Za socialismu jsme měli právnické poradny. Tyto instituce sdružovaly špatně placené právníky, kteří se zabývali lidskými hříchy, psali normalizované kupní smlouvy na rekreační objekty a rodinné domky, eventuelně předražené automobily, eventuelně v případě absence podnikových právníků zastupovali při arbitrážních sporech socialistické podniky. Pak přišel kapitalismus a právnické řemeslo slavilo svoji renesanci. Obchodní právo byl absolutní hit, studovat práva byla čest a prestiž. Jak šel čas, masa právníků se začala diferencovat. Vznikla aristokracie, která se zabývala výnosnými smlouvami, výnosnými dědickými spory, ochranou developerů a jiných v privatizaci úspěšných štik. Ti zakládali prestižní kanceláře na skvělých pražských (a nejen pražských adresách) a najímali si čerstvé a po kariéře toužící absolventy. Takový advokátní koncipient však měl tvrdý chleba. Musel hodně pracovat, dobře vypadat, dobře se oblékat a jeho plat nebyl nic moc. Ti, jejichž ambicioznost nebyla až tak velká, se zařadili buď do soudnictví, které zpočátku nebylo až tak prestižní anebo do veřejné správy. Ze všech skupin pak sem tam vyrazil plevel - politici.
Postupem času se situace ustálila. Vlivem pokračování kapitalizace se ceny za právní služby vyšplhaly tak vysoko, že jejich poskytnutí si může dovolit jen ten, kdo je pro advokáty finančně zajímavý. Zvláště, když klient vlastně vůbec neví, zda poskytované služby jsou také v odpovídající kvalitě a jestli mu budou ku prospěchu.
S rozvojem výstavby bytů a také s jejich privatizací se část advokátů začala specializovat jen na tuto oblast a sekali Prohlášení vlastníka a Smlouvy o výstavbě jak Baťa cvičky. Nikdy jim příliš nevadilo, že prohlašovali existenci nějaké jednotky, která třeba ve skutečnosti ani neexistovala.
To pak byly panečku konce. Pamatuji na jednoho nešťastníka, který si koupil jednotku - byt a při nějakých stavebních úpravách se zjistilo, že tato jednotka jsou ve skutečnosti tři části různých bytů. Byl z toho chudák celý u vytržení, ale naštěstí měl rozumné spoluvlastníky a všechno se vyřešilo. Horší bylo, když u nástavby domu, kde bylo povoleno 7 jednotek, bez povolení postavili 5, jako rozestavěné je prodali a pak jak kolaudovat, že?
Nejjednodušší je to asi v právu trestním, tam je to hodně natvrdo a proces je upraven dosti rigidně, navíc pro nemajetné existuje institut ex offo. Vždycky si vzpomenu na Perry Masona, jak tvrdě a obětavě obhajoval nevinné krásné slečny či nemajetné pány a vůbec mu nezáleželo na penězích, jen na spravedlnosti. Zajímalo by mě, zda by se v Čechách našla taková kopie pana Masona.
Ve veřejnoprávních disciplinách jsou pouze starší dámy, nebo dámy s dětmi nebo jinde neúspěšní páni. Jsou mizerně placeni (i když se jim pořád říká opak), přiměřeně buzerováni a celou svoji profesní kariéru se snaží sjednotit náš právní systém s požadavky politiků, což je věc neřešitelná. Pokud říkají moc často, že něco nejde, jsou vyměněni za povolnější. Ti zase odcházejí protože jsou povolnější a průsery se množí. Při výměně leadrů se průsery provalí a někdy to vede i k vyhazovu. Někdy ne, protože povolný úředník bude povolný vždy a pro každého.
A představa obyčejných lidí o právnících? To je různé. Většina lidí si představuje právníka jako dravého mladého muže či ženu, hrající pravidelně tenis, pěstující zimní sporty v atraktivních zimních střediscích, který v kanceláři koukne na jakoukoli hrozbu pro klienta, vytáhne králíka z klobouku a ejhle! situace vyřešena. Jenže ono to tak není. Tím, že jsou právní služby drahé, lidi přicházejí povětšinou až v době, kdy už s tím nic neudělá ani pověstný Perry Mason. A tak se dělají spíše kousky iluzionistické, hezké a působivé naoko, ale prakticky k ničemu.
Aby pak advokát měl co vyúčtovat, tak ohromuje tím, co papíru popsal a kam všude to poslal.
Ne, není to asi tak vždycky, ale výjímky nejsou moc vidět. Ráda bych nabyla opět něco iluzí o profesi, kterou vykonávám řadu let, ale nevím..... nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat