Narozeniny, počasí a gratulace

Tuto sobotu má Brůča padesátiny. A jak už to tak bývá, tak si umanul, že žádná hospoda, kdepak, tam to mají všichni a krkovička (hospodský) na tom nekřesťansky vydělává. No a kromě toho, on chce své hosty uctít svými jedinečnými výtvory, což by samosebou v hospodě nešlo. Domácí oslavy se v letních měsících u nás konají v "přístřešku", což je stavba o půdorysu cca 60 m2, sice se střechou, ale místo obvodových zdí jsou jen kamenné sloupy.  K tomu je vedle docela velký krb, do kterého se vejde prase, s otočným rožněm na motor a udírnou, takže v pohoštění můžeme docela slušně improvizovat a vymýšlet.

Jenže teď bude polovina října a večer tak mezi 10 až 5 °C. Pohoštění máme vymyšlené, částečně i připravené (tedy polotovary), ale nějak se nám nedaří poručit větru, dešti.
Důsledek toho je, že Brůča je nervózní. Nakonec jsem navrhla, že začátek oslavy, přípitky a tak se bude konat v přístřešku a později až lidí trochu ubude, tak připravíme domeček, kde můžeme zatopit. Brůča bručel, ale uznal, že za daných okolností mu nic jiného asi nezbude.
A tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím se scházejí první gratulace, i synek včera volal z Kambodže, přičemž mi telefon zvonil v autě cestou do práce. V autě je trochu hůř slyšet a tak, když se mi ohlásil syn příjmením, tak jsem ho nepoznala.  To je taky nápad, ohlásit se vlastní matce příjmením. Když se to vyjasnilo, tak se dotazoval, kde je táta, že by mu chtěl popřát. Brůča má rozbité hand-free v autě a s jeho přístupem už rozbité asi i zůstane a tak spáchal dopravní přestupek (když volá syn z takové dálky) a vzal si telefon. Podle reakcí byl potěšen, že Ondráš na něj nezapomněl a hezky vrkal. Pak dovrkal a předal mi syna zpátky, ještě jsme chvilinku povídali, jenže ona je to trochu drahá legrace, tak jsem sama směřovala k ukončení hovoru. Těsně před rozloučením z Ondráše vypadlo, "jo, mami a mám ještě jednu takovou malou prosbu, potřeboval bych poslat ještě deset tisíc".  Oni totiž chlapci nechtěli platit za mezinárodní převod peněz z NZ a tak peníze poslali na jakýsi pokrový účet. Jenže tam taky zůstaly, protože k jejich další manipulaci je třeba určité formy kvalifikované autorizace a tu nelze provést z džungle. A tak museli zaskočit rodiče za bankovní ústav. To by mě ale zajímalo, co by se stalo, kdybychom ty peníze prostě neměli? Asi by museli mýt nádobí v asijské restauraci či něco podobného. Taky jsme se při hovoru dozvěděli, že syn se vrátí 7.11. a tudíž budeme mít šanci oslavit společně VŘSR. Došlo i na kufr, je v něm totiž kabát na cestu z letiště domů. Tak ho mám otevřít, kabát vyjmout a zařídit předání . To je trochu slabé místo v logistice, protože když jsem se zeptala, jestli budou chtít přivézt z letiště, tak prý ne. Možná tím cestováním kabát se stal inteligentním a po osvobození ze zavřeného kufru se vydá za svým pánem samostatně - čert ví.

