Dceru propustili v pátek z nemocnice a tak jsem jí chtěla udělat radost. No a čím jiným než dobrým jídlem, že? A tak jsem vymyslila, že udělám daňka na víně s houbovým knedlíkem.
Není to sice moc jarní ani dietní, ale zvěřinu všichni rádi. Takže:
Daněk na víně s houbovým knedlíkem
Ingredience:
1 kg kýty z daňka
100 g slaniny
mořidlo (3/4 l vody, 1/4 l octa, sůl, lžičku medu a divoké koření svařit, vychladit)
400 g kořenové zeleniny
2 cibule
100 g másla
1 lžíce višňového džemu
1/2 l červeného vína
1 lžíce medu
jalovec, pepř, tymián, bobkový list
1 zakysaná smetana
1 lžíce špaldové mouky
Postup:
Očištěnou kýtu našpikujeme a alespoň na 24 hod naložíme do mořidla.
Pak vezmeme keramický pekáč s poklicí (může být i římský), dáme do něho kýtu, kterou jsme předtím zprudka opekli na másle, zeleninu, koření, cibuli, med a džem, zalijeme vínem, přiklopíme poklicí a dáme do trouby - tak asi na 1,5-2 hod. při 200°C. Pokud možno neodklápíme.
Když je maso měkké, vyndáme maso a v jiném kastrole či hluboké pánvi dokončíme omáčku. Přidáme cibuli nakrájenou na drobnou, kousek másla a vydusíme na tuk. Zasypeme lžící mouky, orestujeme a zalijeme vodou. Povaříme, pak vyndáme bobkový list a omáčku rozmixujeme ponorným mixerem, přidáme zakysanou smetanu a ještě trochu povaříme. Pokud je třeba dochutíme solí a pepřem.Jako přílohu podáváme:
Houbové knedlíky
1 toastový chléb světlý
3 vejce
100 g sušených hub, nejlépe podzimní směs
100 - 150 ml mléka
150 g hrubé mouky
petrželka
1 cibule
máslo dle potřeby (viz níže)
sůl, muškátový oříšek
Postup:
Houby namočíme do vody a poté je uvaříme do měkka. Usekáme na drobno.
Chléb nakrájíme na kostky, dáme do pekáče s plátkem másla osušit do trouby.
Cibuli nakrájíme na drobno a zpěníme na másle do sklovata až žluta a přidáme do mísy k chlebu. Přidáme ještě ostatní přísady a zpracujeme těsto. Z těsta tvoříme knedlíky o průměru cca 8 cm a zaváříme do vařící vody - vaříme asi 10-12 minut.
Výsledkem byl veliký potlesk a udělalo mi to radost, proč taky ne, že?
úterý 29. března 2011
středa 23. března 2011
Poněkud truchlivé jaro
Letos to jaro nezačalo nejlépe. Před dvěma týdny mi po ránu volala dcera, že je v nemocnici, protože začala krvácet v sedmém měsíci těhotenství. V nemocnici je doteď, protože jí těhotenství úplně rozházelo krevní obraz a má ho jako Sněhurka, navíc bez krevních destiček. Jenom se tiše modlím, aby lékařská věda využila svých možností a tyto možnosti byly známé ošetřujícímu lékaři.
O týden dříve jsme se dozvěděli, že umírá náš skorosoused a parťák Brůči na mariáš, Jarda. Jarda byl takový poslední mohykán českého vesničana, poctivý, pracovitý, stále s úsměvem. Dříč do poslední chvíle. Už musel mít velké bolesti, když pomáhal stavět synovi dům. Při vyšetření na CT kroutili doktoři jenom nevěřícně kroutili hlavou, jak mohl ten člověk vlastně ještě fungovat. Rakovinou bylo totiž zasažené celé břicho i žaludek, pomalu přelézala do kostí. Nakonec to dopadlo tak, jak muselo a v sobotu 12.3.2011 zazněl umíráček z místního kostelíka. Poprvé v životě jsem se zúčastnila pohřbu tradičního, tj. s průvodem s rakví z domu, se mší v kostele a s pohřbem do země v církevní verzi. Je otázka, jak to kdo posuzuje, ale na mě tento rituál působil nakonec dojmem důstojnosti a klidu. Byl dodržen i staročeský zvyk pohřební hostiny, takže nebožtík byl oplakán, zalit a oslaven na památku příštích generací.
