V mrazáku už není ani hubka, mám ještě asi hrst sušených a asi 4 třetinky nakládaných. No ano, o houbách je řeč. Brůča už je celý netrpělivý a tak rozhodl, že v neděli dopoledne vyrazíme ať se děje co se děje. Bylo napršeno a docela zima. Nakonec jsme vyrazili do lesů u Pivniska. Je červenec a byla neděle, okrojky signalizovaly, že sem tam sice houby rostou, ale jednak, že nic moc a jednak, že před námi šli jiní. Ten les byl nádherný, takový ten přátelský, se střídajícími se vysokými a nižšími porosty, mítinkami a remízkami listnatých stromů, ale přeci jen měl jednu vadu - spoustu hlubokých odvodňovacích struh či spíše potoků. A tak to byla taková kondiční překážková dráha. Po třech hodinách jsme nasbírali 1/2 koše hub. Trofejního hřiba našel (jak jinak) Brůča zcela náhodou, když jsem ho zavolala na nádherného masáka v trávě u břízek a ejhle, pod tou jednou břízkou byl pan hřib. Druhého hřiba jsem našla já, když jsme chtěli přejít silnici a těsně za příkopem se krčil u keře - Brůča ho přešel, ale já ne. To nás natěšilo, protože jsme našli také docela dost malinkých praváčků - známka, že by mohly růst.
A tak včera odpoledne jsme vyrazili znovu, tentokráte na "naše" místo. Výsledek? Beznaděj. A jak už se chceme otáčet k domovu, Brůča natěšeně volá, abych se šla podívat. V trávě tam pyšně stály dva páni hřiby - no nádhera. Škoda, že jsem půjčila foťák Kačeně do Itálie. Přišlo mi to líto, a tak jsem pípla: "Prosím, já bych taky jednoho!" Kouknu pod nohy a tam pod větvičkami hlava hřiba. Byl nádherný a větší než ty Brůčovy. Inu asi se vyplatí se ozvat, třeba Vás někdo uslyší, i když je to houba.
Zobrazují se příspěvky se štítkemostatní blíže nezařaditelné. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemostatní blíže nezařaditelné. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 24. července 2012
středa 22. února 2012
30. narozeniny
Tak jsme oslavili naši nejstarší. Vzhledem k tomu, že jsem se oslavy zúčastnila pouze na začátku a kolem šesté jsem jako správná babička musela jít uložit a střežit spánek děťátka, tak o oslavě moc referovat nemůžu, ale přeci jen nějaké zážitky by se zřejmě daly komentovat. Na začátek jsme na pódium pro hudebníky umístili dětskou ohrádku, protože jsme si říkali, že tam Verunka bude mít přehled a bude hodná. Navíc tam měla část odpoledne i návštěvu - Adélku, která je o 3 měsíce starší, ale to té naší dračici nijak nepřekáželo. Chvíli si holky hrály, chvíli se pošťuchovaly, ale v zásadě byly hodné.
Oslava se zřejmě povedla, Lenka dorazila domů kolem desáté večerní s tím, že už je unavená a tak mi odpadla starost noční péče o vnučku. Ráno jsme vstaly - samosebou, že my tři holky - Verunka, Lenka a já - nejdříve a že bychom měly jít do hospody pro věci. Verunky se ujala "teta" a my s Lenkou vyrazily. To bylo panečku překvápko. Původně jsme byly přesvědčené, že zaplatíme nájem sálku a sud a nazdar. Ale tak jednoduše nám to neprošlo. Hostinskej nechtěl nic platit, ale musely jsme umýt nádobí a uklidit. Paní, která pomáhá v kuchyni si mě docela vychutnala. To se jí tak často nestane, aby její práci převzala paní inženýrka z Prahy s právničkou a ona je mohla tak trochu komandovat. Ale vydržely jsme s úsměvem. Pak přišly na pomoc ještě Týnky s Veronikou a já byla naopak vyslána do domácí kuchyně udělat nedělní oběd.
Nakonec bylo hotovo ještě před jedenáctou hodinou, ale náš hospodskej se nezapřel. Ano, sál zadarmo, ale za sud si napočítal o 500,- Kč víc. Inu nechci tu slevu zadarmo, že?
Oslava se zřejmě povedla, Lenka dorazila domů kolem desáté večerní s tím, že už je unavená a tak mi odpadla starost noční péče o vnučku. Ráno jsme vstaly - samosebou, že my tři holky - Verunka, Lenka a já - nejdříve a že bychom měly jít do hospody pro věci. Verunky se ujala "teta" a my s Lenkou vyrazily. To bylo panečku překvápko. Původně jsme byly přesvědčené, že zaplatíme nájem sálku a sud a nazdar. Ale tak jednoduše nám to neprošlo. Hostinskej nechtěl nic platit, ale musely jsme umýt nádobí a uklidit. Paní, která pomáhá v kuchyni si mě docela vychutnala. To se jí tak často nestane, aby její práci převzala paní inženýrka z Prahy s právničkou a ona je mohla tak trochu komandovat. Ale vydržely jsme s úsměvem. Pak přišly na pomoc ještě Týnky s Veronikou a já byla naopak vyslána do domácí kuchyně udělat nedělní oběd.
Nakonec bylo hotovo ještě před jedenáctou hodinou, ale náš hospodskej se nezapřel. Ano, sál zadarmo, ale za sud si napočítal o 500,- Kč víc. Inu nechci tu slevu zadarmo, že?
úterý 3. ledna 2012
Cesta do Maďarska
Na "tradici" trávit dny mezi svátky vánočními a Silvestrem, resp. v době od 27.12. do 1.1. v Maďarsku přišli naši mladí, tedy přesněji Lenka s Patrikem. Prvně takto vyrazili sami v roce 2007, hned následující rok jsme vyrazili v silné sestavě - já s Brůčou, Lenka s Patrikem a Týnka s jejím tehdejším přítelem do Egeru. Moc fajn. Následující rok byl v tomtéž složení, až na Týnčina přítele, který byl odejit, v Harkanyi. Taky skvělé, až na ubytování - v penzionu byla zima. No a teď jsme osiřeli s Brůčou a vyrazili do Buku (resp. Bukfurde). Ubytování jsme zvládli na HRS, neboli Hotel reservation service. Sice to mělo takové nemilé následky, neboť naše banky jsou už tak vyjašené ze zneužití karet, že okamžitě po inkasu zálohy na ubytování z kreditní karty mi ji zablokovali a musela jsem pracně odblokovávat. To bylo vyřešeno a tak jsme 26.12. začali balit, programovat navigaci a tak. Z "krabičky" jsem vyndala zbytky různých měn, našla asi 3500 ft a 15 Euro a ještě nějaké drobné, zabalila na cestu, kdyby se hodily. Už několik let jsme vycvičeni od kamarádů pohybujících se ve velkém světě bankovních operací, že je blbost vyměňovat si peníze ve směnárnách. A tak jezdíme bez peněz, jen s kartami a v prvním bankomatu na území příslušného státu vybereme, co potřebujeme. Rovněž v zahraničí je výhodné platit pokud možno vše kartou. Je to všechno v daleko výhodnějším kursu a tak i když jsou to při jedné platbě "frfně", při týdenním pobytu je rozdíl už znát. Cesta tam proběhla s jedním zádrhelem a to hned za počátku, když nás v Rakousích dva policisté odklonili někam z hlavní silnice. Vypadlo z nich nějaké zachrčení a mávnutí rukou pryč. Policajta poslechnout prostě musíte - a tak jsme se odklonili. Problém nastal v okamžiku, kdy nám vypadla navigace s hláškou, že baterie je vybitá. Nebyla vybitá, jen vypadl kontakt, ale nešel za žádnou cenu dozastrčit zpět.
