsem natírala už loni) a hlavně aktivovat bazén.
Celé to začalo trochu zamotaně, když se Emilovi, což je zeťům otec, rozbilo auto v Táboře a zeťák pro něj musel ráno vyrazit a přitáhnout ho.
No zvládli to hoši, po obědě dorazili včetně mamky a tak jsme stavěli lešení. My holky, samosebou kromě Leny, která je už docela kuličkoidní, jsme se pustily do spárování luxferové stěny u bazénu, ančto je to prý dámská práce - potřeba preciznosti a tak. Ta hmota, která na to je určená mě dohnala k naprosté zuřivosti a z mých úst vycházela slova, která normálně nepoužívám a v psaném textu se vytečkovávají. Nakonec i zeťák uznal, že to je s....., a hmotu zlikvidoval. Místo toho namíchal normální bílou spárovku a po chvíli nám to s ní už šlo docela dobře. Omítání taky pokračovalo zdárně a tak zhruba kolem 6 večer bylo hotovo. Tedy to omítání. Spárování ne, protože jsem se musela postarat o hosty, kteří mezitím přibyli. Dorazili Štěpovci v plném počtu, Bobeš s Kačenou a Matesem (švagrová s rodinou)a s nimi i Pavel s Pavlíkem a tak bylo docela na místě začít chystat pohoštění. Brůča podlehl svému velikášství a rozhodl se pro štěněčí velikost pivního sudu místo lahváčů a začal okamžitě organizovat. Začal tím, že zajel do naší hospody, ale hospodský ještě zřejmě nezahájil letní zásobování a požadovaný sud v zásobě neměl. Ale poslal Brůču s Kačenou (někdo řídit musí, že)do Suchdola, že to zařídí s místním hospodským včetně placení, neboť mají jakousi zásobovací korporaci. A tak vyrazili. Náš hospodský zařídil "kulový" ale Brůča se nedal. Protože s sebou neměli tolik hotovosti a Brůča se vydává do světa zásadně bez dokladů a peněz, museli do KH do bankomatu, pak zpět pro sud a následně domu. Uff! Dorazili s mírným zpožděním a tlumeným proklínáním hospodského.Grilování se povedlo, byla dobrá nálada a počasí nemělo chybu.
Když už jsme se rozcházeli, Brůču napadlo, že nemá dostatečně zajištěné přečerpání vody od souseda do bazénu, což jsme s ním dohodli, avšak byla třeba součinnost hasičů, neb soused sice je od nás cca 50 m, ale bohužel přes silnici 2. třídy, čili docela frekventovanou. A tak se milý Brůča asi tak v 10 večer sebral, Bobeš s Michalem šli s ním, aby ho podpořili a vyrazili - kam jinam než do hospody. Já šla likvidovat nádobí a tak celkově uklidit po grilování.
Nevím přesně kdy se Brůča vrátil, ale vrátil se docela unaven a něco si mumlal. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se měla dostavit asi tak v 6 ráno podstatná část místního hasičského záchranného sboru. No protože se celkem pravidelně budím i o víkendu jako do práce, zanesla jsem tuto informaci do podvědomí a usnula znovu.
