Kufr

Ondráš si skotačí po Vietnamu a mě došel kufr. Tedy ono by bylo všechno v pořádku, kdyby šlo nějak komunikovat. Ale to nejde. Takže nějak tak před měsícem, když se hoši chystali opustit zemi Hobitů, tak mi Ondra napsal, že mi posílá kufr se svými svršky a částečně i Pepovými, protože jedou do teplých krajin, kde zimní věci už potřebovat nebudou. O.K.
V přiměřené době, asi tak za deset dní jsem měla ve schránce dopis z České pošty, který obsahoval formulář plné moci České poště k proclení zavazadla a poučení, kdybych ho náhodou chtěla proclívat sama.
Dále informaci, že kufr je na celnici v Ruzyni. Trochu mě polil pot, když jsem si přečetla poučení a dozvěděla se, že když se jedná o osobní věci z ciziny, tak je třeba doložit pobyt kopií pasu po dobu aspoň 6 měsíců.
Tak to jsem neměla. Ale usoudila jsem, že nějaká reakce je lepší než žádná a vyplnila jsem plnou moc s tichou nadějí, že naše pošta si s problémem nějak poradí.
Včera na mobilu - neznámé číslo. "Tady česká pošta, u telefonu...., celní deklarant. Prosím Vás ono je to trochu problém, možná, že by stačilo nahradit doklad Vaším čestným prohlášením." I vyměnili jsme si e-maily a já napsala čestné prohlášení, že pokud vím, jedná se o obnošené svršky mého v cizině dlícího syna a vzhledem k destinaci - Vietnam, Kambodža a Malajsie nemám možnost získat kopii cestovního dokladu.
Tak teď jsem zvědavá, jak to bude dál. Hlavně vzhledem k tomu, že v jednom z e-mailů, kde se Ondráš pídil po osudu kufru, mi jen tak letmo sdělil, že v kufru je i notebook, aby se prý nepoškodil či nezničil na cestách. Jo, děti. Takže to je sága "kufr", díl první. Stejně mám dojem, že na konci to dopadne možná tak, že kufr se vrátí k Hobitům, ti jej jako nedoručitelný otevřou, obsah vydraží a výtěžek bude připsán na účet hobití pošty.
Dopisuji díl druhý - aneb Jak to dopadlo. Minulý týden jsme měli dovolenou. Brůča měl nějaké služební povinnosti - tedy přesněji pařenici v motelu na zahájení činnosti nové firmy a tak potřeboval nejpozději do 11 odjet. A přesně v tom nejnapínavějším okamžiku - kontrola, zda má doklady, pantofle, pyžamo, kartáček na zuby atd.... slyším přes branku: "pošta!" Na toto heslo vyrazil jezevčík jak vystřelený a vydával zvuky v tomto případě obvyklé, čili hrozné. Zavřela jsem nemilosrdně jezevčíka do pokoje, vyšla ven a tam pošťačka s obrovitým kufrem. Služby celního deklaranta stály 96,- Kč a to bylo všechno. Mezitím na mě letmo Brůča zavolal ahoj, tak já jedu a odjel. Kufr jsem pomocí dcery dovlekla dovnitř a mé oko popatřilo na stůl v jídelně. Pěkně uprostřed trůnil Brůčův mobil a na lavičce v předsíni jeho taška, ve které bylo pyžamo, pantofle, kartáček na zuby.... atd. Neměla jsem kam zavolat, leda snad na stůl v jídelně, avšak to by bylo kontraproduktivní. Naštěstí Brůča potřeboval tankovat a při té příležitosti zjistil, že mu téměř všechno vybavení chybí. Tak se vrátil a pod pečlivým dozorem se opět vypravil. Prostě všechno dobře dopadlo.

Pytel fazolí potkal kozu

Tak jsem přemýšlela, co mám uvařit a najednou mě napadlo, že by bylo dobře trochu ujíst z pytle fazolí, které nám nechal jako pochybné dědictví náš syn, než odejel do světa. Druhý faktor při výběru byl fakt, že je naléhavě třeba zeštíhlit obsah mrazáku, neboť co nevidět nastane potřeba tam uložit jablečný mošt.
No a tak jsem vytvořila kozí kreaci s fazolovým pyré.

Fazole jsem namočila a uvařila, před dovařením přidala svazeček máty. Pak to všechno propasírovala, osolila, opepřila, přidala citronovou šťávu z 1/2 citronu a plátek másla a vyšlehala s trochou vody, ve které se fazole vařily. Tolik o fazolích. Kozu jsem nakrájela na kostky, zprudka opražila na oleji na hluboké pánvi, osolila, přidala pár větviček rozmarýnu, pár větviček tymiánu, otočila pepřovým mlýnkem, zalila červeným vínem a nechala pomalounku přidušovat. Když byla koza měkká, zredukovala jsem šťávu na minimum, masíčko posadila na kopeček pyré a Brůča papal a chválil.

Domnívám se, že fazolové pyré by byla i skvělá věc s domácími klobáskami či domácím uzeným. Ale k té koze to bylo opravdu šmakovní.