Samozřejmě, že jsme s sebou neměli žádné mapy a jediná dobrá věc byla, že bylo okolo poledne, takže světlo. Nakonec se kontakt umoudřil a naskočila navigace, dovedla nás zpět na hlavní silnici a jelo se dále. Na místo jsme dorazili po půl třetí, ubytovali se a vydali na procházku. Při té příležitosti jsme se zeptali i na bankomat, i když hoteliér se snažil nás přesvědčit, že nám vymění koruny za eura. Odvětila jsem, že mám asi 500 Kč a že tedy není co měnit a platit v Maďarsku že budu platnou měnou, tedy Huf. Byl profesionál a tak nás navigoval ke dvěma bankám v místě, aniž by se snažil o další směnárenství. Do lázní jsme se už ten den nevydali, ale usoudili jsme, že si dáme něco zlatého moku a pak obejdeme městečko.ˇ
Druhý den po snídani, která byla celkem dobrá, jsme se vydali do lázní, kde jsme byli mile překvapeni možností přečíst si ceník v češtině a i některé jiné informace. Pro první den jsme zvolili normální vstupné s tím, že uvidíme. Šatnový systém jsme znali již z minulých lázní, jsou to kabinky - dámské, pánské, co ze sebe svléknete, dáte na takové specielní ramínko a pak do šatny zadarmo, dostanete kulaté číslo na špagátku a jdete. Protože jsme neznali topografii, dali jsme si spicha u hlavního léčebného bazénu označeného na plánech 4/I a 4/II a s Brůčou se rozešli. Když jsem vyšla ze šatny, tak jsem poměrně brzy narazila na bazén a začala se rozhlížet po Brůčovi. Nerozešli jsme se moc v dobrém, protože teprve ve vstupní hale zjistil, že pantofle do vody má umazané od vápna a já (!!!) jsem mu je neumyla. Opáčila jsem samozřejmě, že jsou to jeho boty a že nechápu, proč bych mu je měla čistit. Ale Brůča vyžaduje 100% péči.
A tak čekám a čekám. Asi po 10 minutách vidím koupací plášť "zebra" a v něm nasr... Brůču. Nemám právě nejlepší orientační smysl a tak jsem se připravila na sžíravou kritiku, kdeže jsem. Brůča se nestyděl a docela se předvedl. Vyslechla jsem, že jednou se ztratím i ve vlastní kuchyni a nebýt jeho....... Pak už to tak nějak vyšumělo. Obhlíželi jsme lázně, bylo to neobyčejně složité, soustava vzájemně propojených staveb a tak orientace vskutku nelehká. Nakonec jsme skončili opět u plánů. "Hele, pojď se podívat tady na ty bazény venku," dí Brůča a studuje mapu. Najednou se plácne do čela a říká: "Víš že jsi asi měla pravdu, že jsi čekala dobře, já si spletl 4 a 14" "No hlavně, že jsme na to přišli", povídám já, a pokračuji, že by se měl snad omluvit. "No tak promiň, ale Ty se stejně vždycky ztratíš" ...... a bylo.
Druhý den k večeru jsme už byli staří mazáci a usoudili, že po tom celodennímh ráchání a chození bychom si zasloužili takový malý soukromý mejdan. Problém je, že Brůča je kuřák a když se bumbá, vyžaduje k tomu i cigaretu. V hotelu jsme měli krásnou velkou koupelnu se dvěma okýnky a náš tatínek tam tedy občas kouřil jako cikán za pařezem tajně. Otevřeli jsme si šapmaňské, popíjeli a samosebou, že došlo i na to kouření. Ze solidarity jsem šla do té koupelny s Brůčou. A jak byl v takové rozmarné náladě, tak si chtěl udělat pohodlí. Sklopil vrchní prkénko záchodu a usedl. Poněkud přecenil kvalitu materiálu používaného na inventář hotelových pokojů a bum, prkénko prasklo a odštíplo se. Brůča měl furiantskou a tak prohlásil, že to přeci není problém, tak to holt zaplatí.
Jenomže jestli je někdo jazykově poněkud impotentní, tak je to Brůča. Má naprosto orginální jazykové výkony a teď byla příležitost, kdy se skutečně předvedl. Věděl, že s hoteliérem si to musí "vykecat" sám, tak se ode mě pečlivě naučil, jak se omluvit, i když ani já nevěděla, jak se řekne prkénko na záchod. Nakonec pronesl okouzlujícím způsobem s vydatným doprovodem gest - I am sorry, WC is kaput. A pantomimou předvedl, jak že k tomu "kaput" došlo. Hoteliér byl opravdu profík, takže s nadhledem máchl rukou a sdělil Brůčovi, že "We´ll change it", čemuž Brůča opět nerozuměl a domníval se, že se po něm žádá placení. Naštěstí do dalších debat se nepouštěl, což bylo dobře. Člověk nikdy neví, zda by nabídka na úhradu škody nebyla přijata.
30.12. měla přijet Káča s Bobešem i když jen na výlet do druhého dne. Káča trochu kafrala, že to je bláznivina jet takovou dálku kvůli jednomu večeru, ale přesvědčit se dala.
Dopoledne jsme se vydali s Brůčou do Sopronu. Na náměstí jsme zaparkovali a hle. Brůčův sen se splnil. Na rohu stála cukrázda jak z 19. stol. Tmavé vyřezávané dřevo, vínový plyš, regál plný neuvěřitelně chutně vypadajících zákusků, skvělý kávovar. To vše Brůča ocenil, ale skutečné nadšení v něm vyvolala skutečnost, že se tam k té kávě smí i kouřit. Po kávě jsme se vydali na procházku do starého města, které překvapivě připomíná Kutnou Horu, ale proč vlastně překvapivě, je to také město hornické, resp. bylo. Narazili jsme tam i na roztomilý krámek s maďarským folklórem a málem jsem zakoupila dětské vyšívané šatičky Verunce, ale odradilo mě, že na nich nebyla cena. Škoda...