Druhý den byl hasičský bál, opět jsme se všichni sešli, tancovali a tombolovali (tedy v životě nepochopím, proč si kupujeme lístky do tomboly, nikdy nic pořádného nevyhrajeme) a při té příležitosti nám další ze známých sdělil, že umřel "Bajza". Bajza byl bývalý osvětlovač u filmu, jenže po revoluci už nebylo tolik práce a tak si pronajal obecní prodejnu se smíšeným zbožím. Na ty časy ráda vzpomínám. V obchodě měl skoro všechno, rozhodně všechno potřebné a vždycky věděl každý drb, radost nakupovat!
Jenže jak tak hospodařil, tak si taky začal trochu moc přihýbat. A pokračoval v tom tak dlouho, až mu musela obec dát z obchodu výpověď. Vrátil se do Prahy, opatřil si ještě ke všemu milenku o hodně mladší, ale bumbat nepřestal, nepřestal, ani když mu tělo začalo vysílat varování. A tak se upil k smrti.
No tak to jsou události časného předjaří, nic moc. Pevně doufám, že pro toto jaro je to všechno, možná, že jen Morena si vzala svou daň za opuštění trůnu a teď už bude všechno jen veselé. Kéž by.
O týden dříve jsme se dozvěděli, že umírá náš skorosoused a parťák Brůči na mariáš, Jarda. Jarda byl takový poslední mohykán českého vesničana, poctivý, pracovitý, stále s úsměvem. Dříč do poslední chvíle. Už musel mít velké bolesti, když pomáhal stavět synovi dům. Při vyšetření na CT kroutili doktoři jenom nevěřícně kroutili hlavou, jak mohl ten člověk vlastně ještě fungovat. Rakovinou bylo totiž zasažené celé břicho i žaludek, pomalu přelézala do kostí. Nakonec to dopadlo tak, jak muselo a v sobotu 12.3.2011 zazněl umíráček z místního kostelíka. Poprvé v životě jsem se zúčastnila pohřbu tradičního, tj. s průvodem s rakví z domu, se mší v kostele a s pohřbem do země v církevní verzi. Je otázka, jak to kdo posuzuje, ale na mě tento rituál působil nakonec dojmem důstojnosti a klidu. Byl dodržen i staročeský zvyk pohřební hostiny, takže nebožtík byl oplakán, zalit a oslaven na památku příštích generací.
Druhý den byl hasičský bál, opět jsme se všichni sešli, tancovali a tombolovali (tedy v životě nepochopím, proč si kupujeme lístky do tomboly, nikdy nic pořádného nevyhrajeme) a při té příležitosti nám další ze známých sdělil, že umřel "Bajza". Bajza byl bývalý osvětlovač u filmu, jenže po revoluci už nebylo tolik práce a tak si pronajal obecní prodejnu se smíšeným zbožím. Na ty časy ráda vzpomínám. V obchodě měl skoro všechno, rozhodně všechno potřebné a vždycky věděl každý drb, radost nakupovat!
Jenže jak tak hospodařil, tak si taky začal trochu moc přihýbat. A pokračoval v tom tak dlouho, až mu musela obec dát z obchodu výpověď. Vrátil se do Prahy, opatřil si ještě ke všemu milenku o hodně mladší, ale bumbat nepřestal, nepřestal, ani když mu tělo začalo vysílat varování. A tak se upil k smrti.
No tak to jsou události časného předjaří, nic moc. Pevně doufám, že pro toto jaro je to všechno, možná, že jen Morena si vzala svou daň za opuštění trůnu a teď už bude všechno jen veselé. Kéž by.
čtvrtek 17. března 2011
Kůzle
Brůča nikdy nemůže odolat, když mu kamarád nabídne tu srnu, tu kůzle či králíka. Neodmítl ani před cca 3 týdny nabídku na kůzle, tedy spíš mladou kozičku či kozlíka do 1 roka věku.
Dojeli jsme pro zvíře, naporcovali a napytlíkovali. V životě by se to u nás nemohlo zabíjet, jsme sice masožravci, ale útlocitní. Zvířata kupujeme již upravená jako pro řezníka - v půlkách.
Minulý týden, resp. v neděli opět nastal ten okamžik, co že uvaříme na pondělí do práce? A tak došlo na kozu. Vyndala jsem z mrazáku asi tak tříčtvrtěkilový pytlík masa na guláš, prohlédla ostatní suroviny v lednici a špajzu a dospěla k závěru, že v jednoduchosti je síla (hlavně když v neděli večer je většina surovin již v útrobách návštěv i našich).
