Je konec listopadu a to je doba, kdy by měl být mrazák de facto vyjeden, aby po Vánocích, resp. od února, kdy plánujeme zabijačku bylo možné další ukládání potravin. Avšak není tomu tak. No a to je ten důvod, proč si začínáme vymýšlet mrazákové kombinace. Zjistili jsme, že v útrobách mrazáku stále dlí dostatek balíčků s masem kozím a srnčím, hovězí osso buco a další poklady, kromě masa krůtího z poměrně nedávné koupě dvou krůt á 12 kg. Logika velí, to nejstarší vpřed. A to je kozí. Problém je, že naše dítka skopové néééé. Protože jsme přes týden s Brůčou sami, tak jsem v neděli vyndala kůzlečí mleté, hlávku zelí a dumala, co že vytvořit. Našla se i loupaná rajčata a zakysaná smetana, takže volba byla zřejmá.
Ingredience:
6 spařených listů bílého zelí (seříznout naplocho košťál)
500 g mletého kůzlečího (jehněčího) masa
1 cibule
1 PL kus-kusu
1/2 lžičky zázvoru
sůl, pepř dle chuti
na omáčku:
4-5 oloupaných rajčat
1 zakysaná smetana
50 g másla
3 bobkové listy
3 - 4 x otočit mlýnkem s pepřem
1 lžička hnědého cukru
pár větviček tymiánu
1 chilli paprička
Postup:
Připravíme si kastrol s poklicí (ideální je keramický, není-li, tak alespoň masivní z jiného materiálu), na dno dáme koření (na omáčku), papričku a máslo, na to poklademe zelné závitky plněné kůzlečím okořeněným masem, do kterého jsme nadroboučko nakrájeli cibulku a dali kus-kus, přidáme nakrájená loupaná rajčata, zakysanou smetanu, osolíme, ocukrujeme, opepříme, přikryjeme poklicí a dáme na hodinu do trouby (studené) na 200°C. Nemícháme, neňucháme. Poté vypneme troubu a necháme dojít tak asi další hodinku.
Podáváme s rýží, špeclemi či jinou vhodnou přílohou (omáčka nemá charakter "knedlíkové" omáčky, jde spíše o zahuštěnou šťávu.
Každopádně tuto verzi zelných závitků mohu jen doporučit.
úterý 29. listopadu 2011
čtvrtek 24. listopadu 2011
Staré dobré časy
Tak mi asi před měsícem přinesla Lenka obálku. Byla adresovaná mně, ale dost divně. Bylo na ní mé rodné jméno, druhé jméno, když jsem se prvně provdala a dost. Když jsem obálku otevřela, už bylo jasno. Hledal mě bývalý spolužák z gymplu, a že už jsme na spolužácích všichni, jen jsem chyběla já a ještě dvě holky.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít, dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam. Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít, dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam. Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.
čtvrtek 10. listopadu 2011
Návrat ztraceného syna
Tak a je tady. Téměř po roce se najednou zjevil v mé kanceláři - opálený a takový jakoby dospělejší.
Nevím, jestli stojím jako matka za .... nebo je to normální, ale v takových chvílích by zřejmě měla matka zaslzet, srdéčko by se mělo zatetelit a tak. Jenže já se v takových chvílích vždycky podivím, že tenhle velmi pohledný mladý muž je můj syn. Ale pořádné obětí i s pusou samosebou na přivítanou nechybělo. A pak jsme se dali do řeči jako bychom včera přestali. Vyprávění nebralo konce, resp. bralo, ale až ve večerních hodinách, kdy už Ondrášovi po opravdu hodně dlouhé cestě docházely síly. A že prý s námi pojede zítra do Prahy zařízovat nezbytné. Ale ráno to neustál, a že si den odpočine. A tady byl ten rozdíl. Kdybychom přijeli z práce takto před rokem, tak bych v kuchyni našla špinavé nádobí, na zahradu by nebylo sáhnuto a vůbec .... Teď jsme přijeli, bylo vzorně uklizeno, listí na zahradě shrabáno na úhlednou kupku. Že bych na cesty takto vypravila i naší Týnuši? Pokud by to takhle fungovalo, tak by to stálo za úvahu.
