Pytel fazolí potkal kozu

Tak jsem přemýšlela, co mám uvařit a najednou mě napadlo, že by bylo dobře trochu ujíst z pytle fazolí, které nám nechal jako pochybné dědictví náš syn, než odejel do světa. Druhý faktor při výběru byl fakt, že je naléhavě třeba zeštíhlit obsah mrazáku, neboť co nevidět nastane potřeba tam uložit jablečný mošt.
No a tak jsem vytvořila kozí kreaci s fazolovým pyré.

Fazole jsem namočila a uvařila, před dovařením přidala svazeček máty. Pak to všechno propasírovala, osolila, opepřila, přidala citronovou šťávu z 1/2 citronu a plátek másla a vyšlehala s trochou vody, ve které se fazole vařily. Tolik o fazolích. Kozu jsem nakrájela na kostky, zprudka opražila na oleji na hluboké pánvi, osolila, přidala pár větviček rozmarýnu, pár větviček tymiánu, otočila pepřovým mlýnkem, zalila červeným vínem a nechala pomalounku přidušovat. Když byla koza měkká, zredukovala jsem šťávu na minimum, masíčko posadila na kopeček pyré a Brůča papal a chválil.

Domnívám se, že fazolové pyré by byla i skvělá věc s domácími klobáskami či domácím uzeným. Ale k té koze to bylo opravdu šmakovní.

Periodické záchvaty bručiliozy

Tento víkend zaslechl Brůča zvěsti, že začínají "růst". Co? Inu houby. A tak v sobotu večer obratem ruky změnil plány na nedělní ráno a že musíme na houby. To množné číslo je správně. Ani ho nenapadne pídít se po tom, že jsem třeba chtěla dělat něco jiného. Nesměle jsem opáčila, že tedy asi nebudeme obědvat. Brůča obratem řešil: tak si přivstaneme, abychom byli zase včas zpátky a já Ti to nakrájím. A bylo. Jak to slyšela Kačena, tak že oni půjdou taky, ovšem, že na "svá" místa, nikoli na Brůčovo hřiboviště, protože tam prostě houbařit nelze - všechny hřiby jsou Brůči.
A tak ráno raníčko jsme vstali, nasnídali se a ...... nic. Branka zamčená a šmitec. Nepustila nás ven potvora.
Patrik se už taky hemžil venku a tak nás pustil bránou.
Houby zcela podle předpokladů nerostly. Našli jsme pár mohykánů téměř uschlých nastojato, větší lžíci lišek, jednu holubinku zelenou a tři hřiby v různém stadiu ohlodání slimáky. Jo a asi tři růžovky. No ale na večeři dobrý. Vrátili jsme se, Patrik mezitím přepiloval zámek a zvěstoval, že je třeba koupit jak zámek, tak vložku a když už tam budeme, tak že by bylo dobré i kliku se štítkem (po deseti letech provizoria). Brůča má občas období, kdy začne urputně šetřit úplně na všem, většinou s odůvodněním, že to utrácení už stačilo. Někdy to dotáhne do dokonalosti, když začne chodit v botách s prasklou podrážkou či mě nutí, abych mu zazáplatovala jediné kalhoty, které nosí a strašně se rozčiluje, že nemá co do práce, protože si ušpinil jedinou košili. Tisíckrát jsem se snažila mu vysvětlit, že je lepší i úspornější mít šatník trochu košatější, že se to méně onosí a