Odpadky přítel psa?

Měla k tomu vždycky trochu sklony. Poslední dobou však už je to zřejmě hra. Ráno odjíždíme do práce, všechny koše (jsme třídící) dáme nahoru, aby se naše Kiki nedostala do pokušení. Ale s železnou pravidelností přijíždíme a alespoň jeden koš uloví. Nedej bůh, abychom zapomněli některý z košů dole.
V pátek jsme se zastavili v Makru pro ryby. Makro sice nesnáším, nikdy jsem nepochopila proč tam mohou nakupovat pouze podnikatelé a děti nemají přístup, když je to v podstatě normální supermarket, jenom většina věcí se dá koupit ve velkém balení. Ale co se týče ryb, tak to je jediný obchod, kde je možnost koupit ryby čerstvé a vybrat si i mořské plody a podobné věci.
Ano, jistě, existují obchody jako Čerstvé ryby a pod. Ale ceny jsou takové, že se mi vyplatí jít si tu rybu dát do hospody. Tak tedy Makro. Koupili jsme 6 kg vážícího lososa a 2 lososové pstruhy, něco slávek a pak ještě nějaké drobnosti. Přijeli domů, rybky uložili do lednice, že je zítra zčásti zkonzumujeme, zčásti vyudíme a zčásti zamrazíme. Předpokladem pro výše zmíněné činnosti je však ryby očistit, lososa nafiletovat a odšupinovat. V sobotu jsme všechny činnosti zvládli. Kikina žádostivě koukala a my pečlivě dbali na to, aby všechny kosti byly vyhozeny rovnou do popelnice - tam se přeci jen jezevčík nedostane. Jeden jediný kousek, který jsem vícemémě omylem hodila do normálního koše byl lososí ocas.
V neděli ráno jsem vstávala o něco dřív, protože si Brůča vyprosil k snídani lívance s javorovým sirupem a jogurtem a ty se musejí zadělat a nechat vykynout. Jen tak si to nesu dolů v županu najednou mi ujede po něčem slizkém na schodech noha a jen tak tak, že to neskončilo pádem. Kouknu, co to tam je a býti nemá - lososí ocas. Už pěkně ožvýkaný, ale identifikace jasná.
S odporem jsem uchopila "tu věc" a pořádkumilovně ji odnesla do koše. Kiki byla zalezlá pod postelí v hostovském pokoji a dělala, že není,  protože jí bylo jasné, že jí nepochválím. Zadělala jsem lívance, strčila je do vlažné trouby a šla si ještě do postele na půl hoďky číst. Brůča chrápal pěkně rytmicky jako hudební kulisa a k detektivce to šlo úžasně.
Zhruba po půl hodině jsem - teď už načisto - vstala, sešla dolů, tam všechno v pořádku, lívance připraveny k lití. Tak jsem začala péct lívance, ale javorový sirup jsem měla v lednici v dílně. Vyjdu na zápraží a tam na dlaždicích taková šedá věc  - lososí ocas. Tentokrát jsem už věc vzala vážně a vyhodila jej do popelnice.
K večeři jsme se těšili na kousek uzeného lososa s cibulkou, citronem, vejcem na tvrdo, listem salátu a bagetkou. Brůča osobně připravoval na talířky, když to měl skoro hotovo, musel odskočit. 3 talířky s uzeným lososem volně na stole - příliš velké pokušení. Já byla v kuchyni a vařila na druhý den halušky, u toho  se musí stát. Brůča jde dodělat večeři a jen zavyje. "Ty už ses najedla? Tos to nemohla vydržet?" ptá se káravě. Vylítnu z kuchyně a bráním se, že jsem se toho ani nedotkla. Kiki nás sledovala ze svého gauče a zřejmě dospěla k závěru, že nejvyšší čas zmizet a zcela nenápadně a tiše se odplížila do svého obvyklého úkrytu.
Dobře udělala, protože by se nevyhla jedné do kožichu. Brůča tedy vzal čistý talířek a nandal ještě jednu porci a večeři dokončil.
Na základě výše uvedeného lze dojít k logickému závěru, že náš pes miluje lososy v jakékoli formě. Ale stejně stále řeším záhadu. Losos má jeden ocas. Jak je možné, že se objevil na zápraží a všechny odpadkové koše zůstaly zavřené? Zůstal mi z toho trochu podmíněný reflex - kouknu na schody a vidím lososí ocas.

"Úžasná" dovolená

Tak máme po dovolené. Původně jsme měli naplánovanou úžasnou trasu do Apulie s jednou mezizastávkou v Neapoli, po týdnu jsme chtěli pokračovat na Sicílii, tam setrvat 5 dní a poté vyrazit zpět s dvěma zastávkami - v Pompejích a u Lago di Garde. Ubytování objednané a částečně zaplacené, vše připravené. Start měl být v pátek ráno 31.8. Ale Brůča si umanul, že jeho žlučník chce setrvat v Čechách a tak taky setrval. Proti přírodě nic neuděláš, řekla jsem si v duchu, děti odmítly jet samy a tak jsme jim jako náplast na bolístku alespoň poskytli odškodné v podobě letenek do Bulharska. V pondělí už byl Brůča opět v kondici a před námi téměř dva týdny dovolené - tak jak s nimi naložit? "Je září, na Šumavě by mohly růst houby" mudruje Brůča a tak sedáme k počítači a hledáme ubytování na Šumavě. Nakonec jsme našli na Kvildě penzion "U Černých", kde se ještě stydělo poslední volné apartmá pro 4-5 osob. No nevadí, budeme mít alespoň víc místa. Na poslední chvíli se přidali švagr s Káčou a Martinem a tak jsme vyrazili na houby. První den, ve středu, jsme jeli my jako předzvědná hlídka, zbytek týmu měl dorazit ve čtvrtek večer. Dorazili jsme asi po druhé hodině, ubytovali se a rozhlíželi se, kam tak bychom vyrazili. Podle mapy a turistických informací je 3,5 km od Kvildy místo nazvané Jezerní slatě, které stojí za vidění. I vyrazili jsme. Procházka to byla krásná, slatě taky a tak po pobytu na čerstvém šumavském povětří jsme hledali nějaký občerstovací zázrak. Vizuelně se jevil velmi nadějně hotel U krále Šumavy a musím říct, že volba byla dobrá, napojili nás i nakrmili docela dobře. Poté jsme vyrazili k postelím s úvahou, co že podnikneme zítra. Nakonec jsme dali Bobovi vybrat výlet. Zvolil na pátek prameny Vltavy a tak bylo rozhodnuto,že zítřejším cílem bude Antýgl a Tříjezerní slatě.

Druhý den ráno jsme posnídali v místní pekárně a vyrazili s tabulkou čokolády, svačinou a lahví vody na cestu. Zpočátku to bylo lehké, i když počasí bylo listopadové, cesta vedla kolem plavebních kanálů pro svoz dřeva a po rovině. Asi v jedné třetině cesty  nastal úsek, kdy z cca 950 mnm se na úseku 2 km muselo vystoupat do téměř 1200 mnm. To už se lámal 9 km cesty a nohy pociťovaly své. Shlédli jsme Tříjezerní slatě a vydali se pomalu okruhem dolů. Po cca 15 km cesty horami a dolinami jsme dospěli zpět do Antýglu, kde jsme měli jasný cíl - oběd, i když opožděný. Brůča byl nadšen - měli borůvkové knedle, které zbožňuje. Naštěstí se vyčasilo, takže na fotkách je i slunce.

 Dojeli jsme zpět do penzionu, na chvíli natáhli údy, já jsem si ošetřila vznikající puchýř na noze a Brůča začal hekat. Tentokrát nikoli ze žlučníkem, tomu toto rajzování prospívalo, ale pro změnu s kolenem. Asi před dvěma měsíci na něj v bazénu upadl a pořádně si ho rozrazil. To se zahojilo, ale asi se tam něco přeci jen stalo, protože nevydrželo tento výšlap. Bolelo a bolelo. Vyrazili jsme sice opět večer do hotelu na večeři a něco piva, a taky počkat na příjezd Boba s rodinou. Seděli jsme v restauraci, mobil v pohotovosti a navigovali Boba, ale Brůča hekal. Když přijel Bobeš, měli všichni samosebou hlad a tak že se navečeříme. Brůča to vzdal a šel si domů lehnout, že ho to bolí hodně. Tak jsem mu poradila, ať si to namaže Ibalginem a dává na to studené. Když jsme přišli, Brůča hekal dál, a tak jsem celou noc obnovovala studené náčinky, hladila po hlavičce a tak.

Ráno jsem mu radila, aby s námi nechodil, ale to by nebyl Brůča. A tak jsme vyrazili na autobus. Na zastávce byl dav sportumilovných důchodců, kteří bujaře organizovali zasedací a posléze stojací pořádek v autobuse, což bylo dost hrozné, ale vzhledem k tomu, že cesta trvala pouhých 12 minut, snesitelné.

A pak pochod k pramenům Vltavy se startem v Bučině a ukázkou bývalých hranic.
Martin se poněkud jako správný teenager otravoval touto poutí s rodiči, strýcem a tetou a občas to dával i najevo. Brůča trpěl a posléze jsem díky puchýři na patě trpěla i já. Byl to moc hezký výlet, trochu deprimujícím pocitem byl výhled na strašidelné rozlohy umírajícího nebo mrtvého lesa, jehož rozměry se docela rychle zvětšovaly, jak bylo vidět z čerstvě opadaných smrků.
Překročili jsme prameny Vltavy a vydali se opět okruhem zpět do Kvildy. Na jedné zastávce u takové romantické tůňky si Martin umanul, že si vezme do Pet láhve trochu vody z Vltavy a tak se jí jal nabírat. Samozřejmě, že mu ujely nohy a spadl do tůňky. Nikdy bych nevěřila, že je možné se tak zmáchat ve zhruba 50 litrech vody, ale je. Tak jsme pokračovali, Martin schnul, sluníčko svítilo a noha bolela čím dál víc. Vlastně nohy obě - Brůčovo koleno a moje pata. Ani kachna k obědu to nespravila.
Když jsme dorazili zpět do penzionu, Brůča padl za vlast a ostatní taky, ale asi za hodinu vstal osvěžen a že by rád ukázal ještě jezerní slať, kde jsme byli první den. Tak jsme sedli do auta a vyrazili, nikoli ovšem pěšmo. Brůča už neušel ani ten kousek k rašeliništi a ani nemohl řídit zpět. Usedla jsem za volant a kázala, že ať už je proboha v klidu. Uložili jsme ho s prášky, ledovým obkladem do postele a odpluli na večeři. Brůča s oteklým kolenem začal spřádat plány na zítra, že tedy budou ty houby, které Martinovi sliboval. Viděla jsem to skepticky, což jsem taky hlasitě vyjadřovala, ale ráno koleno celkem splasklo, tak jsme sbalili, zaplatili ubytování a vyrazili směr domů s tím, že se zastavíme v lese. Houby nerostly, což jsme zjistili celkem brzy, ale Brůča se vydal hlouběji do lesy - co kdyby náhodou. Málem nedošel zpět. Se zaťatými zuby mě přesadil opět za volant a jeli jsme domů.
V sobotu jsme opět tedy ledovali a mazali a hekali. Můj půchýř zapadl poněkud mimo pozornost, ale určitě by vyhrál nějakou cenu. Na achilovce se totiž vytvořila asi tak 3 mm hluboká prasklina a začala se podebírat, noha otekla a bolela. Jenže Brůča potřeboval ošetřovat a tak moje pata poněkud zapadla. Ošetřila jsem si to nejlépe, jak to šlo a chodila všude v pantoflích - zaplať bůh, bylo stále ještě léto. Během následujícího týdne si Brůča opečovával koleno, takže převážně seděl a udával pokyny - přines mi, podej mi...... V sobotu už vypadal, že to bude dobré, týden rekonvalescence očividně pomohl a já si oddechla, že v pondělí v klidu pojedem do práce. Dokonce v sobotu dopoledne jel se mnou nakoupit do Janovic a tam v zelenině uslyšel osudovou větu: Nebyli jste na houbách? Já jen náhodou zastavil u lesa a během 5 minut jsem měl koš praváků!
V neděli vzal koš a vydal se houby. Já odmítla, do lesa v pantoflích to jde blbě. Zdálo se mi to celé neskutečné, on skoro 14 dní heká, poslední den dovolené vstane jako by nic a jde na houby? A taky šel. Brouzdal v lese 3 hodiny a přinesl vrchem naložený koš. Kupodivu vydrželo koleno docela dobře, nebo to aspoň Brůča tvrdil.
A tak, družným čištěním hub a jejich neustálým obdivováním skončila naše letošní dovolená.
Na závěr ale ještě jedna douška -  hotely v Itálii si nezapomněly strhnout z kreditky zbytek částky za ubytování. Takže sečteno podtrženo - byli jsme podle peněz ubytováni ve třech hotelech v Itálii, pak na Kvildě a zároveň jsme letěli do Bulharska, kdo by věřil, co se všechno dá stihnout za blbých 14 dní?