Výšivky mi zřejmě nebyly vůbec souzeny, protože u lázní byly také obchody s různým zbožím, mimo jiné i s výšivkami. Měli tam vystavený nádherný oválný ubrus, který už jsem viděla na našem stole v jídelně. Ale v první chvíli mě odradila cena - 22 tis. Huf, což je téměř 2 tis. Kč. Ale byl nádherný, celý bílý a jemně vyšívaný. Nakonec mi Brůča chtěl udělat radost, tak prohlásil, že čert to vem, a když se mi tolik líbí..... Jenomže když jsem natěšená dorazila ke krámu, už byl ubrus prodaný - no nelíbil se jen mě, zřejmě.
Na parkoviště k hotelu jsme dorazili docela legračně na chlup stejně jako Káča s Bobešem. Vzali jsme na sebe role průvodců a vedli je do lázní, na večeři - jenže v Maďarsku se moc neflámuje, všude je do 22.00 hod. A tak jsme se vybavili nějakým šampusem a meruňkovicí a šli v předstihu slavit Silvestra do apartmá, které jim bylo pronajato ančto byl hotel již plný. To apartmá byla 1/2 rodinného domu, takže na jednu noc ubytování docela luxusní. Brůča samosebou opět ocenil, že může v obýváku kouřit. A tak jsme seděli a kecali a popíjeli, až došlo na cestu zpět do hotelu, což bylo cca 300 m. Jenže Brůča se nějak přepil a vedl mě úplně na druhou stranu. Skončili jsme u pole směrem k lázním. A tak se to opakovalo ještě 3 x. Ať se vydal jakoukoli ulicí mezi vilkami, vždycky skončil na poli. Pak už jsem toho začala mít dost a řekla jsem, že přebírám velení. Ocitli jsme se tak na náměstíčku s bankomaty, což bylo sice ještě dost daleko, ale už jsme to tam znali a trefili. Leč Brůča se opět vydal na druhou stranu, než byl hotel. Nechala jsem ho jít a vydala se správným směrem. Když viděl, že to myslím skutečně doopravdy, dohonil mě a konečně jsme dorazili někdy v jednu v noci do hotelu. Ráno odmítl vstát na snídani, ale když si uvědomil, že si udělá ostudu před Kačenou, s tichými kletbami vstal a vydal se do jídelny.
Po lázních (kde Brůča relaxoval v leže decentně chrápaje) a obědě jsme se rozloučili a osaměli. Brůča prohlásil, že na toho Silvestra se musí připravit a tak se připravoval do 19.30 hod v posteli v pozici ležmo.
Silvestr nebyla žádná divočina, ale nakonec to bylo docela hezké posezení, o půlnoci jsme si se všemi připili a docela hezky už nám šlo i Boldog új evet (snad to tak je), shlédli ohňostroj (takový malinký) a šli prvně v novém roce hajat. Nejzajímavější ze silvestrovské oslavy byla večeře - pečená husa, resp. jen husí prsa plněná husími játry se zvláštně upraveným červeným zelím, které bylo v jakési višňovo - brusinkové omáčce a dohromady hrozně dobré. K tomu každý dostal 6 bramborových pusinek.
Na Nový rok byla v plánu cesta domů, takže jsem Brůču poslala vyřídit účet za hotel a že budu balit. Brůča se za chvíli přinesl docela radostný, že doplatek činí pouze 31 tis. HUF a že zřejmě je to tou "strašně silnou korunou". Trochu jsem se podivila, ale moc to neřešila. Už jsem měla zabaleno, když se objevil Brůča a vyprávěl svoji odyseu. Když dorazil k bankomatu (nechtěli jsme, aby nám moc Hufů zbylo, a tak jsme chtěli vybrat pouze na úhradu účtu v hotelu, protože nikde moc nechtěli platební karty, měli s tím prý potíže s bankami), vložil kartu a zadal PIN, bankomat nic. Tak to celé zopakoval a bankomat zase nic. Pak si teprve uvědomil, že zadal PIN CCS karty. Tak potřetí to vyšlo. Vítězně dorazil do recepce, tam hoteliér pokýval hlavou a sdělil, že ne 31 ale 51 (mimochodem, jak jsme předpokládali po hrubém přepočtu). Chyba vznikla proto, že když se rychle řekne thirty, tak je to podobné fifty, aspoň podle Brůči. A tak Brůčovi nezbylo, než bankomat navštívit ještě jednou. Odpustila jsem si komentář na téma, že za každý výběr v té jejich Optobance se účtuje docela slušný poplatek, to už by bylo asi moc. A tak, sice poněkud s překážkami, jsme otočili čumák auta k domovu. Na zpáteční cestě jsme zjistili, že Patrik naprogramoval navigaci tak, že nás vedla mimo zpoplatněné silnice a dálnice. Takže jsme sice měli okno polepené dálničními známkami Rakouska, Maďarska i Slovenska, ale hanebně jsme se plížili po cestách podstatně horších kvalit. Vrcholem byla silnice vedoucí soubežně s dálnicí v Rakousku pod Bratislavou. A tak Brůča zavrčel, kázal navigaci vypnout a schovat, najel na dálnici, která nás dovedla až 17 km od našeho domečku.
Samozřejmě, že jsme s sebou neměli žádné mapy a jediná dobrá věc byla, že bylo okolo poledne, takže světlo. Nakonec se kontakt umoudřil a naskočila navigace, dovedla nás zpět na hlavní silnici a jelo se dále. Na místo jsme dorazili po půl třetí, ubytovali se a vydali na procházku. Při té příležitosti jsme se zeptali i na bankomat, i když hoteliér se snažil nás přesvědčit, že nám vymění koruny za eura. Odvětila jsem, že mám asi 500 Kč a že tedy není co měnit a platit v Maďarsku že budu platnou měnou, tedy Huf. Byl profesionál a tak nás navigoval ke dvěma bankám v místě, aniž by se snažil o další směnárenství. Do lázní jsme se už ten den nevydali, ale usoudili jsme, že si dáme něco zlatého moku a pak obejdeme městečko.ˇ
Druhý den po snídani, která byla celkem dobrá, jsme se vydali do lázní, kde jsme byli mile překvapeni možností přečíst si ceník v češtině a i některé jiné informace. Pro první den jsme zvolili normální vstupné s tím, že uvidíme. Šatnový systém jsme znali již z minulých lázní, jsou to kabinky - dámské, pánské, co ze sebe svléknete, dáte na takové specielní ramínko a pak do šatny zadarmo, dostanete kulaté číslo na špagátku a jdete. Protože jsme neznali topografii, dali jsme si spicha u hlavního léčebného bazénu označeného na plánech 4/I a 4/II a s Brůčou se rozešli. Když jsem vyšla ze šatny, tak jsem poměrně brzy narazila na bazén a začala se rozhlížet po Brůčovi. Nerozešli jsme se moc v dobrém, protože teprve ve vstupní hale zjistil, že pantofle do vody má umazané od vápna a já (!!!) jsem mu je neumyla. Opáčila jsem samozřejmě, že jsou to jeho boty a že nechápu, proč bych mu je měla čistit. Ale Brůča vyžaduje 100% péči.
