Jaro na zahradě

Nevím jak kdo, ale po prohlídce zahrady jsme letos opravdu zaplakali. Růže, které nám celé léto až do podzimu voněly pod okny ložnice - zmrzlé. Vřesy a vřesovce na skalce - zmrzlé. Okrasná jíva - zmrzlá. Hortensie sice žije, ale je z ní takový neduživý mrzáček s několika pupeny. Prostě holomrazy zahrádce neudělali dobře. Teď je čas škody napravit, i když takové popínavé růže budou zase do původní krásy růst několik let.
Jinak už to u nás jakž takž i vypadá, jsou hotové terénní úpravy, navezena hlína a zaseta tráva, která už dokonce vystrkuje růžky (doslova). Minulý víkend naši hoši benonovali kompost. Když měli hotovo, přišli známí s tříletou holčičkou. Holčička je hodně podnikavá a tak v nestřeženém okamžiku zabrousila i ke kompostu. Udělala do čerstvého betonu krásný otisk holínky a tak Patrik k němu napsal "Karolínka". Máme tedy kompost Karolínku. Doufám, že se bude líbit žížalám a jiným drobným živočichům, kteří z něj udělají pravý ráj pro okurky, rajčata, dýně atd.
Na jaře jsou barvy v přírodě úžasné - takovu zelenou snad není ani možné vymyslit a namalovat.
Občas zabrousím na různé jiné weby či bloggy - asi jako každý. Tuhle jsem na webu Cuketky četla článek o zahradničení ve městech - t.zv. hluboké záhony. Podstatou je umožnit lidem pěstovat si alespoň nějakou zeleninu. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na to, jak jako dítě někdy na obecné škole - v páté třídě jsme měli pozemky nebo takový nějaký podobný předmět. A na zahrádce, kterou jsme jako škola měli pronajatou, jsme v rámci výuky seli ředkvičky. Já jako naprosto městské dítě, bez chaty, chalupy či babičky na venkově jsem už tehdy cítila potřebu "hrabat se v hlíně", tak jsem si vyžebrala klíče od té zahrádky a pak jsem tam ty ředkvičky chodila zalévat a jednotit a nakonec i sklidit. Bylo to docela překvapení, když jsem do třídy přinesla mísu křupavých ředkviček.
Láska k půdě mě věkem nijak nepřešla a naštěstí jsme se s Brůčou shodli. Tak jsme koupili chalupu.
Musím říct, že při představě, že bych v penzi seděla v bytě ve městě a koukala z okna na šedivé ulice jsem vyděšena. Myslím, že by mě to zničilo. Proto mě plán na tuto aktivitu docela zaujal, neboť chápu, že ne každý městský člověk má na to, aby měl zahradu a přesto by se rád chvíli "hrabal v hlíně". Na druhou stranu, bedna 1 x 1 m moc prostoru nedává.
Teď jsou svátky a ještě jsme si je trochu vylepšili dovolenou, tak máme plno plánů co udělat. Nejdříve však nastane událost nejradostnější - roční narozeniny Verunky. Už je to pěkný raptor. Včera způsobila první větší škodu, podařilo se jí nalít do notebooku čaj, naštěstí neslazený. K ročním narozeninám jí chystáme překvapení, dostane pískoviště. Dneska ho natřu nezávadnou barvou, zítra ho Brůča sestaví a naveze píseček a můžem si trénovat hrady, bábovky a jiné neplechy.
Jenom se nějak musím dostat do zahradnictví a nakoupit jednak ty růže a jednak vřesy, abych dosadila, co zmrzlo.
Tak jdem na to, ne? Jaro už je konečně tady.
Bylinkový záhon, jak jsem si ho vždycky představovala:

Dřevo

Tak jak bylo naplánováno, tak to taky bylo. V pátek jsme se sešli úplně všichni, čili 8 kousků, z toho jeden kojenec. Brůča tentokrát neponechal nic náhodě, předem řádně domluvil dopravu, takže přemístění zbytku dřeva z lesa nic nebránilo.  Sice samosebou mu ani odpovědnost nezabránila v pátečním mariáši, ale to už se opravdu nedá nic dělat. Prostě pátek = mariáš. V sobotu ráno jsem vstala dřív a k mému překvapení už dole pilně poskakoval Patrik, vstával Martin a tak vůbec se začali všichni hrabat z peřin. Udělala jsem vydatnou dřevorubeckou snídani - míchaná vajíčka se šunkou. Máme asi tak týden staré auto, takže jsem přikázala, že holiny a pracovní boty se s sebou vezmou do přepravky a obují se až v lese. Kupodivu (opravdu jsem se divila) nikdo ani moc nebrblal a poslechli všichni. Bobeš samozřejmě nemohl, jeho babička slavila 93. narozeniny a to se neodkládá, takže byli všichni u babičky. A dřevo že prý doveze (ten svůj díl) v něděli.
Počasí bylo příkladné, poprvé to bylo na tričko. Brůča naladěn na sluníčkovo kázal naložit a dovézt i tu část Bobeše, kterou mu složili na zahradu. Brůča chystal grilování a očekával bouřlivé ovace. Leč Bobeš přijel značně utrmácen, takže volal, že nepřijdou dolů a za dřevo děkují. Na Brůčově nebi se objevily mráčky.
Zaplať bůh grilování se povedlo, soudek vzal za své, mladší z nás ještě neměli dost, tak se odešli doplnit do hospody, kde byla hasičská zábava. My jsme s Brůčou ještě předvařili na neděli a šli spát. V neděli dopoledne jsme se vypravili všichni nahoru k Bobešovi na kafe, ale hlavně vyvenčit Verunku. Když jsme odcházeli, Brůča jenom podotkl, že on jde stříhat stromky a pokud ví, tak já jsem taky chtěla něco dělat jiného. Znaje ho dlouhá léta, věděla jsem odkud vítr vane a odvětila, že domácí úkoly dohoním.
Bylo fakt nádherně, u Bobeše se všichni rozplývali nad Verunkou a vyprávěli, jak probíhala cesta z Děčína.
Napřed někde u Ústí zjistili, že zapomněli u babičky kabelku, tak se museli vrátit. Když napodruhé dorazili k České Lípě, tak zjistili, že si tam zapomněla Bobešova máma peněženku a Kačena tašku s jídlem. To už se sice nevraceli, ale stejně přijeli až k páté odpoledne, když vyjeli někdy po obědě. Oba byli docela rádi za dřevo a Bobeš konstatoval, že Brůčovi několikrát volal, ale ten prostě o víkendu nebere telefon.
Tak jsme se domluvili, že přijdou k "hoře" osobně s poníženou suplikou a poděkováním.
Odpoledne jsem vzala barvu, štětec a jala se natírat nově zřízenou pavlač. Ale za chvíli jsem musela skončit, protože dorazila Kačka s Bobešem. Brůča předstíral absolutní nezájem a konverzoval o neutrálních věcech. Ledy se prolomily teprve když Bobeš odříkal ono poděkování a poptal se kolik je dlužen. Pak teprve Brůča roztál a už byl normální.
Nakonec nám to všem přišlo k smíchu, i Brůčovi. Ale to už byla neděle večer a bylo třeba jít spát, abychom se mohli úspěšně vsunout do pracovního procesu.

Poněkud váhavé jaro

Letos jsme mimořádně "nadržení" na zahrádkářské práce, neboť máme nové terasové záhony a skleník. Takže minulý týden, když nás nechali naše odnože samotné jsme s Brůčou měli v plánu zasít semínka, abychom měli vlastní sazeničky, připravit skleník a slavnostně osít ředkvičky. Jenže člověk míní a pánbůh mění. Už v prostředku minulého týdne začal Brůča skučet, že ho bolí noha. Udělal sis něco, špatně jsi došlápl či se uhodil, ptám se, ale Brůča odmítá spoluvinu na stavu své nohy. "Inu, tak máš dnu, " pravím já a ono to tak i vypadalo. "To máš z toho, že jíš taková kvanta masa".
Brůča odporoval, že nejí uzeniny vůbec, vnitřnosti skoro také ne a k tomu, že denně zkonzumuje množství zeleniny, kterým by nepohrdl ani lecjaký přežvýkavec. A tak jsme doufali, že se noha nějak tak sama a částečně s pomocí Ibalginu gelu zregeneruje. Ale ona ne. A tak došlo na Kačku a její špitál. Tam nohu zrentgenovali, prohmatali a došli k závěru, že se jedná o hříchy z mládí, tedy přesněji z volejbalu a podobných kratochvílí, které v nejednom případě končily výronem, a v jednom celkem časově nepříliš vzdáleném bodě dokonce zlomeninou. Jinak řečeno, kotník je ve stavu zuboženém a když ještě po něm chodí takový "štíhlý" kluk jako Brůča.....Nicméně pan doktor dal radu, že na takto zřízenou nohu je dobré přikládat prieznitz. Tak jsme přikládali. Kupodivu byla to rada dobrá a noha se postupně dostávala do lepší kondice. Když uhodil pátek, Brůča už docela ani nepajdal. Takže si nenechal ujít mariáš.  Ale ona noha sice se lepšila, ale zřejmě ještě nebyla tak zcela ve formě, aby vydržela příliv alkoholu a nápor do 3 rána. Takže ráno byla zase baculatá a bolavá.
Brůča sice bědoval, ale vozík hnoje stál na zahradě a čekal na vyložení, nezbylo, než se do toho pustit, protože nebylo jiných pracovníků, než my dva. A tak Brůča vzal vidle, překládal hnůj z vozíku na kolečko a vozil do skleníku, kde opět z kolečka vykládal na záhony. Při té příležitosti je asi na místě podotknout, že vše dobré může mít i špatnou stránku. Výhoda záhonů ve výši pasu se totiž při trasportu hnoje jevila jako přinejmenším problematická. Pak se ještě muselo vše zrýt a přikrýt novou zeminou. Během soboty to Brůča zvládnul. Pak došlo na mě. Vše jsem uhrabala a upravila, uklidila skleník a spolu jsme slavnostně zaseli ředkvičky. Kromě toho jsem ještě zasela ostatní semínka na sazeničky, ty jsem ubytovala různě po oknech a pilně zalévám.
Pořád jsme čekali, že to jaro už musí konečně nějak přijít, když jsme všechno připravili. Ale ono mešká.
Brůča přistoupil k drastickému kroku lákání - ohlásil na sobotu grilování, i soudek koupil. Tak jsem zvědavá, zda se jaro dá přivábit či bude i nadále trucovat.
Malá poznámka na konec. Nemáme od Vánoc sestavený gril, v sobotu celý den budou kluci na dřevu v lese. Možná, že to jaro ví a nevěří, že stačí ten gril dát do provozu schopného stavu. Bobeš má ten samý a říkal, že ho se svým švagrem sestavoval jako puzle celý den. Tak uvidíme.

