Když se státní svátek přitulí k víkendu

tak je to ohromně milé. Měli jsme v plánu spoustu práce a tak jsme se hned v pátek vrhli na moštování, tentokrát ze zimních jablek. Mošt byl úžasný, jen jsem se divila, proč mě večer bolí celý člověk. Inu, ono to není až tak jednoduché. Jen těch dřepů a shýbání a přinášení a odnášení! Ale výsledek byl skvost, až na to, že jsme to tentokrát dělali s Brůčou sami. Patrik se na plný plyn pustil do mého bylinkového záhonku a opravdu jej do neděle dodělal. A jak si ho tak zálibně prohlížím, ejhle on je ve tvaru J. Sice to nebyl úmysl, ale je to milé mít záhonek ve tvaru iniciály svého křestního jména, ne? A pak ještě přichystal takový uvítací fórek. Ondra než odejel na cesty, udělal před sklípkem takovou zahradnickou kreaci, potom to Bobeš nazval "psí hrob", ale to by všechno bylo v pořádku, kdyby minulou zimu nevymrzla kostřava medvědí a ještě jedna tráva a celé to neprorostlo naprosto nevypletelně pýrem. Takže se psí hrob musel zlikvidovat a osít normální trávou. Ondráš dostává osipky, když hrozí výzdoba nějakými umělými kytkami nebo použití různých kýčovitých prvků. A tak si Patrik dojednal u známých, že mu půjčí dvoumetrovou umělou palmu, kterou hodlá umístit na ten zrušený psí hrob či jiné vhodné místo jako fór na přivítanou. No a tak jsme si tak kutili a bylo to moc fajn.
V sobotu jsme ještě vyzvedli v Kácově slivovici, cestou Brůča zjistil, že nemá doklady kousek před Kácovem, tak jsme si přesedli a dojela jsem já.
Brůča projevil přání v neděli vyrazit naposledy na houby - já to posoudila jako úplný nesmysl, ale procházka podzimním lesem je taková stylová, tak proč ne. Tentokrát jsme kousek za Janovicemi zjistili, že nemáme doklady ani jeden, o mobilech nemluvě. Taky na co, když jdem na houby, že? Jenomže najednou v protisměru se ze zatáčky vyřítilo auto, řidič ztratil kontrolu nad autem a vyletěl ze silnice do příkopu, kde ho zarazil strom. Zastavili jsme a letěli k autu, jestli řidič nepotřebuje pomoci. Vypotácel se z auta, zkrvavenou tvář a v šoku. Ale byl živ, komunikoval a nezdálo se, že by kolaboval. Chtěli jsme zavolat pomoc, ale bez mobilu to moc nejde. Tak jsme zastavili auto se starším řidičem, ten vystoupil, viděl zraněného, zezelenal a začal omdlévat. Pak jelo naštěstí kolem další auto, paní byla zdravotní sestra, zavolala 155 a za pár minut bylo vyřešeno. Když přijela záchranka, lékařka konstatovala, že to bude pravděpodobně jen zlomený nos, ale na vyšetření do nemocnice ho stejně odvezou. Přijeli hasiči, ti se zabývali především autem. Zda a kdy se přiloudali policisté, na to už jsme nečekali. Odjeli jsme na houby. Jenže na tom našem vidlákově se nic neutají. Hádejte, kde byla naše bystrá policie? Ano, seděla v naší vesnici v hospodě a cpala si teřich.
I když to všechno dobře dopadlo, tak zbyla jakási ošklivá pachuť, že to se může stát někdy i nám či našim blízkým, a tak jsme procházku v lese brali jako duševní náplast. A že byla. Odměna v podobě košíku krásných hříbků hnědáčků a pohlazení duše.
Odpoledne už bylo takové - no nedělní odpoledne, co dodat. Jen nám zřejmě nebylo už přáno pracovat, protože sotva vzal Brůča do ruky lopatu, že dodělá záhon, přišel Bobeš na kus řeči, neboť byl opět sám, Kačena sloužila ve špitále. Když odešel, chtěli jsme ještě nařezat pár prken, ale při třetím říznutí pila drnkla o hřebík a bylo po řetězu. A tak jsme šli domů, zatopili v krbu a užili si ten poslední poklidný večer.