Kominík

Už v létě jsem nesměle navrhla, že by se měl zavolat kominík před topnou sezonou, neboť komín vždycky čistil Ondráš, který je ale letos trochu mimo, skoro na druhé polokouli, takže komín zřejmě nevyčistí. Jiný schopný adept v rodině není. Brůča pokýval hlavou, že to by se tedy opravdu mělo a vypustil tuto starost z hlavy. Když jsem nesměle podotkla, že by to měl udělat on, protože v našem vidlákově je pořád zažitá taková představa, že pokud je v baráku muž, tak zařizuje "mužské záležitosti", tj. opravy, údržba, stavby atd... Pokud do toho zasáhne ženská, tak si ji řemeslník odsune na čekací pozici a počká až mu objednávku potvrdí "chlap". Je to nesmysl, ale bohužel to tak funguje. A tak jsem už začátkem léta vyhledala příslušného akreditovaného kominíka (bože to je ale taky blbost!) a zavolala, že bych potřebovala jeho služby. Překvapivě slušně odpověděl, že není moc kamarád s počítačem, ale ať pošlu objednávku SMS. I učinila jsem tak. Asi za tři týdny v sobotu volal Bobeš, že je u nich kominík, zda může přijít k nám. Nevím už proč, ale absolutně se to nehodilo a tak jsem řekla, že bych ráda, kdyby předem zavolal, abych si alespoň vyzvedla v bankomatu peníze. K Bobešovi dorazil tři - slovy tři dny po SMS objednávce! No a to domek užívají jako rekreační chalupu. Brůča kauzu kominík vyřešil po svém. Prostě kominíka nepotřebujeme, protože ať mu teda někdo vysvětlí, proč. Někdo si umane, že vydá vyhlášku, kterou se to nařídí všem, že musí dát jednou ročně prohlédnout komíny, avšak bez viditelných sankcí. "Ukažte mi někoho, kdo v domácnostech dává pravidelně ve stanovených lhůtách provádět elektrorevize!" vykřikoval a měl samozřejmě pravdu, ale já mám věci ráda v pořádku a pak.... ten komín potřeboval vyčistit. Minulou neděli, když děti odjely, jsem už vzdala kominíka a podle předpovědi počasí bylo celkem zřejmé, že se blíží nutnost zatopit a to v horizontu týdne. A tak Brůča vybral komín. Uklidila jsem koupelnu, protože po Brůčovi se uklízí vždycky. Sice si dal na zem noviny, ale jen na kousek podlahy o rozměrech cca 40x30 cm, což absolutně nestačilo a saze byly všude. I na těch novinách samozřejmě. Ale komín byl vybraný.
Tento víkend se ukázalo, že předpověď počasí bohužel nelhala a tak jsme zatopili. Trochu jsme to přehnali, protože Verunka je zimomřivá, ale nakonec to byla docela příjemná změna. V sobotu se domluvil Brůča s Patrikem a Lenkou na houbách a tak po snídani v neděli vyrazili. Já jsem docela spěchala, protože mi nechali Verunku a oběd. Zaplať Bůh zůstala taky Týnka s Martinem, jinak bych se asi zbláznila. Brůča totiž dostal chuť na obalovaný květák s br.kaší. Nic proti, ale je to dost pracné, zejména v množství pro 6 lidí. Tak jsem právě začínala obalovat, když zvonil mobil. Ejhle - kominík. No tak přijďte, dím do telefonu. Byl tam cobydup a kulhal. "Copak se Vám stalo?" ptám se. "Ale, šlápl jsem na hřebík, odpověděl na to on. "A kdepak máte výlez na střechu?" "Jsou dvě možnosti," dím na to já, "buď po žebříku přímo, nebo po štaflích střešním oknem" .
