Schody

Z podkroví do přízemí vedou schody. Dělal nám je před pár lety truhlář a dal si docela záležet. Vypadají docela dobře, jsou nalakované ..... nalakované. Už asi před dvěma lety jsem na nich uklouzla a sjela hezky až dolů. Po zadku. V životě jsem neviděla (v zrcadle) větší modřinu a taky tmavší, než která se mi udělala tehdy. Mizela velmi neochotně téměř 2 měsíce. A dneska ráno jsem sjela 3 poslední schody a narazila si pořádně záda zhruba v úrovni ledvin. Bolí to jako..... no bolí to moc. A taky pravý loket. Zajímavá věc, neudělala se mi modřina. Je to jen trochu nateklé. Zajímavé na tom je, že padám ze schodů nikoli když spěchám, nikoli pod vlivem..., ale když mě napadne nějaká špatná myšlenka. Poprvé mě schody potrestaly když mě napadlo, že je dobře, že jede děda už domů. Dneska jsem šla dolů a napadlo mě, že je dobře, že se snižování stavů v práci vyřešilo odchodem dvou kolegyň (přesluhujících) do důchodu. Nevím, co je na tom špatného, ale asi nevím všechno.
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!

Zelné závitky s kreativním přístupem

Je konec listopadu a to je doba, kdy by měl být mrazák de facto vyjeden, aby po Vánocích, resp. od února, kdy plánujeme zabijačku bylo možné další ukládání potravin. Avšak není tomu tak. No a to je ten důvod, proč si začínáme vymýšlet mrazákové kombinace. Zjistili jsme, že v útrobách mrazáku stále dlí dostatek balíčků s masem kozím a srnčím, hovězí osso buco a další poklady, kromě masa krůtího z poměrně nedávné koupě dvou krůt á 12 kg. Logika velí, to nejstarší vpřed. A to je kozí. Problém je, že naše dítka skopové néééé. Protože jsme přes týden s Brůčou sami, tak jsem v neděli vyndala kůzlečí mleté, hlávku zelí a dumala, co že vytvořit. Našla se i loupaná rajčata a zakysaná smetana, takže volba byla zřejmá.
Ingredience:
6 spařených listů bílého zelí (seříznout naplocho košťál)
500 g mletého kůzlečího (jehněčího) masa
1 cibule
1 PL kus-kusu
1/2 lžičky zázvoru
sůl, pepř dle chuti
na omáčku:
4-5 oloupaných rajčat
1 zakysaná smetana
50 g másla
3 bobkové listy
 3 - 4 x otočit mlýnkem s pepřem
1 lžička hnědého cukru
pár větviček tymiánu
1 chilli paprička

Postup:
Připravíme si kastrol s poklicí (ideální je keramický, není-li, tak alespoň masivní z jiného materiálu), na dno dáme koření (na omáčku), papričku a máslo, na to poklademe zelné závitky plněné kůzlečím okořeněným masem, do kterého jsme nadroboučko nakrájeli cibulku a dali kus-kus, přidáme nakrájená loupaná rajčata, zakysanou smetanu, osolíme, ocukrujeme, opepříme, přikryjeme poklicí a dáme na hodinu do trouby (studené) na 200°C. Nemícháme, neňucháme. Poté vypneme troubu a necháme dojít tak asi další hodinku.
Podáváme s rýží, špeclemi či jinou vhodnou přílohou (omáčka nemá charakter "knedlíkové" omáčky, jde spíše o zahuštěnou šťávu.
Každopádně tuto verzi zelných závitků mohu jen doporučit.

Staré dobré časy

Tak mi asi před měsícem přinesla Lenka obálku. Byla adresovaná mně, ale dost divně. Bylo na ní mé rodné jméno, druhé jméno, když jsem se prvně provdala a dost. Když jsem obálku otevřela, už bylo jasno. Hledal mě bývalý spolužák z gymplu, a že už jsme na spolužácích všichni, jen jsem chyběla já a ještě dvě holky.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít,  dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam.  Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.

