Předvánoční

Letos je to před Vánoci trochu jiné. Loni jsme bojovali již touto dobou se sněhovými závějemi, letos to vypadá, že budeme potřebovat spíše deštník. Ale to nic nemění na vůli prožít krásné Vánoce mezi námi příbuznými a jak pevně doufám, v klidu a míru.
Protože se k blogu dostanu zřejmě až po Vánocích, přeji všem, kteří na něj zabloudí, hodně zdraví a energie do příštího roku, štěstí v lásce a výkonnost v práci a toleranci a trpělivost ke svým bližním.

Dobrodružství jedné kachny

Brůča je hospodář. Takže vždycky, když mají v Globusu akci na kachny, husy či podobná atraktivní jedlá zviřátka, neodolá a zakoupí minimálně jeden kus. Nedávno ta situace nastala opět, tak koupil kachny dvě. Jednu pro kolegu, jednu pro nás. Jenže měl moc práce a zapomněl ji v lednici, kde pokojně rozmrzla. Druhý den si na ní vzpomněl, když šel do lednice - ejhle kachna. Tak mi volal, cože se stalo a zda jí má dát opět k ledu, ale to není moc dobré, tak jsem kázala ať ji vezme domů, že si ji uděláme s hráškem. Když pro mě přijel jako obvykle do práce, tak se pochechtával a vyprávěl mi kachní odysseu. Když odjížděl z práce, tak ještě na poslední chvíli měl nějaký telefon a jak potom spěchal, tak celý nákup nechal v kuchyňce - nejen kachnu, ale i hrášek, pečivo a ještě nějaké hlouposti. Tak volal Patrikovi, aby nákup vzal o hodil ho k dědovi, kde se Brůča ještě cestou chtěl zastavit. "Hlavně nezapoměň tu kačenu!", ještě zdůraznil. Patrik splnil pokyny do puntíku - jenže přivezl kačenu z mrazáku, tu rozmrzlou nechal opět v lednici.
Takže ještě jednou a lépe. Ještě jednu okružní jízdu Prahou, výměna kačen a zpět na cestu domů. Když jsme přijeli domů, tak nám připadalo, že jen tak strčit milou kačenu do trouby a upéct, by se po takových peripetiích mohlo jevit skoro jako neúcta k tomu dobrodružnému ptáku. A tak jsme vymysleli, že uděláme terinku.
Nakonec do dopadlo takto:
Ingredience:
1 kachna (rozmrzlá)
1 kachní játra
3 plátky toastového chleba nebo veky
50 g domácí slaniny
3 kousky sušených naložených rajčat
1 cibule
5 kuliček jalovce
3 větvičky rozmarýnu
sůl, pepř
Postup:
Vezmeme si opravdu ostrý nůž. Kachnu jemně zbavíme kůže tak, aby pokud možno zůstala vcelku - nejlépe začneme podélným řezem z hřbetu - zujeme nohy a křídla, uvolníme od krku a vítězně dokončíme na prsou.
Na pánvi si osušíme kostičky chleba nebo veky, odložíme. Orestujeme slaninu s kořením a cibulkou, přidáme kachní játra a zrychla opečeme. osolíme, opepříme a přidáme nakrájená sušená rajčata. Zamícháme s chlebem, máme-li můžeme dát zelenou petrželku, a necháme připravené na budoucí použití. Kachní kůži dáme na prkénko lícem dolů, a poklademe ořezaným masem z kachny tak, aby se střídaly druhy masa po celé délce.  Doprostřed pak dáme nádivku a umně zavineme. Výsledkem by měla být šiška, kterou převážeme potravinovým provázkem. Zvrchu ještě osolíme a okmínujeme, podlijeme v pekáčku vodou a dáme péct. Pekla jsem asi při 180 - 200°C cca hodinu. Se šťávou nebylo třeba nic dalšího podnikat.
S hráškem dušeným na kousku másla skončila kachna své putování a já jí za to děkuji, neboť to bylo opravdu jídlo králů.