Brambory

Trpíme zřejmě podivnou představou, že musíme mít na zimu uskladněné brambory. Tato historka se datuje do roku 2009:

Loni, jako ostatně každý rok jsme zakoupili několik (už nevím přesně kolik) pytlů brambor na uskladnění. Tentokrát již podruhé od stejného sedláka, který produkuje brambory univerzální, tedy ani moučné, ani výrazně olejnaté. Jejich hlavní předností je výborná chuť, žádná plíseň bramborová ani háďátko, prostě brambory k sežrání.
To jsme taky činili až do června. Pořád byly skvělé. Jenže pak začaly být i brambory nové a tak zůstal zbytek brambor ve sklípku. Můžu říci, že máme sklípek t.zv. externí, s břidlicovou klenbou, malebný, leč bohužel tam trochu zatéká. Naši předkové nevěřili na nic jiného než na klenbu navrstvit hlínu a osít travou. My jsme vylepšili exteriér, ale na konstrukční řešení jsme nesáhli. Toto uspořádání svědčilo vždycky jablkům a nevadilo bramborám, víno bylo zašpuntované, tak co. Jenže letos jsem od června neustále vyhlašovala úklid sklípku, ale žádný dobrovolník se nepřihlásil. Brůča vždycka pokýval hlavou, jó, to máš pravdu, to je potřeba udělat - a nic.
A tak to z nějakých důvodů zbylo až na tento víkend. Brůča si připravil lopatu, kýbl a pytle a šel na věc. Tam a dost rychle zase ven, o poznání zelenější. Měli jsme k obědu bramborové knedlíky plněné domácím uzeným a špenát, to on moc rád a tak se nechtěl se sklípkem o oběd dělit.
"Já to prostě nezvládnu," a s prosebným pohledem "nemůžeš mi pomoci?"
Kdo by odolal, že?
A tak jsem se zhluboka nadechla, nasadila gumové rukavice a šla vyklízet shnilé brambory.
Nevím, co se děje s bramborami, když začnou hnít (resp. vím asi tak zhruba), ale reálná skutečnost zřejmě předčí všechny odhady. S žaludkem v krku jsem naložila strašlivé množství tohoto fujtajblu do připravených pytlů a maně jsem vzpomínala, kolik že pytlů jsme to vlastně původně dovezli? Nakonec po konzultaci s Brůčou jsme se dopočítali 5 pytlů, z toho 1 jsme rozdali dětem. Jsme bramborožrouti, takže spotřeba byla, ale ať jsem to brala jakkoli, tak jsem vyndala 3 pytle brambor v rozkladu. Asi tedy menší, ale stačilo.
Po úklidu - vystříkání hadicí a vysíření jsem znaveně složila své tělo do vany, Brůča se šel nahoru osprchovat a sešli jsme se opět na zahradě u kávy. Přiznávám se bez mučení, že k té kávě jsem zvládla 2 frťany Bechera. To bylo v sobotu. Dnes ráno jedeme do práce a zrovinka kolem našeho oblíbeného sedláka bramboráře. Brůča jen tak zlehka prohodí: "Hele, asi bychom měli objednat brambory, když jsme uklidili sklípek!" Rezignovaně jsem odpověděla, že jistě, ale ve značně redukovaném množství a že se dají brambory do beden a ne na dřevěný rošt jen tak vysypat. Brůča kýval na souhlas jako mandarín. A pak jsem se zcela nevinně zeptala, kolik že těch brambor tedy vezmeme. Na to se Brůča hluboce zamyslel a začal na pěti pytlích. Když viděl, byť koutkem oka, neboť řídil, jak začínám brunátnět, tak snížil na čtyři.
Ukončila jsem rázně boj a řekla, že víc jak dva pytle prostě odmítám. A že v případě 3 a více pytlů mi dá písemně, že příští léto uklízí sklípek on sám.
Koupili jsme dva pytle brambor.
Tenkrát to ale stejně nakonec dopadlo tak, že jsme koupili ty pytle 3.
Loni na podzim nám přivezl brambory Lenčin a Patrikům švagr a byly fakt taky moc dobrý. Vzali jsme 3 pytle a ještě dva museli dokoupit. Nakonec zbyly asi dvě kila naklíčených, které jsem vyhazovala. A teď se vloudila otázka. Při stejném počtu osob taková kolísavá spotřeba?
Jediná osůbka, která přibyla do rodiny je Verunka, že by snědla 2 pytle brambor?

O právnickém řemesle v Čechách

Za socialismu jsme měli právnické poradny. Tyto instituce sdružovaly špatně placené právníky, kteří se zabývali lidskými hříchy, psali normalizované kupní smlouvy na rekreační objekty a rodinné domky, eventuelně předražené automobily, eventuelně v případě absence podnikových právníků zastupovali při arbitrážních sporech socialistické podniky. Pak přišel kapitalismus a právnické řemeslo slavilo svoji renesanci. Obchodní právo byl absolutní hit, studovat práva byla čest a prestiž. Jak šel čas,  masa právníků se začala diferencovat. Vznikla aristokracie, která se zabývala výnosnými smlouvami, výnosnými dědickými spory, ochranou developerů a jiných v privatizaci úspěšných štik. Ti zakládali prestižní kanceláře na skvělých pražských (a nejen pražských adresách) a najímali si čerstvé a po kariéře toužící absolventy. Takový advokátní koncipient však měl tvrdý chleba. Musel hodně pracovat, dobře vypadat, dobře se oblékat a jeho plat nebyl nic moc. Ti, jejichž ambicioznost nebyla až tak velká, se zařadili buď do soudnictví, které zpočátku nebylo až tak prestižní anebo do veřejné správy. Ze všech skupin pak sem tam vyrazil plevel - politici.
Postupem času se situace ustálila. Vlivem pokračování kapitalizace se ceny za právní služby vyšplhaly tak vysoko, že jejich poskytnutí si může dovolit jen ten,  kdo je pro advokáty finančně zajímavý. Zvláště, když klient vlastně vůbec neví, zda poskytované služby jsou také v odpovídající kvalitě a jestli mu budou ku prospěchu.
S rozvojem výstavby bytů  a také s jejich privatizací se část advokátů začala specializovat jen na tuto oblast a sekali Prohlášení vlastníka a Smlouvy o výstavbě jak Baťa cvičky. Nikdy jim příliš nevadilo, že prohlašovali existenci nějaké jednotky, která třeba ve skutečnosti ani neexistovala.
To pak byly panečku konce. Pamatuji na jednoho nešťastníka, který si koupil jednotku - byt a při nějakých stavebních úpravách se zjistilo, že tato jednotka jsou ve skutečnosti tři části různých bytů. Byl z toho chudák celý u vytržení, ale naštěstí měl rozumné spoluvlastníky a všechno se vyřešilo. Horší bylo, když u nástavby domu, kde bylo povoleno 7 jednotek, bez povolení postavili 5, jako rozestavěné je prodali a pak jak kolaudovat, že?
Nejjednodušší je to asi v právu trestním, tam je to hodně natvrdo a proces je upraven dosti rigidně, navíc pro nemajetné existuje institut ex offo. Vždycky si vzpomenu na Perry Masona, jak tvrdě a obětavě obhajoval nevinné krásné slečny či nemajetné pány a vůbec mu nezáleželo na penězích, jen na spravedlnosti. Zajímalo by mě, zda by se v Čechách našla taková kopie pana Masona.
Ve veřejnoprávních disciplinách jsou pouze starší dámy, nebo dámy s dětmi nebo jinde neúspěšní páni. Jsou mizerně placeni (i když se jim pořád říká opak), přiměřeně buzerováni a celou svoji profesní kariéru se snaží sjednotit náš právní systém s požadavky politiků, což je věc neřešitelná. Pokud říkají moc často, že něco nejde, jsou vyměněni za povolnější. Ti zase odcházejí protože jsou povolnější a průsery se množí. Při výměně leadrů se průsery provalí a někdy to vede i k vyhazovu. Někdy ne, protože povolný úředník bude povolný vždy a pro každého.
A představa obyčejných lidí o právnících? To je různé. Většina lidí si představuje právníka jako dravého mladého muže či ženu, hrající pravidelně tenis, pěstující zimní sporty v atraktivních zimních střediscích, který v kanceláři koukne na jakoukoli hrozbu pro klienta, vytáhne králíka z klobouku a ejhle! situace vyřešena. Jenže ono to tak není. Tím, že jsou právní služby drahé, lidi přicházejí povětšinou až v době, kdy už s tím nic neudělá ani pověstný Perry Mason. A tak se dělají spíše kousky iluzionistické, hezké a působivé naoko, ale prakticky k ničemu.
Aby pak advokát měl co vyúčtovat, tak ohromuje tím, co papíru popsal a kam všude to poslal.
Ne, není to asi tak vždycky, ale výjímky nejsou moc vidět. Ráda bych nabyla opět něco iluzí o profesi, kterou vykonávám řadu let, ale nevím..... nevím.

