V mrazáku už není ani hubka, mám ještě asi hrst sušených a asi 4 třetinky nakládaných. No ano, o houbách je řeč. Brůča už je celý netrpělivý a tak rozhodl, že v neděli dopoledne vyrazíme ať se děje co se děje. Bylo napršeno a docela zima. Nakonec jsme vyrazili do lesů u Pivniska. Je červenec a byla neděle, okrojky signalizovaly, že sem tam sice houby rostou, ale jednak, že nic moc a jednak, že před námi šli jiní. Ten les byl nádherný, takový ten přátelský, se střídajícími se vysokými a nižšími porosty, mítinkami a remízkami listnatých stromů, ale přeci jen měl jednu vadu - spoustu hlubokých odvodňovacích struh či spíše potoků. A tak to byla taková kondiční překážková dráha. Po třech hodinách jsme nasbírali 1/2 koše hub. Trofejního hřiba našel (jak jinak) Brůča zcela náhodou, když jsem ho zavolala na nádherného masáka v trávě u břízek a ejhle, pod tou jednou břízkou byl pan hřib. Druhého hřiba jsem našla já, když jsme chtěli přejít silnici a těsně za příkopem se krčil u keře - Brůča ho přešel, ale já ne. To nás natěšilo, protože jsme našli také docela dost malinkých praváčků - známka, že by mohly růst.
A tak včera odpoledne jsme vyrazili znovu, tentokráte na "naše" místo. Výsledek? Beznaděj. A jak už se chceme otáčet k domovu, Brůča natěšeně volá, abych se šla podívat. V trávě tam pyšně stály dva páni hřiby - no nádhera. Škoda, že jsem půjčila foťák Kačeně do Itálie. Přišlo mi to líto, a tak jsem pípla: "Prosím, já bych taky jednoho!" Kouknu pod nohy a tam pod větvičkami hlava hřiba. Byl nádherný a větší než ty Brůčovy. Inu asi se vyplatí se ozvat, třeba Vás někdo uslyší, i když je to houba.
Žádné komentáře:
Okomentovat