3. adventní neděle

Nejsme nijak nábožensky založení, takže o víkendu jsme se nezastavili a nepřemýšleli, zda jsme za rok spáchali víc škody než užitku. Byli jsme naopak docela pilní, někteří z nás dokonce hrozně pilní. Tak například nejmladší člen si vyrobil dva zoubky, což jak jistě každý uzná, je na 7 měsíců věku dobrý výkon. Brůča nevybočil z kolejí a ze samé bujnosti udil. V sobotu večer bylo douzeno, samosebou, že jsme neudili pouze pro nás, udilo se pro Bobeše s Káčou, Patrika s Lenkou a ještě Brůča zakoupil věnec buřtů - prý jako překvapení klukům z práce. I já jsem byla docela výkonná, upekla jsem nějaké košíčky, bez kterých není u nás vánoc, nejmladší jsem ušila část závěsů, které si mláďata vymyslela strašně složité, ale budiž. Zdá se však , že nejpilnější byl pes.
Když si totiž Bobeš v sobotu večer nazouval boty, odložil tác s čerstvým uzeným vedle sebe na lavičku. Celkem 4 kusy. Odnesl však pouze 3 kusy. Hádejte, kde byl kus čtvrtý, zvíci 1 kila? Pejsek se zašmrdolil a neodolal. Ráno jsem vstala jako první a již tradičně jsem se pustila do čištění krbu. Popel nesu do popelnice a na zemi vidím ohlodaný kus uzeného. No toto, říkám si a jdu zkontrolovat naše zásoby v dílně. Tam se zdá je všechno v pořádku. Došlo mi, že tentokrát se pytlačilo na cizím.
Psovi jsem neměla ani sílu vyhubovat, byla potrestaná dost. Počítám, že sežrala tak asi 1/2 kg, což je na 8 kg těžkého psa skoro nadpsí výkon. Měla pak chudinka, průjem, strašlivou žízeň a vůbec. Odpoledne, když jsme šli k Bobešům na kafe, tak Bobeš měl ten názor, že náš pes krade a je to lump. Já mu na to opáčila, že mu nemá činit pokušení, protože je to jen pes a že mu to strašlivě ublížilo.
Nakonec jsme se shodli, že je to jen uzené.
No a potom ještě pokračovaly další práce v domečku, chlapi tam něco lili na podlahu a říkali tomu samonivelační hmota a že to je nutné jako podklad pro dlažbu.
No a potom se nám rozložila postel - ale to nebyla moc novinka, Brůču nevydrží skoro žádná postel delší dobu, protože je jak lachtan a furt se mrská. A když se mrská 125 kg, tak na to holt nejsou postele stavěný.
No a to je tak všechno. Příští víkend mám narozeniny a vůbec nevím, co dostanu od dětí. Doufám, že to nebude předplatné do fitka. Ona mláďata mají neustále dojem, že je třeba nás udržovat mladé, čilé a pohyblivé, což je samozřejmě hodno pochvaly, avšak naše těla občas protestují. Někdy je podezírám, že to dělají hlavně kvůli tomu, abychom byli co nejdéle nejen soběstační, ale i užiteční.

Schody

Z podkroví do přízemí vedou schody. Dělal nám je před pár lety truhlář a dal si docela záležet. Vypadají docela dobře, jsou nalakované ..... nalakované. Už asi před dvěma lety jsem na nich uklouzla a sjela hezky až dolů. Po zadku. V životě jsem neviděla (v zrcadle) větší modřinu a taky tmavší, než která se mi udělala tehdy. Mizela velmi neochotně téměř 2 měsíce. A dneska ráno jsem sjela 3 poslední schody a narazila si pořádně záda zhruba v úrovni ledvin. Bolí to jako..... no bolí to moc. A taky pravý loket. Zajímavá věc, neudělala se mi modřina. Je to jen trochu nateklé. Zajímavé na tom je, že padám ze schodů nikoli když spěchám, nikoli pod vlivem..., ale když mě napadne nějaká špatná myšlenka. Poprvé mě schody potrestaly když mě napadlo, že je dobře, že jede děda už domů. Dneska jsem šla dolů a napadlo mě, že je dobře, že se snižování stavů v práci vyřešilo odchodem dvou kolegyň (přesluhujících) do důchodu. Nevím, co je na tom špatného, ale asi nevím všechno.
Nejsem pověrčivá, ale ty schody mě donutí ke zpytování svědomí. Trochu mě to děsí. Ta špatná zkušenost tehdy mě nyní nutí, abych šla dolů vždy trochu bokem, pevně se přidržujíc zábradlí. Ale když máte špatné myšlenky, nezachrání Vás ani klec. Jenom jsem cítila, jak ztrácím oporu a už jedu.
Když si přečtu noviny, mám chuť nabídnout tyto schody k použití všem politikům a novinářům. Zřejmě by málokdo přežil, což by nemuselo být celkově vzato světu na újmu. Ale já jsem opravdu tak moc nic neprovedla!