Druhý den se vypravil za svojí neteřinkou, kterou ještě neviděl. Nemaje vůbec žádné zkušenosti s miminky (protože na Týnku se už jako miminko nepamatuje, když se narodila, bylo mu 5), tak se divil, že má takové buclaté tvářičky, a jestli jí Lenka moc nekrmí a tak. Náš Ondráš totiž je téměř posedlý štíhlou linií. V této souvislosti vypráví Týnka vždycky historku, která se skutečně stala, ale ona to brala jako vážnou diskriminaci z mojí strany. Prý vždycky, když se všichni sejdeme a dojde na oběd, tak nandavám na talíře a postupně si všichni chodí, abych nemusela pořád běhat do jídelny a zpět. A tak po Brůčovi a Patrikovi, kteří jsou mimo diskuzi, jsem nandávala Lence a ukecávala jí ještě na kousek přidání, pak přišel Ondra, to samé, pak Martin, zrovna tak. Nakonec přišla pro talíř Týnka, dala jsem jí méně se slovy "Ty jsi akorát, tak Ti nedávám tolik".
Od té doby nesnáší slovo "akorát". Ale fakt je, že ona je opravdu "akorát", ani tlustá ani hubená a moc hezká holka.
No a pak se rozjel za dívkou, kterou potkal u Hobitů. Tedy jako matka do toho opravdu nemám co kecat, ale jsem zvědavá, jak to nakonec zakutlí. Od jeho původní dívky měl klíče od bytu, ančto nastoupila do firmy, která má výrobní závod v Číně a tak tam pracuje. Do Čech jezdí tak jednou za měsíc někdy na týden, na dva, někdy na dva měsíce, Ondra tedy hodlá bydlet v jejím bytě, než si opět uspořádá svůj život. No a teď do toho vstoupila ještě jedna dívka, která, jak se zdá, má taky nárok.
Nevím, jestli stojím jako matka za .... nebo je to normální, ale v takových chvílích by zřejmě měla matka zaslzet, srdéčko by se mělo zatetelit a tak. Jenže já se v takových chvílích vždycky podivím, že tenhle velmi pohledný mladý muž je můj syn. Ale pořádné obětí i s pusou samosebou na přivítanou nechybělo. A pak jsme se dali do řeči jako bychom včera přestali. Vyprávění nebralo konce, resp. bralo, ale až ve večerních hodinách, kdy už Ondrášovi po opravdu hodně dlouhé cestě docházely síly. A že prý s námi pojede zítra do Prahy zařízovat nezbytné. Ale ráno to neustál, a že si den odpočine. A tady byl ten rozdíl. Kdybychom přijeli z práce takto před rokem, tak bych v kuchyni našla špinavé nádobí, na zahradu by nebylo sáhnuto a vůbec .... Teď jsme přijeli, bylo vzorně uklizeno, listí na zahradě shrabáno na úhlednou kupku. Že bych na cesty takto vypravila i naší Týnuši? Pokud by to takhle fungovalo, tak by to stálo za úvahu.
Druhý den se vypravil za svojí neteřinkou, kterou ještě neviděl. Nemaje vůbec žádné zkušenosti s miminky (protože na Týnku se už jako miminko nepamatuje, když se narodila, bylo mu 5), tak se divil, že má takové buclaté tvářičky, a jestli jí Lenka moc nekrmí a tak. Náš Ondráš totiž je téměř posedlý štíhlou linií. V této souvislosti vypráví Týnka vždycky historku, která se skutečně stala, ale ona to brala jako vážnou diskriminaci z mojí strany. Prý vždycky, když se všichni sejdeme a dojde na oběd, tak nandavám na talíře a postupně si všichni chodí, abych nemusela pořád běhat do jídelny a zpět. A tak po Brůčovi a Patrikovi, kteří jsou mimo diskuzi, jsem nandávala Lence a ukecávala jí ještě na kousek přidání, pak přišel Ondra, to samé, pak Martin, zrovna tak. Nakonec přišla pro talíř Týnka, dala jsem jí méně se slovy "Ty jsi akorát, tak Ti nedávám tolik".
Od té doby nesnáší slovo "akorát". Ale fakt je, že ona je opravdu "akorát", ani tlustá ani hubená a moc hezká holka.
No a pak se rozjel za dívkou, kterou potkal u Hobitů. Tedy jako matka do toho opravdu nemám co kecat, ale jsem zvědavá, jak to nakonec zakutlí. Od jeho původní dívky měl klíče od bytu, ančto nastoupila do firmy, která má výrobní závod v Číně a tak tam pracuje. Do Čech jezdí tak jednou za měsíc někdy na týden, na dva, někdy na dva měsíce, Ondra tedy hodlá bydlet v jejím bytě, než si opět uspořádá svůj život. No a teď do toho vstoupila ještě jedna dívka, která, jak se zdá, má taky nárok.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)