Návrat ztraceného syna

Tak a je tady. Téměř po roce se najednou zjevil v mé kanceláři - opálený a takový jakoby dospělejší.
Nevím, jestli stojím jako matka za .... nebo je to normální, ale v takových chvílích by zřejmě měla matka zaslzet, srdéčko by se mělo zatetelit a tak. Jenže já se v takových chvílích vždycky podivím, že tenhle velmi pohledný mladý muž je můj syn. Ale pořádné obětí i s pusou samosebou na přivítanou nechybělo. A pak jsme se dali do řeči jako bychom včera přestali. Vyprávění nebralo konce, resp. bralo, ale až ve večerních hodinách, kdy už Ondrášovi po opravdu hodně dlouhé cestě docházely síly. A že prý s námi pojede zítra do Prahy zařízovat nezbytné. Ale ráno to neustál, a že si den odpočine. A tady byl ten rozdíl. Kdybychom přijeli z práce takto před rokem, tak bych v kuchyni našla špinavé nádobí, na zahradu by nebylo sáhnuto a vůbec .... Teď jsme přijeli, bylo vzorně uklizeno, listí na zahradě shrabáno na úhlednou kupku. Že bych na cesty takto vypravila i naší Týnuši? Pokud by to takhle fungovalo, tak by to stálo za úvahu.
Druhý den se vypravil za svojí neteřinkou, kterou ještě neviděl. Nemaje vůbec žádné zkušenosti s miminky (protože na Týnku se už jako miminko nepamatuje, když se narodila, bylo mu 5), tak se divil, že má takové buclaté tvářičky, a jestli jí Lenka moc nekrmí a tak. Náš Ondráš totiž je téměř posedlý štíhlou linií. V této souvislosti vypráví Týnka vždycky historku, která se skutečně stala, ale ona to brala jako vážnou diskriminaci z mojí strany. Prý vždycky, když se všichni sejdeme a dojde na oběd, tak nandavám na talíře a postupně si všichni chodí, abych nemusela pořád běhat do jídelny a zpět. A tak po Brůčovi a Patrikovi, kteří jsou mimo diskuzi, jsem nandávala Lence a ukecávala jí ještě na kousek přidání, pak přišel Ondra, to samé, pak Martin, zrovna tak. Nakonec přišla pro talíř Týnka, dala jsem jí méně se slovy "Ty jsi akorát, tak Ti nedávám tolik".
Od té doby nesnáší slovo "akorát". Ale fakt je, že ona je opravdu "akorát", ani tlustá ani hubená a moc hezká holka.
No a pak se rozjel za dívkou, kterou potkal  u Hobitů. Tedy jako matka do toho opravdu nemám co kecat, ale jsem zvědavá, jak to nakonec zakutlí. Od jeho původní dívky měl klíče od bytu, ančto nastoupila do firmy, která má výrobní závod v Číně a tak tam pracuje. Do Čech jezdí tak jednou za měsíc někdy na týden, na dva, někdy na dva měsíce, Ondra tedy hodlá bydlet v jejím bytě, než si opět uspořádá svůj život. No a teď do toho vstoupila ještě jedna dívka, která, jak se zdá, má taky nárok.