30. narozeniny

Tak jsme oslavili naši nejstarší. Vzhledem k tomu, že jsem se oslavy zúčastnila pouze na začátku a kolem šesté jsem jako správná babička musela jít uložit a střežit spánek děťátka, tak o oslavě moc referovat nemůžu, ale přeci jen nějaké zážitky by se zřejmě daly komentovat. Na začátek jsme na pódium pro hudebníky umístili dětskou ohrádku, protože jsme si říkali, že tam Verunka bude mít přehled a bude hodná. Navíc tam měla část odpoledne i návštěvu - Adélku, která je o 3 měsíce starší, ale to té naší dračici nijak nepřekáželo. Chvíli si holky hrály, chvíli se pošťuchovaly, ale v zásadě byly hodné.
Oslava se zřejmě povedla, Lenka dorazila domů kolem desáté večerní s tím, že už je unavená a tak mi odpadla starost noční péče o vnučku. Ráno jsme vstaly - samosebou, že my tři holky - Verunka, Lenka a já - nejdříve a že bychom měly jít do hospody pro věci. Verunky se ujala "teta" a my s Lenkou vyrazily. To bylo panečku překvápko. Původně jsme byly přesvědčené, že zaplatíme nájem sálku a sud a nazdar. Ale tak jednoduše nám to neprošlo. Hostinskej nechtěl nic platit, ale musely jsme umýt nádobí a uklidit. Paní, která pomáhá v kuchyni si mě docela vychutnala. To se jí tak často nestane, aby její práci převzala paní inženýrka z Prahy s právničkou a ona je mohla tak trochu komandovat. Ale vydržely jsme s úsměvem. Pak přišly na pomoc ještě Týnky s Veronikou a já byla naopak vyslána do domácí kuchyně udělat nedělní oběd.
Nakonec bylo hotovo ještě před jedenáctou hodinou, ale náš hospodskej se nezapřel. Ano, sál zadarmo, ale za sud si napočítal o 500,- Kč víc. Inu nechci tu slevu zadarmo, že?