Vodovod

Tak nám po dvou letech konečně zapojili vodovod. Byl to tedy horor. Naše malebná vesnička byla dva roky rozkopaná a nevypadalo to, že by to bralo nějaký konec. Konec málem byl, když nevím z čí viny, se bagr pustil přes soukromý pozemek, kde neměl co dělat. Po dvou letech se chodníky a silnice jakž takž opravily a teď všichni očekávali, že přijde ten kouzelný strýček, udělá čáry máry fuk a poteče voda. Měl původně přijít v dubnu, pak v červnu a nakonec přišel v srpnu. Protože máme svojí vodu dobrou, dokonce moc dobrou, tak jsem si chtěla nechat naší vodu na vaření a koupání a tu obecní spíše jako rezervu - na dopouštění bazénu, zalévání když je moc sucho a tak.... Už před těmi dvěma roky jsme zaplatili 8.000,- Kč za vodovodní přípojku s tím, že v ceně je přípojka (bez kopání) a vodoměrná soustava včetně osazení. Dobrá. Od starosty jsme se dozvěděli, že se mu podařilo sehnat na dodávku vodoměrů slevu 800,- na každou soupravu a že to je tedy fajn.
Nedávno došlo tedy konečně ke slavnostnímu namontování vodoměru, podepsali jsme smlouvu o dílo a nedočetli a samou radostí, že už máme vodu, podepsali - všichni. Teprve poté jsme zjistili, že v té smlouvě je až na samém konci jedno ustanovení, že cena za montáž a dopravu je 800,- Kč + DPH a že tedy podpisem této smlouvy se zavazujeme tuto částku na základě faktury uhradit. Samosebou, že to většinu lidí nadzvedlo, protože se jim zdálo, že osazení vodoměrné soupravy již jednou zaplatili (a podle mě to tak taky bylo), ale z nadšení nad funkčním vodovodem zase tak strašně neprotestovali. My jsme byli samozřejmě taky nadšení, Brůča doplnil bazén až skoro pod vršek skimru, důkladně s Patrikem propláchli filtr, doplnil se sud na zalévání skleníku, zalilo se pár stromů, aby neopadaly plody a taky skalka, ostošest se betonovalo, takže voda tekla proudem. Asi po týdnu jsme se děli v přístřešku, Brůča se batolil kolem a potutelně se usmíval. "Já jim dám osm stovek, oni mi to vrátí, blbouni", prohlásil z ničeho nic. Když jsem chtěla vědět jak že to, odvětil, že ten slavný vodoměr nefunguje, no prostě se netočí. "Až vyčerpám vodu za osm set korun českých, nahlásím závadu, nemusím přeci kontrolovat, že tam nic nenabíhá, ne?"
No a tak máme slevu "zadarmo". Docela by mě zajímalo, kolik těch vodoměrných soustav je taky vadných. Ale k tomu se veřejně málokdo přizná, že?

Příběh jedné jazykové školy

V jednom domě v centru Prahy byla jazyková škola. Byl to takový ten případ, kdy si nedostudovaní manžeři zakoupí individuální výuku angličtiny, aby mohli být "in" na různých sešlostech mezinárodního charakteru.  Dům vlastní manželé, kteří dům pojímají jako vítaný příspěvek k důchodu a jinak se o jeho osud mnoho nezajímají. Aby všechno fungovalo jak má, najali jednoho ambiciózního mladého realitního agenta, a ten zařizuje vše potřebné. Ale protože je přiměřeně chytrý a opatrný, dává všechny smlouvy podepsat přímo vlastníkům. A tak se stalo, že při jedné větší debordelizaci našeho úřadu se přišlo na to, že na tyto prostory bylo někdy kolem roku 2000 vydáno stavební povolení na dětské zubní středisko, které nebylo nikdy kolaudované a poslední dva roky tyto prostory užívala ona jazyková škola. I co mohl stavební úřad dělat? Poučil všechny zúčastněné, že takto užívat nelze, resp. že nezkolaudovanou stavbu vůbec nelze užívat a tiše doufal, že se hříšníci napraví. Uplynuly dva, tři a čtyři měsíce a nic. Tak stavební úřad zahájil řízení o správním deliktu s jazykovkou, neboť břímě povolení stavebního úřadu si vlastníci vymínili zařídit nájemcem. V okamžiku, kdy škola obdržela oznámení nastal teprve ten správný finiš. Realitní agent, neboť on měl plnou moc k zařízení potřebného a vykašlal se na to, volal třikrát denně jak pilně vyřizuje stanoviska dotčených orgánů a jak to všechno pěkně dokončí. Jazykovka dostala za užívání bez kolaudace trvající několik let pokutu - no přiměřenou, ale citelnou. Podle všech právních zásad by v daném případě jazykovka měla uplatnit na tomto muži náhradu té pokuty, protože zmocněnec neplnil, co plnit měl. A nakonec jak to dopadlo? Jazykovka zaplatila pokutu, zaplatila znovu agentovi za vyřízení celé záležitosti.
Mladík, když jsem se ho ptala, zda se ani trochu nezastyděl, opáčil, že to byly "vícepráce".
No a dál? Z toho plyne poučení, že i když někoho něčím pověříme, důsledně kontrolujeme, jak naše pověření plní, v případě výmluv a otálení či nápadně horlivého ujišťování, že všechno je výborné nevěříme a přesvědčíme se nikoli u tohoto pověřence, ale tam, kde má něco vyřídit. Je to obdoba toho, když zadáte zedníkovi omítnutí zdi a její obklad a nekontrolujete-li, dojde téměř zákonitě k tomu, že již koupená kuchyňská linka je o 2 cm delší než prostor vytvořený pro ní zedníkem, což se přihodilo mé dceři. Kdepák, zásada důvěřovat, ale prověřovat je zásadou nesmrtelnou.

Pračka

Jak jsem již psala, Týnka sehnala do svého minibytečku nájemníka. Nájemník se jeví jako služný mladý muž. Byt byl pronajmut jako zařízený, součástí zařízení byla i pračka. Týnka přísahala, že do posledního dne prala bez závady.
Druhý den po nastěhování volal nájemník, že pračka nevypouští vodu a odmítá pokračovat v praní, resp. máchání po vyprání.
I radili jsme, co všechno zkontrolovat. Zkontroloval, nefungovalo. Brůča se zděsil, že teď přeci nebude kupovat novou pračku i napadlo ho, že se tam tedy dá ta ze starého bytu, která je uskladněná v domečku. Řešení se okamžitě sdělilo nájemci, aby měl radost a připravil odpojení té trucovité potvory. Tak jo. S Martinem milou novou pračku vystěhovali (kolem metráku váhy), Týnka ji umyla a pak spojenými silami ji odvlekli do auta před barákem, což obnáší tak kolem 100 m. Po této vpravdě olympijské disciplině sklesli na lavici v přístřešku a Martin právě nesl k ústům tvrdě zaslouženou orosenou sklenici piva, když zazvonil telefon. Zvědavě jsme pokukovali, protože hovor byl očividně od nájemce. Když položil, tak sdělil všem "radostnou" novinu, že pračka opět funguje, závada odstraněna. Připadali jsme si jak v sitcomu. V čem že spočívala ta závada? No když právě z důvodu pronájmu toho bytu se rekonstruovala koupelna, tak mimo jiné tam taky osadili nový sifon s takovýmtím vývodem na odpad pračky. Problém byl v tom, že  výrobce specielně tento vývod zaslepil, což je asi logické, protože co když je třeba pračku odpojit, že? No a naši hoši si toho nevšimli, na zaslepený odpad pračku připojili a protože je to věc chytrá, tak prostě začala stávkovat. Škoda, že není tak chytrá, aby sdělila, co jí vadí.
No a teď nastal problém opačný, který Brůča už byl ochoten vyřešit zbaběle tak, že prostě pračku bude vozit s sebou, dokud se nevyskytne někdo silný (Patrik), aby jí zase odvlekli zpět těch 100 m, ovšem tentokrát do kopce. Martin se ale pochlapil a s Týnkou a Bobešem, který vylezl plně v kondici z bazénu ji tam nějak odkulili.
Bobeš samozřejmě neopoměl připomenout historku s myčkou, kterou zakoupili na chalupu asi před dvěma roky a dva dny se s ní mordovali a ona ne a ne. Nakonec objevili ve výpustní hadici rovněž záslepku a bylo. Moc jsme se mu nasmáli, že měl myčku pannu. Pak ještě zamumlal něco o božích mlýnech..... No prostě Bobeš.

Dříví, triatlon a betonování s Verunkou

Bobeš řešil problém, došlo dřevo. Hasiči mu nabídli něco břízy vykácené kolem jejich budoucího hřiště, a co víc, za hodně dobrou cenu. Heslo znělo - sobota ráno v 8.00 u rybníčku.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se  s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa".  Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.

Po čtyřech letech.......(rozumí se bydlení)

Toto je rok 2005:

A toto současnost:

Ne, že bych se chtěla vytahovat, jen je vidět, co bylo vykonáno práce a to je někdy dobře si připomenout.

Panenka

Vnučka roste, už chodí a k čemu by měla babičku a dědečka, kdyby neopatřili nějakou tu hračku. Protože Verunka poslední dobou měla tendence stále něco chovat - tu gumového dinosaura, tu krabici od kaše či jiné naprosto nevhodné předměty, dospěla jsem k závěru, že nastal čas zakoupit panenku.
Brůča dostal úkol zajít do Globusu do oddělení hraček a podívat se. Jenže při zadání, že nechceme hračky vyrobené v Číně ani Polsku se to začalo jevit jako nesplnitelný úkol. Tak jsem začala surfovat v příslušných internetových obchodech. Objevila jsem nakonec něco vhodného, jmenovalo se to Baby born, vyhovuje velikostí i provedením - bez vlasů a mrkacích očí i váhou, a že prý to má bezpečností certifikát. Objednala jsem a druhý den obdržela ohromnou krabici, tak na vysavač. Brůča viděl krabici a vrhl ke mě znepokojený pohled, co jsem to objednala za zrůdu. Přinesla jsem nůžky a začali jsme vybalovat. Verunka zvědavě pokukovala, cože se z té krabice vylíhne. Po čtvrt hodině jsme se dobrali k tomu, že jsme krabici otevřeli a uvniř spatřili neuvěřitelné množství nastříhaných kartonů. I odstranili jsme kartony. Někde v hloubi krabice se objevila druhá, resp. konečný obal. Vyňali jsme tuto druhou krabici, která měla jednu stranu průhlednou, takže panenka už byla vidět. Ležela pečlivě naaranžovaná s polštářkem a dekou a ani se nehla. Byla chudinka přišitá, přikurtovaná dráty, skoro jakoby musela přežít zemětřesení o síle 9°Richtera a ani se nepohnout.
Stopla jsem to. Trvalo to 25 minut, než jsme panenku velkou 32 cm vyprostili ze všech nití, drátů a jiných přichytávek a slavnostně vložili dítěti do náruče. Zbyla nám bedna o rozměrech cca 100x40x50 cm plná výplňových kartonů, druhé krabice, provázků a drátků. Nerudovský problém "kam s ní" jsem řešila tak, že jsem milou krabici šoupla do auta Brůčovi, který má u práce kontejnery na kartony. Strávil ještě plodnou půlhodinku rozřezáváním, aby se to vešlo. Verunka má z panenky ohromnou radost.
Babička s dědečkem řeší problém - na Vánoce bude těch krabic asi víc. Kdy začít s večeří, aby se všechny dárky stihly rozbalit a Verunka si s nimi před spaním ještě chvíli pohrála? Možná budu muset vstát za kuropění, abych stihla večeří někdy tak kolem 11 dopoledne.
Chápu, že distributoři se snaží předcházet zničení či poškození zasílaných věcí, ale myslím, že občas by nezaškodilo použít selský rozum.
A nakonec - na krabici bylo obrovským písmem napsáno: Made in China.