Když se státní svátek přitulí k víkendu

tak je to ohromně milé. Měli jsme v plánu spoustu práce a tak jsme se hned v pátek vrhli na moštování, tentokrát ze zimních jablek. Mošt byl úžasný, jen jsem se divila, proč mě večer bolí celý člověk. Inu, ono to není až tak jednoduché. Jen těch dřepů a shýbání a přinášení a odnášení! Ale výsledek byl skvost, až na to, že jsme to tentokrát dělali s Brůčou sami. Patrik se na plný plyn pustil do mého bylinkového záhonku a opravdu jej do neděle dodělal. A jak si ho tak zálibně prohlížím, ejhle on je ve tvaru J. Sice to nebyl úmysl, ale je to milé mít záhonek ve tvaru iniciály svého křestního jména, ne? A pak ještě přichystal takový uvítací fórek. Ondra než odejel na cesty, udělal před sklípkem takovou zahradnickou kreaci, potom to Bobeš nazval "psí hrob", ale to by všechno bylo v pořádku, kdyby minulou zimu nevymrzla kostřava medvědí a ještě jedna tráva a celé to neprorostlo naprosto nevypletelně pýrem. Takže se psí hrob musel zlikvidovat a osít normální trávou. Ondráš dostává osipky, když hrozí výzdoba nějakými umělými kytkami nebo použití různých kýčovitých prvků. A tak si Patrik dojednal u známých, že mu půjčí dvoumetrovou umělou palmu, kterou hodlá umístit na ten zrušený psí hrob či jiné vhodné místo jako fór na přivítanou. No a tak jsme si tak kutili a bylo to moc fajn.
V sobotu jsme ještě vyzvedli v Kácově slivovici, cestou Brůča zjistil, že nemá doklady kousek před Kácovem, tak jsme si přesedli a dojela jsem já.
Brůča projevil přání v neděli vyrazit naposledy na houby - já to posoudila jako úplný nesmysl, ale procházka podzimním lesem je taková stylová, tak proč ne. Tentokrát jsme kousek za Janovicemi zjistili, že nemáme doklady ani jeden, o mobilech nemluvě. Taky na co, když jdem na houby, že? Jenomže najednou v protisměru se ze zatáčky vyřítilo auto, řidič ztratil kontrolu nad autem a vyletěl ze silnice do příkopu, kde ho zarazil strom. Zastavili jsme a letěli k autu, jestli řidič nepotřebuje pomoci. Vypotácel se z auta, zkrvavenou tvář a v šoku. Ale byl živ, komunikoval a nezdálo se, že by kolaboval. Chtěli jsme zavolat pomoc, ale bez mobilu to moc nejde. Tak jsme zastavili auto se starším řidičem, ten vystoupil, viděl zraněného, zezelenal a začal omdlévat. Pak jelo naštěstí kolem další auto, paní byla zdravotní sestra, zavolala 155 a za pár minut bylo vyřešeno. Když přijela záchranka, lékařka konstatovala, že to bude pravděpodobně jen zlomený nos, ale na vyšetření do nemocnice ho stejně odvezou. Přijeli hasiči, ti se zabývali především autem. Zda a kdy se přiloudali policisté, na to už jsme nečekali. Odjeli jsme na houby. Jenže na tom našem vidlákově se nic neutají. Hádejte, kde byla naše bystrá policie? Ano, seděla v naší vesnici v hospodě a cpala si teřich.
I když to všechno dobře dopadlo, tak zbyla jakási ošklivá pachuť, že to se může stát někdy i nám či našim blízkým, a tak jsme procházku v lese brali jako duševní náplast. A že byla. Odměna v podobě košíku krásných hříbků hnědáčků a pohlazení duše.
Odpoledne už bylo takové - no nedělní odpoledne, co dodat. Jen nám zřejmě nebylo už přáno pracovat, protože sotva vzal Brůča do ruky lopatu, že dodělá záhon, přišel Bobeš na kus řeči, neboť byl opět sám, Kačena sloužila ve špitále. Když odešel, chtěli jsme ještě nařezat pár prken, ale při třetím říznutí pila drnkla o hřebík a bylo po řetězu. A tak jsme šli domů, zatopili v krbu a užili si ten poslední poklidný večer.