A mrzne hodně

Tento víkend jsme si užili s naší nejmladší. Teploměr spadl takořko až na dno svých možností k -25°C. Při této teplotě začala mrznout i voda v bazénu, tak jsme hodlali provést okamžitá ochranná opatření. Brůča v hospodě vyžebral několik prázdných petek  a vydali jsme se k hromadě písku. Jenže byl na kost, tak to nešlo. Máme v jedné bedničce sesypány různé staré šrouby a matky, tak jsme použili ty. Voda v domečku stále neteče, i když jsme tam pustili přímotop. Naštěstí nepomrzly brambory ve sklípku, což je však s podivem. Pes se naučil  ráno napřed podívat psími dveřmi, jak že je venku a teprve v případě nezbytné potřeby hbitě vyrazit na nejkratší možnou dobu. Ani se jí nedivím, představa vystrčené.... do toho mrazu mě taky neláká.
Protože se nedá nic moc dělat venku, vymýšlím si blbosti - upekla jsem žitné chlebánky, jsou docela jedlé.
Bohouš starší neustále nadšeně měří teplotu - tu na okně zvenku, tu pod jalovcem, tu na druhé straně, tu na plotě a když jsme tam přišli na kafe, tak byl neobyčejně hovorný, neboť nám musel sdělit, kde co naměřil. Bohouš mladší stále zadumaně zkoumá svůj zdravotní stav a zřejmě dospěl k závěru, že se to nelepší. To jej ale zároveň deklasuje jako společníka, což nechce, takže je to s ním zajímavé. V neděli přijeli známí a vytáhli ho na brusle, takže to byl zdráv a čilý.  My jsme v neděli naopak podlehli stříbrné nádheře slunečného zimního dne a šli řezat dříví. Ve třech jsme udělali pěknou hromadu, takže máme čím topit další týden. Pes byl venku s námi a mrzly mu tlapky, takže se pohyboval po chvíli jako baletka. Posílala jsem jí domů, ale nedbala a hrdině vydržela s námi. Pak jsme se vydali na kafe k Bobešům a protože opravdu hodně mrzlo, navlékla jsem jí psí bundu nepromokavou, zateplenou - model kostička. Moc jí to slušelo, ale všichni se jí smáli, protože na to není zvyklá a pořád se v tom ošívá.
No a to je asi tak všechno o minulém víkendu, nyní už zase vyšíváme v práci a pomalu připravujeme narozeniny.
Ale dneska je v plánu první jarní činnost - zasetí paprikových semínek. Já vím, je to hloupost, ale připadá mi, že v tom je taková zakuklená jarní nálada, což je moc fajn.
Za oknem sice svítí sluníčko, ale jaro to není, samozřejmě. Dnes je sice sv. Valentina, ale Brůča tyhle americké vymyšlenosti nesnáší a upřímně řečeno, ani mě to nic moc neříká, tak je to den jako každý jiný. Takže jaro! Hej jaro! Honem pospěš, už se na Tebe těšíme!

Mrzne

Až do poloviny ledna jsem si tiše přála, aby počasí tak vydrželo. Žádné mrazy, trochu sychravo  a hlavně aby se už začalo blížit jaro. Brůča skoupil půl lesa a potřeboval to dřevo dostat domů. Ale v blátě to moc nešlo, tak si přál, aby přimrzlo. Jak si říkám, Brůča má několik andělů strážných - workholiků. Jenže workholik nepracuje, ale dře. Tak to asi přehnali. Splnili přání na 350 % a mrzne až praští. Rozpohybovat ráno auto je někdy problém, opravdu se mu nechce. Ale jede, jede.... musí totiž.
Rozpohybovat Brůču je skoro stejný problém, zvláště když dostal rýmičku. Od něj ji chytil zřejmě Bobeš a tak máme rýmičky dvě, což je na jednu (byť širší) rodinu skoro moc.
Mrazy mají několik aspektů. Jednak se k nám musel nastěhovat syn, ančto mu v Praze praskla voda. Zároveň to je docela příjemné, protože nám dělá společnost a topí. Do práce nastupuje 13.2., takže mu končí doba aklimatizace po ročním výletu. No a neuvidím Verunku, protože v tom mraze nemůže ven, neboť je ještě malinkatá. Ono je to asi i lepší kvůli "rýmičkám".
Nenápadně se škrtnul plán na zabíjačku v únoru, byť hrozí stále v březnu, ale uvidíme. Odsunuly se i třicátiny Lenky, protože nemohla přiject - bude se to konat 18.2. To prý má už být tepleji.
Z výše uvedených důvodů je na Brůčíně klid, domácí pohoda (až na tu rýmičku) a v podstatě žádná činnost.
Je docela příjemné si občas zalenošit u kamen a televize, ne?

Telecí s mrkvičkou

Narazila jsem onehdá na takový zajímavý recept na dušenou mrkev na http://www.gurmánka.cz/. A tak mi přišlo, že by to byla zajímavá změna. Telecí jsem udusila v plátcích ve vlastní šťávě (sůl, pepř, kmín) na trošce oleje.
Mrkvička se nakrájí na tenké hranolky, osmaží na pánvi na troše oleje či másla, přidá se trocha cukru, zkaramelizuje se, zalije jablečným moštem (v originále je cider), přidá se dijonská hořčice, trošku osolí a dusí se do měkka a do vydušení tekutiny na trošku hustší šťávičku. Nakonec se přidá nasekaná petrželka. Musím konstatovat, že tato varianta dušené mrkvičky je moc dobrá, k telecímu jde úžasně.