Zelné závitky s kreativním přístupem

Je konec listopadu a to je doba, kdy by měl být mrazák de facto vyjeden, aby po Vánocích, resp. od února, kdy plánujeme zabijačku bylo možné další ukládání potravin. Avšak není tomu tak. No a to je ten důvod, proč si začínáme vymýšlet mrazákové kombinace. Zjistili jsme, že v útrobách mrazáku stále dlí dostatek balíčků s masem kozím a srnčím, hovězí osso buco a další poklady, kromě masa krůtího z poměrně nedávné koupě dvou krůt á 12 kg. Logika velí, to nejstarší vpřed. A to je kozí. Problém je, že naše dítka skopové néééé. Protože jsme přes týden s Brůčou sami, tak jsem v neděli vyndala kůzlečí mleté, hlávku zelí a dumala, co že vytvořit. Našla se i loupaná rajčata a zakysaná smetana, takže volba byla zřejmá.
Ingredience:
6 spařených listů bílého zelí (seříznout naplocho košťál)
500 g mletého kůzlečího (jehněčího) masa
1 cibule
1 PL kus-kusu
1/2 lžičky zázvoru
sůl, pepř dle chuti
na omáčku:
4-5 oloupaných rajčat
1 zakysaná smetana
50 g másla
3 bobkové listy
 3 - 4 x otočit mlýnkem s pepřem
1 lžička hnědého cukru
pár větviček tymiánu
1 chilli paprička

Postup:
Připravíme si kastrol s poklicí (ideální je keramický, není-li, tak alespoň masivní z jiného materiálu), na dno dáme koření (na omáčku), papričku a máslo, na to poklademe zelné závitky plněné kůzlečím okořeněným masem, do kterého jsme nadroboučko nakrájeli cibulku a dali kus-kus, přidáme nakrájená loupaná rajčata, zakysanou smetanu, osolíme, ocukrujeme, opepříme, přikryjeme poklicí a dáme na hodinu do trouby (studené) na 200°C. Nemícháme, neňucháme. Poté vypneme troubu a necháme dojít tak asi další hodinku.
Podáváme s rýží, špeclemi či jinou vhodnou přílohou (omáčka nemá charakter "knedlíkové" omáčky, jde spíše o zahuštěnou šťávu.
Každopádně tuto verzi zelných závitků mohu jen doporučit.

Staré dobré časy

Tak mi asi před měsícem přinesla Lenka obálku. Byla adresovaná mně, ale dost divně. Bylo na ní mé rodné jméno, druhé jméno, když jsem se prvně provdala a dost. Když jsem obálku otevřela, už bylo jasno. Hledal mě bývalý spolužák z gymplu, a že už jsme na spolužácích všichni, jen jsem chyběla já a ještě dvě holky.
A že se mám ozvat. Tak jsem tak učinila. Najednou, téměř po 30 letech se mi vrátila celá ta doba. Nevím z dnešního úhlu pohledu, zda šťastná či ne. V roce 1974 nebylo, tedy aspoň pro mě, moc dobře. Spolužáci plánovali studium na vysoké a já, ač téměř s vyznamenáním jsem měla utrum, což mi "šetrně" sdělila třídní už v pololetí. Ne nic jsem nevyvedla. Problém byl spíš v mamince, která se prohřešila tím, že se kamarádila s příteli Alexandra Dubčeka. Tak jsem nastoupila do práce a vdala se. Ta hořkost z té doby ve mně zbyla tak trochu do dneška. I když jsem potom práva vystudovala a dneska dělám práci, která mě baví, i když jsem setřásla manželství, které jsem neměla nikdy uzavřít,  dnes žiji s mužem s kterým je mi moc dobře, mám bezvadné děti a celkem si nemůžu na níc moc stěžovat. Na rozdíl od těch druhých, kteří měli start "normální" jsem já musela všechno doslova vydřít a vynutit. Ale co, zase jsem se v životě nenudila.
Zase na druhou stranu, zkušenost nezaplatíš. No a když jsem byla v takové retronáladě, tak jsem si našla spojení na svoji nejlepší kamarádku z dětství a vlastně až do maturity. Dokonce mi svědčila na té první svatbě. Pak jsme se nějak rozeběhly každá jinam, ale nebylo to nijak ve zlém, prostě se jen naše cesty začly rozbíhat každá jinam.  Na posledy jsme se viděly při takové smutné události, když mi zemřel druhý manžel a já zůstala s dvěma malinkatýma dětma sama. To bylo před 28 lety. A teď jsme se měly znovu vidět. Byla jsem trochu nervózní jako před prvním rande. Ale poznaly jsme se hned (sláva!), všímala jsem si drobných gest, která jsem znala, typické mimiky tváře a najednou jako by se vrátil čas. Povídaly jsme si, povídaly a zřejmě bychom to vydržely dlouho, ale pak mě vyzvedl Brůča a jelo se domů. Naštěstí se nekonalo to, před čím mě varovaly kolegyně. Že se zhusta stává, že najednou není o čem mluvit, že je to někdy i trapas. Tak tedy nebyl. Bylo to fajn a domluvily jsme se, že to zopakujeme někdy po třídním srazu, který bude začátkem ledna. Jana se nepřestala stýkat i s ostatními našimi společnými kamarádkami ještě ze základky a tak mi taky poreferovala, co ony. Uvídíme, ráda bych navázala staré nitě.