déle vydrží - Brůča není žádný manekýn a v podstatě se celý život drží modelu džíny + polokošile, tričko či košile, maximálně + 1 - 2 kraťasy či tříčtvrťáky na léto a tak se ho nějaké módní trendy moc netýkají. Pak dojde k poznání nutnosti a jde se do obchodu. Až donedávna byla volba jednoduchá. Došlo oblečení, šlo se do nadměrek do Přemyslovské a tam se Brůča oblékl. Ale nyní, když zhubnul zpět do konfekční velikosti (kterou ovšem přeci jen nemají všude), tak se situace zhoršila.  Možnost výběru je někdy věc ošidná. Už měsíc kupujeme boty, kalhoty a nějakou mikinu, taky by bylo načase se podívat po zimní bundě či kratším kabátě, ovšem zatím je konto zcela čisté, nekoupili jsme ani kapesník. Horší je, že se tyto záchvaty věkem zhoršují. Takže už se stalo, že mi Brůča utekl z obchodu, když jsem chtěla ke kalhotám zakoupit tričko, že jsme šli pro kalhoty, košili a bundu a odešli jen s kalhotami. To už jsem si zvykla. Teď to začíná dotahovat do konce. V OBI, když jsme kupovali zámky a kliku, tak odmítl koupit kliku, která se mi líbila, ale byla o 200,- Kč dražší s pohledem, jako bych chtěla zruinovat celou rodinu. Pak kupoval zarážku na dveře, měli ji ve dvou velikostech s rozdílem 10 Kč. Jakou si myslíte, že máme? Aspoň se mi podařilo koupit rohožku i když i ta prošla jen tak tak.
Když jsme koupili, co jsme měli, tak jsme šli ještě do kytek, protože bylo potřeba koupit květináč na rozmarýn a pak jsem chtěla dvě chrizantémy jako náhradu za ty, co mi loni vymrzly. Do dneška se celá rodina baví historkou, jak Brůča kupoval výhodně květináče asi před dvěma roky. Měly nádherné venkovní mrazuvzdorné květináče ve třech či čtyřech barvách a jakoby řeckými vzory. A k nim misky. Brůča se nadchnul pro zlevněné květináče (cena fakt dobrá - ohromný glazovaný květník za 275 Kč), naložil tři kusy do vozíku a já jsem jen řekla - no a co misky. Brůča ochotně zajel k miskám, vyzkoušeli jsme velikost a barvu, naložili a jeli k podkladně. Teprve u poklady Brůča zjistil, že misky jsou dražší, než květníky. Nafouknul se jak balón, řekl nikdy a od pokladny dojel misky vyměnit za obyčejné terakotové, které ovšem už tak s krásnými květníky neladí. Všechny návštěvy si okamžitě všimly nových květníků vystavených na kamenné zdi u krbu a všechny s různou obměnou komentovaly i nesoulad s miskami. Tak jsem vyslechla "Misky už nebyly?", "Je škoda, že k tomu nejsou stejné misky." apod.
Nyní je tu toto období znovu. Většinou nakupuje přes poledne Brůča, ančto má auto. Dneska dopoledne volám, že v podstatě nemusí kupovat skoro nic, možná kousek pečiva a psí konzervy. Přesvědčil mě, že tam je ještě balený krájený chleba, takže nemusí koupit vůbec nic. Jemně jsem připoměla psa. Brůčova reakce byla typická: To tam ten pes už nemá ani půlku konzervy?

