Odpadky přítel psa?

Měla k tomu vždycky trochu sklony. Poslední dobou však už je to zřejmě hra. Ráno odjíždíme do práce, všechny koše (jsme třídící) dáme nahoru, aby se naše Kiki nedostala do pokušení. Ale s železnou pravidelností přijíždíme a alespoň jeden koš uloví. Nedej bůh, abychom zapomněli některý z košů dole.
V pátek jsme se zastavili v Makru pro ryby. Makro sice nesnáším, nikdy jsem nepochopila proč tam mohou nakupovat pouze podnikatelé a děti nemají přístup, když je to v podstatě normální supermarket, jenom většina věcí se dá koupit ve velkém balení. Ale co se týče ryb, tak to je jediný obchod, kde je možnost koupit ryby čerstvé a vybrat si i mořské plody a podobné věci.
Ano, jistě, existují obchody jako Čerstvé ryby a pod. Ale ceny jsou takové, že se mi vyplatí jít si tu rybu dát do hospody. Tak tedy Makro. Koupili jsme 6 kg vážícího lososa a 2 lososové pstruhy, něco slávek a pak ještě nějaké drobnosti. Přijeli domů, rybky uložili do lednice, že je zítra zčásti zkonzumujeme, zčásti vyudíme a zčásti zamrazíme. Předpokladem pro výše zmíněné činnosti je však ryby očistit, lososa nafiletovat a odšupinovat. V sobotu jsme všechny činnosti zvládli. Kikina žádostivě koukala a my pečlivě dbali na to, aby všechny kosti byly vyhozeny rovnou do popelnice - tam se přeci jen jezevčík nedostane. Jeden jediný kousek, který jsem vícemémě omylem hodila do normálního koše byl lososí ocas.
V neděli ráno jsem vstávala o něco dřív, protože si Brůča vyprosil k snídani lívance s javorovým sirupem a jogurtem a ty se musejí zadělat a nechat vykynout. Jen tak si to nesu dolů v županu najednou mi ujede po něčem slizkém na schodech noha a jen tak tak, že to neskončilo pádem. Kouknu, co to tam je a býti nemá - lososí ocas. Už pěkně ožvýkaný, ale identifikace jasná.
S odporem jsem uchopila "tu věc" a pořádkumilovně ji odnesla do koše. Kiki byla zalezlá pod postelí v hostovském pokoji a dělala, že není,  protože jí bylo jasné, že jí nepochválím. Zadělala jsem lívance, strčila je do vlažné trouby a šla si ještě do postele na půl hoďky číst. Brůča chrápal pěkně rytmicky jako hudební kulisa a k detektivce to šlo úžasně.
Zhruba po půl hodině jsem - teď už načisto - vstala, sešla dolů, tam všechno v pořádku, lívance připraveny k lití. Tak jsem začala péct lívance, ale javorový sirup jsem měla v lednici v dílně. Vyjdu na zápraží a tam na dlaždicích taková šedá věc  - lososí ocas. Tentokrát jsem už věc vzala vážně a vyhodila jej do popelnice.
K večeři jsme se těšili na kousek uzeného lososa s cibulkou, citronem, vejcem na tvrdo, listem salátu a bagetkou. Brůča osobně připravoval na talířky, když to měl skoro hotovo, musel odskočit. 3 talířky s uzeným lososem volně na stole - příliš velké pokušení. Já byla v kuchyni a vařila na druhý den halušky, u toho  se musí stát. Brůča jde dodělat večeři a jen zavyje. "Ty už ses najedla? Tos to nemohla vydržet?" ptá se káravě. Vylítnu z kuchyně a bráním se, že jsem se toho ani nedotkla. Kiki nás sledovala ze svého gauče a zřejmě dospěla k závěru, že nejvyšší čas zmizet a zcela nenápadně a tiše se odplížila do svého obvyklého úkrytu.
Dobře udělala, protože by se nevyhla jedné do kožichu. Brůča tedy vzal čistý talířek a nandal ještě jednu porci a večeři dokončil.
Na základě výše uvedeného lze dojít k logickému závěru, že náš pes miluje lososy v jakékoli formě. Ale stejně stále řeším záhadu. Losos má jeden ocas. Jak je možné, že se objevil na zápraží a všechny odpadkové koše zůstaly zavřené? Zůstal mi z toho trochu podmíněný reflex - kouknu na schody a vidím lososí ocas.

