Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.
Žádné komentáře:
Okomentovat