"No jó, ale vy nemáte nášlapné tašky, co když nějakou tašku prošlápnu?"
Nakonec jsem přistavila žebřík, kominík nahodil na rameno kouli se štětkou a já se zeptala, jestli mu nevadí, že se topí. No to tedy vadilo. Tak jsem se vrhla ke krbu, vytáhla dvě hořící polena, hodila je do kýble s vodou, vynesla ven - hrozná práce. Mezitím se kominík činil na střeše. Za chvíli leze dolů, vidí kýbl s doutnajícími poleny a moudře praví, že to nebylo nutné, že jsem to klidně mohla nechat hořet.
Pak přistoupil k administrativě. A jaký je to krb? Takový jsem ještě neviděl. Snažila jsem se vysvětlit funkci, ale pořád chtěl vidět, kde je výměník. Výměník není, je to dvouplášťový krb s rozvody do ústředního topení, odpovídala jsem, ale všechno marné. Po chvíli jsem začala mít dojem, že absence výměníku je určitě něco, proč nám nedá kominickou revizi. Nakonec ještě nastal jeden průšvih a to, že není možné ověřit trámoví u komína. Dalo mi docela práci mu rozmluvit snahu nacpat se do prostůrku pod hřebenem střechy, protože by se tam nedostal ani Houdini kolem expanzní nádoby a kromě toho je tam ještě izolace a stejně není nic vidět.
Odcházel s pochybami, že to není tak úplně dobré, doporučil vyměnit půlku střechy (12 let stará střecha s Bramacem), instalovat komínovou lávku, stoupací tašky, pak že by bylo taky dobré ten komín vyvložkovat třisložkovou rourou. Měla jsem dojem, že nejpozději příští týden nám spadne na hlavu střecha i s komínem a při prvním sněhu nebudeme moci topit, protože pod jeho tíhou se komín rozpadne a zhroutí dovnitř.
Po půlhodině odjížděl se slibem, že do 14 dní dodá revizi a zároveň potvrzení o zaplacení. Ano vážení přátelé,  zaplatila jsem takříkající bianco v dobré víře. A upřímně řečeno za 30 minut vydělat 900,- Kč by se mi líbilo taky. Komu ne, že. Na závěr, když jsme se loučili, tak jen tak tiše poznamenal, že bude ještě třeba vybrat znovu komín zdola. Nějak jsem to pořádně nezaregistrovala, až když jsem si šla umýt ruce. Zavyla jsem, protože v koupelně bylo černo. Kam se hrabe Brůča. Saze pokrývaly nejen dlaždice, ale i košík s čerstvě vypraným a vyžehleným prádlem, Verunčinou vaničku s lehátkem a žínkou, zrcadlo a vůbec  všechno. Chtělo se mi brečet.  Naštěstí Týnka je moje holka. A tak když Brůča přijel, bylo uvařeno, uklizeno.
Brůča má ke všemu ještě šetřivou, takže když se vrátil z hub (s plným košíkem), tak vytřeštil oči a zabědoval, že jsem měla kominíka vyhnat, takové zbytečné výdaje. Ale tím to skončilo. Ani jsem neřešila, co by dělal, kdyby se vrátil s prázdným košíkem. To by zřejmě vyjel za kominíkem, a chtěl aspoň stovku vrátit. Když jsem si trpce stěžovala, že to prádlo, které mi Lenka vyžehlila v sobotu je opět v pračce se sazemi, jen se podíval a otázal, proč jsem ho neuklidila už v sobotu. Miluji Brůču.