Vůně jablek

Letos nastane superdůležité výročí. Našemu Brůčovi bude 50. Nese to poněkud rozporuplně. Na jednu stranu si užívá postavení novopečeného dědy, na druhé straně však se mu nelíbí ta -sátka. Ale to je běh života, každopádně, Brůča není typ, který by se ve faktech, které nemůže změnit, do omrzení rýpal a tak je s tím srozuměn. Nebyl by to ani on, kdyby si to "špatné" poněkud nevylepšil. A tak při dotazu, co by si přál, projevil touhu po zařízení na moštování ovoce. Byla jsem pověřena prozkoumat nabídky, zjistit ceny a objednat zboží. Vím, že při naší sklizni jablek nemohu vybrat nějaké prdítko, které má kapacitu kilo ovoce na hodinu. A tak jsem vybrala drtič ovoce SHARK 1,6 a lis 18 l. Vzhledem k rozměrům a váze jsem to objednala na Patrikovo pracoviště, po zhruba týdnu hlásil, že balíky došly. Celý ten blázinec byl doma ve čtvrtek odpoledne v bednách. Brůča kolem chodil jako mlsný kocour, již předtím jsme učinili dohodu, že mu dárek předáme dříve, aby mohl zmoštovat už ta první jablka. Ale protože to byl dárek kolektivní - můj, dcery a zetě a Káči s Bobešem tak jsem trvala na tom, že se taky kolektivně předá. Jenže Bobeš to je ten pracant, co před sedmou večerní neodchází z práce (a před devátou ranní nepřichází....), takže příjezd se odhadoval tak na půl devátou. Všichni přítomní si vyslechli Brůčovu úvahu na téma - závislost pracovní výkonnosti na délce pobytu v práci. S pokračujícím časem přibývalo na sarkasmu a vtipných komentářů, leč jak se dalo očekávat, Bobeše to neurychlilo, neboť to ani neslyšel. Nakonec se vítězně přihnali v předpokládaném čase po osmé večerní a mohlo se konečně předávat. Brůča rozbaloval, já už vycvičená, zachránila z haldy obalů návod a účet, Patrik, náš vrchní separátor odpadů již třídil plasty od kartonů a vše si připravil na zápraží, aby to vzal do auta. Brůča měl skvělou náladu. Pak jsme si v klidu sedli a povídali, Patrik informoval Bobeše (trochu ho s tím úmyslně škádlí), co že to zítra budou stavět, Bobeše to nastartovalo a začal tedy lkát nad tím, že je na všechno sám a nikdo mu nepomůže, čímž popudil Kačenu, která dělá většinu zahradnických prací. Ale to už je normální téma. Druhý den se odehrál podle předem připraveného scénáře, ačkoli počasí bylo vskutku vražedné a po poledni museli naši hoši se stavbou přestat. V neděli dopoledne Brůča ale už zdít i míchat beton odmítl. "Vyzkoušíme ten mošt", prohlásil natěšeně a kupodivu Patrik hned souhlasil. A tak jsme vyzkoušeli.
Brůča bumbal mošt a moc si ho pochvaloval - inu byl opravdu výborný. Chutnal všem. Prostě není nad domácí 100% mošt z jablíček, která voní na dálku. Bohužel i vosám. Ale uhájili jsme čestně pole - nedostali žihadlo. Mošt jsme přecedili, slili do pet lahví a uložili do lednice. Kupodivu, ani nepadla zmínka o tom, že když je v lednici mošt, nevejde se tam žádné pivo. Po obědě Patrik odjel a my jsme osaměli s Lenkou a malou Verunkou. Verunka byla vyloženě rozhozená, nenaložená a nevykakaná, prostě nas..... miminko.
Tak jsem Lence navrhla, že se půjdeme projít, hlavně proto, že Brůča vytáhl sekačku a začal se potýkat s naším mírně přerostlým trávníkem. Ušli jsme sotva kilák a najednou slyším od lesíka výstřely. Hm. asi kanec. Ale není radno připlést se, byť omylem, k honu na cokoli a hlavně komukoli s ruční palnou zbraní do cesty.
A tak jsem obrátila kočárek zpět k domovu. Verunka byla stále ve špatném rozmaru, nepomáhalo nic, dokonce ani mávání s její oslintanou plínou, což většinou zaujme. Možná, že to byla reakce na páteční očkování, možná na vražedné počasí, v každém případě bylo miminko protivné, pofňukávající, občas i řvoucí. Doma byl Brůča zcela zchvácen sekáním - není divu, bylo skoro 34 °C a halasil, že by dal království za pivo. S tím jsem souhlasila, Lenka taky a že tedy půjdeme na jedno na zahrádku k hospodě. I vydali jsme se. Verunka se pomalu zklidňovala, když jsme zaparkovali na zahrádce hospody, začala si hrát se svojí oblíbenou včelou (hračkou) a když nám donesli pivo, byla už skoro v pořádku. Pak přišel náhodně kamarád, začal dělat cukrbliky do kočáru a ejhle. Slečna v nejlepším rozmaru, smála se od ucha k uchu až se zajíkala. Takhle roztomilá byla celou dobu exkurze v hospodě a to bez výjimky ke všem. Po nějaké době jsme otočili příď lodě k domovu. Doma se ukázaly první vrásky na tvářičce a už hrozilo, že celá komedie začne znovu.
Brůča se k Verunce nahnul, polehtal na nožičce a pravil: My víme, že jsi herečka, ale teď už to nezkoušej. A kupodivu, miminko projevilo svoji (jistě vysokou po babičce) inteligenci a dalo pokoj. Z toho plyne poučení:
I malá miminka musí žít společenským životem.

