O právnickém řemesle v Čechách

Za socialismu jsme měli právnické poradny. Tyto instituce sdružovaly špatně placené právníky, kteří se zabývali lidskými hříchy, psali normalizované kupní smlouvy na rekreační objekty a rodinné domky, eventuelně předražené automobily, eventuelně v případě absence podnikových právníků zastupovali při arbitrážních sporech socialistické podniky. Pak přišel kapitalismus a právnické řemeslo slavilo svoji renesanci. Obchodní právo byl absolutní hit, studovat práva byla čest a prestiž. Jak šel čas,  masa právníků se začala diferencovat. Vznikla aristokracie, která se zabývala výnosnými smlouvami, výnosnými dědickými spory, ochranou developerů a jiných v privatizaci úspěšných štik. Ti zakládali prestižní kanceláře na skvělých pražských (a nejen pražských adresách) a najímali si čerstvé a po kariéře toužící absolventy. Takový advokátní koncipient však měl tvrdý chleba. Musel hodně pracovat, dobře vypadat, dobře se oblékat a jeho plat nebyl nic moc. Ti, jejichž ambicioznost nebyla až tak velká, se zařadili buď do soudnictví, které zpočátku nebylo až tak prestižní anebo do veřejné správy. Ze všech skupin pak sem tam vyrazil plevel - politici.
Postupem času se situace ustálila. Vlivem pokračování kapitalizace se ceny za právní služby vyšplhaly tak vysoko, že jejich poskytnutí si může dovolit jen ten,  kdo je pro advokáty finančně zajímavý. Zvláště, když klient vlastně vůbec neví, zda poskytované služby jsou také v odpovídající kvalitě a jestli mu budou ku prospěchu.
S rozvojem výstavby bytů  a také s jejich privatizací se část advokátů začala specializovat jen na tuto oblast a sekali Prohlášení vlastníka a Smlouvy o výstavbě jak Baťa cvičky. Nikdy jim příliš nevadilo, že prohlašovali existenci nějaké jednotky, která třeba ve skutečnosti ani neexistovala.
To pak byly panečku konce. Pamatuji na jednoho nešťastníka, který si koupil jednotku - byt a při nějakých stavebních úpravách se zjistilo, že tato jednotka jsou ve skutečnosti tři části různých bytů. Byl z toho chudák celý u vytržení, ale naštěstí měl rozumné spoluvlastníky a všechno se vyřešilo. Horší bylo, když u nástavby domu, kde bylo povoleno 7 jednotek, bez povolení postavili 5, jako rozestavěné je prodali a pak jak kolaudovat, že?
Nejjednodušší je to asi v právu trestním, tam je to hodně natvrdo a proces je upraven dosti rigidně, navíc pro nemajetné existuje institut ex offo. Vždycky si vzpomenu na Perry Masona, jak tvrdě a obětavě obhajoval nevinné krásné slečny či nemajetné pány a vůbec mu nezáleželo na penězích, jen na spravedlnosti. Zajímalo by mě, zda by se v Čechách našla taková kopie pana Masona.
Ve veřejnoprávních disciplinách jsou pouze starší dámy, nebo dámy s dětmi nebo jinde neúspěšní páni. Jsou mizerně placeni (i když se jim pořád říká opak), přiměřeně buzerováni a celou svoji profesní kariéru se snaží sjednotit náš právní systém s požadavky politiků, což je věc neřešitelná. Pokud říkají moc často, že něco nejde, jsou vyměněni za povolnější. Ti zase odcházejí protože jsou povolnější a průsery se množí. Při výměně leadrů se průsery provalí a někdy to vede i k vyhazovu. Někdy ne, protože povolný úředník bude povolný vždy a pro každého.
A představa obyčejných lidí o právnících? To je různé. Většina lidí si představuje právníka jako dravého mladého muže či ženu, hrající pravidelně tenis, pěstující zimní sporty v atraktivních zimních střediscích, který v kanceláři koukne na jakoukoli hrozbu pro klienta, vytáhne králíka z klobouku a ejhle! situace vyřešena. Jenže ono to tak není. Tím, že jsou právní služby drahé, lidi přicházejí povětšinou až v době, kdy už s tím nic neudělá ani pověstný Perry Mason. A tak se dělají spíše kousky iluzionistické, hezké a působivé naoko, ale prakticky k ničemu.
Aby pak advokát měl co vyúčtovat, tak ohromuje tím, co papíru popsal a kam všude to poslal.
Ne, není to asi tak vždycky, ale výjímky nejsou moc vidět. Ráda bych nabyla opět něco iluzí o profesi, kterou vykonávám řadu let, ale nevím..... nevím.