No a máme po dovolené......

Nemám moc ráda poslední den dovolené, vlastně už ne dovolené, ale té neděle před "tím" pondělkem. Na oběd už jsme s Brůčou osaměli, Bobeš se svými satelity odjel už ráno, ančto Martin měl turnaj v házené, mláďata odjela před obědem, prý aby se aklimatizovala doma, nákup a tak. Týna odjela už v sobotu před obědem s Martinem a jeho mámou. Takže úderem 10 hodiny dopolední jsme byli sami. Tak nějak jsme se do oběda poflakovali, pak se naobědvali a po obědě odvezli hrušky do pálenice. Bylo nádherně, babí léto v plném proudu. I že bychom si cestou zpět trochu zahoubařili. A tak jsme na hodinu zašli do lesa. Světe div se, našli jsme půl - a možná přes půl - košíku hub. Asi nám ten les chtěl dát cenu útěchy za celoroční přízeň. Jeli jsme domů a já dostala ukrutnou chuť na pořádný, ale opravdu pořádný a poctivý guláš. V této disciplině Brůča těžko nachází soupeře a taky se rád chlubí. Hovězí veverky jsme měli doma k dispozici,  ostatní suroviny taky, tak nebyl problém. Jediné, co trochu problém byl, bylo množství masa. A tak jsme jednu veverku zvící 20 dg oddělili s tím, že ji přidáme ke kousku srnčího a k večeři si uděláme masovou směs se zeleninou. Vařili jsme venku, v přístřešku, protože jsme chtěli využít zřejmě posledního dne, kdy i večerní teploty dosahují příjemných hodnot.
Guláš gulášovatěl přijatelným způsobem, mezi tím jsme dělali jiné věci a nakonec přišla řada na večeři. Přinesla jsem z lednice srnčí a sháním se po veverce. Brůča se taky sháněl po veverce, leč marně. Veverka nebyla. Začali jsme tušit. Pojď, obrátím se na Chiki, půjdeme dát papů. Šla. Do misky jsem nandala obvyklou porci, kterou většinou zhltne během dvou vteřin. Nyní rýpla čumákem do hromádky a odešla. Hm.
Vytáhla jsem z lednice plátek šunky a lákala. Nic. Jen nenápadně začala směřovat pod svoji oblíbenou postel. Za chvíli nekoukal ani ocásek. Bylo to jasné. Chiki, ty zlodějko!  Jenže - byl konec dovolené - tak ať si aspoň užije ten pes.

Kufr

Ondráš si skotačí po Vietnamu a mě došel kufr. Tedy ono by bylo všechno v pořádku, kdyby šlo nějak komunikovat. Ale to nejde. Takže nějak tak před měsícem, když se hoši chystali opustit zemi Hobitů, tak mi Ondra napsal, že mi posílá kufr se svými svršky a částečně i Pepovými, protože jedou do teplých krajin, kde zimní věci už potřebovat nebudou. O.K.
V přiměřené době, asi tak za deset dní jsem měla ve schránce dopis z České pošty, který obsahoval formulář plné moci České poště k proclení zavazadla a poučení, kdybych ho náhodou chtěla proclívat sama.
Dále informaci, že kufr je na celnici v Ruzyni. Trochu mě polil pot, když jsem si přečetla poučení a dozvěděla se, že když se jedná o osobní věci z ciziny, tak je třeba doložit pobyt kopií pasu po dobu aspoň 6 měsíců.
Tak to jsem neměla. Ale usoudila jsem, že nějaká reakce je lepší než žádná a vyplnila jsem plnou moc s tichou nadějí, že naše pošta si s problémem nějak poradí.
Včera na mobilu - neznámé číslo. "Tady česká pošta, u telefonu...., celní deklarant. Prosím Vás ono je to trochu problém, možná, že by stačilo nahradit doklad Vaším čestným prohlášením." I vyměnili jsme si e-maily a já napsala čestné prohlášení, že pokud vím, jedná se o obnošené svršky mého v cizině dlícího syna a vzhledem k destinaci - Vietnam, Kambodža a Malajsie nemám možnost získat kopii cestovního dokladu.
Tak teď jsem zvědavá, jak to bude dál. Hlavně vzhledem k tomu, že v jednom z e-mailů, kde se Ondráš pídil po osudu kufru, mi jen tak letmo sdělil, že v kufru je i notebook, aby se prý nepoškodil či nezničil na cestách. Jo, děti. Takže to je sága "kufr", díl první. Stejně mám dojem, že na konci to dopadne možná tak, že kufr se vrátí k Hobitům, ti jej jako nedoručitelný otevřou, obsah vydraží a výtěžek bude připsán na účet hobití pošty.
Dopisuji díl druhý - aneb Jak to dopadlo. Minulý týden jsme měli dovolenou. Brůča měl nějaké služební povinnosti - tedy přesněji pařenici v motelu na zahájení činnosti nové firmy a tak potřeboval nejpozději do 11 odjet. A přesně v tom nejnapínavějším okamžiku - kontrola, zda má doklady, pantofle, pyžamo, kartáček na zuby atd.... slyším přes branku: "pošta!" Na toto heslo vyrazil jezevčík jak vystřelený a vydával zvuky v tomto případě obvyklé, čili hrozné. Zavřela jsem nemilosrdně jezevčíka do pokoje, vyšla ven a tam pošťačka s obrovitým kufrem. Služby celního deklaranta stály 96,- Kč a to bylo všechno. Mezitím na mě letmo Brůča zavolal ahoj, tak já jedu a odjel. Kufr jsem pomocí dcery dovlekla dovnitř a mé oko popatřilo na stůl v jídelně. Pěkně uprostřed trůnil Brůčův mobil a na lavičce v předsíni jeho taška, ve které bylo pyžamo, pantofle, kartáček na zuby.... atd. Neměla jsem kam zavolat, leda snad na stůl v jídelně, avšak to by bylo kontraproduktivní. Naštěstí Brůča potřeboval tankovat a při té příležitosti zjistil, že mu téměř všechno vybavení chybí. Tak se vrátil a pod pečlivým dozorem se opět vypravil. Prostě všechno dobře dopadlo.