Když si mláďata hnízdo staví

Tak se nějak sešlo, že Martinovi se z bytu vystěhoval nájemce a protože to byl byt řádově větší než Týnčin (1+0), tak se usnesli, že se přestěhují a ten Týnčin byt pronajmou, čímž se celá akce uzavře. Jenže celá operace měla několik úskalí. Koupelna v tom minibytečku nebyla v nejlepší kondici a tak se musí dát do pořádku. Mláďata maje prázdniny oznámila, že všechno zařídí a s energií hodnou 23 let se vrhla do všeho po hlavě. Sehnali nájemce - v podstatě kamaráda, ten potřeboval nutně vypadnout od své rozvedené bývalky a tak se mu nabídka líbila. Sehnali i řemeslníky. Brůča dovezl na místo potřebný materiál a já sepsala všechny potřebné papíry. Včera, tj. 30.srpna přijeli k nám a jedním dechem sdělili, že průšvih. Řemeslníci sice začali, ale nepokračovali. Samosebou, že je otlučeno, vyvezeno, ale nic dalšího. Martin prohlásil, že dneska nad nimi bude stát a dohlédne na to, aby skutečně pracovali, tak uvidíme. Ta samá parta pak má neprodleně nastoupit na ten byt, kam se chtějí přestěhovat, jsem zvědavá jak to dopadne, aby je nemuseli přivázat ke klice.Týnku celé tyhle manévry už otravují, takže včera, když přijela na den hlídat Verunku, tak nahlas povzdechla: "Mami, já mám dojem, že se jednoho rána probudím v krabici, kam jsem se večer omylem zabalila!"
Když se na to dívám dneska já z pohledu člověka, který jako rodilý Pražák za socialismu byt v Praze prostě nesehnal a později za cenu různých známostí a úplatků ..... starší si jistě pamatují na bytovou situaci za socialismu, pokud zrovna někdo nepracoval v Metrostavu či jinde jako nepostradatelný dělnický kádr, neměl prostě šanci najít byt normálním způsobem.
Jsem ráda, že dnešní mládež řeší takovéhle problémy, je to známka posunu vpřed. Samozřejmě, někdo může namítnout, že to ale není situace většiny mladých. Jednak si to nemyslím a jednak jsem přesvědčena, že každý svého štěstí strůjcem (tedy pokud nás nepostihne choroba či nějaká taková nepředvídatelná pohroma). Jen jedna věc zůstává - a to je s podivem, to by člověk zrovna nečekal. Za socialismu se řemeslník zlatem vyvažoval a prosil, aby přišel udělat tu to, tu ono, co pán domu nezvládne v rámci své kutilské kvalifikace. Zedníci byli absolutní králové a na melouchách si vydělali většinou víc, než v zaměstnání. Zaměstnání jim pak sloužilo jako zásobovací stanice pro melouchy a půjčovna mechanizace. Hodně lidí si naivně myslelo, že kapitalistický systém tenhle problém zcela vyřeší. No nevyřešil. Teď jsou všichni podnikatelé (tedy myslím ty řemeslníky), pokud je dohoníte, tak se podrbou na hlavě a nabídnou Vám takový termín, kdy že by si mohli udělat čas, že to je pro vás absolutně nepřijatelné - sama jsem byla svědkem, že při poptávce generální opravě střechy se tesař mile usmál a navrhl duben 2015. Shodou okolností toho tesaře znám docela dobře a vím, že až tak vytížený není, ale zřejmě mu velí podnikatelská čest "prostě nemít čas". Pokud se s nimi dáte normálně do řeči, tak ve většině případů začnou bědovat nad nedostatkem peněz a že nemají kšefty.  Nechápu.
Při této příležitosti jsem si vzpomněla na Zdeňka Jirotku s jeho Saturninem, a mohu říci, že pod filipiku doktora Vlacha o úpadku řemesel v Čechách bych se s radostí podepsala.
No a jak to dopadlo? Ta úžasně levná a nefungující firma se na všechno vykašlala, jediná starost je teď z ní vypáčit zálohu, kterou dostala. Práce se ujala firma jiná, která za mohutného pohánění "bičem" práce dodělala. Ale, jak jinak...... "mami, bude to trochu dražší, než jsme počítali, oni tam byli hrozný vícepráce". Jo, vícepráce, magická formulka dnešních řemeslníků. Může mi někdo vysvětlit, jak při obložení podlahy a sprchového kouta v místnosti cca 2 m2 mohou být vícepráce za 4.000,- , když jsme koupili všechen materiál?

Oprava zdi

Byla jednou jedna majitelka činžovního domu v Praze na Vinohradech. Byla to hodná paní a dům měla ráda. Aby se všem v domě dobře bydlelo, ze zanedbaného dvorku vytvořila kouzelnou zahrádku s lavičkami, altánkem a aby někomu nespadla na hlavu při odpočinku cihla z rozpadající se hraniční zídka, opravila zídku tak, že dozdila ještě jednu řadu cihel a zakončila pálenými taškami. Celé to pak omítla, aby to hezky vypadalo. Jenže.... Soused byl vášnivý Ital a asi i sudič. A tak milou paní honil napřed po stavebním úřadě kvůli nepovolené stavbě, pak vznesl pochybnost o vlastnictví té zdi, takže se tím zabýval i soud. Nyní tato kausa slaví desetileté výročí. Podstatou hněvu toho pána je skutečnost, že údajně došlo k "nástavbě" té zdi a trvá na odstranění toho nadezdění a uvedení zdi do původního stavu. Ale už nikdo neví, jak vypadala zeď původně, nikdo nezná, jak byla přesně vysoká, tak kam jí vrátit?
Většina lidí by řekla, že to je prkotina. Ale přemýšlel někdo taky o tom, co takovými, v podstatě neřešitelnými případy, ztráví času úřadníci či soudci? A přitom takový případ není ojedinělý.
A tak vymýšlím, jak to celé ukončit. Nápad mám, teď jen aby prošel všemi odvolacími procedurami. Podle mého šlo o udržovací práce,  o kterých se nedá vést řízení o odstranění stavby. Právní konstrukce je trochu složitější, ale zkusím to. Snad jednou vyhraje zdravý rozum nad "lží a nenávistí", i když po dvanáctileté praxi o tom pochybuji.

Ne a ne

V mrazáku už není ani hubka, mám ještě asi hrst sušených a asi 4 třetinky nakládaných. No ano, o houbách je řeč. Brůča už je celý netrpělivý a tak rozhodl, že v neděli dopoledne vyrazíme ať se děje co se děje. Bylo napršeno a docela zima. Nakonec jsme vyrazili do lesů u Pivniska. Je červenec a byla neděle, okrojky signalizovaly, že sem tam sice houby rostou, ale jednak, že nic moc a jednak, že před námi šli jiní. Ten les byl nádherný, takový ten přátelský, se střídajícími se vysokými a nižšími porosty, mítinkami a remízkami listnatých stromů, ale přeci jen měl jednu vadu - spoustu hlubokých odvodňovacích struh či spíše potoků. A tak to byla taková kondiční překážková dráha. Po třech hodinách jsme nasbírali 1/2 koše hub. Trofejního hřiba našel (jak jinak) Brůča zcela náhodou, když jsem ho zavolala na nádherného masáka v trávě u břízek a ejhle, pod tou jednou břízkou byl pan hřib. Druhého hřiba jsem našla já, když jsme chtěli přejít silnici a těsně za příkopem se krčil u keře - Brůča ho přešel, ale já ne. To nás natěšilo, protože jsme našli také docela dost malinkých praváčků - známka, že by mohly růst.
A tak včera odpoledne jsme vyrazili znovu, tentokráte na "naše" místo. Výsledek? Beznaděj. A jak už se chceme otáčet k domovu, Brůča natěšeně volá, abych se šla podívat. V trávě tam pyšně stály dva páni hřiby - no nádhera. Škoda, že jsem půjčila foťák Kačeně do Itálie. Přišlo mi to líto, a tak jsem pípla: "Prosím, já bych taky jednoho!" Kouknu pod nohy a tam pod větvičkami hlava hřiba. Byl nádherný a větší než ty Brůčovy. Inu asi se vyplatí se ozvat, třeba Vás někdo uslyší, i když je to houba.

I snaha se počítá

V rámci odlehčení stravy jsem včera na dnešní oběd uvařila:
Krůtí prsa v mléce se zelenými fazolkami.
Příprava je krajně jednoduchá. Krůtí prsa se nakrájí na kostky a dají na mírně orestovanou cibulku na kousku másla či oleji. Osolí se opepří se a přidá se špetka muškátového oříšku či květu. Zalije se mlékem a velmi zvolna, ale hodně zvolna se "táhne" až je maso měkké a mléko redukované. Můžeme trochu zahustit lžící hladké mouky rozkvedlané v mléce. Na konec přidáme hrst nasekané zelené petrželky.
Podáváme se zelenými fazolkami uvařenými v páře.
Takže takové téměř vzorné dietní jídlo jsem uvařila. Kolem půl dvanácté jsem volala Brůčovi, abychom se domluvili na nákupu.
Jel autem, vracel se z jednání z Plzně a hýřil dobrým rozmarem. Když jsme se domluvili na nákupu, zeptal se: "A jestlipak víš, co jsem si v té Plzni dal? No přeci dršťkovou polévku a pečené vepřové koleno. Můžu ti říct, že to bylo úžasný!"
Brůčo, Brůčo.....
Ale zítra je taky den, že?

Tvůrčí víkend

Každý víkend se to opakuje: co mám sakra uvařit? A tak jsem zapátrala v mrazáku a dopadlo to takhle:
Hovězí líčka na černém pivu (sobota)
1 kg hovězích líček
200 g kořenové zeleniny
1 cibule
1/2 l černého piva
50 g sádla
sůl
pepř
hrstička bylinek ze zahrádky (saturejka, šalvěj, estragon)
Líčka osolíme, opepříme a opečeme na sádle, vyjmeme, přidáme cibuli nakrájenou na drobno a kořenovou zeleninu. Orestujeme na tuku. Pak vše přendáme do kastrolu nejlépe keramického, přidáme nasekané bylinky nadrobno a zalijeme pivem. Pod poklicí v troubě dusíme cca 1,5 hod.
Pokud je třeba, zredukujeme na závěr šťávu, podáváme s bramborovou kaší.

Telecí s mangoldem a noky (neděle)
4 telecí řízky
200 ml redukovaného telecího vývaru
sůl, pepř
olej

500 - 800 g mangoldu
2 stroužky česneku
1 cibule
2 PL smetany na šlehání
1 lžíce olivového oleje

1 kg brambor
3 žloutky
1 PL rozpuštěného másla
300 g polohrubé mouky
sůl
hrst zelené petrželky
hrst strouhaného parmazánu

Postup:
Telecí řízky naklepeme, osolíme a opepříme, na oleji opečeme. Zalijeme redukovaným vývarem a necháme dodusit do měkka.
Na hlubokou pánem dáme trochu oleje, na něm orestujeme nadrobno nakrájenou cibulku a česnek, přidáme nasekaný mangold a zaklopíme na chvíli poklicí. Když se mangold zmenší, přidáme smetanu, osolíme, připepříme a již bez poklice dokončíme tak, že se tekutina odpaří.
Brambory uvaříme ve slupce, oloupeme a propasírujeme. Necháme vychladnout. Přidáme všechny ostatní suroviny, zpracujeme těsto a pomoučenou rukou uděláme knedlíčky velké asi jako pinkpongové míčky. Zavaříme do vroucí vody a vaříme cca 4-6 minut.