U kadeřníka

Jako každá normální ženská musím občas ke kadeřníkovi. Brůča na to reaguje jak býk na červený hadr. On nebyl za celou dobu, co jsme spolu, u holiče, neboť mě tyranizuje, abych ho stříhala. A tak jsme v průběhu času vytvořili takový pro obě strany snesitelný algoritmus. Brůča si jde sednout jednou za čas na pivo s kolegy z práce a já ten čas využiju na kadeřníka. Obě strany spokojené, funguje to. Jenže tentokrát do soukolí byl vsypán písek a začalo to skřípat. Původně měl Brůča dohodnuto na minulou středu posezení u příležitosti svých padesátin. Ale nějak to nevyšlo a tak to bylo v úterý odvoláno. Ale já už byla objednaná k holiči. Vyslechla jsem něco řečí, závěrečný argument byl ten, že to se mu to tedy vždycky prodraží - myslel tím to pivo, já kontrovala , že je to spíš obráceně, že se mi prodraží ten holič, ale první kolo jsem vyhrála a Brůča souhlasil s tím, že na mě počká a dali jsme si spicha ve 18.45 před mojí prací. Ve středu dělám do 17,30 a holiče mám 2 minuty od práce. Podle zkušeností dobarvení a ostříhání trvá tak hoďku. Měla jsem tedy 15 min rezervu. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Padlo 17.30, vyrazila jsem z vrat jak splašená, bez dechu dorazila do kadeřnictví a padla na mycí židli. Ujala se mě dívenka jak obrázek. Zeptala se, zda nemám poznamenáno číslo barvy, to jsem náhodou měla, tak jsem jí kartičku dala. Dost dlouho něco kutila vzadu, pak se vynořila s typickou mističkou, štětcem a hřebenem a začala barvit. Pak jsem si sedla pod takovou tu horkovzdušnou příšeru - 20 min. Už tou dobou se mi zdálo, že to jde nějak hůř než minule. Pak mě dlouho a velmi pečlivě myla vlasy a pak mě začala fenovat. "Stříhat se nebude?" otázala jsem se a ona s obočím dovysoka vytaženým se podivila, že si myslela, že se bude jen barvit. Ale přestala fenovat a začala stříhat. Dlouho a velmi pečlivě. Když bylo dostříháno, bylo 18.50, zoufale jsem hrábla do kabelky, že Brůčovi zavolám a poprosím, aby ještě vydržel. Leč hmátla jsem do prázdna. Důkladným prohrabáním kabelky jsem zjistila, že pokud Brůča volá - a to určitě volá - tak zvoní telefon v mé prázdné kanceláři. Venku pršelo, vlasy jsem měla mokré, ale přesto jsem řekla holčině, že to stačí a že prostě musím letět. No - účet, samozřejmě. A dívčina opět pomalu a pečlivě začala vyplňovat účet. Měla jsem jen dvoutisícovku, další problém, ale pan vedoucí jej obratně vyřešil, zaplatila jsem, popadla účtenku a běžela. Brůča byl právě v plodné debatě s městským strážníkem, který trval na tom, že jestli hned neodjede, tak dostane pokutu.  Bez dechu jsem doběhla k autu a když strážník viděl co urousaného se hrne k Brůčovi, vzdal to a opustil pole. Brůča bručel, teprve, když jsem mu dopověděla, co že jsem zažila, včetně zapomenutí mobilu v kanceláři, začalo mu cukat koutkem a celou kauzu ukončil mravoučným prohlášením "Já ti říkal, abys k tomu holiči nechodila!" A to jsem mu raději vůbec neřekla, že ta roztomilá holčina mi s klidem Angličana naúčtovala i fenování, účes a lakování.