"Úžasná" dovolená

Tak máme po dovolené. Původně jsme měli naplánovanou úžasnou trasu do Apulie s jednou mezizastávkou v Neapoli, po týdnu jsme chtěli pokračovat na Sicílii, tam setrvat 5 dní a poté vyrazit zpět s dvěma zastávkami - v Pompejích a u Lago di Garde. Ubytování objednané a částečně zaplacené, vše připravené. Start měl být v pátek ráno 31.8. Ale Brůča si umanul, že jeho žlučník chce setrvat v Čechách a tak taky setrval. Proti přírodě nic neuděláš, řekla jsem si v duchu, děti odmítly jet samy a tak jsme jim jako náplast na bolístku alespoň poskytli odškodné v podobě letenek do Bulharska. V pondělí už byl Brůča opět v kondici a před námi téměř dva týdny dovolené - tak jak s nimi naložit? "Je září, na Šumavě by mohly růst houby" mudruje Brůča a tak sedáme k počítači a hledáme ubytování na Šumavě. Nakonec jsme našli na Kvildě penzion "U Černých", kde se ještě stydělo poslední volné apartmá pro 4-5 osob. No nevadí, budeme mít alespoň víc místa. Na poslední chvíli se přidali švagr s Káčou a Martinem a tak jsme vyrazili na houby. První den, ve středu, jsme jeli my jako předzvědná hlídka, zbytek týmu měl dorazit ve čtvrtek večer. Dorazili jsme asi po druhé hodině, ubytovali se a rozhlíželi se, kam tak bychom vyrazili. Podle mapy a turistických informací je 3,5 km od Kvildy místo nazvané Jezerní slatě, které stojí za vidění. I vyrazili jsme. Procházka to byla krásná, slatě taky a tak po pobytu na čerstvém šumavském povětří jsme hledali nějaký občerstovací zázrak. Vizuelně se jevil velmi nadějně hotel U krále Šumavy a musím říct, že volba byla dobrá, napojili nás i nakrmili docela dobře. Poté jsme vyrazili k postelím s úvahou, co že podnikneme zítra. Nakonec jsme dali Bobovi vybrat výlet. Zvolil na pátek prameny Vltavy a tak bylo rozhodnuto,že zítřejším cílem bude Antýgl a Tříjezerní slatě.

Druhý den ráno jsme posnídali v místní pekárně a vyrazili s tabulkou čokolády, svačinou a lahví vody na cestu. Zpočátku to bylo lehké, i když počasí bylo listopadové, cesta vedla kolem plavebních kanálů pro svoz dřeva a po rovině. Asi v jedné třetině cesty  nastal úsek, kdy z cca 950 mnm se na úseku 2 km muselo vystoupat do téměř 1200 mnm. To už se lámal 9 km cesty a nohy pociťovaly své. Shlédli jsme Tříjezerní slatě a vydali se pomalu okruhem dolů. Po cca 15 km cesty horami a dolinami jsme dospěli zpět do Antýglu, kde jsme měli jasný cíl - oběd, i když opožděný. Brůča byl nadšen - měli borůvkové knedle, které zbožňuje. Naštěstí se vyčasilo, takže na fotkách je i slunce.

 Dojeli jsme zpět do penzionu, na chvíli natáhli údy, já jsem si ošetřila vznikající puchýř na noze a Brůča začal hekat. Tentokrát nikoli ze žlučníkem, tomu toto rajzování prospívalo, ale pro změnu s kolenem. Asi před dvěma měsíci na něj v bazénu upadl a pořádně si ho rozrazil. To se zahojilo, ale asi se tam něco přeci jen stalo, protože nevydrželo tento výšlap. Bolelo a bolelo. Vyrazili jsme sice opět večer do hotelu na večeři a něco piva, a taky počkat na příjezd Boba s rodinou. Seděli jsme v restauraci, mobil v pohotovosti a navigovali Boba, ale Brůča hekal. Když přijel Bobeš, měli všichni samosebou hlad a tak že se navečeříme. Brůča to vzdal a šel si domů lehnout, že ho to bolí hodně. Tak jsem mu poradila, ať si to namaže Ibalginem a dává na to studené. Když jsme přišli, Brůča hekal dál, a tak jsem celou noc obnovovala studené náčinky, hladila po hlavičce a tak.

Ráno jsem mu radila, aby s námi nechodil, ale to by nebyl Brůča. A tak jsme vyrazili na autobus. Na zastávce byl dav sportumilovných důchodců, kteří bujaře organizovali zasedací a posléze stojací pořádek v autobuse, což bylo dost hrozné, ale vzhledem k tomu, že cesta trvala pouhých 12 minut, snesitelné.