Pytel fazolí potkal kozu

Tak jsem přemýšlela, co mám uvařit a najednou mě napadlo, že by bylo dobře trochu ujíst z pytle fazolí, které nám nechal jako pochybné dědictví náš syn, než odejel do světa. Druhý faktor při výběru byl fakt, že je naléhavě třeba zeštíhlit obsah mrazáku, neboť co nevidět nastane potřeba tam uložit jablečný mošt.
No a tak jsem vytvořila kozí kreaci s fazolovým pyré.

Fazole jsem namočila a uvařila, před dovařením přidala svazeček máty. Pak to všechno propasírovala, osolila, opepřila, přidala citronovou šťávu z 1/2 citronu a plátek másla a vyšlehala s trochou vody, ve které se fazole vařily. Tolik o fazolích. Kozu jsem nakrájela na kostky, zprudka opražila na oleji na hluboké pánvi, osolila, přidala pár větviček rozmarýnu, pár větviček tymiánu, otočila pepřovým mlýnkem, zalila červeným vínem a nechala pomalounku přidušovat. Když byla koza měkká, zredukovala jsem šťávu na minimum, masíčko posadila na kopeček pyré a Brůča papal a chválil.

Domnívám se, že fazolové pyré by byla i skvělá věc s domácími klobáskami či domácím uzeným. Ale k té koze to bylo opravdu šmakovní.

