Nemám moc ráda poslední den dovolené, vlastně už ne dovolené, ale té neděle před "tím" pondělkem. Na oběd už jsme s Brůčou osaměli, Bobeš se svými satelity odjel už ráno, ančto Martin měl turnaj v házené, mláďata odjela před obědem, prý aby se aklimatizovala doma, nákup a tak. Týna odjela už v sobotu před obědem s Martinem a jeho mámou. Takže úderem 10 hodiny dopolední jsme byli sami. Tak nějak jsme se do oběda poflakovali, pak se naobědvali a po obědě odvezli hrušky do pálenice. Bylo nádherně, babí léto v plném proudu. I že bychom si cestou zpět trochu zahoubařili. A tak jsme na hodinu zašli do lesa. Světe div se, našli jsme půl - a možná přes půl - košíku hub. Asi nám ten les chtěl dát cenu útěchy za celoroční přízeň. Jeli jsme domů a já dostala ukrutnou chuť na pořádný, ale opravdu pořádný a poctivý guláš. V této disciplině Brůča těžko nachází soupeře a taky se rád chlubí. Hovězí veverky jsme měli doma k dispozici, ostatní suroviny taky, tak nebyl problém. Jediné, co trochu problém byl, bylo množství masa. A tak jsme jednu veverku zvící 20 dg oddělili s tím, že ji přidáme ke kousku srnčího a k večeři si uděláme masovou směs se zeleninou. Vařili jsme venku, v přístřešku, protože jsme chtěli využít zřejmě posledního dne, kdy i večerní teploty dosahují příjemných hodnot.
Guláš gulášovatěl přijatelným způsobem, mezi tím jsme dělali jiné věci a nakonec přišla řada na večeři. Přinesla jsem z lednice srnčí a sháním se po veverce. Brůča se taky sháněl po veverce, leč marně. Veverka nebyla. Začali jsme tušit. Pojď, obrátím se na Chiki, půjdeme dát papů. Šla. Do misky jsem nandala obvyklou porci, kterou většinou zhltne během dvou vteřin. Nyní rýpla čumákem do hromádky a odešla. Hm.
Vytáhla jsem z lednice plátek šunky a lákala. Nic. Jen nenápadně začala směřovat pod svoji oblíbenou postel. Za chvíli nekoukal ani ocásek. Bylo to jasné. Chiki, ty zlodějko! Jenže - byl konec dovolené - tak ať si aspoň užije ten pes.
Žádné komentáře:
Okomentovat