O lidské ješitnosti a nenažranosti

Ve své praxi jsem se setkala s lecčím. Ale příběh, který chci vyprávět je kromě toho, že je smutný, tak může být pro řadu lidí i poučný.
Byl jednou jeden majitel reklamní agentury. Dostal zakázku na osazení reklamního zařízení na jedné střeše domu. Jako profesionál věděl, že takovou věc je třeba ohlásit na stavební úřad i učinil tak. Bohužel mu scházela jedna nebo dvě věci a tak stavební úřad ohlášení odložil. On nelenil a ohlásil podruhé a zase mu maličkost chyběla. I stavební úřad opět odložil. Ve smlouvě s inzerentem ovšem za prodlení hrozilo nepěkné penale a tak zariskoval a umístil zařízení na střeše hlava nehlava. To se ovšem stavebnímu úřadu nelíbilo a tak zahájil řízení o odstranění toho zařízení. To už bylo na nebohého podnikatele příliš i najal si advokáta, aby to zařídil za něj.
Advokát byl mladý a ambiciózní. Místo, aby dal svému klientovi dobrou radu, začal (jistě za slušné peníze) věc roztáčet do naprosto gigantických rozměrů. Nakonec situace vypadala tak, že reklamní zařízení bylo možné dodatečně povolit, všechny podklady byly pohromadě, chyběla "jen" žádost. Podání žádosti není zpoplatněno. Advokát svůj právní ohňostroj roztočil  ve správních žalobách proti usnesení stavebního úřadu o odložení ohlášení. Napadal kde co i věci zcela absurdní, až to přišlo absurdní i soudu, a tak jeho veškeré žaloby zamítl. Po dvou letech.
Výsledek? Reklamní zařízení se nařizuje odstranit, protože nebyla podána žádost o dodatečné povolení. Finančně se to neodvažuji vůbec hodnoti, znaje cifry za palmáre advokátů docela dobře.
A poučení: věřte svému zdravému rozumu!

Pokus o dovolenou

Jako každý rok jsme si vzali dovolenou v týdnu Cyrila a Metoděje, takže 3 dny dovolené s vyhlídkou celého týdne volna. Krásný pátek..... a víkend s Verunkou:

Víkend uběhl celkem normálně a upřímně řečeno jsem se těšila na pondělí, kdy s Brůčou osamíme a pořádně si to užijeme. Slavíme totiž 25 let spolu, což, jak většina lidí uznává, je docela dlouhá doba. V pondělí jsme tedy užívali samoty, zahrady a koupání. V úterý jsme hodlali navštívit dědu na jeho chatě a dovézt zásoby. Po obědě se začaly stahovat černočerné mraky a hřmít. Pozavírali jsme okna, skleník, zastřešení na bazénu a očekávali bouři živlů. Na poslední chvíli si Brůča vzpomněl, že nemá cigarety a že si pro ně ještě dojede na pumpu, což je cca 500 m. V okamžiku, jak odjel, se to strhlo. Stála jsem na zápraží a pozorovala bouřku. Vedle dveří je hlavní domovní rozvaděč. Najednou strašný blesk , z rozvaděče vyšlehly jiskry  a následovala téměř okamžitě pěkná šlupice. Bylo mi do pláče, protože jsem se bála a Brůča si někde jezdil, nebo a to jsem viděla spíše, se zakecal s někým na pumpě. Vypadl proud v celé vesnici, proud vody vyrazil okap, takže se začalo dělat pěkné jezírko, přetekl sud u skleníku a z kopce se valil slušný potok. Koukala jsem na tu zkázu a Brůča vchází do dveří. "No ahoj, nebála ses o mě?" dí jako by se nechumelilo. Já ještě mírně potahujíc jsem si začala stěžovat, že tam byl strašně dlouho, že jsem se bála a co se stalo. "No musel jsem odvézt Milana, on by strašně zmokl", děl Brůča a teskně pozoroval proudy vody valící se po zahradě. Samozřejmě, jako na potvoru (ale v souladu s fyzikálními zákony) všechna voda končila v senkrovně, která nakonec taky přetekla. Když to nejhorší přešlo, nasedli jsme do auta a jeli za dědou. Ve středu jsem ráno chtěla jet nakupovat, protože jsem tušila, že 4 dny pojme většina domácností jako konec světa a v obchodech bude peklo. I nasedla jsem do auta a z motoru se začaly valit černé dýmy. Chcípla jsem motor a jala se shánět Brůču. Brůča moudře pokoukal a pak z něho vypadlo, že mu Ford někdy v květnu mailoval, že ve výrobě zapoměli nějakou ucpávku motoru, tak aby se objednal v servisu. To učinil, avšak dál se nestaral. A tak provizorní ucpávka se pálila, pálila, až se spálila docela a kouř místo do výfuku šel rovnou do motoru a co horšího, skrz klimatizaci do kabiny. Brůču začalo zajímat až to, že auto ztratilo výkon a tak nemůže drandit svým tempem (většinou nedovoleným). A tak jsem mu přinesla telefon a řekla, že až se vrátím z nákupu, chci vědět, že zajistil opravu. Obchody byly fakt šílené, ale nějak jsem to zvládla a ejhle zázrak - Brůča měl objednaný servis na pondělí, hned na ráno.
Prý ho ujistili, že jezdit se s tím může, ale ať hodně větráme. No a tak jsme hned ve čtvrtek vyrazili na výlet (tedy na houby, ale já věděla, že nerostou). Tedy to byl výlet! 33 ve stínu, ani hubka a to jsme na radu mláďat vyrazili až někam k Hlinsku. Zcela zchváceni jsme zastavili u restaurace U rytíře Střely, která vypadala dobře. Objednali jsme si česnečku a pikantní vepřovou směs s bramboráčky. Pohlreicha na ně! V česnečce byla na dně obligátní koule roztaveného eidamu (ale takového toho za 9,- Kč 10 dg, možná ještě levnější), vepřové nebyla kýta - tvrdé maso s hužvami a  směs plavala v tuku a byla bez chuti a bez zápachu, skládala se hlavně z cuket, bramboráčky nebyly do zlata, ale spíše do hněda. Ne, že by to nešlo vůbec jíst, ale kulinářský zážitek to rozhodně nebyl. Brůča sice tvrdil, že mu to docela chutná, ale spíš měl hlad a protože byl výlet jeho nápad a v tu dobu už tušil, že ne zcela povedený, tak chtěl zachovat aspoň zdání, že se něco povedlo.
Ve středu večer dorazil Ondráš s novým autem, tedy s novu ojetinou. Ale docela povedenou.
Od středy večera do neděle strávil s Veronikou a já bláhová si začala malovat, že se nakonec snad dají dohromady. V neděli dopoledne dorazila Verča a šli se projít do parku, za chvíli se Ondráš vrátil a pravil, že je tedy jasno. "No tak máš znovu kamarádku, ne", dím já. "No mám, ale mami ono je to tak, že ji nechci já, ona by asi chtěla". No a bylo. Při nesmělém dotazu, proč nechce takovou hodnou, hezkou a chytrou dívku, odpověděl, že se mu zdá naivní a hloupá.
Dobře mu tak. Jednou ho uloví nějaká dračice, které se bude ptát, zda může se psem ven, nebo tak nějak.
V neděli dorazili ke Kačeně a Bobovi hosti na grilování, tak jsme se pozvali taky (no proč ne, v sobotu nám sežrali tatarák z pravé svíčkové - a jak jim chutnal!), ale moc jsme se nezdrželi. Brůča byl celý nervozní z pondělka - nějaké jednání a taky to auto - a tak žádné velké vysedávání nebylo. Nakonec z něj vylezlo, že mu neseděl tatínek Martinova kamaráda, ančto to byl provozovatel nějaké herny. No ač jsme snob jenom přiměřeně, musím říct, že tuto společnost - provozovatelů hazardu - taky nemusím a to celkem z principu. Navíc měl i takové způsoby a to mi taky nesedí. Syn je prý premiant třídy, ale asi ne po tatinkovi.
A tak skončila dovolená. Teď se musíme probrodit dvěma měsíci práce a pak dá-li Bůh, budeme mít tu "velkou" dovolenou.

Proč ta díra?

Protože jsem zapoměla heslo a neměla čas na obnovení. Už se stalo, mohu pokračovat.

Jaro na zahradě

Nevím jak kdo, ale po prohlídce zahrady jsme letos opravdu zaplakali. Růže, které nám celé léto až do podzimu voněly pod okny ložnice - zmrzlé. Vřesy a vřesovce na skalce - zmrzlé. Okrasná jíva - zmrzlá. Hortensie sice žije, ale je z ní takový neduživý mrzáček s několika pupeny. Prostě holomrazy zahrádce neudělali dobře. Teď je čas škody napravit, i když takové popínavé růže budou zase do původní krásy růst několik let.
Jinak už to u nás jakž takž i vypadá, jsou hotové terénní úpravy, navezena hlína a zaseta tráva, která už dokonce vystrkuje růžky (doslova). Minulý víkend naši hoši benonovali kompost. Když měli hotovo, přišli známí s tříletou holčičkou. Holčička je hodně podnikavá a tak v nestřeženém okamžiku zabrousila i ke kompostu. Udělala do čerstvého betonu krásný otisk holínky a tak Patrik k němu napsal "Karolínka". Máme tedy kompost Karolínku. Doufám, že se bude líbit žížalám a jiným drobným živočichům, kteří z něj udělají pravý ráj pro okurky, rajčata, dýně atd.
Na jaře jsou barvy v přírodě úžasné - takovu zelenou snad není ani možné vymyslit a namalovat.
Občas zabrousím na různé jiné weby či bloggy - asi jako každý. Tuhle jsem na webu Cuketky četla článek o zahradničení ve městech - t.zv. hluboké záhony. Podstatou je umožnit lidem pěstovat si alespoň nějakou zeleninu. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na to, jak jako dítě někdy na obecné škole - v páté třídě jsme měli pozemky nebo takový nějaký podobný předmět. A na zahrádce, kterou jsme jako škola měli pronajatou, jsme v rámci výuky seli ředkvičky. Já jako naprosto městské dítě, bez chaty, chalupy či babičky na venkově jsem už tehdy cítila potřebu "hrabat se v hlíně", tak jsem si vyžebrala klíče od té zahrádky a pak jsem tam ty ředkvičky chodila zalévat a jednotit a nakonec i sklidit. Bylo to docela překvapení, když jsem do třídy přinesla mísu křupavých ředkviček.
Láska k půdě mě věkem nijak nepřešla a naštěstí jsme se s Brůčou shodli. Tak jsme koupili chalupu.
Musím říct, že při představě, že bych v penzi seděla v bytě ve městě a koukala z okna na šedivé ulice jsem vyděšena. Myslím, že by mě to zničilo. Proto mě plán na tuto aktivitu docela zaujal, neboť chápu, že ne každý městský člověk má na to, aby měl zahradu a přesto by se rád chvíli "hrabal v hlíně". Na druhou stranu, bedna 1 x 1 m moc prostoru nedává.
Teď jsou svátky a ještě jsme si je trochu vylepšili dovolenou, tak máme plno plánů co udělat. Nejdříve však nastane událost nejradostnější - roční narozeniny Verunky. Už je to pěkný raptor. Včera způsobila první větší škodu, podařilo se jí nalít do notebooku čaj, naštěstí neslazený. K ročním narozeninám jí chystáme překvapení, dostane pískoviště. Dneska ho natřu nezávadnou barvou, zítra ho Brůča sestaví a naveze píseček a můžem si trénovat hrady, bábovky a jiné neplechy.
Jenom se nějak musím dostat do zahradnictví a nakoupit jednak ty růže a jednak vřesy, abych dosadila, co zmrzlo.
Tak jdem na to, ne? Jaro už je konečně tady.
Bylinkový záhon, jak jsem si ho vždycky představovala:

Dřevo

Tak jak bylo naplánováno, tak to taky bylo. V pátek jsme se sešli úplně všichni, čili 8 kousků, z toho jeden kojenec. Brůča tentokrát neponechal nic náhodě, předem řádně domluvil dopravu, takže přemístění zbytku dřeva z lesa nic nebránilo.  Sice samosebou mu ani odpovědnost nezabránila v pátečním mariáši, ale to už se opravdu nedá nic dělat. Prostě pátek = mariáš. V sobotu ráno jsem vstala dřív a k mému překvapení už dole pilně poskakoval Patrik, vstával Martin a tak vůbec se začali všichni hrabat z peřin. Udělala jsem vydatnou dřevorubeckou snídani - míchaná vajíčka se šunkou. Máme asi tak týden staré auto, takže jsem přikázala, že holiny a pracovní boty se s sebou vezmou do přepravky a obují se až v lese. Kupodivu (opravdu jsem se divila) nikdo ani moc nebrblal a poslechli všichni. Bobeš samozřejmě nemohl, jeho babička slavila 93. narozeniny a to se neodkládá, takže byli všichni u babičky. A dřevo že prý doveze (ten svůj díl) v něděli.
Počasí bylo příkladné, poprvé to bylo na tričko. Brůča naladěn na sluníčkovo kázal naložit a dovézt i tu část Bobeše, kterou mu složili na zahradu. Brůča chystal grilování a očekával bouřlivé ovace. Leč Bobeš přijel značně utrmácen, takže volal, že nepřijdou dolů a za dřevo děkují. Na Brůčově nebi se objevily mráčky.
Zaplať bůh grilování se povedlo, soudek vzal za své, mladší z nás ještě neměli dost, tak se odešli doplnit do hospody, kde byla hasičská zábava. My jsme s Brůčou ještě předvařili na neděli a šli spát. V neděli dopoledne jsme se vypravili všichni nahoru k Bobešovi na kafe, ale hlavně vyvenčit Verunku. Když jsme odcházeli, Brůča jenom podotkl, že on jde stříhat stromky a pokud ví, tak já jsem taky chtěla něco dělat jiného. Znaje ho dlouhá léta, věděla jsem odkud vítr vane a odvětila, že domácí úkoly dohoním.
Bylo fakt nádherně, u Bobeše se všichni rozplývali nad Verunkou a vyprávěli, jak probíhala cesta z Děčína.
Napřed někde u Ústí zjistili, že zapomněli u babičky kabelku, tak se museli vrátit. Když napodruhé dorazili k České Lípě, tak zjistili, že si tam zapomněla Bobešova máma peněženku a Kačena tašku s jídlem. To už se sice nevraceli, ale stejně přijeli až k páté odpoledne, když vyjeli někdy po obědě. Oba byli docela rádi za dřevo a Bobeš konstatoval, že Brůčovi několikrát volal, ale ten prostě o víkendu nebere telefon.
Tak jsme se domluvili, že přijdou k "hoře" osobně s poníženou suplikou a poděkováním.
Odpoledne jsem vzala barvu, štětec a jala se natírat nově zřízenou pavlač. Ale za chvíli jsem musela skončit, protože dorazila Kačka s Bobešem. Brůča předstíral absolutní nezájem a konverzoval o neutrálních věcech. Ledy se prolomily teprve když Bobeš odříkal ono poděkování a poptal se kolik je dlužen. Pak teprve Brůča roztál a už byl normální.
Nakonec nám to všem přišlo k smíchu, i Brůčovi. Ale to už byla neděle večer a bylo třeba jít spát, abychom se mohli úspěšně vsunout do pracovního procesu.

Poněkud váhavé jaro

Letos jsme mimořádně "nadržení" na zahrádkářské práce, neboť máme nové terasové záhony a skleník. Takže minulý týden, když nás nechali naše odnože samotné jsme s Brůčou měli v plánu zasít semínka, abychom měli vlastní sazeničky, připravit skleník a slavnostně osít ředkvičky. Jenže člověk míní a pánbůh mění. Už v prostředku minulého týdne začal Brůča skučet, že ho bolí noha. Udělal sis něco, špatně jsi došlápl či se uhodil, ptám se, ale Brůča odmítá spoluvinu na stavu své nohy. "Inu, tak máš dnu, " pravím já a ono to tak i vypadalo. "To máš z toho, že jíš taková kvanta masa".
Brůča odporoval, že nejí uzeniny vůbec, vnitřnosti skoro také ne a k tomu, že denně zkonzumuje množství zeleniny, kterým by nepohrdl ani lecjaký přežvýkavec. A tak jsme doufali, že se noha nějak tak sama a částečně s pomocí Ibalginu gelu zregeneruje. Ale ona ne. A tak došlo na Kačku a její špitál. Tam nohu zrentgenovali, prohmatali a došli k závěru, že se jedná o hříchy z mládí, tedy přesněji z volejbalu a podobných kratochvílí, které v nejednom případě končily výronem, a v jednom celkem časově nepříliš vzdáleném bodě dokonce zlomeninou. Jinak řečeno, kotník je ve stavu zuboženém a když ještě po něm chodí takový "štíhlý" kluk jako Brůča.....Nicméně pan doktor dal radu, že na takto zřízenou nohu je dobré přikládat prieznitz. Tak jsme přikládali. Kupodivu byla to rada dobrá a noha se postupně dostávala do lepší kondice. Když uhodil pátek, Brůča už docela ani nepajdal. Takže si nenechal ujít mariáš.  Ale ona noha sice se lepšila, ale zřejmě ještě nebyla tak zcela ve formě, aby vydržela příliv alkoholu a nápor do 3 rána. Takže ráno byla zase baculatá a bolavá.
Brůča sice bědoval, ale vozík hnoje stál na zahradě a čekal na vyložení, nezbylo, než se do toho pustit, protože nebylo jiných pracovníků, než my dva. A tak Brůča vzal vidle, překládal hnůj z vozíku na kolečko a vozil do skleníku, kde opět z kolečka vykládal na záhony. Při té příležitosti je asi na místě podotknout, že vše dobré může mít i špatnou stránku. Výhoda záhonů ve výši pasu se totiž při trasportu hnoje jevila jako přinejmenším problematická. Pak se ještě muselo vše zrýt a přikrýt novou zeminou. Během soboty to Brůča zvládnul. Pak došlo na mě. Vše jsem uhrabala a upravila, uklidila skleník a spolu jsme slavnostně zaseli ředkvičky. Kromě toho jsem ještě zasela ostatní semínka na sazeničky, ty jsem ubytovala různě po oknech a pilně zalévám.
Pořád jsme čekali, že to jaro už musí konečně nějak přijít, když jsme všechno připravili. Ale ono mešká.
Brůča přistoupil k drastickému kroku lákání - ohlásil na sobotu grilování, i soudek koupil. Tak jsem zvědavá, zda se jaro dá přivábit či bude i nadále trucovat.
Malá poznámka na konec. Nemáme od Vánoc sestavený gril, v sobotu celý den budou kluci na dřevu v lese. Možná, že to jaro ví a nevěří, že stačí ten gril dát do provozu schopného stavu. Bobeš má ten samý a říkal, že ho se svým švagrem sestavoval jako puzle celý den. Tak uvidíme.

30. narozeniny

Tak jsme oslavili naši nejstarší. Vzhledem k tomu, že jsem se oslavy zúčastnila pouze na začátku a kolem šesté jsem jako správná babička musela jít uložit a střežit spánek děťátka, tak o oslavě moc referovat nemůžu, ale přeci jen nějaké zážitky by se zřejmě daly komentovat. Na začátek jsme na pódium pro hudebníky umístili dětskou ohrádku, protože jsme si říkali, že tam Verunka bude mít přehled a bude hodná. Navíc tam měla část odpoledne i návštěvu - Adélku, která je o 3 měsíce starší, ale to té naší dračici nijak nepřekáželo. Chvíli si holky hrály, chvíli se pošťuchovaly, ale v zásadě byly hodné.
Oslava se zřejmě povedla, Lenka dorazila domů kolem desáté večerní s tím, že už je unavená a tak mi odpadla starost noční péče o vnučku. Ráno jsme vstaly - samosebou, že my tři holky - Verunka, Lenka a já - nejdříve a že bychom měly jít do hospody pro věci. Verunky se ujala "teta" a my s Lenkou vyrazily. To bylo panečku překvápko. Původně jsme byly přesvědčené, že zaplatíme nájem sálku a sud a nazdar. Ale tak jednoduše nám to neprošlo. Hostinskej nechtěl nic platit, ale musely jsme umýt nádobí a uklidit. Paní, která pomáhá v kuchyni si mě docela vychutnala. To se jí tak často nestane, aby její práci převzala paní inženýrka z Prahy s právničkou a ona je mohla tak trochu komandovat. Ale vydržely jsme s úsměvem. Pak přišly na pomoc ještě Týnky s Veronikou a já byla naopak vyslána do domácí kuchyně udělat nedělní oběd.
Nakonec bylo hotovo ještě před jedenáctou hodinou, ale náš hospodskej se nezapřel. Ano, sál zadarmo, ale za sud si napočítal o 500,- Kč víc. Inu nechci tu slevu zadarmo, že?