Periodické záchvaty bručiliozy

Tento víkend zaslechl Brůča zvěsti, že začínají "růst". Co? Inu houby. A tak v sobotu večer obratem ruky změnil plány na nedělní ráno a že musíme na houby. To množné číslo je správně. Ani ho nenapadne pídít se po tom, že jsem třeba chtěla dělat něco jiného. Nesměle jsem opáčila, že tedy asi nebudeme obědvat. Brůča obratem řešil: tak si přivstaneme, abychom byli zase včas zpátky a já Ti to nakrájím. A bylo. Jak to slyšela Kačena, tak že oni půjdou taky, ovšem, že na "svá" místa, nikoli na Brůčovo hřiboviště, protože tam prostě houbařit nelze - všechny hřiby jsou Brůči.
A tak ráno raníčko jsme vstali, nasnídali se a ...... nic. Branka zamčená a šmitec. Nepustila nás ven potvora.
Patrik se už taky hemžil venku a tak nás pustil bránou.
Houby zcela podle předpokladů nerostly. Našli jsme pár mohykánů téměř uschlých nastojato, větší lžíci lišek, jednu holubinku zelenou a tři hřiby v různém stadiu ohlodání slimáky. Jo a asi tři růžovky. No ale na večeři dobrý. Vrátili jsme se, Patrik mezitím přepiloval zámek a zvěstoval, že je třeba koupit jak zámek, tak vložku a když už tam budeme, tak že by bylo dobré i kliku se štítkem (po deseti letech provizoria). Brůča má občas období, kdy začne urputně šetřit úplně na všem, většinou s odůvodněním, že to utrácení už stačilo. Někdy to dotáhne do dokonalosti, když začne chodit v botách s prasklou podrážkou či mě nutí, abych mu zazáplatovala jediné kalhoty, které nosí a strašně se rozčiluje, že nemá co do práce, protože si ušpinil jedinou košili. Tisíckrát jsem se snažila mu vysvětlit, že je lepší i úspornější mít šatník trochu košatější, že se to méně onosí a déle vydrží - Brůča není žádný manekýn a v podstatě se celý život drží modelu džíny + polokošile, tričko či košile, maximálně + 1 - 2 kraťasy či tříčtvrťáky na léto a tak se ho nějaké módní trendy moc netýkají. Pak dojde k poznání nutnosti a jde se do obchodu. Až donedávna byla volba jednoduchá. Došlo oblečení, šlo se do nadměrek do Přemyslovské a tam se Brůča oblékl. Ale nyní, když zhubnul zpět do konfekční velikosti (kterou ovšem přeci jen nemají všude), tak se situace zhoršila.  Možnost výběru je někdy věc ošidná. Už měsíc kupujeme boty, kalhoty a nějakou mikinu, taky by bylo načase se podívat po zimní bundě či kratším kabátě, ovšem zatím je konto zcela čisté, nekoupili jsme ani kapesník. Horší je, že se tyto záchvaty věkem zhoršují. Takže už se stalo, že mi Brůča utekl z obchodu, když jsem chtěla ke kalhotám zakoupit tričko, že jsme šli pro kalhoty, košili a bundu a odešli jen s kalhotami. To už jsem si zvykla. Teď to začíná dotahovat do konce. V OBI, když jsme kupovali zámky a kliku, tak odmítl koupit kliku, která se mi líbila, ale byla o 200,- Kč dražší s pohledem, jako bych chtěla zruinovat celou rodinu. Pak kupoval zarážku na dveře, měli ji ve dvou velikostech s rozdílem 10 Kč. Jakou si myslíte, že máme? Aspoň se mi podařilo koupit rohožku i když i ta prošla jen tak tak.
Když jsme koupili, co jsme měli, tak jsme šli ještě do kytek, protože bylo potřeba koupit květináč na rozmarýn a pak jsem chtěla dvě chrizantémy jako náhradu za ty, co mi loni vymrzly. Do dneška se celá rodina baví historkou, jak Brůča kupoval výhodně květináče asi před dvěma roky. Měly nádherné venkovní mrazuvzdorné květináče ve třech či čtyřech barvách a jakoby řeckými vzory. A k nim misky. Brůča se nadchnul pro zlevněné květináče (cena fakt dobrá - ohromný glazovaný květník za 275 Kč), naložil tři kusy do vozíku a já jsem jen řekla - no a co misky. Brůča ochotně zajel k miskám, vyzkoušeli jsme velikost a barvu, naložili a jeli k podkladně. Teprve u poklady Brůča zjistil, že misky jsou dražší, než květníky. Nafouknul se jak balón, řekl nikdy a od pokladny dojel misky vyměnit za obyčejné terakotové, které ovšem už tak s krásnými květníky neladí. Všechny návštěvy si okamžitě všimly nových květníků vystavených na kamenné zdi u krbu a všechny s různou obměnou komentovaly i nesoulad s miskami. Tak jsem vyslechla "Misky už nebyly?", "Je škoda, že k tomu nejsou stejné misky." apod.
Nyní je tu toto období znovu. Většinou nakupuje přes poledne Brůča, ančto má auto. Dneska dopoledne volám, že v podstatě nemusí kupovat skoro nic, možná kousek pečiva a psí konzervy. Přesvědčil mě, že tam je ještě balený krájený chleba, takže nemusí koupit vůbec nic. Jemně jsem připoměla psa. Brůčova reakce byla typická: To tam ten pes už nemá ani půlku konzervy?

Vůně jablek

Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.