Oloupala jsem čtyři velké cibule, asi tak 6 stroužků česneku, vylovila jednu zapomenutou plzeň a provedla apartní střih majoránce v květináči.
Vzala WOKA, na sádle orestovala docela zprudka maso a přendala ho do mého nejoblíbenějšího kastrolu - keramického s poklicí. Na pánvi na výpeku orestovala cibuli nakrájenou na půlkolečka a nasekaný česnek, přidala vrchem polévkovou lžíci sladké papriky a malou lžičku maďarské PISZTY, chvíli prohodila na pánvi, zalila skleničkou piva, aby se všechno ze stěn pánve odmočilo, a vše přendala do kastrůlku. Přidala ještě 3 bobkové listy, sůl, majoránku a na kostičky nakrájený plátek tmavého chleba bez kůrky a lžičku medu.
Kastrůlek jsem trochu dolila vodou, přikryla poklicí, strčila do trouby a nechala tam být téměř 2 hodiny při teplotě 200°C. Pak jsem troubu vypnula a šla spát. Druhý den ráno jsem nám připravovala krabičky do práce, podle vzhledu usoudila, že to bude jedlé, ale víc jsem se tím nezabývala, protože nebyl čas. V práci jsem si ohřála oběd a pak přišlo první sousto...V tom zvoní telefon. Brůča. "Tak teď jím to kůzlečí, poslyš to se ti ale moc povedlo, fakt jsem snad nikdy nic lepšího nejedl". Měla jsem samozřejmě radost a měl pravdu. Tato úprava mladého skopového je vskutku famózní.
Dojeli jsme pro zvíře, naporcovali a napytlíkovali. V životě by se to u nás nemohlo zabíjet, jsme sice masožravci, ale útlocitní. Zvířata kupujeme již upravená jako pro řezníka - v půlkách.
Minulý týden, resp. v neděli opět nastal ten okamžik, co že uvaříme na pondělí do práce? A tak došlo na kozu. Vyndala jsem z mrazáku asi tak tříčtvrtěkilový pytlík masa na guláš, prohlédla ostatní suroviny v lednici a špajzu a dospěla k závěru, že v jednoduchosti je síla (hlavně když v neděli večer je většina surovin již v útrobách návštěv i našich).
Oloupala jsem čtyři velké cibule, asi tak 6 stroužků česneku, vylovila jednu zapomenutou plzeň a provedla apartní střih majoránce v květináči.
Vzala WOKA, na sádle orestovala docela zprudka maso a přendala ho do mého nejoblíbenějšího kastrolu - keramického s poklicí. Na pánvi na výpeku orestovala cibuli nakrájenou na půlkolečka a nasekaný česnek, přidala vrchem polévkovou lžíci sladké papriky a malou lžičku maďarské PISZTY, chvíli prohodila na pánvi, zalila skleničkou piva, aby se všechno ze stěn pánve odmočilo, a vše přendala do kastrůlku. Přidala ještě 3 bobkové listy, sůl, majoránku a na kostičky nakrájený plátek tmavého chleba bez kůrky a lžičku medu.
Kastrůlek jsem trochu dolila vodou, přikryla poklicí, strčila do trouby a nechala tam být téměř 2 hodiny při teplotě 200°C. Pak jsem troubu vypnula a šla spát. Druhý den ráno jsem nám připravovala krabičky do práce, podle vzhledu usoudila, že to bude jedlé, ale víc jsem se tím nezabývala, protože nebyl čas. V práci jsem si ohřála oběd a pak přišlo první sousto...V tom zvoní telefon. Brůča. "Tak teď jím to kůzlečí, poslyš to se ti ale moc povedlo, fakt jsem snad nikdy nic lepšího nejedl". Měla jsem samozřejmě radost a měl pravdu. Tato úprava mladého skopového je vskutku famózní.
