U kadeřníka

Jako každá normální ženská musím občas ke kadeřníkovi. Brůča na to reaguje jak býk na červený hadr. On nebyl za celou dobu, co jsme spolu, u holiče, neboť mě tyranizuje, abych ho stříhala. A tak jsme v průběhu času vytvořili takový pro obě strany snesitelný algoritmus. Brůča si jde sednout jednou za čas na pivo s kolegy z práce a já ten čas využiju na kadeřníka. Obě strany spokojené, funguje to. Jenže tentokrát do soukolí byl vsypán písek a začalo to skřípat. Původně měl Brůča dohodnuto na minulou středu posezení u příležitosti svých padesátin. Ale nějak to nevyšlo a tak to bylo v úterý odvoláno. Ale já už byla objednaná k holiči. Vyslechla jsem něco řečí, závěrečný argument byl ten, že to se mu to tedy vždycky prodraží - myslel tím to pivo, já kontrovala , že je to spíš obráceně, že se mi prodraží ten holič, ale první kolo jsem vyhrála a Brůča souhlasil s tím, že na mě počká a dali jsme si spicha ve 18.45 před mojí prací. Ve středu dělám do 17,30 a holiče mám 2 minuty od práce. Podle zkušeností dobarvení a ostříhání trvá tak hoďku. Měla jsem tedy 15 min rezervu. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Padlo 17.30, vyrazila jsem z vrat jak splašená, bez dechu dorazila do kadeřnictví a padla na mycí židli. Ujala se mě dívenka jak obrázek. Zeptala se, zda nemám poznamenáno číslo barvy, to jsem náhodou měla, tak jsem jí kartičku dala. Dost dlouho něco kutila vzadu, pak se vynořila s typickou mističkou, štětcem a hřebenem a začala barvit. Pak jsem si sedla pod takovou tu horkovzdušnou příšeru - 20 min. Už tou dobou se mi zdálo, že to jde nějak hůř než minule. Pak mě dlouho a velmi pečlivě myla vlasy a pak mě začala fenovat. "Stříhat se nebude?" otázala jsem se a ona s obočím dovysoka vytaženým se podivila, že si myslela, že se bude jen barvit. Ale přestala fenovat a začala stříhat. Dlouho a velmi pečlivě. Když bylo dostříháno, bylo 18.50, zoufale jsem hrábla do kabelky, že Brůčovi zavolám a poprosím, aby ještě vydržel. Leč hmátla jsem do prázdna. Důkladným prohrabáním kabelky jsem zjistila, že pokud Brůča volá - a to určitě volá - tak zvoní telefon v mé prázdné kanceláři. Venku pršelo, vlasy jsem měla mokré, ale přesto jsem řekla holčině, že to stačí a že prostě musím letět. No - účet, samozřejmě. A dívčina opět pomalu a pečlivě začala vyplňovat účet. Měla jsem jen dvoutisícovku, další problém, ale pan vedoucí jej obratně vyřešil, zaplatila jsem, popadla účtenku a běžela. Brůča byl právě v plodné debatě s městským strážníkem, který trval na tom, že jestli hned neodjede, tak dostane pokutu.  Bez dechu jsem doběhla k autu a když strážník viděl co urousaného se hrne k Brůčovi, vzdal to a opustil pole. Brůča bručel, teprve, když jsem mu dopověděla, co že jsem zažila, včetně zapomenutí mobilu v kanceláři, začalo mu cukat koutkem a celou kauzu ukončil mravoučným prohlášením "Já ti říkal, abys k tomu holiči nechodila!" A to jsem mu raději vůbec neřekla, že ta roztomilá holčina mi s klidem Angličana naúčtovala i fenování, účes a lakování.