Narozeniny v reálu

No a je to za námi. Trochu jsem se rozmýšlela, co vlastně stojí za zapsání, ale nakonec byly to významné narozeniny a tak už jen proto.....
V pátek bylo Brůčovi blbě, ančto si na něj sedl nějaký virus. Kýchal, prskal a nadával. Týnka ho odeslala do pelíšku s tím, ať se vyleží, že to všechno zvládneme, navíc obrovský hrnec guláše již byl v podstatě hotov.
A tak jsme v pohodě začali připravovat oslavu, já udělala sýrovou roládu s lososem, Týnka skvělé tiramisu (byla to dávka jak pro koně z 1 kg Mascarpone) a pohoda. A zrovna jsem si říkala, že si půjdu brzy lehnout, abych byla ráno fit a schopná to všechno dodělat a připravit. Ráno bylo Brůčovi lépe, nicméně od 9 ráno bručel a bručel, že se to nestihne, že on nemůže být ani chvíli nemocen, že bez něj to nejde dopředu, že jsme k ničemu a kašlem na něj... a tak dál v tom duchu. Trochu jsem ho chápala, protože z nějakých důvodů přišel Emil, tj. Patrikům táta dodělávat komín a nějaké štukování v domečku a Patrik mu pomáhal, takže dopoledne byl Patrik mimo provoz. Brůča se začal uklidňovat až potom, co jsme spolu napíchali na rožeň maso a začalo se pod ním topit. Šla jsem dělat chlebíčky, česnekovou pomazánku jsme měli připravenou od včerejška, tu upatlala Lenka. Ve dvě hodiny bylo všechno v mašlích, jen přijít hosté. Počasí bylo úžasné, na slunci docela příjemně. První hosté trochu nabourali plán, vzali z přístřešku stoly a židle a hup s tím na trávník na slunce. Pak už se jen přidávaly stoly a židle a až do západu slunce se sedělo na sluníčku. Bylo to celkem logisticky náročné, protože občerstvení bylo připravené v přístřešku a bylo nutné s tím furt běhat dolů a nahoru. Ale dobrý. Po západu slunce začalo být zima. Týnka zavelela do domečku a hosté si posbíraly opět stoly a židle a bleskurychle se zatopilo v domečku a upravil se pro pobyt více lidí. Brůča opět trucoval s tím, že on to naplánoval v přístřešku. Bobeš tentokrát předstíral, že umírá, zdržel se alkoholu a vařila jsem mu mátový čaj, takže s ním nebyla žádná sranda. Kačena jen obracela oči v sloup, nabyla jsem dojmu, že by snad záchval hypochondrismu?  Ale měla jsem tolik práce, že jsem to neřešila. Kolem desáté večer již hosté prořídli a já jsem si říkala, že zbývající mají všechno, co potřebují, a odebrala se spát. Za chvíli se dohrabal i Brůča s tím, že dole zůstali jen tři poslední mohykáni. Bobeš starší, starosta a soused Tonda. Tonda je zkušený borec a má to blízko, takže se mu zřejmě podařilo odejít důstojně. Zato druzí dva tak dobře nedopadli. Dostali se spolu před branku (zaplaťpánbůh) a tam upadli. Zrovna v tu chvíli dojela Kačena pro tchána, neboť se jim zdálo, že dlouho nejde. Líčila to jako srdečné objetí na zemi, problém byl, že zůčastnění nemohli vstát. Moc prý ani nepomáhalo, že se Kačena snažila je dostat do horizontální polohy. Musel to být pohled pro bohy, škoda, že jsem spala. Nakonec je rozvezla do domovů a spali všichni. Na oslavách je nejhorší úklid a pak někdy taky hlídání našeho dědečka. Dědeček občas přebere a pak není nikdy jisté, co podnikne. Tentokrát jsem ho zastihla v sedě před krbem, podotýkám hořícím, s čelem opřeným o to sklo. Zahnala jsem ho spát a doufala, že tam, tedy ve svém pokoji, již zůstane.
Ráno nastal úklid, ale zvládly jsme to s Lenkou celkem v pohodě, v 10 už by nikdo nevěřil, že se včera konala burajá oslava.
Takže na nějaký čas je klid. Jenom na závěr podotýkám. Panická hrůza Brůči, aby bylo dost jídla se opět ukázala jako lichá. Snědly se chlebíčky, sýrová roláda a asi tak 3/4 tiramisu. Guláš zbyl asi tak na oběd pro nás všechny - fajn, masa se už nikdo ani nedotknul, tak je v mrazáku. Nejhorší na tom je, že při příští oslavě se to zopakuje, Brůča bude mít opět pocit, že budou všichni mít hlad a přežene to s jídlem a pak toho spousty zbyde. Ale to je běh věcí u nás. Už jsem to vzdala.
Takže happy birthday, Brůča.