A tak čekám a čekám. Asi po 10 minutách vidím koupací plášť "zebra" a v něm nasr... Brůču. Nemám právě nejlepší orientační smysl a tak jsem se připravila na sžíravou kritiku, kdeže jsem. Brůča se nestyděl a docela se předvedl. Vyslechla jsem, že jednou se ztratím i ve vlastní kuchyni a nebýt jeho....... Pak už to tak nějak vyšumělo. Obhlíželi jsme lázně, bylo to neobyčejně složité, soustava vzájemně propojených staveb a tak orientace vskutku nelehká. Nakonec jsme skončili opět u plánů. "Hele, pojď se podívat tady na ty bazény venku," dí Brůča a studuje mapu. Najednou se plácne do čela a říká: "Víš že jsi asi měla pravdu, že jsi čekala dobře, já si spletl 4 a 14" "No hlavně, že jsme na to přišli", povídám já, a pokračuji, že by se měl snad omluvit. "No tak promiň, ale Ty se stejně vždycky ztratíš" ...... a bylo.
Druhý den k večeru jsme už byli staří mazáci a usoudili, že po tom celodennímh ráchání a chození bychom si zasloužili takový malý soukromý mejdan. Problém je, že Brůča je kuřák a když se bumbá, vyžaduje k tomu i cigaretu. V hotelu jsme měli krásnou velkou koupelnu se dvěma okýnky a náš tatínek tam tedy občas kouřil jako cikán za pařezem tajně. Otevřeli jsme si šapmaňské, popíjeli a samosebou, že došlo i na to kouření. Ze solidarity jsem šla do té koupelny s Brůčou. A jak byl v takové rozmarné náladě, tak si chtěl udělat pohodlí. Sklopil vrchní prkénko záchodu a usedl. Poněkud přecenil kvalitu materiálu používaného na inventář hotelových pokojů a bum, prkénko prasklo a odštíplo se. Brůča měl furiantskou a tak prohlásil, že to přeci není problém, tak to holt zaplatí.
Jenomže jestli je někdo jazykově poněkud impotentní, tak je to Brůča. Má naprosto orginální jazykové výkony a teď byla příležitost, kdy se skutečně předvedl. Věděl, že s hoteliérem si to musí "vykecat" sám, tak se ode mě pečlivě naučil, jak se omluvit, i když ani já nevěděla, jak se řekne prkénko na záchod. Nakonec pronesl okouzlujícím způsobem s vydatným doprovodem gest - I am sorry, WC is kaput. A pantomimou předvedl, jak že k tomu "kaput" došlo. Hoteliér byl opravdu profík, takže s nadhledem máchl rukou a sdělil Brůčovi, že "We´ll change it", čemuž Brůča opět nerozuměl a domníval se, že se po něm žádá placení. Naštěstí do dalších debat se nepouštěl, což bylo dobře. Člověk nikdy neví, zda by nabídka na úhradu škody nebyla přijata.
30.12. měla přijet Káča s Bobešem i když jen na výlet do druhého dne. Káča trochu kafrala, že to je bláznivina jet takovou dálku kvůli jednomu večeru, ale přesvědčit se dala.
Dopoledne jsme se vydali s Brůčou do Sopronu. Na náměstí jsme zaparkovali a hle. Brůčův sen se splnil. Na rohu stála cukrázda jak z 19. stol. Tmavé vyřezávané dřevo, vínový plyš, regál plný neuvěřitelně chutně vypadajících zákusků, skvělý kávovar. To vše Brůča ocenil, ale skutečné nadšení v něm vyvolala skutečnost, že se tam k té kávě smí i kouřit. Po kávě jsme se vydali na procházku do starého města, které překvapivě připomíná Kutnou Horu, ale proč vlastně překvapivě, je to také město hornické, resp. bylo. Narazili jsme tam i na roztomilý krámek s maďarským folklórem a málem jsem zakoupila dětské vyšívané šatičky Verunce, ale odradilo mě, že na nich nebyla cena. Škoda...
Výšivky mi zřejmě nebyly vůbec souzeny, protože u lázní byly také obchody s různým zbožím, mimo jiné i s výšivkami. Měli tam vystavený nádherný oválný ubrus, který už jsem viděla na našem stole v jídelně. Ale v první chvíli mě odradila cena - 22 tis. Huf, což je téměř 2 tis. Kč. Ale byl nádherný, celý bílý a jemně vyšívaný. Nakonec mi Brůča chtěl udělat radost, tak prohlásil, že čert to vem, a když se mi tolik líbí..... Jenomže když jsem natěšená dorazila ke krámu, už byl ubrus prodaný - no nelíbil se jen mě, zřejmě.
Na parkoviště k hotelu jsme dorazili docela legračně na chlup stejně jako Káča s Bobešem. Vzali jsme na sebe role průvodců a vedli je do lázní, na večeři - jenže v Maďarsku se moc neflámuje, všude je do 22.00 hod. A tak jsme se vybavili nějakým šampusem a meruňkovicí a šli v předstihu slavit Silvestra do apartmá, které jim bylo pronajato ančto byl hotel již plný. To apartmá byla 1/2 rodinného domu, takže na jednu noc ubytování docela luxusní. Brůča samosebou opět ocenil, že může v obýváku kouřit. A tak jsme seděli a kecali a popíjeli, až došlo na cestu zpět do hotelu, což bylo cca 300 m. Jenže Brůča se nějak přepil a vedl mě úplně na druhou stranu. Skončili jsme u pole směrem k lázním. A tak se to opakovalo ještě 3 x. Ať se vydal jakoukoli ulicí mezi vilkami, vždycky skončil na poli. Pak už jsem toho začala mít dost a řekla jsem, že přebírám velení. Ocitli jsme se tak na náměstíčku s bankomaty, což bylo sice ještě dost daleko, ale už jsme to tam znali a trefili. Leč Brůča se opět vydal na druhou stranu, než byl hotel. Nechala jsem ho jít a vydala se správným směrem. Když viděl, že to myslím skutečně doopravdy, dohonil mě a konečně jsme dorazili někdy v jednu v noci do hotelu. Ráno odmítl vstát na snídani, ale když si uvědomil, že si udělá ostudu před Kačenou, s tichými kletbami vstal a vydal se do jídelny.
Po lázních (kde Brůča relaxoval v leže decentně chrápaje) a obědě jsme se rozloučili a osaměli. Brůča prohlásil, že na toho Silvestra se musí připravit a tak se připravoval do 19.30 hod v posteli v pozici ležmo.