A mrzne hodně

Tento víkend jsme si užili s naší nejmladší. Teploměr spadl takořko až na dno svých možností k -25°C. Při této teplotě začala mrznout i voda v bazénu, tak jsme hodlali provést okamžitá ochranná opatření. Brůča v hospodě vyžebral několik prázdných petek  a vydali jsme se k hromadě písku. Jenže byl na kost, tak to nešlo. Máme v jedné bedničce sesypány různé staré šrouby a matky, tak jsme použili ty. Voda v domečku stále neteče, i když jsme tam pustili přímotop. Naštěstí nepomrzly brambory ve sklípku, což je však s podivem. Pes se naučil  ráno napřed podívat psími dveřmi, jak že je venku a teprve v případě nezbytné potřeby hbitě vyrazit na nejkratší možnou dobu. Ani se jí nedivím, představa vystrčené.... do toho mrazu mě taky neláká.
Protože se nedá nic moc dělat venku, vymýšlím si blbosti - upekla jsem žitné chlebánky, jsou docela jedlé.
Bohouš starší neustále nadšeně měří teplotu - tu na okně zvenku, tu pod jalovcem, tu na druhé straně, tu na plotě a když jsme tam přišli na kafe, tak byl neobyčejně hovorný, neboť nám musel sdělit, kde co naměřil. Bohouš mladší stále zadumaně zkoumá svůj zdravotní stav a zřejmě dospěl k závěru, že se to nelepší. To jej ale zároveň deklasuje jako společníka, což nechce, takže je to s ním zajímavé. V neděli přijeli známí a vytáhli ho na brusle, takže to byl zdráv a čilý.  My jsme v neděli naopak podlehli stříbrné nádheře slunečného zimního dne a šli řezat dříví. Ve třech jsme udělali pěknou hromadu, takže máme čím topit další týden. Pes byl venku s námi a mrzly mu tlapky, takže se pohyboval po chvíli jako baletka. Posílala jsem jí domů, ale nedbala a hrdině vydržela s námi. Pak jsme se vydali na kafe k Bobešům a protože opravdu hodně mrzlo, navlékla jsem jí psí bundu nepromokavou, zateplenou - model kostička. Moc jí to slušelo, ale všichni se jí smáli, protože na to není zvyklá a pořád se v tom ošívá.
No a to je asi tak všechno o minulém víkendu, nyní už zase vyšíváme v práci a pomalu připravujeme narozeniny.
Ale dneska je v plánu první jarní činnost - zasetí paprikových semínek. Já vím, je to hloupost, ale připadá mi, že v tom je taková zakuklená jarní nálada, což je moc fajn.
Za oknem sice svítí sluníčko, ale jaro to není, samozřejmě. Dnes je sice sv. Valentina, ale Brůča tyhle americké vymyšlenosti nesnáší a upřímně řečeno, ani mě to nic moc neříká, tak je to den jako každý jiný. Takže jaro! Hej jaro! Honem pospěš, už se na Tebe těšíme!

Mrzne

Až do poloviny ledna jsem si tiše přála, aby počasí tak vydrželo. Žádné mrazy, trochu sychravo  a hlavně aby se už začalo blížit jaro. Brůča skoupil půl lesa a potřeboval to dřevo dostat domů. Ale v blátě to moc nešlo, tak si přál, aby přimrzlo. Jak si říkám, Brůča má několik andělů strážných - workholiků. Jenže workholik nepracuje, ale dře. Tak to asi přehnali. Splnili přání na 350 % a mrzne až praští. Rozpohybovat ráno auto je někdy problém, opravdu se mu nechce. Ale jede, jede.... musí totiž.
Rozpohybovat Brůču je skoro stejný problém, zvláště když dostal rýmičku. Od něj ji chytil zřejmě Bobeš a tak máme rýmičky dvě, což je na jednu (byť širší) rodinu skoro moc.
Mrazy mají několik aspektů. Jednak se k nám musel nastěhovat syn, ančto mu v Praze praskla voda. Zároveň to je docela příjemné, protože nám dělá společnost a topí. Do práce nastupuje 13.2., takže mu končí doba aklimatizace po ročním výletu. No a neuvidím Verunku, protože v tom mraze nemůže ven, neboť je ještě malinkatá. Ono je to asi i lepší kvůli "rýmičkám".
Nenápadně se škrtnul plán na zabíjačku v únoru, byť hrozí stále v březnu, ale uvidíme. Odsunuly se i třicátiny Lenky, protože nemohla přiject - bude se to konat 18.2. To prý má už být tepleji.
Z výše uvedených důvodů je na Brůčíně klid, domácí pohoda (až na tu rýmičku) a v podstatě žádná činnost.
Je docela příjemné si občas zalenošit u kamen a televize, ne?

Telecí s mrkvičkou

Narazila jsem onehdá na takový zajímavý recept na dušenou mrkev na http://www.gurmánka.cz/. A tak mi přišlo, že by to byla zajímavá změna. Telecí jsem udusila v plátcích ve vlastní šťávě (sůl, pepř, kmín) na trošce oleje.
Mrkvička se nakrájí na tenké hranolky, osmaží na pánvi na troše oleje či másla, přidá se trocha cukru, zkaramelizuje se, zalije jablečným moštem (v originále je cider), přidá se dijonská hořčice, trošku osolí a dusí se do měkka a do vydušení tekutiny na trošku hustší šťávičku. Nakonec se přidá nasekaná petrželka. Musím konstatovat, že tato varianta dušené mrkvičky je moc dobrá, k telecímu jde úžasně.

Se zelím nebo se šípkovou?

Protože měly přijet všechny děti i s partnery, tak jsme přemýšleli, cože ukuchtíme. Nakonec jsme vyndali z mrazáku kančí krkovici b.k.
A teď co s ní? Původně jsem měla v úmyslu udělat klasickou svíčkovou, protože tu z nich nikdo neumí a všichni jí rádi. Tak jsme, tedy přesněji Brůča, nadrtil v moždíři koření - bobk.list, nové koření, jalovec a černý pepř, trochu tymiánu, vetřel spolu se solí do krkovice a jemně ji uložil k odpočinku do vína s olejem.
To bylo ve čtvrtek. V pátek mi začalo problikávat, že z krkovice by svíčková byla asi moc tučná a že bych ráda vyzkoušela to zelí, co nám naservírovali v Maďarsku. A tak změna plánu.
Maso jsem zhruba očistila od koření, a dala péci do trouby na kolečka cibule, jemně podlévajíc mořidlem. Zelí jsme nakrouhali na jemno, spařili, na kančím sádle zpěnili cibulku, na ni dali spařené zelí, ooctovali, okmínovali a dusili do měkka, pak téměř před koncem přidali třetinku zavařených višní a 2 lžíce brusinek a doladili pomocí třtinového cukru a soli. K tomu se podávaly domácí bramborové knedlíčky. Samozřejmě, že se dodělala šťávička - nezahuštěná ničím, jen rozdušenou cibulí, propasírováno.
Výsledek neměl chybku. Lze jen doporučit k zopakování

Voda, dříví, domeček a trucující dědeček

Tak se nám ten nový rok pěkně rozjíždí. Hned první týden se z letargie probral starosta a že jsme na řadě s vodovodní přípojkou, takže hned první víkend se udělaly sondy, které odhalily ostatní inženýrské sítě - kopal Patrik, samozřejmě. Do toho přišla nabídka na odkoupení 26 kubíků dřeva, přesněji dřevěného prořezu složeného v lese. Jak slyší Brůča o dřevě, hned kupuje, pokud je cena rozumná. A tato byla. Trochu problém byl, že to dřevo je k přebrání v lese. To by ovšem nebyl Brůča, aby to briskně nezorganizoval. Trochu písku do jeho soukolí mu nasypal Bobeš, když v sobotu ve 8.45 mu volá, kde že je a Bobeš na to, že vstává a jede ještě nakoupit do Janovic. Byl zcela sprostě odeslán do pr... a naši pánové v plné sestavě odšuměli k lesu s traktorem v zádech. Před touto epizodou však ve středu se nám dělala vodní přípojka a v důsledku toho máme zahradu jako po manévrech. V dílně byla díra jak na mamuta. Každý si jistě dovede představit, jak se situace vylepšila, když po stejné trase několikrát projel naložený traktor.
Začala jsem se zabývat i myšlenkou, že bydlet v paneláku nebylo tak hrozné.
Brůča viděl, že jsem na pokraji exploze, když Patrik hodlal v domečku přidělat na čerstvě vydlážděnou podlahu záchod a v tom nepříčetném bordelu nenašel šrouby s hmoždinkami na přidělání k zemi. A tak se sám chvíli po obědě v neděli zvedl a mě zvedl samozřejmě taky, zvedl Ondráše, který u nás zůstal do úterka, ančto musí na nějaké úřady do Kutné Hory a šli jsme na dílnu v domečku, resp. na domeček jako takový.
V sobotu předtím, když všichni odpočívali po tom dřevu, jsem aspoň z toho nejhoršího udělala dílnu dole.
Výsledek - skvost. Už nemám ten intenzivní dojem, že kdo uteče, vyhraje.
No tak to je v podstatě skoro všechno za prvních 14 dní roku 2012. Jestli bude platit pravidlo, že jak na začátku, tak furt, tak budeme na silvestra 2012 zcela udření.
No a ještě dědeček. Byl u nás na Vánoce a Bobeš ho odvezl s jeho rodiči do Prahy 27.12. Když jsme se vrátili z Maďarska, Brůča volal několikrát dědečkovi, ale nedovolal se. Tak požádal Kačenu, aby to zkusila ona. A ejhle. Vysvětlení zní, že jsme se k němu chovali jako k občanovi druhé kategorie a že on s námi nechce již nikdy více. Bum! Nevím, jak k tomu dospěl, mám svědomí celkem čisté. S naším dědečkem je potíž, popsala bych (a asi zbytečně) stoh papíru jen tím, co se událo za 25 let, co se známe a kdy se podle mého názoru nezachoval zrovna dobře nejen ke mě, ale i k jiným lidem. Takže teď jsme v klatbě a nemluví s námi. Upřímně řečeno, kdyby to netrápilo Brůčů, tak bych to za sebe asi neřešila, ale ono ho to opravdu bolí a tím pádem i mě. Uvidíme, jak to dlouho dědeček vydrží.

Kanec

Jenom si dovolím oznámit, že po dvouletém prošení a slibování jsme obdrželi od myslivců 60 kg těžkou divokou svini - lončáka, jak říkají oni a tak jsme se tento víkend výborně zabavili. Uff