Návrat ztraceného syna

Tak a je tady. Téměř po roce se najednou zjevil v mé kanceláři - opálený a takový jakoby dospělejší.
Nevím, jestli stojím jako matka za .... nebo je to normální, ale v takových chvílích by zřejmě měla matka zaslzet, srdéčko by se mělo zatetelit a tak. Jenže já se v takových chvílích vždycky podivím, že tenhle velmi pohledný mladý muž je můj syn. Ale pořádné obětí i s pusou samosebou na přivítanou nechybělo. A pak jsme se dali do řeči jako bychom včera přestali. Vyprávění nebralo konce, resp. bralo, ale až ve večerních hodinách, kdy už Ondrášovi po opravdu hodně dlouhé cestě docházely síly. A že prý s námi pojede zítra do Prahy zařízovat nezbytné. Ale ráno to neustál, a že si den odpočine. A tady byl ten rozdíl. Kdybychom přijeli z práce takto před rokem, tak bych v kuchyni našla špinavé nádobí, na zahradu by nebylo sáhnuto a vůbec .... Teď jsme přijeli, bylo vzorně uklizeno, listí na zahradě shrabáno na úhlednou kupku. Že bych na cesty takto vypravila i naší Týnuši? Pokud by to takhle fungovalo, tak by to stálo za úvahu.
Druhý den se vypravil za svojí neteřinkou, kterou ještě neviděl. Nemaje vůbec žádné zkušenosti s miminky (protože na Týnku se už jako miminko nepamatuje, když se narodila, bylo mu 5), tak se divil, že má takové buclaté tvářičky, a jestli jí Lenka moc nekrmí a tak. Náš Ondráš totiž je téměř posedlý štíhlou linií. V této souvislosti vypráví Týnka vždycky historku, která se skutečně stala, ale ona to brala jako vážnou diskriminaci z mojí strany. Prý vždycky, když se všichni sejdeme a dojde na oběd, tak nandavám na talíře a postupně si všichni chodí, abych nemusela pořád běhat do jídelny a zpět. A tak po Brůčovi a Patrikovi, kteří jsou mimo diskuzi, jsem nandávala Lence a ukecávala jí ještě na kousek přidání, pak přišel Ondra, to samé, pak Martin, zrovna tak. Nakonec přišla pro talíř Týnka, dala jsem jí méně se slovy "Ty jsi akorát, tak Ti nedávám tolik".
Od té doby nesnáší slovo "akorát". Ale fakt je, že ona je opravdu "akorát", ani tlustá ani hubená a moc hezká holka.
No a pak se rozjel za dívkou, kterou potkal  u Hobitů. Tedy jako matka do toho opravdu nemám co kecat, ale jsem zvědavá, jak to nakonec zakutlí. Od jeho původní dívky měl klíče od bytu, ančto nastoupila do firmy, která má výrobní závod v Číně a tak tam pracuje. Do Čech jezdí tak jednou za měsíc někdy na týden, na dva, někdy na dva měsíce, Ondra tedy hodlá bydlet v jejím bytě, než si opět uspořádá svůj život. No a teď do toho vstoupila ještě jedna dívka, která, jak se zdá, má taky nárok.