Příběh jedné jazykové školy

V jednom domě v centru Prahy byla jazyková škola. Byl to takový ten případ, kdy si nedostudovaní manžeři zakoupí individuální výuku angličtiny, aby mohli být "in" na různých sešlostech mezinárodního charakteru.  Dům vlastní manželé, kteří dům pojímají jako vítaný příspěvek k důchodu a jinak se o jeho osud mnoho nezajímají. Aby všechno fungovalo jak má, najali jednoho ambiciózního mladého realitního agenta, a ten zařizuje vše potřebné. Ale protože je přiměřeně chytrý a opatrný, dává všechny smlouvy podepsat přímo vlastníkům. A tak se stalo, že při jedné větší debordelizaci našeho úřadu se přišlo na to, že na tyto prostory bylo někdy kolem roku 2000 vydáno stavební povolení na dětské zubní středisko, které nebylo nikdy kolaudované a poslední dva roky tyto prostory užívala ona jazyková škola. I co mohl stavební úřad dělat? Poučil všechny zúčastněné, že takto užívat nelze, resp. že nezkolaudovanou stavbu vůbec nelze užívat a tiše doufal, že se hříšníci napraví. Uplynuly dva, tři a čtyři měsíce a nic. Tak stavební úřad zahájil řízení o správním deliktu s jazykovkou, neboť břímě povolení stavebního úřadu si vlastníci vymínili zařídit nájemcem. V okamžiku, kdy škola obdržela oznámení nastal teprve ten správný finiš. Realitní agent, neboť on měl plnou moc k zařízení potřebného a vykašlal se na to, volal třikrát denně jak pilně vyřizuje stanoviska dotčených orgánů a jak to všechno pěkně dokončí. Jazykovka dostala za užívání bez kolaudace trvající několik let pokutu - no přiměřenou, ale citelnou. Podle všech právních zásad by v daném případě jazykovka měla uplatnit na tomto muži náhradu té pokuty, protože zmocněnec neplnil, co plnit měl. A nakonec jak to dopadlo? Jazykovka zaplatila pokutu, zaplatila znovu agentovi za vyřízení celé záležitosti.
Mladík, když jsem se ho ptala, zda se ani trochu nezastyděl, opáčil, že to byly "vícepráce".
No a dál? Z toho plyne poučení, že i když někoho něčím pověříme, důsledně kontrolujeme, jak naše pověření plní, v případě výmluv a otálení či nápadně horlivého ujišťování, že všechno je výborné nevěříme a přesvědčíme se nikoli u tohoto pověřence, ale tam, kde má něco vyřídit. Je to obdoba toho, když zadáte zedníkovi omítnutí zdi a její obklad a nekontrolujete-li, dojde téměř zákonitě k tomu, že již koupená kuchyňská linka je o 2 cm delší než prostor vytvořený pro ní zedníkem, což se přihodilo mé dceři. Kdepák, zásada důvěřovat, ale prověřovat je zásadou nesmrtelnou.

Oprava zdi

Byla jednou jedna majitelka činžovního domu v Praze na Vinohradech. Byla to hodná paní a dům měla ráda. Aby se všem v domě dobře bydlelo, ze zanedbaného dvorku vytvořila kouzelnou zahrádku s lavičkami, altánkem a aby někomu nespadla na hlavu při odpočinku cihla z rozpadající se hraniční zídka, opravila zídku tak, že dozdila ještě jednu řadu cihel a zakončila pálenými taškami. Celé to pak omítla, aby to hezky vypadalo. Jenže.... Soused byl vášnivý Ital a asi i sudič. A tak milou paní honil napřed po stavebním úřadě kvůli nepovolené stavbě, pak vznesl pochybnost o vlastnictví té zdi, takže se tím zabýval i soud. Nyní tato kausa slaví desetileté výročí. Podstatou hněvu toho pána je skutečnost, že údajně došlo k "nástavbě" té zdi a trvá na odstranění toho nadezdění a uvedení zdi do původního stavu. Ale už nikdo neví, jak vypadala zeď původně, nikdo nezná, jak byla přesně vysoká, tak kam jí vrátit?
Většina lidí by řekla, že to je prkotina. Ale přemýšlel někdo taky o tom, co takovými, v podstatě neřešitelnými případy, ztráví času úřadníci či soudci? A přitom takový případ není ojedinělý.
A tak vymýšlím, jak to celé ukončit. Nápad mám, teď jen aby prošel všemi odvolacími procedurami. Podle mého šlo o udržovací práce,  o kterých se nedá vést řízení o odstranění stavby. Právní konstrukce je trochu složitější, ale zkusím to. Snad jednou vyhraje zdravý rozum nad "lží a nenávistí", i když po dvanáctileté praxi o tom pochybuji.

O lidské ješitnosti a nenažranosti

Ve své praxi jsem se setkala s lecčím. Ale příběh, který chci vyprávět je kromě toho, že je smutný, tak může být pro řadu lidí i poučný.
Byl jednou jeden majitel reklamní agentury. Dostal zakázku na osazení reklamního zařízení na jedné střeše domu. Jako profesionál věděl, že takovou věc je třeba ohlásit na stavební úřad i učinil tak. Bohužel mu scházela jedna nebo dvě věci a tak stavební úřad ohlášení odložil. On nelenil a ohlásil podruhé a zase mu maličkost chyběla. I stavební úřad opět odložil. Ve smlouvě s inzerentem ovšem za prodlení hrozilo nepěkné penale a tak zariskoval a umístil zařízení na střeše hlava nehlava. To se ovšem stavebnímu úřadu nelíbilo a tak zahájil řízení o odstranění toho zařízení. To už bylo na nebohého podnikatele příliš i najal si advokáta, aby to zařídil za něj.
Advokát byl mladý a ambiciózní. Místo, aby dal svému klientovi dobrou radu, začal (jistě za slušné peníze) věc roztáčet do naprosto gigantických rozměrů. Nakonec situace vypadala tak, že reklamní zařízení bylo možné dodatečně povolit, všechny podklady byly pohromadě, chyběla "jen" žádost. Podání žádosti není zpoplatněno. Advokát svůj právní ohňostroj roztočil  ve správních žalobách proti usnesení stavebního úřadu o odložení ohlášení. Napadal kde co i věci zcela absurdní, až to přišlo absurdní i soudu, a tak jeho veškeré žaloby zamítl. Po dvou letech.
Výsledek? Reklamní zařízení se nařizuje odstranit, protože nebyla podána žádost o dodatečné povolení. Finančně se to neodvažuji vůbec hodnoti, znaje cifry za palmáre advokátů docela dobře.
A poučení: věřte svému zdravému rozumu!