Léto pryč - do zimy coby dup

Tak nám to zase pěkně uteklo. Koncem srpna, dokud děti chodily do školy,   jsme kupovali školní pomůcky, snažili se děti dostat do normálního režimu, protože dva měsíce žili zpravidla bez pravidel (tedy nežili jsme jak divoši, ale někdy k tomu nebylo daleko).  Teď posečená pole a vysoká modrá obloha mi připomínají, že kalendářně sice léto je, ale fakticky končí. O víkendu jsme sklidili švestky a odvezli je ke zkapalnění, pozorujeme, jak dozrávají jablka a hrušky a doufáme, že porostou houby.
Stále využíváme bazén a zřejmě ještě tak do konce října využívat budeme. V této souvislosti bych chtěla poznamenat, že v našich podnebních podmínkách je opravdu jediným řešením bazén krytý a vytápěný, protože jinak celá investice přijde v podstatě vniveč. Vím, že mi na to může někdo opáčit, že je lepší alespoň něco, ale já si to opravdu nemyslím. Kamarád má takovou věc na zahradě a když se může vykoupat tak 10 dní v roce je rád, zbytek doby čistí a čistí, no a věčně do toho musí cpát nějakou chemii, mimochodem nijak levnou, aby se nerozmnožily řasy. No a když už o tom mluvím, všude se inzeruje bazénová chemie. Celé pluky odborníků se tím živí. Nikde jsem však neviděla inzerát typu: "Nechcete bazénovou chemii? kupte si bazén se slanou vodou, spotřebujete za rok půl pytle soli (a možná ani to ne) a nemusíte se o nic víc starat. Nevěříte? Přijďte se podívat" A přitom to fakt funguje. Ale kdyby nám to neporadila jedna známá, možná bychom se o tom ani nedozvěděli.
Když už jsem v tom naříkání - dnes ráno jsme jeli svoji klasikou - D1. Kooperativa má na začátku takový nápis, zřejmě to má být reklama, ale moc to tak nevypadá. Zní to: "D1 zřejmě slouží k tomu, aby se co nejméně Pražáků dostalo do Brna". Nevím, co tím básník chtěl říci, ale být ředitelstvím silnic a dálnic, tak asi tento nápis nařídím odstranit. Budí to dojem, že vjíždíte na silnici, která je krajně nebezpečná sama o sobě a což teprve, když ještě blbě řídíte. Nicméně, pokud jste v roli uživatele této dálnice, musíte trochu cynicky souhlasit. Na 11 km byla opět bouračka a 7 km fronta. Když jsme dojeli na místo, byla na krajnici odstavena dvě auta. Jedno mělo prasklý nárazník a jedno trochu promáčklý blatník. Tuto havárii řešily posádky dvou policejních aut a jedna záchranka. Všichni puštěné majáky, takže to vypadalo, že tam je hotový masakr. Rozesmála jsem Brůču, když jsem poznamenala, že je zřejmě třeba dát nárazník do sádry a k blatníku přiložit kompresní obvaz. Hm, opáčil, možná je třeba  dát motoru umělé dýchání.
Jak jsme tak poskakovali tou dlouhou kolonou, začala jsem pozorovat okolní řidiče. Ve vedlejším proudu jeli manželé tak kolem padesátky ve starší Felicii. Manželka na místě spolujezdce neustále telefonovala, tvářila se otráveně a neustále nadávala,myslím, že částečně i na svého muže, protože neuměl tu prostou věc vznést Feldu do vzduchu a přeskočit ta pitomá auta, která jí bránila v pohybu vpřed. Bylo na něm vidět, že je naprosto vystresovaný už jen z toho, že auto opravdu poposkakovalo, jednou i chcíplo. Pak náš pruh skoro zastavil, tak nás Felda předjela. Když jsme se rozjeli, tak najednou vidím, ejhle Felda ducla do před ní jedoucího auta zřejmě ve snaze je pošťouchnout vpřed. Neslyšela jsem, co paní říká, ale když jsme je míjeli, očividně nezměnila repertoár, nadávala manželovi. Zřejmě proto, že se mu nezdařilo rozrazit auta a jet.