Narozeniny, počasí a gratulace

Tuto sobotu má Brůča padesátiny. A jak už to tak bývá, tak si umanul, že žádná hospoda, kdepak, tam to mají všichni a krkovička (hospodský) na tom nekřesťansky vydělává. No a kromě toho, on chce své hosty uctít svými jedinečnými výtvory, což by samosebou v hospodě nešlo. Domácí oslavy se v letních měsících u nás konají v "přístřešku", což je stavba o půdorysu cca 60 m2, sice se střechou, ale místo obvodových zdí jsou jen kamenné sloupy.  K tomu je vedle docela velký krb, do kterého se vejde prase, s otočným rožněm na motor a udírnou, takže v pohoštění můžeme docela slušně improvizovat a vymýšlet.

Jenže teď bude polovina října a večer tak mezi 10 až 5 °C. Pohoštění máme vymyšlené, částečně i připravené (tedy polotovary), ale nějak se nám nedaří poručit větru, dešti.
Důsledek toho je, že Brůča je nervózní. Nakonec jsem navrhla, že začátek oslavy, přípitky a tak se bude konat v přístřešku a později až lidí trochu ubude, tak připravíme domeček, kde můžeme zatopit. Brůča bručel, ale uznal, že za daných okolností mu nic jiného asi nezbude.
A tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím se scházejí první gratulace, i synek včera volal z Kambodže, přičemž mi telefon zvonil v autě cestou do práce. V autě je trochu hůř slyšet a tak, když se mi ohlásil syn příjmením, tak jsem ho nepoznala.  To je taky nápad, ohlásit se vlastní matce příjmením. Když se to vyjasnilo, tak se dotazoval, kde je táta, že by mu chtěl popřát. Brůča má rozbité hand-free v autě a s jeho přístupem už rozbité asi i zůstane a tak spáchal dopravní přestupek (když volá syn z takové dálky) a vzal si telefon. Podle reakcí byl potěšen, že Ondráš na něj nezapomněl a hezky vrkal. Pak dovrkal a předal mi syna zpátky, ještě jsme chvilinku povídali, jenže ona je to trochu drahá legrace, tak jsem sama směřovala k ukončení hovoru. Těsně před rozloučením z Ondráše vypadlo, "jo, mami a mám ještě jednu takovou malou prosbu, potřeboval bych poslat ještě deset tisíc".  Oni totiž chlapci nechtěli platit za mezinárodní převod peněz z NZ a tak peníze poslali na jakýsi pokrový účet. Jenže tam taky zůstaly, protože k jejich další manipulaci je třeba určité formy kvalifikované autorizace a tu nelze provést z džungle. A tak museli zaskočit rodiče za bankovní ústav. To by mě ale zajímalo, co by se stalo, kdybychom ty peníze prostě neměli? Asi by museli mýt nádobí v asijské restauraci či něco podobného. Taky jsme se při hovoru dozvěděli, že syn se vrátí 7.11. a tudíž budeme mít šanci oslavit společně VŘSR. Došlo i na kufr, je v něm totiž kabát na cestu z letiště domů. Tak ho mám otevřít, kabát vyjmout a zařídit předání . To je trochu slabé místo v logistice, protože když jsem se zeptala, jestli budou chtít přivézt z letiště, tak prý ne. Možná tím cestováním kabát se stal inteligentním a po osvobození ze zavřeného kufru se vydá za svým pánem samostatně - čert ví.

