To jsme takhle seděli venku v přístřešku (je to krytá jakoby veranda, ale o rozměrech cca 50 m2), povídali si o všem možném, až přišla řeč na to, že kamarádka naší nejmladší jede na měsíc do Vietnamu a že to organizuje Česká zemědělská univerzita, kterou navštěvuje i naše nejmladší. Kamarádka Verča se podivovala, pročže naše Týnka nevyužila této možnosti a pak nějak přišla řeč i na různé zvyky a co kdo slyšel o těchto vzdálených krajích.
Naše jezevčice ležela mezi námi natažená na lavici a pokojně spinkala, ostatně taky jako vždycky. Nevím, kdo už začal povídat o tom, že od kamaráda slyšel, že v Číně, ale i Vietnamu patří k dobrému zvyku v lepších restaurcích hostovi spolu s jídlem předložit i hlavu zvířete, z kterého se pokrm připravoval. Je celkem všeobecně známo, že jezevčíci patří k oblíbeným rasám psů pro tyto účely a tak jsme na to téma trochu začali hovořit. Najednou, zcela z ničehož nic naše Chiquita jak dlouhá tak tuhá spadla s lavice a v bezvědomí zůstala ležet s očima v sloup na zemi. Teprve když jsem s ní trochu zatřásla, tak se probrala a uraženě se odebrala dovnitř na svojí pohovku. Jo, pak že psi nerozumnějí, co se povídá. Omdlelého psa jsem viděla prvně v životě a byla by setsakra náhoda, kdyby to nebylo v souvislosti s našimi (pro psa asi hodně hloupými) řečmi o asijském kuchaření.
Žádné komentáře:
Okomentovat