Silvestr nebyla žádná divočina, ale nakonec to bylo docela hezké posezení, o půlnoci jsme si se všemi připili a docela hezky už nám šlo i Boldog új evet (snad to tak je), shlédli ohňostroj (takový malinký) a šli prvně v novém roce hajat. Nejzajímavější ze silvestrovské oslavy byla večeře - pečená husa, resp. jen husí prsa plněná husími játry se zvláštně upraveným červeným zelím, které bylo v jakési višňovo - brusinkové omáčce a dohromady hrozně dobré. K tomu každý dostal 6 bramborových pusinek.
Na Nový rok byla v plánu cesta domů, takže jsem Brůču poslala vyřídit účet za hotel a že budu balit. Brůča se za chvíli přinesl docela radostný, že doplatek činí pouze 31 tis. HUF a že zřejmě je to tou "strašně silnou korunou". Trochu jsem se podivila, ale moc to neřešila. Už jsem měla zabaleno, když se objevil Brůča a vyprávěl svoji odyseu. Když dorazil k bankomatu (nechtěli jsme, aby nám moc Hufů zbylo, a tak jsme chtěli vybrat pouze na úhradu účtu v hotelu, protože nikde moc nechtěli platební karty, měli s tím prý potíže s bankami), vložil kartu a zadal PIN, bankomat nic. Tak to celé zopakoval a bankomat zase nic. Pak si teprve uvědomil, že zadal PIN CCS karty. Tak potřetí to vyšlo. Vítězně dorazil do recepce, tam hoteliér pokýval hlavou a sdělil, že ne 31 ale 51 (mimochodem, jak jsme předpokládali po hrubém přepočtu). Chyba vznikla proto, že když se rychle řekne thirty, tak je to podobné fifty, aspoň podle Brůči. A tak Brůčovi nezbylo, než bankomat navštívit ještě jednou. Odpustila jsem si komentář na téma, že za každý výběr v té jejich Optobance se účtuje docela slušný poplatek, to už by bylo asi moc. A tak, sice poněkud s překážkami, jsme otočili čumák auta k domovu. Na zpáteční cestě jsme zjistili, že Patrik naprogramoval navigaci tak, že nás vedla mimo zpoplatněné silnice a dálnice. Takže jsme sice měli okno polepené dálničními známkami Rakouska, Maďarska i Slovenska, ale hanebně jsme se plížili po cestách podstatně horších kvalit. Vrcholem byla silnice vedoucí soubežně s dálnicí v Rakousku pod Bratislavou. A tak Brůča zavrčel, kázal navigaci vypnout a schovat, najel na dálnici, která nás dovedla až 17 km od našeho domečku.
středa 21. prosince 2011
Předvánoční
Letos je to před Vánoci trochu jiné. Loni jsme bojovali již touto dobou se sněhovými závějemi, letos to vypadá, že budeme potřebovat spíše deštník. Ale to nic nemění na vůli prožít krásné Vánoce mezi námi příbuznými a jak pevně doufám, v klidu a míru.
Protože se k blogu dostanu zřejmě až po Vánocích, přeji všem, kteří na něj zabloudí, hodně zdraví a energie do příštího roku, štěstí v lásce a výkonnost v práci a toleranci a trpělivost ke svým bližním.
Protože se k blogu dostanu zřejmě až po Vánocích, přeji všem, kteří na něj zabloudí, hodně zdraví a energie do příštího roku, štěstí v lásce a výkonnost v práci a toleranci a trpělivost ke svým bližním.
čtvrtek 8. prosince 2011
Schody
Z podkroví do přízemí vedou schody. Dělal nám je před pár lety truhlář a dal si docela záležet. Vypadají docela dobře, jsou nalakované ..... nalakované. Už asi před dvěma lety jsem na nich uklouzla a sjela hezky až dolů. Po zadku. V životě jsem neviděla (v zrcadle) větší modřinu a taky tmavší, než která se mi udělala tehdy. Mizela velmi neochotně téměř 2 měsíce. A dneska ráno jsem sjela 3 poslední schody a narazila si pořádně záda zhruba v úrovni ledvin. Bolí to jako..... no bolí to moc. A taky pravý loket. Zajímavá věc, neudělala se mi modřina. Je to jen trochu nateklé. Zajímavé na tom je, že padám ze schodů nikoli když spěchám, nikoli pod vlivem..., ale když mě napadne nějaká špatná myšlenka. Poprvé mě schody potrestaly když mě napadlo, že je dobře, že jede děda už domů. Dneska jsem šla dolů a napadlo mě, že je dobře, že se snižování stavů v práci vyřešilo odchodem dvou kolegyň (přesluhujících) do důchodu. Nevím, co je na tom špatného, ale asi nevím všechno.
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!
úterý 25. října 2011
U kadeřníka
Jako každá normální ženská musím občas ke kadeřníkovi. Brůča na to reaguje jak býk na červený hadr. On nebyl za celou dobu, co jsme spolu, u holiče, neboť mě tyranizuje, abych ho stříhala. A tak jsme v průběhu času vytvořili takový pro obě strany snesitelný algoritmus. Brůča si jde sednout jednou za čas na pivo s kolegy z práce a já ten čas využiju na kadeřníka. Obě strany spokojené, funguje to. Jenže tentokrát do soukolí byl vsypán písek a začalo to skřípat. Původně měl Brůča dohodnuto na minulou středu posezení u příležitosti svých padesátin. Ale nějak to nevyšlo a tak to bylo v úterý odvoláno. Ale já už byla objednaná k holiči. Vyslechla jsem něco řečí, závěrečný argument byl ten, že to se mu to tedy vždycky prodraží - myslel tím to pivo, já kontrovala , že je to spíš obráceně, že se mi prodraží ten holič, ale první kolo jsem vyhrála a Brůča souhlasil s tím, že na mě počká a dali jsme si spicha ve 18.45 před mojí prací. Ve středu dělám do 17,30 a holiče mám 2 minuty od práce. Podle zkušeností dobarvení a ostříhání trvá tak hoďku. Měla jsem tedy 15 min rezervu. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Padlo 17.30, vyrazila jsem z vrat jak splašená, bez dechu dorazila do kadeřnictví a padla na mycí židli. Ujala se mě dívenka jak obrázek. Zeptala se, zda nemám poznamenáno číslo barvy, to jsem náhodou měla, tak jsem jí kartičku dala. Dost dlouho něco kutila vzadu, pak se vynořila s typickou mističkou, štětcem a hřebenem a začala barvit. Pak jsem si sedla pod takovou tu horkovzdušnou příšeru - 20 min. Už tou dobou se mi zdálo, že to jde nějak hůř než minule. Pak mě dlouho a velmi pečlivě myla vlasy a pak mě začala fenovat. "Stříhat se nebude?" otázala jsem se a ona s obočím dovysoka vytaženým se podivila, že si myslela, že se bude jen barvit. Ale přestala fenovat a začala stříhat. Dlouho a velmi pečlivě. Když bylo dostříháno, bylo 18.50, zoufale jsem hrábla do kabelky, že Brůčovi zavolám a poprosím, aby ještě vydržel. Leč hmátla jsem do prázdna. Důkladným prohrabáním kabelky jsem zjistila, že pokud Brůča volá - a to určitě volá - tak zvoní telefon v mé prázdné kanceláři. Venku pršelo, vlasy jsem měla mokré, ale přesto jsem řekla holčině, že to stačí a že prostě musím letět. No - účet, samozřejmě. A dívčina opět pomalu a pečlivě začala vyplňovat účet. Měla jsem jen dvoutisícovku, další problém, ale pan vedoucí jej obratně vyřešil, zaplatila jsem, popadla účtenku a běžela. Brůča byl právě v plodné debatě s městským strážníkem, který trval na tom, že jestli hned neodjede, tak dostane pokutu. Bez dechu jsem doběhla k autu a když strážník viděl co urousaného se hrne k Brůčovi, vzdal to a opustil pole. Brůča bručel, teprve, když jsem mu dopověděla, co že jsem zažila, včetně zapomenutí mobilu v kanceláři, začalo mu cukat koutkem a celou kauzu ukončil mravoučným prohlášením "Já ti říkal, abys k tomu holiči nechodila!" A to jsem mu raději vůbec neřekla, že ta roztomilá holčina mi s klidem Angličana naúčtovala i fenování, účes a lakování.
