Nezapomenutelné křtiny

V naší rodině byla vždycky taková tradice, že každý nový člen (rozumí se nově narozený) se musel pořádně přivítat. Nejsme věřící, spíše jsme to vždycky brali tak, že nový život je v každém případě nutné oficiálně přivítat a oznámit tuto radostnou novinu také okolí. Za tím účelem jsme také uspořádali tuto sobotu velkou vítací párty naší maličké Verunce. Slečna byla oblečena do slavnostní róby na focení, Brůča, coby dědeček měl na starosti pečení masa a celkovou organizaci, zeť obstarával pití, já měla studený bufet a mladší pekla dort.

Jsme celkem sehraná parta a tak všechno běželo jako na drátkách. Pro tuto příležitost byla zvolena jako hlavní občerstvení velká pečeně - ale ne žádné trapné prase nebo kýta či jiné zvíře v celku, to peče každý a upřímně řečeno, je to trochu ohraná záležitost. Brůča si vymyslel, že zkusí pečeni, kterou před několika lety pekl v jednom televizním pořadu Jamie Olivier ve variantě ala Brůča.

Recept je zdánlivě prostý:

2 ks celých bůčků (jinak řečeno bůčky z celého prasete ve dvou kusech), zbavených kůže a pokud možno libových,
1. náplň - pančeta, sušená rajčata, čerstvá bazalka, parmazán, sůl, pepř
2. náplň - uzená šunka, dijonská hořčice, nakládané okurky, cibule, sůl, pepř
Postup je takový, že se udělají vzorné dlouhé rolády, obalí se alobalem a 2,5 hodiny rožní. Pak se sejme alobal a rolády se do opečena cca další hodinu až hodinu a půl rožní pomalu na nízkým plamenem (v podstatě stejně jako to čuňátko). Po sejmutí se roláda elegantně rozporcuje na úhledné plátky a podává se se zeleninovým salátem a pečivem. To se moc povedlo a všem moc chutnalo.

Už když se připravovalo dřevo na to rožnění, tak Martinovi, což je přítel Mladší bylo nějak nedobře, dostal zimnici, a tak jsme ho politovali a poslali s čajem do postele domnívaje se, že na něj "něco leze", ale že to spraví pořádný odpočinek a postel.
Večírek pokračoval, pohoštění zřejmě bylo na úrovni, neboť i když ho bylo dost, mizelo raketovou rychlostí, což je vždycky signál, že "dobrý".
Pak dostali mlaďoši a děti nápad, že si na trávníku u bazénu dají vybiku. No proč ne. Ať se mládí vydování. Jenže najednou vidím, že Mladší s kvílením podpírají dva mládenci - ouha, kotník. Začal pěkně modrat a natékat, zkušená matka usoudila, že to bude výron a chce to chladit. A tak jsme vzali osvědčenou mraženou kukuřici, poté fazolky a studili. Blížila se pomalu půlnoc a hosté se začali rozcházet, šla jsem spát taky, Brůčovi jsem nechala na starosti posledního hosta - souseda, spolu tam řešili bůh ví co, ale řešili to vehementně.
Asi tak v pět ráno mě budí Brůča, zcela vyčerpán a říká, že Martin měl v noci moc vysokou horečku přes 40°C, tak mu dávali zábaly, ale teď že horečka opět stoupla, a že on už nemůže. I vyrazila jsem dávat zábaly. Trochu to asi pomohlo, Martin opět usnul. Stěžoval si na bolesti hlavy a trochu žaludek a břicho, ale nic výrazně specifického. Tak jsem uvařila hrnec hořkého čaje a kázala mu, aby se snažil pít po menších dávkách, ale pravidelně, dala mu další Paralen a šla znovu spát. Okolo deváté jsem už v posteli nevydržela a šla uklízet tu spoušť. Každý, kdo někdy hostil okolo 40 lidí, ví o čem je řeč. Ale protože se mi nikdo nepletl pod nohy, docela to odsejpalo, pak vstala po krmení i Starší a pomohla s nádobím, zeť odvezl půjčené stoly a židle a zametl přístřešek, okolo 11 dopoledne by nikdo nepoznal, že večer se tam konala bujará oslava. Jenže kotník Mladší protestoval čím dál víc a tak se Brůča sebral i s dcerou a vyrazili do nemocnice. Vrátili se s nohou v gypsu a berlemi. Výborně. Martinovi horečka opět vystoupala do závratných výšin a to už jsem ztratila podle mého názoru právo na domácí léčení. Zavolala jsem sanitku, napřed v telefonu bylo velké vyptávání, zda jsme dávali zábaly, Paralen a tak vůbec, a teprve když jsem řekla, že má 40 po 8 Paralenech a 5 zábalech tak přijeli celkem hbitě.
Odpoledne jsme se byli s Brůčou podívat, jak se o něj starají. Měl samostatný pokoj a 2 kapačky, dobře mu nebylo a hlavně čert ví, co mu je.
Ale to se bezpochyby dozvíme. Hlavně, že je pod dozorem, i když doktorům až tak nevěřím. I mezi nimi je 80 % doktorů průměrných, 15 % doktorů mizerných, 3 % doktorů, kteří neměli diplom vůbec dostat a jen 2 % doktorů výborných. Ale jsou to jen 2 ze 100, čili 2% šance se k nim dostat. Vždycky, když je třeba nějakého medicínského zásahu v rodině, tiše se pomodlím k bohu či k něčemu tam nahoře, aby tak dal a dostali jsem doktora, který umí řemeslo.
Tak to bylo naše soukromé vítání občánků. Sečteno podtrženo - 1 kotník v sádře, 1 marod v nemocnici, 1 naštěstí zcela zdravý kojenec, zcela vyčerpaní rodiče (já a Brůča).
Dneska, tedy 30.6.2011, jsme se dozvěděli, že tím zlobivým živočichem je jednobuněčný organizmus zvoucí se salmonela. Hm..... Martina převezli na Bulovku, ale to už jen na doléčení. Takže tak.

O vaření ve Vietnamu

To jsme takhle seděli venku v přístřešku (je to krytá jakoby veranda, ale o rozměrech cca 50 m2), povídali si o všem možném, až přišla řeč na to, že kamarádka naší nejmladší jede na měsíc do Vietnamu a že to organizuje Česká zemědělská univerzita, kterou navštěvuje i naše nejmladší. Kamarádka Verča se podivovala, pročže naše Týnka nevyužila této možnosti a pak nějak přišla řeč i na různé zvyky a co kdo slyšel o těchto vzdálených krajích.
Naše jezevčice ležela mezi námi natažená na lavici a pokojně spinkala, ostatně taky jako vždycky. Nevím, kdo už začal povídat o tom, že od kamaráda slyšel, že v Číně, ale i Vietnamu patří k dobrému zvyku v lepších restaurcích hostovi spolu s jídlem předložit i hlavu zvířete, z kterého se pokrm připravoval. Je celkem všeobecně známo, že jezevčíci patří k oblíbeným rasám psů pro tyto účely a tak jsme na to téma trochu začali hovořit. Najednou, zcela z ničehož nic naše Chiquita jak dlouhá tak tuhá spadla s lavice a v bezvědomí zůstala ležet s očima v sloup na zemi. Teprve když jsem s ní trochu zatřásla, tak se probrala a uraženě se odebrala dovnitř na svojí pohovku. Jo, pak že psi nerozumnějí, co se povídá. Omdlelého psa jsem viděla prvně v životě a byla by setsakra náhoda, kdyby to nebylo v souvislosti s našimi (pro psa asi hodně hloupými) řečmi o asijském kuchaření.

