Bobeš řešil problém, došlo dřevo. Hasiči mu nabídli něco břízy vykácené kolem jejich budoucího hřiště, a co víc, za hodně dobrou cenu. Heslo znělo - sobota ráno v 8.00 u rybníčku.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa". Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.
Žádné komentáře:
Okomentovat