úterý 11. října 2011
Narozeniny, počasí a gratulace
Tuto sobotu má Brůča padesátiny. A jak už to tak bývá, tak si umanul, že žádná hospoda, kdepak, tam to mají všichni a krkovička (hospodský) na tom nekřesťansky vydělává. No a kromě toho, on chce své hosty uctít svými jedinečnými výtvory, což by samosebou v hospodě nešlo. Domácí oslavy se v letních měsících u nás konají v "přístřešku", což je stavba o půdorysu cca 60 m2, sice se střechou, ale místo obvodových zdí jsou jen kamenné sloupy. K tomu je vedle docela velký krb, do kterého se vejde prase, s otočným rožněm na motor a udírnou, takže v pohoštění můžeme docela slušně improvizovat a vymýšlet.
Jenže teď bude polovina října a večer tak mezi 10 až 5 °C. Pohoštění máme vymyšlené, částečně i připravené (tedy polotovary), ale nějak se nám nedaří poručit větru, dešti.
Důsledek toho je, že Brůča je nervózní. Nakonec jsem navrhla, že začátek oslavy, přípitky a tak se bude konat v přístřešku a později až lidí trochu ubude, tak připravíme domeček, kde můžeme zatopit. Brůča bručel, ale uznal, že za daných okolností mu nic jiného asi nezbude.
A tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím se scházejí první gratulace, i synek včera volal z Kambodže, přičemž mi telefon zvonil v autě cestou do práce. V autě je trochu hůř slyšet a tak, když se mi ohlásil syn příjmením, tak jsem ho nepoznala. To je taky nápad, ohlásit se vlastní matce příjmením. Když se to vyjasnilo, tak se dotazoval, kde je táta, že by mu chtěl popřát. Brůča má rozbité hand-free v autě a s jeho přístupem už rozbité asi i zůstane a tak spáchal dopravní přestupek (když volá syn z takové dálky) a vzal si telefon. Podle reakcí byl potěšen, že Ondráš na něj nezapomněl a hezky vrkal. Pak dovrkal a předal mi syna zpátky, ještě jsme chvilinku povídali, jenže ona je to trochu drahá legrace, tak jsem sama směřovala k ukončení hovoru. Těsně před rozloučením z Ondráše vypadlo, "jo, mami a mám ještě jednu takovou malou prosbu, potřeboval bych poslat ještě deset tisíc". Oni totiž chlapci nechtěli platit za mezinárodní převod peněz z NZ a tak peníze poslali na jakýsi pokrový účet. Jenže tam taky zůstaly, protože k jejich další manipulaci je třeba určité formy kvalifikované autorizace a tu nelze provést z džungle. A tak museli zaskočit rodiče za bankovní ústav. To by mě ale zajímalo, co by se stalo, kdybychom ty peníze prostě neměli? Asi by museli mýt nádobí v asijské restauraci či něco podobného. Taky jsme se při hovoru dozvěděli, že syn se vrátí 7.11. a tudíž budeme mít šanci oslavit společně VŘSR. Došlo i na kufr, je v něm totiž kabát na cestu z letiště domů. Tak ho mám otevřít, kabát vyjmout a zařídit předání . To je trochu slabé místo v logistice, protože když jsem se zeptala, jestli budou chtít přivézt z letiště, tak prý ne. Možná tím cestováním kabát se stal inteligentním a po osvobození ze zavřeného kufru se vydá za svým pánem samostatně - čert ví.
Důsledek toho je, že Brůča je nervózní. Nakonec jsem navrhla, že začátek oslavy, přípitky a tak se bude konat v přístřešku a později až lidí trochu ubude, tak připravíme domeček, kde můžeme zatopit. Brůča bručel, ale uznal, že za daných okolností mu nic jiného asi nezbude.
A tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím se scházejí první gratulace, i synek včera volal z Kambodže, přičemž mi telefon zvonil v autě cestou do práce. V autě je trochu hůř slyšet a tak, když se mi ohlásil syn příjmením, tak jsem ho nepoznala. To je taky nápad, ohlásit se vlastní matce příjmením. Když se to vyjasnilo, tak se dotazoval, kde je táta, že by mu chtěl popřát. Brůča má rozbité hand-free v autě a s jeho přístupem už rozbité asi i zůstane a tak spáchal dopravní přestupek (když volá syn z takové dálky) a vzal si telefon. Podle reakcí byl potěšen, že Ondráš na něj nezapomněl a hezky vrkal. Pak dovrkal a předal mi syna zpátky, ještě jsme chvilinku povídali, jenže ona je to trochu drahá legrace, tak jsem sama směřovala k ukončení hovoru. Těsně před rozloučením z Ondráše vypadlo, "jo, mami a mám ještě jednu takovou malou prosbu, potřeboval bych poslat ještě deset tisíc". Oni totiž chlapci nechtěli platit za mezinárodní převod peněz z NZ a tak peníze poslali na jakýsi pokrový účet. Jenže tam taky zůstaly, protože k jejich další manipulaci je třeba určité formy kvalifikované autorizace a tu nelze provést z džungle. A tak museli zaskočit rodiče za bankovní ústav. To by mě ale zajímalo, co by se stalo, kdybychom ty peníze prostě neměli? Asi by museli mýt nádobí v asijské restauraci či něco podobného. Taky jsme se při hovoru dozvěděli, že syn se vrátí 7.11. a tudíž budeme mít šanci oslavit společně VŘSR. Došlo i na kufr, je v něm totiž kabát na cestu z letiště domů. Tak ho mám otevřít, kabát vyjmout a zařídit předání . To je trochu slabé místo v logistice, protože když jsem se zeptala, jestli budou chtít přivézt z letiště, tak prý ne. Možná tím cestováním kabát se stal inteligentním a po osvobození ze zavřeného kufru se vydá za svým pánem samostatně - čert ví.
pondělí 29. srpna 2011
Léto pryč - do zimy coby dup
Tak nám to zase pěkně uteklo. Koncem srpna, dokud děti chodily do školy, jsme kupovali školní pomůcky, snažili se děti dostat do normálního režimu, protože dva měsíce žili zpravidla bez pravidel (tedy nežili jsme jak divoši, ale někdy k tomu nebylo daleko). Teď posečená pole a vysoká modrá obloha mi připomínají, že kalendářně sice léto je, ale fakticky končí. O víkendu jsme sklidili švestky a odvezli je ke zkapalnění, pozorujeme, jak dozrávají jablka a hrušky a doufáme, že porostou houby.