úterý 15. března 2011
Kloubní preparát
Asi před dvěma lety naše jezevčice vlivem své zvědavosti doznala úhony. Přesněji řečeno, vylezla do podkroví, kam nesmí, a protože ji po dřevěných schodech uklouzly packy, skutálela se dolů. No a následky se dostavily v podobě uskřinutého nervu v páteři. Byla na umření, prášky, které jí předepsal veterinář jí způsobily krvácení do střev, a vůbec se nám nelíbila. Leč po úpravě dávkování léků a nasazení léků proti lékům se začala zmátořovat, za dva měsíce už opět dokázala vyskočit na židli. Protože jezevčíci jsou na tyto choroby hákliví, předepsal nám veteriář kloubní preparát. Už si moc nepamatuji, jak se jmenoval, nějak Nitro...., ale jedno zapomenout nemohu a to s jakou vynalézavostí se Chiquita (tak se jmenuje náš jezevčík) dokázala prášku zbavit. Vyzkoušeli jsme všechno. Balili do šunky, do párku, do sýra...... do buchty a co já vím čeho všeho. Výsledek byl vždycky stejný. Obal se přesunul do psa, prášek na koberec, židli či jiné vhodné místo, nikdy však do jezevčíka. Nakonec to bylo už takové drama, že to hraničilo s týráním zvířete a tak jsme kloubní preparát přemístili (i přes nekřesťanskou cenu) do odpadu.
Tuhle jdu koupit psí konzervy a koukám do regálu - ejhle, Artrosit - kloubní preparát s chůtí sýra, který psi s nadšením žerou jako pamlsek. Při klinických zkouškách se zřejmě výrobce zapomněl zeptat našeho psa, zda mu to chutná. Ale já jak osel vyplázla další tři stovky, a s nadějí na zdravé klouby našeho psa vyrazila k domovu. Jó. Pokus č. 1 probíhal nadějně. Jednu tabletu jsem zapíchla do psí konzervy a čekala na výsledek. Chiquita přiběhla sotva slyšela harašit misku, bleskurychle do sebe nacpala vše co tam bylo, vyčítavě se na mě podívala a vyplivla prášek. Pokus č. 2 spočíval v tom, že se vyplivnutý prášek obalil šunkou, pes přiběhl, schramstl šunku a vyplivl prášek. Pokus č. 3 bylo totéž se sýrem a s identickým výsledkem. Brůča chmurně podotkl, že na to nemá nervy a odešel pryč. Ten den jsem se dalších pokusů vzdala, protože už se mi zdálo, že sežrala "pamlsků" až dost.
Druhý den přijela dcera (vlastně pravá "panička") a když vyslechla story s dalším kloubním preparátem, tak velela Chiquitě, aby jí vyskočila na klín. Uchopila tlamičku, rozevřela, strčila prášek a stiskla tlamičku. Držela asi 2 minuty a pustila. Vypadalo to, že prášek konečně cestuje v psovi, nikoli mimo psa a tak byla Chiquita bouřlivě chválena a šlo se pro šunčičku. Pejsek radostně chlamstl po šunčičce - a vyplivl prášek.
Tuhle jdu koupit psí konzervy a koukám do regálu - ejhle, Artrosit - kloubní preparát s chůtí sýra, který psi s nadšením žerou jako pamlsek. Při klinických zkouškách se zřejmě výrobce zapomněl zeptat našeho psa, zda mu to chutná. Ale já jak osel vyplázla další tři stovky, a s nadějí na zdravé klouby našeho psa vyrazila k domovu. Jó. Pokus č. 1 probíhal nadějně. Jednu tabletu jsem zapíchla do psí konzervy a čekala na výsledek. Chiquita přiběhla sotva slyšela harašit misku, bleskurychle do sebe nacpala vše co tam bylo, vyčítavě se na mě podívala a vyplivla prášek. Pokus č. 2 spočíval v tom, že se vyplivnutý prášek obalil šunkou, pes přiběhl, schramstl šunku a vyplivl prášek. Pokus č. 3 bylo totéž se sýrem a s identickým výsledkem. Brůča chmurně podotkl, že na to nemá nervy a odešel pryč. Ten den jsem se dalších pokusů vzdala, protože už se mi zdálo, že sežrala "pamlsků" až dost.
Druhý den přijela dcera (vlastně pravá "panička") a když vyslechla story s dalším kloubním preparátem, tak velela Chiquitě, aby jí vyskočila na klín. Uchopila tlamičku, rozevřela, strčila prášek a stiskla tlamičku. Držela asi 2 minuty a pustila. Vypadalo to, že prášek konečně cestuje v psovi, nikoli mimo psa a tak byla Chiquita bouřlivě chválena a šlo se pro šunčičku. Pejsek radostně chlamstl po šunčičce - a vyplivl prášek.
čtvrtek 10. března 2011
Jak jsme pěstovali rajčata
S rajčaty je v poslední době hrozný problém. Od té doby, co zmizela rajčata pěstovaná alespoň sezóně u nás, tak se to nedá jíst. A řešení? Inu ale pěstovat vlastní, ne?