Jak šla Verunka "z domova"

Verunka, moje prvorozená vnučka, na Brůčíně zdárně prospívá, krásně spinká, krásně papá, krásně kaká.... No prostě jde jí to. Leč tuto středu nastala nutnost dítě odložit na hlídání tetě Kačeně, protože maminka musela na prohlídku k doktorovi do Prahy. Takže jsme ráno vstali, zabalili vše potřebné pro dítě, ráno v půl sedmé je strčili do kočárku a dcera vyjela k předání dítěte o pár chalup dál. Verunka se na to tvářila všelijak, ba se i mračila. Ale k dalším projevům nelibosti nedošlo a tak jsme celkem v klidu vyrazili ku Praze za pracovními a zdravotními povinnostmi. Ve středu mám "dlouhou" a tak jsme se vraceli až kolem půl sedmé večer. Verunka s opatrovací četou (protože na to hlídání si to nenechala ujít ještě druhá babička) ale nikde. Lenka volá, kde že jsou, a ony že jsou na návštěvě u tety Zdenky. Tak jo. Přiharcovaly holky až skoro v osm. Verunka byla vykoupána, nakrmena a uložena, usnula jako dřevo, protože to bylo zážitků! No ale teď to přišlo. Sedli jsme si do přístřešku na kus řeči s Káčou. V naprosto podrobné zprávě jsme se pak další dvě hodiny dozvídali nejen co všechno Verunka ten den provedla a zažila, ale v té souvislosti i co podobného se kdy v rodině přihodilo. A tak se probralo papání, vyměšování, různé jiné zážitky i zkušenosti. Brůča byl čím dál zamlklejší a zamlklejší až nakonec navrhl změnu tématu. Jenže to už jsme šli spát. Další den byl krásný, teplý čtvrtek. Přijeli jsme o hodně dřív, už kolem páté a u nás opět něco jako mateřská školka. Lenka s Verunkou, Káča a ještě jedna Káča s Karolínkou, které jsou necelé 2 roky. Prostě Hawai. Bazén odkrytý, všechny v plavkách, miminka radostně dumlající dudlíky, prostě zemský ráj. Brůča přehlédl zkušeným zrakem to ženské srocení a šel sekat trávu. Než posekal, tak všechny odešly a Verunka šla taky do postýlky. Skoro se už stmívalo, když dorazil zcela nečekaně Bobeš. Už dlouho jsem neviděla tak nadšeného Brůču. "Člověče, já poslední dva dny jsem mezi samými ženskými, které nemluví o ničem jiném než o posraných plínách, já jsem tak rád, že jsi přišel"! No a tak probírali to, co probírají vždycky. Jak je to teď v práci čím dál horší, že se všude šetří, Bobešovi namontovali do auta GPS a musí mačkat knoflík, když jede soukromě (což je furt), Brůča starostlivě přikyvoval a sděloval, jak je těžké teď sehnat kšefty a že už nejsou tak výnosné a tak vůbec..... Je s podivem, že toto téma je neomrzí, ačkoliv je taky hodně frekventované. No holt to nejsou pokakané plínky jejich potomstva.

Jahodový záhon

Jak tak člověk stárne, tak je čím dál horší se ohýbat. A tak jsme vymysleli smělý projekt - visuté záhony. Máme výhodu, že máme svažitý pozemek, tak to jde. Naši hoši se do toho pustili s vervou jim vlastní. A tak Brůča v sobotu ráno s kvílením vstával, ale povinnost volala, Patrik už pobíhal po staveništi a připravoval realizaci projektu. Aby to bylo zajímavější, rozhodl se, že vytvoří zvláštní kamenný květináč pro mátu, která si to zasloužila tím, že přežila úplně všechno, počínaje bouráním stodoly. Všechno šlo úžasně, takže v sobotu k večeru dílo vypadalo takto:

Téměř ke konci práce náhle Brůča sprostě zaklel. Všichni jsme se otočili, cože se to děje. No taková blbost. Rozlomila se kovová páska na hadici v úchytu na vývod ze studně. Bez vody se těžko míchá beton, zalévá zahrada a dopouští bazén a tak Brůča sedl neprodleně do auta a vyrazil do Kolína do OBI. Předtím byl ještě dotázán Bobeš, zda někde u nich se nenachází stahovací páska, leč s výsledkem očekávaným, čili nic. Ale Bobeš využil situace a že musí pro barvu na plot, ančto by to už potřeboval, tedy ten plot. Za hodinu a půl se vrátili s barvou a páskami, barva dobrá, pásky malé. Brůča to vyřešil chytře. "Viď, že tam ráno sjedeš? Alespoň si zařídíš, já nemůžu, já musím vozit hlínu". No co by ne. Od Patrika jsem dostala kus hadice, abych nekoupila něco nepoužitelného. A tak jsem se ráno vydala, zakoupila 2 ks těch nesmyslů, samosebou zavdala příčinu ke smíchu místním ochmelkům u pumpy, protože jsem při tankování zapomněla zavřít víčko od nádrže a zastavila o pár metrů dál, abych ho zavřela, v OBI koupila ještě hnojivo na domácí kytky a v přiměřeném čase dorazila domů. Hoši již čekali a se zájmem se dotázali, kolik kusů že jsem koupila. Odpověď, že dva, je uklidnila, protože přiznali, že tento pokyn mi nedali a báli se, že koupím pouze jeden. A oba čile vyrazili zprovoznit vodu. "Patriku, neviděl jsi někde kombinačky?" Patrik nevěděl, kde jsou kombinačky, nevěděl bohužel ani o žádných jiných kleštích, které jsme kdy měli, a které z mně nepochopitelných důvodů zmizely z povrchu zemského. Dokonce zmizely i oba francouzáky, přičemž Brůča si vzpomněl, že ten velký půjčoval dědovi. No, sláva, tak aspoň něco. Po docela dlouhé době, kdy byly opakovaně prohledány obě dílny, trávník kolem žumpy, kam kombinačky mohly zapadnout, když se před dvěma měsíci vyvážela žumpa a bylo potřeba otevřít dekl a jiných přilehlých prostor, bylo zcela jisté, že kleště prostě nejsou, rozhodně ne tam, kde by je člověk hledal. V mysli mi proběhly obrázky, jak Brůča na horní zahradě krotí zdivočelé ostružiny, ale nemohla jsem si vzpomenout, zda je jen nepřivázal. Takže nakonec, když jsem jen otevřela pusu, tak Brůča zaječel "neříkej to!" No samosebou, že jsem chtěla poznamenat, že kdyby se věci dávaly na svá místa, nemuselo by se pak hodiny (a často bezvýsledně) hledat a utrácet zbytečně za koupení stále nových a nových věcí. Nakonec se opět jelo k Bobešovi, který je sice taky bordelář, ale kombinačky našel. Večer přišel Bobeš s Káčou na chvilku na kus řeči. Bobeš neponechal nic náhodě, jak přišel, zbalil kombinačky do kapsy, protože co kdyby se i ty jeho někam založily, že?

Brůča se šel odpoledně potěšit se svými milovanými jablíčky a vyfotil si je:

Kloubní preparát - a jak jsme pokročily

Tento příspěvek je vlastně pokračování toho prvního. Nyní jsme ve fázi, kdy jsme si nacvičily určitý rituál.
Chiki ví, že polknutí tablety je neodvratné a tak se už až zas tak nebrání - nebo možná měla reklama pravdu, chuť není tak strašná a třeba to i voní. Takže teď to funguje tak, že zavolám "Chiki, pojď budeme dělat "hodná""! No a ona přiběhne. Přibobkne a strašně začne vrtět ocasem a smát se. Nekecám, fakt se směje.
Vezmu tabletu, otevřu tlamičku, zasunu tabletu do krku kam až to jde, symbolicky podržím tlamičku, pes polkne a letí k lednici. Dostane kousek šunky a pro ten den je operace vyřízená. No a tak to funguje už docela dlouho. Jsou samozřejmě i excesy. Nezasunu dostatečně hluboko, pes dělá, že polkne a letí k lednici, v okamžiku, kdy dostane šunku, vyplivne tabletu. Ale už to není tak často jako dřív a bohdá nastanou časy, kdy při hesle "hodná" jezevčík dobrovolně otevře tlamičku a polkne sám tabletu.