Periodické záchvaty bručiliozy

Tento víkend zaslechl Brůča zvěsti, že začínají "růst". Co? Inu houby. A tak v sobotu večer obratem ruky změnil plány na nedělní ráno a že musíme na houby. To množné číslo je správně. Ani ho nenapadne pídít se po tom, že jsem třeba chtěla dělat něco jiného. Nesměle jsem opáčila, že tedy asi nebudeme obědvat. Brůča obratem řešil: tak si přivstaneme, abychom byli zase včas zpátky a já Ti to nakrájím. A bylo. Jak to slyšela Kačena, tak že oni půjdou taky, ovšem, že na "svá" místa, nikoli na Brůčovo hřiboviště, protože tam prostě houbařit nelze - všechny hřiby jsou Brůči.
A tak ráno raníčko jsme vstali, nasnídali se a ...... nic. Branka zamčená a šmitec. Nepustila nás ven potvora.
Patrik se už taky hemžil venku a tak nás pustil bránou.
Houby zcela podle předpokladů nerostly. Našli jsme pár mohykánů téměř uschlých nastojato, větší lžíci lišek, jednu holubinku zelenou a tři hřiby v různém stadiu ohlodání slimáky. Jo a asi tři růžovky. No ale na večeři dobrý. Vrátili jsme se, Patrik mezitím přepiloval zámek a zvěstoval, že je třeba koupit jak zámek, tak vložku a když už tam budeme, tak že by bylo dobré i kliku se štítkem (po deseti letech provizoria). Brůča má občas období, kdy začne urputně šetřit úplně na všem, většinou s odůvodněním, že to utrácení už stačilo. Někdy to dotáhne do dokonalosti, když začne chodit v botách s prasklou podrážkou či mě nutí, abych mu zazáplatovala jediné kalhoty, které nosí a strašně se rozčiluje, že nemá co do práce, protože si ušpinil jedinou košili. Tisíckrát jsem se snažila mu vysvětlit, že je lepší i úspornější mít šatník trochu košatější, že se to méně onosí a déle vydrží - Brůča není žádný manekýn a v podstatě se celý život drží modelu džíny + polokošile, tričko či košile, maximálně + 1 - 2 kraťasy či tříčtvrťáky na léto a tak se ho nějaké módní trendy moc netýkají. Pak dojde k poznání nutnosti a jde se do obchodu. Až donedávna byla volba jednoduchá. Došlo oblečení, šlo se do nadměrek do Přemyslovské a tam se Brůča oblékl. Ale nyní, když zhubnul zpět do konfekční velikosti (kterou ovšem přeci jen nemají všude), tak se situace zhoršila.  Možnost výběru je někdy věc ošidná. Už měsíc kupujeme boty, kalhoty a nějakou mikinu, taky by bylo načase se podívat po zimní bundě či kratším kabátě, ovšem zatím je konto zcela čisté, nekoupili jsme ani kapesník. Horší je, že se tyto záchvaty věkem zhoršují. Takže už se stalo, že mi Brůča utekl z obchodu, když jsem chtěla ke kalhotám zakoupit tričko, že jsme šli pro kalhoty, košili a bundu a odešli jen s kalhotami. To už jsem si zvykla. Teď to začíná dotahovat do konce. V OBI, když jsme kupovali zámky a kliku, tak odmítl koupit kliku, která se mi líbila, ale byla o 200,- Kč dražší s pohledem, jako bych chtěla zruinovat celou rodinu. Pak kupoval zarážku na dveře, měli ji ve dvou velikostech s rozdílem 10 Kč. Jakou si myslíte, že máme? Aspoň se mi podařilo koupit rohožku i když i ta prošla jen tak tak.
Když jsme koupili, co jsme měli, tak jsme šli ještě do kytek, protože bylo potřeba koupit květináč na rozmarýn a pak jsem chtěla dvě chrizantémy jako náhradu za ty, co mi loni vymrzly. Do dneška se celá rodina baví historkou, jak Brůča kupoval výhodně květináče asi před dvěma roky. Měly nádherné venkovní mrazuvzdorné květináče ve třech či čtyřech barvách a jakoby řeckými vzory. A k nim misky. Brůča se nadchnul pro zlevněné květináče (cena fakt dobrá - ohromný glazovaný květník za 275 Kč), naložil tři kusy do vozíku a já jsem jen řekla - no a co misky. Brůča ochotně zajel k miskám, vyzkoušeli jsme velikost a barvu, naložili a jeli k podkladně. Teprve u poklady Brůča zjistil, že misky jsou dražší, než květníky. Nafouknul se jak balón, řekl nikdy a od pokladny dojel misky vyměnit za obyčejné terakotové, které ovšem už tak s krásnými květníky neladí. Všechny návštěvy si okamžitě všimly nových květníků vystavených na kamenné zdi u krbu a všechny s různou obměnou komentovaly i nesoulad s miskami. Tak jsem vyslechla "Misky už nebyly?", "Je škoda, že k tomu nejsou stejné misky." apod.
Nyní je tu toto období znovu. Většinou nakupuje přes poledne Brůča, ančto má auto. Dneska dopoledne volám, že v podstatě nemusí kupovat skoro nic, možná kousek pečiva a psí konzervy. Přesvědčil mě, že tam je ještě balený krájený chleba, takže nemusí koupit vůbec nic. Jemně jsem připoměla psa. Brůčova reakce byla typická: To tam ten pes už nemá ani půlku konzervy?

Vůně jablek

Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.