Problém, je, že když rajčata, tak taky skleník. No a o tom to je.
Takže v pátek přijede bagr na základy skleníku. Brůča se zeťákem se už těší na výstavbu, já na rajčata a hlavně na to, že záhony ve skleníku budou v rozumné výši 70 cm od země, takže ošetřování bude v poloze přirozené lidem, nikoli plazům.
Pokračuji v pondělí - bagr přijel a hrabal. Dokonce vyhrabal i díru na budoucí kompost - no nádhera.
Celou sobotu a kus neděle jela míchačka a stavělo se. Zatím to vypadá hůř, než kdy předtím. Dokonce se opět vrší všude stavební materiál. Ach jo.
Ale co by člověk neudělal pro kvalitní suroviny. A tak se zaťatými zuby uklízím prázdné pytle od cementu, obaly od ztraceného bednění a brkám a různě rozmístěné palety.
Jediné, co mi v tomto zmatku dělá radost je, že mi v práci nádherně rozkvetl vánoční kaktus. Trochu později sice, ale zato grandiózně. A ten trik? Ostříhat tak 3 měsíce dopředu a je to.
Problém, je, že když rajčata, tak taky skleník. No a o tom to je.
Takže v pátek přijede bagr na základy skleníku. Brůča se zeťákem se už těší na výstavbu, já na rajčata a hlavně na to, že záhony ve skleníku budou v rozumné výši 70 cm od země, takže ošetřování bude v poloze přirozené lidem, nikoli plazům.
Pokračuji v pondělí - bagr přijel a hrabal. Dokonce vyhrabal i díru na budoucí kompost - no nádhera.
Celou sobotu a kus neděle jela míchačka a stavělo se. Zatím to vypadá hůř, než kdy předtím. Dokonce se opět vrší všude stavební materiál. Ach jo.
Ale co by člověk neudělal pro kvalitní suroviny. A tak se zaťatými zuby uklízím prázdné pytle od cementu, obaly od ztraceného bednění a brkám a různě rozmístěné palety.
pondělí 7. března 2011
První
No, tak si sedím v práci a snažím se na první zápis (tedy opravdu první - ten výkřik do tmy na začátku byl spíše zkouška) zvolit nějaké vhodné téma.
I když jak vhodné? Zřejmě by bylo docela vhodné si na začátek ujasnit, co vlastně na blogu hodlám psát a zveřejňovat. Název mluví celkem srozumitelně. Nejen o vaření - ale i o vaření. Je to můj - tedy náš koníček. Dál jsou tu tři dospělé děti, jedno vnouče na cestě, jeden zeť, jeden Brůča, jedna švagrová, jeden švagr a jejich desetiletý syn Mates. Pak jedna jezevčice, jeden rodinný domek se zahradou a z toho všeho vyplývající program.
Původní úmysl byl takový, že se toho hodně děje a v podstatě po roce na většinu věcí člověk ve víru událostí zapomene. Je dobré se občas zastavit a zalistovat zpět. Copak jsme to dělali před rokem? Či dvěma?
A taky se zapomene na to, jak vypadala zahrada předtím, než..... A tak bych tento blog chtěla zasvětit kronice o tom, co se dělo, kdo co a proč a taky jak vaříme, abychom nebyli jateční (což se nám málem povedlo). Tak, teď mám celkem jasný cíl, jen se do něj ještě trefit.
I když jak vhodné? Zřejmě by bylo docela vhodné si na začátek ujasnit, co vlastně na blogu hodlám psát a zveřejňovat. Název mluví celkem srozumitelně. Nejen o vaření - ale i o vaření. Je to můj - tedy náš koníček. Dál jsou tu tři dospělé děti, jedno vnouče na cestě, jeden zeť, jeden Brůča, jedna švagrová, jeden švagr a jejich desetiletý syn Mates. Pak jedna jezevčice, jeden rodinný domek se zahradou a z toho všeho vyplývající program.
Původní úmysl byl takový, že se toho hodně děje a v podstatě po roce na většinu věcí člověk ve víru událostí zapomene. Je dobré se občas zastavit a zalistovat zpět. Copak jsme to dělali před rokem? Či dvěma?
A taky se zapomene na to, jak vypadala zahrada předtím, než..... A tak bych tento blog chtěla zasvětit kronice o tom, co se dělo, kdo co a proč a taky jak vaříme, abychom nebyli jateční (což se nám málem povedlo). Tak, teď mám celkem jasný cíl, jen se do něj ještě trefit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)