Cesta do Maďarska

Na "tradici" trávit dny mezi svátky vánočními a Silvestrem, resp. v době od 27.12. do 1.1. v Maďarsku přišli naši mladí, tedy přesněji Lenka s Patrikem. Prvně takto vyrazili sami v roce 2007, hned následující rok jsme vyrazili v silné sestavě - já s Brůčou, Lenka s Patrikem a Týnka s jejím tehdejším přítelem do Egeru. Moc fajn. Následující rok byl v tomtéž složení, až na Týnčina přítele, který byl odejit, v Harkanyi. Taky skvělé, až na ubytování - v penzionu byla zima. No a teď jsme osiřeli s Brůčou a vyrazili do Buku (resp. Bukfurde). Ubytování jsme zvládli na HRS, neboli Hotel reservation service. Sice to mělo takové nemilé následky, neboť naše banky jsou už tak vyjašené ze zneužití karet, že okamžitě po inkasu zálohy na ubytování z kreditní karty mi ji zablokovali a musela jsem pracně odblokovávat. To bylo vyřešeno a tak jsme 26.12. začali balit, programovat navigaci a tak. Z "krabičky" jsem vyndala zbytky různých měn, našla asi 3500 ft a 15 Euro a ještě nějaké drobné, zabalila na cestu, kdyby se hodily. Už několik let jsme vycvičeni od kamarádů pohybujících se ve velkém světě bankovních operací, že je blbost vyměňovat si peníze ve směnárnách. A tak jezdíme bez peněz, jen s kartami a v prvním bankomatu na území příslušného státu vybereme, co potřebujeme. Rovněž v zahraničí je výhodné platit pokud možno vše kartou. Je to všechno v daleko výhodnějším kursu a tak i když jsou to při jedné platbě "frfně", při týdenním pobytu je rozdíl už znát. Cesta tam proběhla s jedním zádrhelem a to hned za počátku, když nás v Rakousích dva policisté odklonili někam z hlavní silnice. Vypadlo z nich nějaké zachrčení a mávnutí rukou pryč. Policajta poslechnout prostě musíte - a tak jsme se odklonili. Problém nastal v okamžiku, kdy nám vypadla navigace s hláškou, že baterie je vybitá. Nebyla vybitá, jen vypadl kontakt, ale nešel za žádnou cenu dozastrčit zpět.
Samozřejmě, že jsme s sebou neměli žádné mapy a jediná dobrá věc byla, že bylo okolo poledne, takže světlo. Nakonec se kontakt umoudřil a naskočila navigace, dovedla nás zpět na hlavní silnici a jelo se dále. Na místo jsme dorazili po půl třetí, ubytovali se a vydali na procházku. Při té příležitosti jsme se zeptali i na bankomat, i když hoteliér se snažil nás přesvědčit, že nám vymění koruny za eura. Odvětila jsem, že mám asi 500 Kč a že tedy není co měnit a platit v Maďarsku že budu platnou měnou, tedy Huf. Byl profesionál a tak nás navigoval ke dvěma bankám v místě, aniž by se snažil o další směnárenství. Do lázní jsme se už ten den nevydali, ale usoudili jsme, že si dáme něco zlatého moku a pak obejdeme městečko.ˇ
Druhý den po snídani, která byla  celkem dobrá, jsme se vydali do lázní, kde jsme byli mile překvapeni možností přečíst si ceník v češtině a i některé jiné informace. Pro první den jsme zvolili normální vstupné s tím, že uvidíme. Šatnový systém jsme znali již z minulých lázní, jsou to kabinky - dámské, pánské, co ze sebe svléknete, dáte na takové specielní ramínko a pak do šatny zadarmo, dostanete kulaté číslo na špagátku a jdete. Protože jsme neznali topografii, dali jsme si spicha u hlavního léčebného bazénu označeného na plánech 4/I a 4/II a s Brůčou se rozešli. Když jsem vyšla ze šatny, tak jsem poměrně brzy narazila na bazén a začala se rozhlížet po Brůčovi. Nerozešli jsme se moc v dobrém, protože teprve ve vstupní hale zjistil, že pantofle do vody má umazané od vápna a já (!!!) jsem mu je neumyla. Opáčila jsem samozřejmě, že jsou to jeho boty a že nechápu, proč bych mu je měla čistit. Ale Brůča vyžaduje 100% péči.
A tak čekám a čekám. Asi po 10 minutách vidím koupací plášť "zebra" a v něm nasr... Brůču. Nemám právě nejlepší orientační smysl a tak jsem se připravila na sžíravou kritiku, kdeže jsem. Brůča se nestyděl a docela se předvedl. Vyslechla jsem, že jednou se ztratím i ve vlastní kuchyni a nebýt jeho....... Pak už to tak nějak vyšumělo. Obhlíželi jsme lázně, bylo to neobyčejně složité, soustava vzájemně propojených staveb a tak orientace vskutku nelehká. Nakonec jsme skončili opět u plánů. "Hele, pojď se podívat tady na ty bazény venku," dí Brůča a studuje mapu. Najednou se plácne do čela a říká: "Víš že jsi asi měla pravdu, že jsi čekala dobře, já si spletl 4 a 14" "No hlavně, že jsme na to přišli", povídám já, a pokračuji, že by se měl snad omluvit. "No tak promiň, ale Ty se stejně vždycky ztratíš" ...... a bylo.
Druhý den k večeru jsme už byli staří mazáci a usoudili, že po tom celodennímh ráchání a chození bychom si zasloužili takový malý soukromý mejdan. Problém je, že Brůča je kuřák a když se bumbá, vyžaduje k tomu i cigaretu. V hotelu jsme měli krásnou velkou koupelnu se dvěma okýnky a náš tatínek tam tedy občas kouřil jako cikán za pařezem tajně. Otevřeli jsme si šapmaňské, popíjeli a samosebou, že došlo i na to kouření. Ze solidarity jsem šla do té koupelny s Brůčou. A jak byl v takové rozmarné náladě, tak si chtěl udělat pohodlí. Sklopil vrchní prkénko záchodu a usedl. Poněkud přecenil kvalitu materiálu používaného na inventář hotelových pokojů a bum, prkénko prasklo a odštíplo se. Brůča měl furiantskou a tak prohlásil, že to přeci není problém, tak to holt zaplatí.
Jenomže jestli je někdo jazykově poněkud impotentní, tak je to Brůča. Má naprosto orginální jazykové výkony a teď byla příležitost, kdy se skutečně předvedl. Věděl, že s hoteliérem si to musí "vykecat" sám, tak se ode mě pečlivě naučil, jak se omluvit, i když ani já nevěděla, jak se řekne prkénko na záchod. Nakonec pronesl okouzlujícím způsobem s vydatným doprovodem gest - I am sorry, WC is kaput. A pantomimou předvedl, jak že k tomu "kaput" došlo. Hoteliér byl opravdu profík, takže s nadhledem máchl rukou a sdělil Brůčovi, že "We´ll change it", čemuž Brůča opět nerozuměl a domníval se, že se po něm žádá placení. Naštěstí do dalších debat se nepouštěl, což bylo dobře. Člověk nikdy neví, zda by nabídka na úhradu škody nebyla přijata.
30.12. měla přijet Káča s Bobešem i když jen na výlet do druhého dne. Káča trochu kafrala, že to je bláznivina jet takovou dálku kvůli jednomu večeru, ale přesvědčit se dala.
Dopoledne jsme se vydali s Brůčou do Sopronu. Na náměstí jsme zaparkovali a hle. Brůčův sen se splnil. Na rohu stála cukrázda jak z 19. stol. Tmavé vyřezávané dřevo, vínový plyš, regál plný neuvěřitelně chutně vypadajících zákusků, skvělý kávovar. To vše Brůča ocenil, ale skutečné nadšení v něm vyvolala skutečnost, že se tam k té kávě smí i kouřit. Po kávě jsme se vydali na procházku do starého města, které překvapivě připomíná Kutnou Horu, ale proč vlastně překvapivě, je to také město hornické, resp. bylo. Narazili jsme tam i na roztomilý krámek s maďarským folklórem a málem jsem zakoupila dětské vyšívané šatičky Verunce, ale odradilo mě, že na nich nebyla cena. Škoda...
Výšivky mi zřejmě nebyly vůbec souzeny, protože u lázní byly také obchody s různým zbožím, mimo jiné i s výšivkami. Měli tam vystavený nádherný oválný ubrus, který už jsem viděla na našem stole v jídelně. Ale v první chvíli mě odradila cena - 22 tis. Huf, což je téměř 2 tis. Kč. Ale byl nádherný, celý bílý a jemně vyšívaný. Nakonec mi Brůča chtěl udělat radost, tak prohlásil, že čert to vem, a když se mi tolik líbí..... Jenomže když jsem natěšená dorazila ke krámu, už byl ubrus prodaný - no nelíbil se jen mě, zřejmě.
Na parkoviště k hotelu jsme dorazili docela legračně na chlup stejně jako Káča s Bobešem. Vzali jsme na sebe role průvodců a vedli je do lázní, na večeři - jenže v Maďarsku se moc neflámuje, všude je do 22.00 hod. A tak jsme se vybavili nějakým šampusem a meruňkovicí a šli v předstihu slavit Silvestra do apartmá, které jim bylo pronajato ančto byl hotel již plný. To apartmá byla 1/2 rodinného domu, takže na jednu noc ubytování docela luxusní. Brůča samosebou opět ocenil, že může v obýváku kouřit. A tak jsme seděli a kecali a popíjeli, až došlo na cestu zpět do hotelu, což bylo cca 300 m. Jenže Brůča se nějak přepil a vedl mě úplně na druhou stranu. Skončili jsme u pole směrem k lázním. A tak se to opakovalo ještě 3 x. Ať se vydal jakoukoli ulicí mezi vilkami, vždycky skončil na poli. Pak už jsem toho začala mít dost a řekla jsem, že přebírám velení. Ocitli jsme se tak na náměstíčku s bankomaty, což bylo sice ještě dost daleko, ale už jsme to tam znali a trefili. Leč Brůča se opět vydal na druhou stranu, než byl hotel. Nechala jsem ho jít a vydala se správným směrem. Když viděl, že to myslím skutečně doopravdy, dohonil mě a konečně jsme dorazili někdy v jednu v noci do hotelu. Ráno odmítl vstát na snídani, ale když si uvědomil, že si udělá ostudu před Kačenou, s tichými kletbami vstal a vydal se do jídelny.
Po lázních (kde Brůča relaxoval v leže decentně chrápaje) a obědě jsme se rozloučili a osaměli. Brůča prohlásil, že na toho Silvestra se musí připravit a tak se připravoval do 19.30 hod v posteli v pozici ležmo.
Silvestr nebyla žádná divočina, ale nakonec to bylo docela hezké posezení, o půlnoci jsme si se všemi připili a docela hezky už nám šlo i Boldog új evet (snad to tak je), shlédli ohňostroj (takový malinký) a šli prvně v novém roce hajat. Nejzajímavější ze silvestrovské oslavy byla večeře - pečená husa, resp. jen husí prsa plněná husími játry se zvláštně upraveným červeným zelím, které bylo v jakési višňovo - brusinkové omáčce a dohromady hrozně dobré. K tomu každý dostal 6 bramborových pusinek.
Na Nový rok byla v plánu cesta domů, takže jsem Brůču poslala vyřídit účet za hotel a že budu balit. Brůča se za chvíli přinesl docela radostný, že doplatek činí pouze 31 tis. HUF a že zřejmě je to tou "strašně silnou korunou". Trochu jsem se podivila, ale moc to neřešila. Už jsem měla zabaleno, když se objevil Brůča a vyprávěl svoji odyseu. Když dorazil k bankomatu (nechtěli jsme, aby nám moc Hufů zbylo, a tak jsme chtěli vybrat pouze na úhradu účtu v hotelu, protože nikde moc nechtěli platební karty, měli s tím prý potíže s bankami), vložil kartu a zadal PIN, bankomat nic. Tak to celé zopakoval a bankomat zase nic. Pak si teprve uvědomil, že zadal PIN CCS karty. Tak potřetí to vyšlo. Vítězně dorazil do recepce, tam hoteliér pokýval hlavou a sdělil, že ne 31 ale 51 (mimochodem, jak jsme předpokládali po hrubém přepočtu). Chyba vznikla proto, že když se rychle řekne thirty, tak je to podobné fifty, aspoň podle Brůči. A tak Brůčovi nezbylo, než bankomat navštívit ještě jednou. Odpustila jsem si komentář na téma, že za každý výběr v té jejich Optobance se účtuje docela slušný poplatek, to už by bylo asi moc. A tak, sice poněkud s překážkami,  jsme otočili čumák auta k domovu. Na zpáteční cestě jsme zjistili, že Patrik naprogramoval navigaci tak, že nás vedla mimo zpoplatněné silnice a dálnice. Takže jsme sice měli okno polepené dálničními známkami Rakouska, Maďarska i Slovenska, ale hanebně jsme se plížili po cestách podstatně horších kvalit. Vrcholem byla silnice vedoucí soubežně s dálnicí v Rakousku pod Bratislavou. A tak Brůča zavrčel, kázal navigaci vypnout a schovat, najel na dálnici, která nás dovedla až 17 km od našeho domečku.