Stále využíváme bazén a zřejmě ještě tak do konce října využívat budeme. V této souvislosti bych chtěla poznamenat, že v našich podnebních podmínkách je opravdu jediným řešením bazén krytý a vytápěný, protože jinak celá investice přijde v podstatě vniveč. Vím, že mi na to může někdo opáčit, že je lepší alespoň něco, ale já si to opravdu nemyslím. Kamarád má takovou věc na zahradě a když se může vykoupat tak 10 dní v roce je rád, zbytek doby čistí a čistí, no a věčně do toho musí cpát nějakou chemii, mimochodem nijak levnou, aby se nerozmnožily řasy. No a když už o tom mluvím, všude se inzeruje bazénová chemie. Celé pluky odborníků se tím živí. Nikde jsem však neviděla inzerát typu: "Nechcete bazénovou chemii? kupte si bazén se slanou vodou, spotřebujete za rok půl pytle soli (a možná ani to ne) a nemusíte se o nic víc starat. Nevěříte? Přijďte se podívat" A přitom to fakt funguje. Ale kdyby nám to neporadila jedna známá, možná bychom se o tom ani nedozvěděli.
Když už jsem v tom naříkání - dnes ráno jsme jeli svoji klasikou - D1. Kooperativa má na začátku takový nápis, zřejmě to má být reklama, ale moc to tak nevypadá. Zní to: "D1 zřejmě slouží k tomu, aby se co nejméně Pražáků dostalo do Brna". Nevím, co tím básník chtěl říci, ale být ředitelstvím silnic a dálnic, tak asi tento nápis nařídím odstranit. Budí to dojem, že vjíždíte na silnici, která je krajně nebezpečná sama o sobě a což teprve, když ještě blbě řídíte. Nicméně, pokud jste v roli uživatele této dálnice, musíte trochu cynicky souhlasit. Na 11 km byla opět bouračka a 7 km fronta. Když jsme dojeli na místo, byla na krajnici odstavena dvě auta. Jedno mělo prasklý nárazník a jedno trochu promáčklý blatník. Tuto havárii řešily posádky dvou policejních aut a jedna záchranka. Všichni puštěné majáky, takže to vypadalo, že tam je hotový masakr. Rozesmála jsem Brůču, když jsem poznamenala, že je zřejmě třeba dát nárazník do sádry a k blatníku přiložit kompresní obvaz. Hm, opáčil, možná je třeba dát motoru umělé dýchání.
Jak jsme tak poskakovali tou dlouhou kolonou, začala jsem pozorovat okolní řidiče. Ve vedlejším proudu jeli manželé tak kolem padesátky ve starší Felicii. Manželka na místě spolujezdce neustále telefonovala, tvářila se otráveně a neustále nadávala,myslím, že částečně i na svého muže, protože neuměl tu prostou věc vznést Feldu do vzduchu a přeskočit ta pitomá auta, která jí bránila v pohybu vpřed. Bylo na něm vidět, že je naprosto vystresovaný už jen z toho, že auto opravdu poposkakovalo, jednou i chcíplo. Pak náš pruh skoro zastavil, tak nás Felda předjela. Když jsme se rozjeli, tak najednou vidím, ejhle Felda ducla do před ní jedoucího auta zřejmě ve snaze je pošťouchnout vpřed. Neslyšela jsem, co paní říká, ale když jsme je míjeli, očividně nezměnila repertoár, nadávala manželovi. Zřejmě proto, že se mu nezdařilo rozrazit auta a jet.
Stále využíváme bazén a zřejmě ještě tak do konce října využívat budeme. V této souvislosti bych chtěla poznamenat, že v našich podnebních podmínkách je opravdu jediným řešením bazén krytý a vytápěný, protože jinak celá investice přijde v podstatě vniveč. Vím, že mi na to může někdo opáčit, že je lepší alespoň něco, ale já si to opravdu nemyslím. Kamarád má takovou věc na zahradě a když se může vykoupat tak 10 dní v roce je rád, zbytek doby čistí a čistí, no a věčně do toho musí cpát nějakou chemii, mimochodem nijak levnou, aby se nerozmnožily řasy. No a když už o tom mluvím, všude se inzeruje bazénová chemie. Celé pluky odborníků se tím živí. Nikde jsem však neviděla inzerát typu: "Nechcete bazénovou chemii? kupte si bazén se slanou vodou, spotřebujete za rok půl pytle soli (a možná ani to ne) a nemusíte se o nic víc starat. Nevěříte? Přijďte se podívat" A přitom to fakt funguje. Ale kdyby nám to neporadila jedna známá, možná bychom se o tom ani nedozvěděli.
Když už jsem v tom naříkání - dnes ráno jsme jeli svoji klasikou - D1. Kooperativa má na začátku takový nápis, zřejmě to má být reklama, ale moc to tak nevypadá. Zní to: "D1 zřejmě slouží k tomu, aby se co nejméně Pražáků dostalo do Brna". Nevím, co tím básník chtěl říci, ale být ředitelstvím silnic a dálnic, tak asi tento nápis nařídím odstranit. Budí to dojem, že vjíždíte na silnici, která je krajně nebezpečná sama o sobě a což teprve, když ještě blbě řídíte. Nicméně, pokud jste v roli uživatele této dálnice, musíte trochu cynicky souhlasit. Na 11 km byla opět bouračka a 7 km fronta. Když jsme dojeli na místo, byla na krajnici odstavena dvě auta. Jedno mělo prasklý nárazník a jedno trochu promáčklý blatník. Tuto havárii řešily posádky dvou policejních aut a jedna záchranka. Všichni puštěné majáky, takže to vypadalo, že tam je hotový masakr. Rozesmála jsem Brůču, když jsem poznamenala, že je zřejmě třeba dát nárazník do sádry a k blatníku přiložit kompresní obvaz. Hm, opáčil, možná je třeba dát motoru umělé dýchání.
Jak jsme tak poskakovali tou dlouhou kolonou, začala jsem pozorovat okolní řidiče. Ve vedlejším proudu jeli manželé tak kolem padesátky ve starší Felicii. Manželka na místě spolujezdce neustále telefonovala, tvářila se otráveně a neustále nadávala,myslím, že částečně i na svého muže, protože neuměl tu prostou věc vznést Feldu do vzduchu a přeskočit ta pitomá auta, která jí bránila v pohybu vpřed. Bylo na něm vidět, že je naprosto vystresovaný už jen z toho, že auto opravdu poposkakovalo, jednou i chcíplo. Pak náš pruh skoro zastavil, tak nás Felda předjela. Když jsme se rozjeli, tak najednou vidím, ejhle Felda ducla do před ní jedoucího auta zřejmě ve snaze je pošťouchnout vpřed. Neslyšela jsem, co paní říká, ale když jsme je míjeli, očividně nezměnila repertoár, nadávala manželovi. Zřejmě proto, že se mu nezdařilo rozrazit auta a jet.
pátek 29. července 2011
Vůně smažených růžovek
Tuhle vycházku na houby jsme plánovali už od neděle, kdy jsme byli v lese a nic. Ale zdálo se, že se bude blýskat na lepší časy. A tak Brůča rozhodl, že čtvrtek je ten správný den, než nám les vybílí víkenďáci. Vyjížděli jsme z Prahy a černočerná mračna se stahovala na východě, posléze, někde u Kostelce n.Č.l. začalo pršet a dál již jen lilo. Vždycky říkám, že Brůča má 2 či možná i více andělů strážných workholiků. To se potvrdilo i včera, kdy jsme zaparkovali na "našem místě" a skoro nepršelo. Obešli jsme za půldruhé hoďky oblíbenou část lesa a výsledek byl plný košík. Přiznávám, že jsem druhou část výpravy vypustila a lesní cestou odešla zpět k autu. Brůča však vytrval a dosbíral. Byl pak chudák jak vodníkův bratr, nejen mokrý, ale i zelený. Ale šťastný. I když jsme přijeli domů dost pozdě, tak jsem mu udělala na pátek do práce smažené masáky s bramborem a on si k večeři ještě udělal milované špízy (masáky, kuřecí játra, slanina, cibule) a zbytek jsme zamrazili. První opravdové houbaření tedy máme za sebou. Škoda, že nemůžu přidat fotku, zapomněla jsem vyfotit košík. Tak snad příště - určitě totiž porostou.
neděle 10. dubna 2011
Povíkendový šok
K těm horším stránkám bydlení na venkově patří i dojíždění. Dojíždíme oba do práce do Prahy a jak jinak než po D1. Najíždíme na 40. km a jedeme až do centra. Jsou dny, kdy jsem v práci za kratší domu než kolegyně, která bydlí v Praze v Ďáblicích a jsou dny, kdy mám dojem, že jedu z Bratislavy. Dnes to bylo takové Brno. Začalo to už ráno, kdy mi nezazvonil budík. A já vím, že jsem ho nařídila. Brůča mě budil cca v 3.30 s tím, že už se mu zdá, že je ráno. Mám nařízený mobil, broukla jsem a spala dál. Ale když už bylo skoro světlo a frekvence aut se viditelně zvýšila, kouknu na hodinky a ejhle, ono už bylo 6. Jú. A tak zvýšené tempo. Ani jsem neumyla nádobí, co tam zbylo po Brůčově kuchtění, protože si griloval hlívu s žampiony a cibulí k večeři a samosebou neumyl vůbec nic. Vypravili jsme se nakonec celkem v limitu, ujeli 3 km a Brůča tragickým hlasem pronesl: "Musíme se vrátit, zapomněl jsem doma počítač". Nemělo cenu se rozčilovat ani hádat. Vrátili jsme se, naložili počítač, opět pozamykali barák a branku a vyjeli podruhé.
Zhruba na 16 km dálnice je návěstí - tentokrát věstilo nehodu na 13. km. No nazdar, to bude pěkný průšvih. A byl. Až na to, že nehoda byla dávno uklizená, jen někteří zvědavci museli pěkně pomalu prohlédnout dějiště. Pak ještě zúžení kvůli bourání mostu na 11 km - no fajn, půlhoďka v.....
Ale furt bych to ještě stihla. Jenom nechápu, kdo tvoří ta upozornění na světelných cedulích. Spíš to naštve, ale do akuálnosti to má daleko. Možná, že někde v budce sedí mizerně placený důchodce nebo brigádník, který dostane zprávu, zhluboka se zamyslí, vypije kávu, odskočí si na záchod, možná sdělí novinky známým a pak si uvědomí, že by měl onu zprávu zveřejnit na cedulích. A tak zapne počítač, chvíli si vzpomíná, jak že se to vlastně dělá, pak třikrát splete určení návěsti a nakonec zhruba po dvou hodinách nadatluje onu informaci. Jiné vysvětlení mi nenapadlo. Možná, že to je jinak. Nebo to někdo dělá na vedlejšák a k dostane se k této činnosti jen 3 x denně, třebas. To je však celkem jedno, výsledek ale byl nakonec stejný. Dorazilo nás až to, že magistrála byla zarvaná už od Pankráce, takže jsem dorazila do práce 8,05 hod. Tajemník se vrátil pln energie po nemoci a tak šéfová už byla v plné polní. Naštěstí se mi podařilo nenápadně zmizet ve své kanceláři a nepřiplést se do děje.
No není to roztomilý začátek týdne?
Zhruba na 16 km dálnice je návěstí - tentokrát věstilo nehodu na 13. km. No nazdar, to bude pěkný průšvih. A byl. Až na to, že nehoda byla dávno uklizená, jen někteří zvědavci museli pěkně pomalu prohlédnout dějiště. Pak ještě zúžení kvůli bourání mostu na 11 km - no fajn, půlhoďka v.....
Ale furt bych to ještě stihla. Jenom nechápu, kdo tvoří ta upozornění na světelných cedulích. Spíš to naštve, ale do akuálnosti to má daleko. Možná, že někde v budce sedí mizerně placený důchodce nebo brigádník, který dostane zprávu, zhluboka se zamyslí, vypije kávu, odskočí si na záchod, možná sdělí novinky známým a pak si uvědomí, že by měl onu zprávu zveřejnit na cedulích. A tak zapne počítač, chvíli si vzpomíná, jak že se to vlastně dělá, pak třikrát splete určení návěsti a nakonec zhruba po dvou hodinách nadatluje onu informaci. Jiné vysvětlení mi nenapadlo. Možná, že to je jinak. Nebo to někdo dělá na vedlejšák a k dostane se k této činnosti jen 3 x denně, třebas. To je však celkem jedno, výsledek ale byl nakonec stejný. Dorazilo nás až to, že magistrála byla zarvaná už od Pankráce, takže jsem dorazila do práce 8,05 hod. Tajemník se vrátil pln energie po nemoci a tak šéfová už byla v plné polní. Naštěstí se mi podařilo nenápadně zmizet ve své kanceláři a nepřiplést se do děje.
No není to roztomilý začátek týdne?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)