A pak pochod k pramenům Vltavy se startem v Bučině a ukázkou bývalých hranic.
Martin se poněkud jako správný teenager otravoval touto poutí s rodiči, strýcem a tetou a občas to dával i najevo. Brůča trpěl a posléze jsem díky puchýři na patě trpěla i já. Byl to moc hezký výlet, trochu deprimujícím pocitem byl výhled na strašidelné rozlohy umírajícího nebo mrtvého lesa, jehož rozměry se docela rychle zvětšovaly, jak bylo vidět z čerstvě opadaných smrků.
Překročili jsme prameny Vltavy a vydali se opět okruhem zpět do Kvildy. Na jedné zastávce u takové romantické tůňky si Martin umanul, že si vezme do Pet láhve trochu vody z Vltavy a tak se jí jal nabírat. Samozřejmě, že mu ujely nohy a spadl do tůňky. Nikdy bych nevěřila, že je možné se tak zmáchat ve zhruba 50 litrech vody, ale je. Tak jsme pokračovali, Martin schnul, sluníčko svítilo a noha bolela čím dál víc. Vlastně nohy obě - Brůčovo koleno a moje pata. Ani kachna k obědu to nespravila.
Když jsme dorazili zpět do penzionu, Brůča padl za vlast a ostatní taky, ale asi za hodinu vstal osvěžen a že by rád ukázal ještě jezerní slať, kde jsme byli první den. Tak jsme sedli do auta a vyrazili, nikoli ovšem pěšmo. Brůča už neušel ani ten kousek k rašeliništi a ani nemohl řídit zpět. Usedla jsem za volant a kázala, že ať už je proboha v klidu. Uložili jsme ho s prášky, ledovým obkladem do postele a odpluli na večeři. Brůča s oteklým kolenem začal spřádat plány na zítra, že tedy budou ty houby, které Martinovi sliboval. Viděla jsem to skepticky, což jsem taky hlasitě vyjadřovala, ale ráno koleno celkem splasklo, tak jsme sbalili, zaplatili ubytování a vyrazili směr domů s tím, že se zastavíme v lese. Houby nerostly, což jsme zjistili celkem brzy, ale Brůča se vydal hlouběji do lesy - co kdyby náhodou. Málem nedošel zpět. Se zaťatými zuby mě přesadil opět za volant a jeli jsme domů.
V sobotu jsme opět tedy ledovali a mazali a hekali. Můj půchýř zapadl poněkud mimo pozornost, ale určitě by vyhrál nějakou cenu. Na achilovce se totiž vytvořila asi tak 3 mm hluboká prasklina a začala se podebírat, noha otekla a bolela. Jenže Brůča potřeboval ošetřovat a tak moje pata poněkud zapadla. Ošetřila jsem si to nejlépe, jak to šlo a chodila všude v pantoflích - zaplať bůh, bylo stále ještě léto. Během následujícího týdne si Brůča opečovával koleno, takže převážně seděl a udával pokyny - přines mi, podej mi...... V sobotu už vypadal, že to bude dobré, týden rekonvalescence očividně pomohl a já si oddechla, že v pondělí v klidu pojedem do práce. Dokonce v sobotu dopoledne jel se mnou nakoupit do Janovic a tam v zelenině uslyšel osudovou větu: Nebyli jste na houbách? Já jen náhodou zastavil u lesa a během 5 minut jsem měl koš praváků!
V neděli vzal koš a vydal se houby. Já odmítla, do lesa v pantoflích to jde blbě. Zdálo se mi to celé neskutečné, on skoro 14 dní heká, poslední den dovolené vstane jako by nic a jde na houby? A taky šel. Brouzdal v lese 3 hodiny a přinesl vrchem naložený koš. Kupodivu vydrželo koleno docela dobře, nebo to aspoň Brůča tvrdil.
A tak, družným čištěním hub a jejich neustálým obdivováním skončila naše letošní dovolená.
Na závěr ale ještě jedna douška -  hotely v Itálii si nezapomněly strhnout z kreditky zbytek částky za ubytování. Takže sečteno podtrženo - byli jsme podle peněz ubytováni ve třech hotelech v Itálii, pak na Kvildě a zároveň jsme letěli do Bulharska, kdo by věřil, co se všechno dá stihnout za blbých 14 dní?