Ráno v 6 se nic nedělo, začalo se dít až okolo 7. První dorazil Bobeš. Hned za ním pak 2 členové hasičů. Brůča vstal také i když vypadal docela zbědovaně. Já jsem neviděla důvod, proč lézt z postele a tak jsem tam zůstala. Ale ne dlouho. Brůča začal vyvolávat na celou vesnici "Jano, pojď sem, potřebuji pomoc řídit dopravu". Viděla jsem, že všechno marné, vstala a šla řídit dopravu. Přehodili mi přes ramena takovou tu hasičkou bundu a tak jsem zpomalovala auta před hadicí dopravující životadárnou tekutinu k nám do bazénu. Operace trvala 20 minut, byla jsem ráda, že ne déle. Stejně jsem měla dojem, že si všichni vlastníci aut v okolí chtěli tu hadici přejet a tak nelenili a vstali v tuto nekřesťanskou hodinu, jen aby jim ten zážitek neutekl. Pak se sundala krycí plachta a začala se oživovat filtrace a salinizace a tepelné čerpadlo. Řekla bych, že problém našeho tatínka je zejména ten, že považuje pod svou úroveň přečíst si návody. A tak je to zpravidla metoda zkouška - omyl. Ale abych klukům nekřivdila, odpoledne už bylo vše v chodu. Jak jsme tak byli hezky rozběhlí, tak jsme potom, co děti odjely, vyčistili pojezdové drážky, smetli celý prostor, složili už usušenou plachtu a uklidili ji, uklidili ještě brambory do sklepa, a já nevím co ještě. Snažili jsme se taky zlikvidovat to pivní štěně, ale nezdařilo se zcela, stále tam ještě pivo je. Hyperaktivní Brůča večer uvařil chilli guláš a já vyžehlila a pověsila vyprané závěsy. Uffff!!!!
Je pondělí a jsem v práci - byl to opravdu plný víkend. Ještě vlastně jsme v neděli ráno, i když ne moc kvalitně, pohovořili s Ondrášem na Zélandu, stále mezi jablky. No je zdravý a žije. Co chtít víc?

Pokračování výstavby na Brůčíně

Tak, a máme název pro naše nemovitosti. Brůčín. Proč ne?
Zrekapitulovala bych napřed, co se dělo až dosud. Na celkem prostorné zahradě - cca 2000 m2 - stála tereziánská stodola. Byla malebná, leč hrozně velká a taky její zdravotní stav nebyl nejlepší. A tak v souvislosti s prodejem pražského bytu a přestěhování se na Brůčín jsme vymysleli velkorysou přestavbu. Stodole zazvonil umíráček a kromě jedné zdi na hranici pozemku byla rozebrána, kameny očištěny, zbytek skončil dílem na skládce, dílem v krbu. Na místě za stodolou vznikla 3metrová opěrná zeď se střechou, do které jsme vsadili slušně velký bazén se zastřešením. A pak na uložení věcí, pro technologii bazénu a jako dílna a černá kuchyně byl postaven "domeček". Ten je zatím v hrubé stavbě, či spíše polohrubé. No a teď se maká na skleníku, který je přilepen na jižní stranu domečku. Je konec března, jsou hotové základy a teď závodíme s časem, protože Brůča je hluboce rozhodnut ještě letos skleník užívat. Nicméně již teď se ukazuje, k jakým nekalým účelům byl domeček postaven. Naši hoši (Brůča a zeť) tuto stavbu mají v pozoruhodné oblibě. Asi před měsícem se pustili do vnitřních úprav, omítnutí parapetů a zabetonování filtrace na bazén. Já jsem byla se Starší doma a vařily jsme. Asi v 10 hodin se lehce mihly stíny kolem oken směrem ven z branky. "Jdeme k Bobovi (švagr) pro ... " nevím už, pro co to tak naléhavě museli k Bobovi, ale fakt je, že bylo poledne a oni nikde. Tak volám švagrové, jestli tam jsou naši hoši. Ne už odešli dávno, prý na stavbu ke Katce (zeťova sestra). Víc jsem neřešila, naobědvali jsme se a když jsem uvařila kávu, viděla jsem zase stíny mířící nehlučně k domečku. Vystrčila jsem hlavu a zahalekala na Brůču mizícího v dáli, že je oběd. Odpověď byla sice nesmyslná, ale srozumitelná: My nebudem, my zlobíme. Bylo rázem jasno, prodlení bylo způsobeno mezipřistáním v místní hospodě, nákupem kuželek a následné jejich likvidace v domečku. Samozřejmě, že přitom pilně pracovali. K večeru se dostavili dolů k nám, a první, co halekali bylo, že splnili plán a udělali vše, co si předsevzali. A ještě mnohem víc, dodávám já.