U kadeřníka

Jako každá normální ženská musím občas ke kadeřníkovi. Brůča na to reaguje jak býk na červený hadr. On nebyl za celou dobu, co jsme spolu, u holiče, neboť mě tyranizuje, abych ho stříhala. A tak jsme v průběhu času vytvořili takový pro obě strany snesitelný algoritmus. Brůča si jde sednout jednou za čas na pivo s kolegy z práce a já ten čas využiju na kadeřníka. Obě strany spokojené, funguje to. Jenže tentokrát do soukolí byl vsypán písek a začalo to skřípat. Původně měl Brůča dohodnuto na minulou středu posezení u příležitosti svých padesátin. Ale nějak to nevyšlo a tak to bylo v úterý odvoláno. Ale já už byla objednaná k holiči. Vyslechla jsem něco řečí, závěrečný argument byl ten, že to se mu to tedy vždycky prodraží - myslel tím to pivo, já kontrovala , že je to spíš obráceně, že se mi prodraží ten holič, ale první kolo jsem vyhrála a Brůča souhlasil s tím, že na mě počká a dali jsme si spicha ve 18.45 před mojí prací. Ve středu dělám do 17,30 a holiče mám 2 minuty od práce. Podle zkušeností dobarvení a ostříhání trvá tak hoďku. Měla jsem tedy 15 min rezervu. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Padlo 17.30, vyrazila jsem z vrat jak splašená, bez dechu dorazila do kadeřnictví a padla na mycí židli. Ujala se mě dívenka jak obrázek. Zeptala se, zda nemám poznamenáno číslo barvy, to jsem náhodou měla, tak jsem jí kartičku dala. Dost dlouho něco kutila vzadu, pak se vynořila s typickou mističkou, štětcem a hřebenem a začala barvit. Pak jsem si sedla pod takovou tu horkovzdušnou příšeru - 20 min. Už tou dobou se mi zdálo, že to jde nějak hůř než minule. Pak mě dlouho a velmi pečlivě myla vlasy a pak mě začala fenovat. "Stříhat se nebude?" otázala jsem se a ona s obočím dovysoka vytaženým se podivila, že si myslela, že se bude jen barvit. Ale přestala fenovat a začala stříhat. Dlouho a velmi pečlivě. Když bylo dostříháno, bylo 18.50, zoufale jsem hrábla do kabelky, že Brůčovi zavolám a poprosím, aby ještě vydržel. Leč hmátla jsem do prázdna. Důkladným prohrabáním kabelky jsem zjistila, že pokud Brůča volá - a to určitě volá - tak zvoní telefon v mé prázdné kanceláři. Venku pršelo, vlasy jsem měla mokré, ale přesto jsem řekla holčině, že to stačí a že prostě musím letět. No - účet, samozřejmě. A dívčina opět pomalu a pečlivě začala vyplňovat účet. Měla jsem jen dvoutisícovku, další problém, ale pan vedoucí jej obratně vyřešil, zaplatila jsem, popadla účtenku a běžela. Brůča byl právě v plodné debatě s městským strážníkem, který trval na tom, že jestli hned neodjede, tak dostane pokutu.  Bez dechu jsem doběhla k autu a když strážník viděl co urousaného se hrne k Brůčovi, vzdal to a opustil pole. Brůča bručel, teprve, když jsem mu dopověděla, co že jsem zažila, včetně zapomenutí mobilu v kanceláři, začalo mu cukat koutkem a celou kauzu ukončil mravoučným prohlášením "Já ti říkal, abys k tomu holiči nechodila!" A to jsem mu raději vůbec neřekla, že ta roztomilá holčina mi s klidem Angličana naúčtovala i fenování, účes a lakování.