Kominík

Už v létě jsem nesměle navrhla, že by se měl zavolat kominík před topnou sezonou, neboť komín vždycky čistil Ondráš, který je ale letos trochu mimo, skoro na druhé polokouli, takže komín zřejmě nevyčistí. Jiný schopný adept v rodině není. Brůča pokýval hlavou, že to by se tedy opravdu mělo a vypustil tuto starost z hlavy. Když jsem nesměle podotkla, že by to měl udělat on, protože v našem vidlákově je pořád zažitá taková představa, že pokud je v baráku muž, tak zařizuje "mužské záležitosti", tj. opravy, údržba, stavby atd... Pokud do toho zasáhne ženská, tak si ji řemeslník odsune na čekací pozici a počká až mu objednávku potvrdí "chlap". Je to nesmysl, ale bohužel to tak funguje. A tak jsem už začátkem léta vyhledala příslušného akreditovaného kominíka (bože to je ale taky blbost!) a zavolala, že bych potřebovala jeho služby. Překvapivě slušně odpověděl, že není moc kamarád s počítačem, ale ať pošlu objednávku SMS. I učinila jsem tak. Asi za tři týdny v sobotu volal Bobeš, že je u nich kominík, zda může přijít k nám. Nevím už proč, ale absolutně se to nehodilo a tak jsem řekla, že bych ráda, kdyby předem zavolal, abych si alespoň vyzvedla v bankomatu peníze. K Bobešovi dorazil tři - slovy tři dny po SMS objednávce! No a to domek užívají jako rekreační chalupu. Brůča kauzu kominík vyřešil po svém. Prostě kominíka nepotřebujeme, protože ať mu teda někdo vysvětlí, proč. Někdo si umane, že vydá vyhlášku, kterou se to nařídí všem, že musí dát jednou ročně prohlédnout komíny, avšak bez viditelných sankcí. "Ukažte mi někoho, kdo v domácnostech dává pravidelně ve stanovených lhůtách provádět elektrorevize!" vykřikoval a měl samozřejmě pravdu, ale já mám věci ráda v pořádku a pak.... ten komín potřeboval vyčistit. Minulou neděli, když děti odjely, jsem už vzdala kominíka a podle předpovědi počasí bylo celkem zřejmé, že se blíží nutnost zatopit a to v horizontu týdne. A tak Brůča vybral komín. Uklidila jsem koupelnu, protože po Brůčovi se uklízí vždycky. Sice si dal na zem noviny, ale jen na kousek podlahy o rozměrech cca 40x30 cm, což absolutně nestačilo a saze byly všude. I na těch novinách samozřejmě. Ale komín byl vybraný.
Tento víkend se ukázalo, že předpověď počasí bohužel nelhala a tak jsme zatopili. Trochu jsme to přehnali, protože Verunka je zimomřivá, ale nakonec to byla docela příjemná změna. V sobotu se domluvil Brůča s Patrikem a Lenkou na houbách a tak po snídani v neděli vyrazili. Já jsem docela spěchala, protože mi nechali Verunku a oběd. Zaplať Bůh zůstala taky Týnka s Martinem, jinak bych se asi zbláznila. Brůča totiž dostal chuť na obalovaný květák s br.kaší. Nic proti, ale je to dost pracné, zejména v množství pro 6 lidí. Tak jsem právě začínala obalovat, když zvonil mobil. Ejhle - kominík. No tak přijďte, dím do telefonu. Byl tam cobydup a kulhal. "Copak se Vám stalo?" ptám se. "Ale, šlápl jsem na hřebík, odpověděl na to on. "A kdepak máte výlez na střechu?" "Jsou dvě možnosti," dím na to já, "buď po žebříku přímo, nebo po štaflích střešním oknem" .
"No jó, ale vy nemáte nášlapné tašky, co když nějakou tašku prošlápnu?"
Nakonec jsem přistavila žebřík, kominík nahodil na rameno kouli se štětkou a já se zeptala, jestli mu nevadí, že se topí. No to tedy vadilo. Tak jsem se vrhla ke krbu, vytáhla dvě hořící polena, hodila je do kýble s vodou, vynesla ven - hrozná práce. Mezitím se kominík činil na střeše. Za chvíli leze dolů, vidí kýbl s doutnajícími poleny a moudře praví, že to nebylo nutné, že jsem to klidně mohla nechat hořet.
Pak přistoupil k administrativě. A jaký je to krb? Takový jsem ještě neviděl. Snažila jsem se vysvětlit funkci, ale pořád chtěl vidět, kde je výměník. Výměník není, je to dvouplášťový krb s rozvody do ústředního topení, odpovídala jsem, ale všechno marné. Po chvíli jsem začala mít dojem, že absence výměníku je určitě něco, proč nám nedá kominickou revizi. Nakonec ještě nastal jeden průšvih a to, že není možné ověřit trámoví u komína. Dalo mi docela práci mu rozmluvit snahu nacpat se do prostůrku pod hřebenem střechy, protože by se tam nedostal ani Houdini kolem expanzní nádoby a kromě toho je tam ještě izolace a stejně není nic vidět.
Odcházel s pochybami, že to není tak úplně dobré, doporučil vyměnit půlku střechy (12 let stará střecha s Bramacem), instalovat komínovou lávku, stoupací tašky, pak že by bylo taky dobré ten komín vyvložkovat třisložkovou rourou. Měla jsem dojem, že nejpozději příští týden nám spadne na hlavu střecha i s komínem a při prvním sněhu nebudeme moci topit, protože pod jeho tíhou se komín rozpadne a zhroutí dovnitř.
Po půlhodině odjížděl se slibem, že do 14 dní dodá revizi a zároveň potvrzení o zaplacení. Ano vážení přátelé,  zaplatila jsem takříkající bianco v dobré víře. A upřímně řečeno za 30 minut vydělat 900,- Kč by se mi líbilo taky. Komu ne, že. Na závěr, když jsme se loučili, tak jen tak tiše poznamenal, že bude ještě třeba vybrat znovu komín zdola. Nějak jsem to pořádně nezaregistrovala, až když jsem si šla umýt ruce. Zavyla jsem, protože v koupelně bylo černo. Kam se hrabe Brůča. Saze pokrývaly nejen dlaždice, ale i košík s čerstvě vypraným a vyžehleným prádlem, Verunčinou vaničku s lehátkem a žínkou, zrcadlo a vůbec  všechno. Chtělo se mi brečet.  Naštěstí Týnka je moje holka. A tak když Brůča přijel, bylo uvařeno, uklizeno.
Brůča má ke všemu ještě šetřivou, takže když se vrátil z hub (s plným košíkem), tak vytřeštil oči a zabědoval, že jsem měla kominíka vyhnat, takové zbytečné výdaje. Ale tím to skončilo. Ani jsem neřešila, co by dělal, kdyby se vrátil s prázdným košíkem. To by zřejmě vyjel za kominíkem, a chtěl aspoň stovku vrátit. Když jsem si trpce stěžovala, že to prádlo, které mi Lenka vyžehlila v sobotu je opět v pračce se sazemi, jen se podíval a otázal, proč jsem ho neuklidila už v sobotu. Miluji Brůču.

