Z podkroví do přízemí vedou schody. Dělal nám je před pár lety truhlář a dal si docela záležet. Vypadají docela dobře, jsou nalakované ..... nalakované. Už asi před dvěma lety jsem na nich uklouzla a sjela hezky až dolů. Po zadku. V životě jsem neviděla (v zrcadle) větší modřinu a taky tmavší, než která se mi udělala tehdy. Mizela velmi neochotně téměř 2 měsíce. A dneska ráno jsem sjela 3 poslední schody a narazila si pořádně záda zhruba v úrovni ledvin. Bolí to jako..... no bolí to moc. A taky pravý loket. Zajímavá věc, neudělala se mi modřina. Je to jen trochu nateklé. Zajímavé na tom je, že padám ze schodů nikoli když spěchám, nikoli pod vlivem..., ale když mě napadne nějaká špatná myšlenka. Poprvé mě schody potrestaly když mě napadlo, že je dobře, že jede děda už domů. Dneska jsem šla dolů a napadlo mě, že je dobře, že se snižování stavů v práci vyřešilo odchodem dvou kolegyň (přesluhujících) do důchodu. Nevím, co je na tom špatného, ale asi nevím všechno.
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!
Žádné komentáře:
Okomentovat