Paprikové etudy

Kdyby se mě někdo zeptal, které jídlo mám nejraději, asi bych vůbec nebyla schopna odpovědět.Pravda je, že prostě ráda jím, ráda vařím a jsem ráda, když mým blízkým chutná.
Nicméně, jedno z jídel, které opravdu miluji jsou plněné papriky. Avšak ono to není jídlo jedno. Je celá škála plněných paprik, některé verze dokonce i za studena.
Moje babička rozumněla pod tímto pojmem pouze jedné verzi a sice papriky, zpravidla zelené slovenské, naplněné směsí mletého vepřového masa s vařenou rýží v klasické rajské omáčce, přílohou pak podávala houskový knedlík. Toto provedení jsem posléze trochu pozměnila a sice, že náplň byla z čistého masa a příloha byla rýže či knedlík.
Pak jsem někde narazila na recept, kdy plněné papriky pečou v troubě zalité rajskou šťávou okořeněnou solí, pepřem, bobkovým listem a tymiánem, a se zamíchanou zakysanou smetanou. Tento recept je pro mě stále oblíbený a občas ho zrealizuji. Pak jsem objevila na netu "Sárčinu školu vaření" a recept Rustikální plněné papriky. Ani tento recept, který je v podstatě upravená verze předchozí, rovněž pečeno v troubě, ale bez zakysané smetany a s loupanými rajčaty, nelze podceňovat, i on se cpe na přední místa.
Nedávno jsem zkusila zcela jinou verzi, a sice plněné papriky dušené v sýrovém bešamelu - recept jsem si vymyslela a musím zcela skromě poznamenat, že s domácími nudlemi to nemá chybu. Další možností je upečení naplněných paprik v troubě a servírování s dresingem z jogurtu tak, jak Vám to předloží v jakékoli restauraci v Bulharsku. Tato varianta mě moc nenadchla i když sníst se dá taky.
Zatím jsem se zabývala paprikovým okolím, samotné papriky zůstaly jaksi v konstantní úpravě, i když k tomu není důvod. I s náplní se dá experimentovat. Klasika je mleté vepřové (doporučuji nepříliš tučné) s nadrobno nakrájenou cibulkou, petrželkou, solí a pepřem, někdo přidává trošku syrové rýže, já přidávám trošku syrového kus-kusu. Pokud místo vepřového použijeme masa jiná (drůběží, jehněčí či kůzlečí) nabude celé jídlo jiných dimenzí. Místo masa se však dá paprika naplnit i např. nádivkou s uzeným masem, pak je na místě spíše zapečení. Setkala jsem se i s receptem na papriky plněné houbovou náplní, po vyzkoušení jsem zařadila do paprikového repertoiru. Náplň je poměrně jednoduchá. Na cibulce podusíme nakrájené houby až se vydusí voda. Osolíme, opepříme, můžeme dát trochu kmínu, necháme vyhladnout. Vedle nakrájíme toastový chléb na kostky, opečeme je v troubě do sucha, přidáme k houbám, spojíme vejcem, přidáme ještě petrželku na ovonění a zpracujeme do nádivky, kterou plníme papriky. Takto připravené papriky podusíme zalité smetanou a podáváme jen tak, resp. je k tomu výborný zelený salát. Nutno ještě dodat, že poměr hub a chleba je asi tak 3:1, musí výrazně převládat houby.
Mohla bych samozřejmě ještě probrat studené varianty, ale to už je nad rámec tématu. Nakonec snad jen doporučení - plněné papriky na nějak jsou jídlem hlavně letním, lze tu uplatnit svoji fantazii . Lze tedy jen popřát doboru chuť.

Šoulet

Strašně dlouho jsem se chystala zkusit uvařit šoulet tak, jak jej vařili židé na šábes. Včera jsem šla do řeznictví a paní mi nabídla husí stehna - za docela rozumnou cenu, 2 ks mražená. Myšlenka dozrála během okamžiku. I přikoupila jsem ještě hrách. Brouzdala jsem po foodblogách, který recept by nám tak vyhovoval, postupně jsem zavrhovala recepty, které mi připadaly spíše odvozené, až nakonec zbyl jeden z Dadalovy kuchařky. Před započetím poměrně pracné přípravy pak bylo nutné přijmout rozhodnutí, čím se nahradí kroupy. Nakonec jsem odvážně zvolila pohanku.
A tak jsem začala vařit legendární židovské jídlo, které mělo tu vlastnost, že se vařilo tak dlouho, aby na oběd na šábes zůstalo teplé.
Stehna jsem osolila a opekla na troše oleje a vypekla tak tuk, na kterém jsem pak připravovala celé jídlo. Vedle jsem dala vařit pohanku a samostatně hrách.
Na tuku jsem orestovala 3 cibule a nasekaný česnek - z celé hlavy. Do toho jsem přidala zázvor, pepř, majoránku a papriku, z níž polovina byla pálivá. Množství od oka, ale koření poměrně hodně. Po přidání papriky se směs již jen lehce otočí v tuku a pak podlije vývarem, může být hovězí či drůbeží. Stehna se pěkně vrátí do pánve, přikryjí poklicí a dusí se do skoro měkka. Pak se přidá uvařený hrách a pohanka, vše se buď dále dusí pod poklicí na malém ohni tak dlouho, až se maso skoro rozpadá, nebo lze dát do trouby za stejným účelem.
Je to úžasná záležitost, jak jsem dneska v poledne konstatovala. Sice jsem nedržela přes celou noc teplé, mikrovlnka posloužila stejně dobře, ale výsledek jsem opravdu ocenila. Akorát, že Brůča tvrdí, že je mu hrozně těžko. Příště musím s tuky více šetřit, nebo to udělat třeba z kuřete. Ale ta husa......