Narozeniny v reálu

No a je to za námi. Trochu jsem se rozmýšlela, co vlastně stojí za zapsání, ale nakonec byly to významné narozeniny a tak už jen proto.....
V pátek bylo Brůčovi blbě, ančto si na něj sedl nějaký virus. Kýchal, prskal a nadával. Týnka ho odeslala do pelíšku s tím, ať se vyleží, že to všechno zvládneme, navíc obrovský hrnec guláše již byl v podstatě hotov.
A tak jsme v pohodě začali připravovat oslavu, já udělala sýrovou roládu s lososem, Týnka skvělé tiramisu (byla to dávka jak pro koně z 1 kg Mascarpone) a pohoda. A zrovna jsem si říkala, že si půjdu brzy lehnout, abych byla ráno fit a schopná to všechno dodělat a připravit. Ráno bylo Brůčovi lépe, nicméně od 9 ráno bručel a bručel, že se to nestihne, že on nemůže být ani chvíli nemocen, že bez něj to nejde dopředu, že jsme k ničemu a kašlem na něj... a tak dál v tom duchu. Trochu jsem ho chápala, protože z nějakých důvodů přišel Emil, tj. Patrikům táta dodělávat komín a nějaké štukování v domečku a Patrik mu pomáhal, takže dopoledne byl Patrik mimo provoz. Brůča se začal uklidňovat až potom, co jsme spolu napíchali na rožeň maso a začalo se pod ním topit. Šla jsem dělat chlebíčky, česnekovou pomazánku jsme měli připravenou od včerejška, tu upatlala Lenka. Ve dvě hodiny bylo všechno v mašlích, jen přijít hosté. Počasí bylo úžasné, na slunci docela příjemně. První hosté trochu nabourali plán, vzali z přístřešku stoly a židle a hup s tím na trávník na slunce. Pak už se jen přidávaly stoly a židle a až do západu slunce se sedělo na sluníčku. Bylo to celkem logisticky náročné, protože občerstvení bylo připravené v přístřešku a bylo nutné s tím furt běhat dolů a nahoru. Ale dobrý. Po západu slunce začalo být zima. Týnka zavelela do domečku a hosté si posbíraly opět stoly a židle a bleskurychle se zatopilo v domečku a upravil se pro pobyt více lidí. Brůča opět trucoval s tím, že on to naplánoval v přístřešku. Bobeš tentokrát předstíral, že umírá, zdržel se alkoholu a vařila jsem mu mátový čaj, takže s ním nebyla žádná sranda. Kačena jen obracela oči v sloup, nabyla jsem dojmu, že by snad záchval hypochondrismu?  Ale měla jsem tolik práce, že jsem to neřešila. Kolem desáté večer již hosté prořídli a já jsem si říkala, že zbývající mají všechno, co potřebují, a odebrala se spát. Za chvíli se dohrabal i Brůča s tím, že dole zůstali jen tři poslední mohykáni. Bobeš starší, starosta a soused Tonda. Tonda je zkušený borec a má to blízko, takže se mu zřejmě podařilo odejít důstojně. Zato druzí dva tak dobře nedopadli. Dostali se spolu před branku (zaplaťpánbůh) a tam upadli. Zrovna v tu chvíli dojela Kačena pro tchána, neboť se jim zdálo, že dlouho nejde. Líčila to jako srdečné objetí na zemi, problém byl, že zůčastnění nemohli vstát. Moc prý ani nepomáhalo, že se Kačena snažila je dostat do horizontální polohy. Musel to být pohled pro bohy, škoda, že jsem spala. Nakonec je rozvezla do domovů a spali všichni. Na oslavách je nejhorší úklid a pak někdy taky hlídání našeho dědečka. Dědeček občas přebere a pak není nikdy jisté, co podnikne. Tentokrát jsem ho zastihla v sedě před krbem, podotýkám hořícím, s čelem opřeným o to sklo. Zahnala jsem ho spát a doufala, že tam, tedy ve svém pokoji, již zůstane.
Ráno nastal úklid, ale zvládly jsme to s Lenkou celkem v pohodě, v 10 už by nikdo nevěřil, že se včera konala burajá oslava.
Takže na nějaký čas je klid. Jenom na závěr podotýkám. Panická hrůza Brůči, aby bylo dost jídla se opět ukázala jako lichá. Snědly se chlebíčky, sýrová roláda a asi tak 3/4 tiramisu. Guláš zbyl asi tak na oběd pro nás všechny - fajn, masa se už nikdo ani nedotknul, tak je v mrazáku. Nejhorší na tom je, že při příští oslavě se to zopakuje, Brůča bude mít opět pocit, že budou všichni mít hlad a přežene to s jídlem a pak toho spousty zbyde. Ale to je běh věcí u nás. Už jsem to vzdala.
Takže happy birthday, Brůča.