No a máme po dovolené......

Nemám moc ráda poslední den dovolené, vlastně už ne dovolené, ale té neděle před "tím" pondělkem. Na oběd už jsme s Brůčou osaměli, Bobeš se svými satelity odjel už ráno, ančto Martin měl turnaj v házené, mláďata odjela před obědem, prý aby se aklimatizovala doma, nákup a tak. Týna odjela už v sobotu před obědem s Martinem a jeho mámou. Takže úderem 10 hodiny dopolední jsme byli sami. Tak nějak jsme se do oběda poflakovali, pak se naobědvali a po obědě odvezli hrušky do pálenice. Bylo nádherně, babí léto v plném proudu. I že bychom si cestou zpět trochu zahoubařili. A tak jsme na hodinu zašli do lesa. Světe div se, našli jsme půl - a možná přes půl - košíku hub. Asi nám ten les chtěl dát cenu útěchy za celoroční přízeň. Jeli jsme domů a já dostala ukrutnou chuť na pořádný, ale opravdu pořádný a poctivý guláš. V této disciplině Brůča těžko nachází soupeře a taky se rád chlubí. Hovězí veverky jsme měli doma k dispozici,  ostatní suroviny taky, tak nebyl problém. Jediné, co trochu problém byl, bylo množství masa. A tak jsme jednu veverku zvící 20 dg oddělili s tím, že ji přidáme ke kousku srnčího a k večeři si uděláme masovou směs se zeleninou. Vařili jsme venku, v přístřešku, protože jsme chtěli využít zřejmě posledního dne, kdy i večerní teploty dosahují příjemných hodnot.
Guláš gulášovatěl přijatelným způsobem, mezi tím jsme dělali jiné věci a nakonec přišla řada na večeři. Přinesla jsem z lednice srnčí a sháním se po veverce. Brůča se taky sháněl po veverce, leč marně. Veverka nebyla. Začali jsme tušit. Pojď, obrátím se na Chiki, půjdeme dát papů. Šla. Do misky jsem nandala obvyklou porci, kterou většinou zhltne během dvou vteřin. Nyní rýpla čumákem do hromádky a odešla. Hm.
Vytáhla jsem z lednice plátek šunky a lákala. Nic. Jen nenápadně začala směřovat pod svoji oblíbenou postel. Za chvíli nekoukal ani ocásek. Bylo to jasné. Chiki, ty zlodějko!  Jenže - byl konec dovolené - tak ať si aspoň užije ten pes.