Vůně smažených růžovek

Tuhle vycházku na houby jsme plánovali už od neděle, kdy jsme byli v lese a nic. Ale zdálo se, že se bude blýskat na lepší časy. A tak Brůča rozhodl, že čtvrtek je ten správný den, než nám les vybílí víkenďáci. Vyjížděli jsme z Prahy a černočerná mračna se stahovala na východě, posléze, někde u Kostelce n.Č.l. začalo pršet a dál již jen lilo. Vždycky říkám, že Brůča má 2 či možná i více andělů strážných workholiků. To se potvrdilo i včera, kdy jsme zaparkovali na "našem místě" a skoro nepršelo. Obešli jsme za půldruhé hoďky oblíbenou část lesa a výsledek byl plný košík. Přiznávám, že jsem druhou část výpravy vypustila a lesní cestou odešla zpět k autu. Brůča však vytrval a dosbíral. Byl pak chudák jak vodníkův bratr, nejen mokrý, ale i zelený. Ale šťastný. I když jsme přijeli domů dost pozdě, tak jsem mu udělala na pátek do práce smažené masáky s bramborem a on si k večeři ještě udělal milované špízy (masáky, kuřecí játra, slanina, cibule) a zbytek jsme zamrazili. První opravdové houbaření tedy máme za sebou. Škoda, že nemůžu přidat fotku, zapomněla jsem vyfotit košík. Tak snad příště - určitě totiž porostou.

Zdivočelé rostlinstvo

Jak Brůča tak hezky pohnojil skleník, tak se rostlinky také odvděčily. Rajčata rostla raketovým tempem a zdá se, že jim péče svědčí, rovněž papriky. Jen s okurkami to je trochu potíž, resp. hadovka haduje, ale ty obyčejné jsou zřejmě na tropy nenavyklé a tak sice kvetou, ale odkvetou a malé okurčičky hned shnijí. Rovněž rozhodnutí o umístění cuket (2 kusů) do rohu skleníku nebylo nejšťastnější.
Takhle to vypadalo:

O víkendu tudíž padlo rozhodnutí - cukety pryč, rajčata umravnit a přivázat, totéž s paprikami.
Brůču napadlo řešení - do konstrukce se vyvrtají dírky, do dírek šroubky, za šroubky drát a na drát provázky, kterými se rajčata přiváží. Tak jo. Otřesy způsobily "průtrž mračen" - rovnou mě za krk. Ale účelu bylo dosaženo, rostlinstvo umravněno, první sklizně uspěšně za námi.

Srnčí svíčková

Včera jsme od myslivců zakoupili srnku. Protože ještě nemáme spapanou srnku předchozí, nabídli jsme švagrovi, že se rozdělíme, což přijal. Brůča krájel a porcoval, já s Káčou pytlíkovala a popisovala, Chiquita obcházela kolem. Když Brůča slavnostně vyřezával miniaturní svíčkové tak s nadšením líčil švagrovi Bobešovi, že srnčí svíčková udělaná jako biftečky je něco, pro co stojí za to žít (a pomalu i zemřít). Bobeš se zaujetím poslouchal a s lítostí sledoval pidirozměry chváleného kusu potravy. Brůča tu svoji část svíčkové odložil vedle na talířek a pokračoval s dranžírováním dalších částí divočiny. Najednou se Bobeš, až do té chvíle mírně nasr.... z práce, začal uchichtávat a zeptal se Brůči, zda si tu svíčkovou uklidil jinam. Brůča plameným zrakem popatřil na zcela, ale zcela prázdný talířek. Viník byl celkem zřejmý. Chiquita se olizovala tak, že omyl byl vyloučen. Brůča byl rozladěn a vykročil na cestu pomsty. Dopadlo do tak, že psa důrazně pokáral s doprovodným plesknutím po zadku. Pes to přetrpěl, vyskočil vedle mě na lavici a žádostivě sledoval tu kupu masa, která se pro něj nesmyslně cpala do pytlíků.  Po chvíli nezbylo nic, ale předtím ještě dostala na hraní krásnou stehenní kost mírně obalenou masem, takže obligátní konzervu k večeři nonšalantně pominula a nechala na ráno. Brůču však pes nezdolá. Nelenil a místo svíčkové si udělal  restovaná krůtí játra.
Zdá se, že nakonec všichni dostali to, co chtěli - tedy jen ta svíčková nedopadla tak, jak se předpokládalo.

Po dovolené

No a je po. Po čem? No po dovolené přeci. Nějak byla tato dovolená taková jiná. Nikam jsme necestovali, kromě jednoho výletu, hodně jsme pracovali a taky si užívali vnučku.
Ten výlet byl na Český Krumlov a nezklamal. Jeli jsme v úterý 12. července, bylo hezky a měli jsme před sebou ještě skoro celý týden dovolené. Cesta uběhla bez problémů až na takový jeden moment. Ráno jsem připravila snídani a ptala se Brůči, co bude chtít. Očekávala jsem, že si poručí míchaná vajíčka nebo párky nebo tak něco - prostě řádnou snídani cestovatele. Ale nikoli. Skromně vybumbal čajíček a že jedeme. Tak jo. Ale nejeli jsme daleko. V Janovicích jsme stavěli po třech ujetých kilometrech na náměstí, Brůča naprosto nevině poznamenal, že se jde na dršťkovou polévku do masny. No a bylo. Musela jsem se smát, ale dršťkovka byla výborná, takže jsem neodolala taky. V Krumlově to bylo úžasné, až na to, že u vstupenek byla docela fronta a ta se vůbec neposunovala. U pokladny stál Němec středního věku a kupoval vstupenky snad pro celý autobus. Problém byl v tom, že zřejmě každý chtěl něco jiného a tak to bylo docela složité. Asi po čtvrthodince se otevřelo druhé okénko a než jsem mžikla okem, tak mě předběhla svižná seniorka s kšiltem a že by kupovala. Normálně bych asi nic nenamítala, ale tahle babka ještě s druhou takovou se již předtím snažily předbíhat kde koho, mávaly invalidními průkazy a vůbec dělaly, že všichni jsou tu proto, aby jim vyhověli. Nevím, s čím byly dámy invalidní, ale s pohybem neměly nejmenší potíže. Na prohlídce běhaly jako veverky po schodech, kopce zvládli lépe než daleko mladší osazenstvo a celkově dělaly dojem velmi sportovních babiček. A tak jsem milou babku něžně odstrčila a začala kupovat vstupenky pro nás. Vyčítavě na mě pohlédla, německy zabědovala, já prohlásila, že německy nerozumím a bylo. Zámek je opravdu hodně rozsáhlý a je na co se dívat. A tak se stalo, že jsme se k obědu dostali až okolo 4 hodiny. Stylově jsme poobědvali v restauraci na nábřeží ryby - já pstruha, Brůča kapra a že bychom se pomalu otočili k domovu. Parkovné nás zcela zbavilo zbytku hotovosti a cca se 40,- Kč jsme vyrazili na cestu. Brůča pořád, že by se ještě rád podíval na Zlatou korunu a nějakou památkovou vesnici a tak jsme se z auta podívali na klášter a pokračovali do Holašovic. Tedy fajn, ale nechápu, proč v těchto exponovaných místech nevěří na nic než hotové peníze. V Holašovicích jsem chtěla koupit moc pěknou keramiku - ale nešlo to, nebyly korunky, byla jen karta a nebyl bankomat. A tak jsme se vydali zpět bez květináče, žížniví jak dromedáři. Vše bylo napraveno až v Budějovicích včetně dotankování hotovosti, takže byla i zmrzlina.
Domů jsme dorazili asi tak v 8 hodin pěkně prázdninově upajdaní.

Nezapomenutelné křtiny

V naší rodině byla vždycky taková tradice, že každý nový člen (rozumí se nově narozený) se musel pořádně přivítat. Nejsme věřící, spíše jsme to vždycky brali tak, že nový život je v každém případě nutné oficiálně přivítat a oznámit tuto radostnou novinu také okolí. Za tím účelem jsme také uspořádali tuto sobotu velkou vítací párty naší maličké Verunce. Slečna byla oblečena do slavnostní róby na focení, Brůča, coby dědeček měl na starosti pečení masa a celkovou organizaci, zeť obstarával pití, já měla studený bufet a mladší pekla dort.

Jsme celkem sehraná parta a tak všechno běželo jako na drátkách. Pro tuto příležitost byla zvolena jako hlavní občerstvení velká pečeně - ale ne žádné trapné prase nebo kýta či jiné zvíře v celku, to peče každý a upřímně řečeno, je to trochu ohraná záležitost. Brůča si vymyslel, že zkusí pečeni, kterou před několika lety pekl v jednom televizním pořadu Jamie Olivier ve variantě ala Brůča.

Recept je zdánlivě prostý:

2 ks celých bůčků (jinak řečeno bůčky z celého prasete ve dvou kusech), zbavených kůže a pokud možno libových,
1. náplň - pančeta, sušená rajčata, čerstvá bazalka, parmazán, sůl, pepř
2. náplň - uzená šunka, dijonská hořčice, nakládané okurky, cibule, sůl, pepř
Postup je takový, že se udělají vzorné dlouhé rolády, obalí se alobalem a 2,5 hodiny rožní. Pak se sejme alobal a rolády se do opečena cca další hodinu až hodinu a půl rožní pomalu na nízkým plamenem (v podstatě stejně jako to čuňátko). Po sejmutí se roláda elegantně rozporcuje na úhledné plátky a podává se se zeleninovým salátem a pečivem. To se moc povedlo a všem moc chutnalo.

Už když se připravovalo dřevo na to rožnění, tak Martinovi, což je přítel Mladší bylo nějak nedobře, dostal zimnici, a tak jsme ho politovali a poslali s čajem do postele domnívaje se, že na něj "něco leze", ale že to spraví pořádný odpočinek a postel.
Večírek pokračoval, pohoštění zřejmě bylo na úrovni, neboť i když ho bylo dost, mizelo raketovou rychlostí, což je vždycky signál, že "dobrý".
Pak dostali mlaďoši a děti nápad, že si na trávníku u bazénu dají vybiku. No proč ne. Ať se mládí vydování. Jenže najednou vidím, že Mladší s kvílením podpírají dva mládenci - ouha, kotník. Začal pěkně modrat a natékat, zkušená matka usoudila, že to bude výron a chce to chladit. A tak jsme vzali osvědčenou mraženou kukuřici, poté fazolky a studili. Blížila se pomalu půlnoc a hosté se začali rozcházet, šla jsem spát taky, Brůčovi jsem nechala na starosti posledního hosta - souseda, spolu tam řešili bůh ví co, ale řešili to vehementně.
Asi tak v pět ráno mě budí Brůča, zcela vyčerpán a říká, že Martin měl v noci moc vysokou horečku přes 40°C, tak mu dávali zábaly, ale teď že horečka opět stoupla, a že on už nemůže. I vyrazila jsem dávat zábaly. Trochu to asi pomohlo, Martin opět usnul. Stěžoval si na bolesti hlavy a trochu žaludek a břicho, ale nic výrazně specifického. Tak jsem uvařila hrnec hořkého čaje a kázala mu, aby se snažil pít po menších dávkách, ale pravidelně, dala mu další Paralen a šla znovu spát. Okolo deváté jsem už v posteli nevydržela a šla uklízet tu spoušť. Každý, kdo někdy hostil okolo 40 lidí, ví o čem je řeč. Ale protože se mi nikdo nepletl pod nohy, docela to odsejpalo, pak vstala po krmení i Starší a pomohla s nádobím, zeť odvezl půjčené stoly a židle a zametl přístřešek, okolo 11 dopoledne by nikdo nepoznal, že večer se tam konala bujará oslava. Jenže kotník Mladší protestoval čím dál víc a tak se Brůča sebral i s dcerou a vyrazili do nemocnice. Vrátili se s nohou v gypsu a berlemi. Výborně. Martinovi horečka opět vystoupala do závratných výšin a to už jsem ztratila podle mého názoru právo na domácí léčení. Zavolala jsem sanitku, napřed v telefonu bylo velké vyptávání, zda jsme dávali zábaly, Paralen a tak vůbec, a teprve když jsem řekla, že má 40 po 8 Paralenech a 5 zábalech tak přijeli celkem hbitě.
Odpoledne jsme se byli s Brůčou podívat, jak se o něj starají. Měl samostatný pokoj a 2 kapačky, dobře mu nebylo a hlavně čert ví, co mu je.
Ale to se bezpochyby dozvíme. Hlavně, že je pod dozorem, i když doktorům až tak nevěřím. I mezi nimi je 80 % doktorů průměrných, 15 % doktorů mizerných, 3 % doktorů, kteří neměli diplom vůbec dostat a jen 2 % doktorů výborných. Ale jsou to jen 2 ze 100, čili 2% šance se k nim dostat. Vždycky, když je třeba nějakého medicínského zásahu v rodině, tiše se pomodlím k bohu či k něčemu tam nahoře, aby tak dal a dostali jsem doktora, který umí řemeslo.
Tak to bylo naše soukromé vítání občánků. Sečteno podtrženo - 1 kotník v sádře, 1 marod v nemocnici, 1 naštěstí zcela zdravý kojenec, zcela vyčerpaní rodiče (já a Brůča).
Dneska, tedy 30.6.2011, jsme se dozvěděli, že tím zlobivým živočichem je jednobuněčný organizmus zvoucí se salmonela. Hm..... Martina převezli na Bulovku, ale to už jen na doléčení. Takže tak.

O vaření ve Vietnamu

To jsme takhle seděli venku v přístřešku (je to krytá jakoby veranda, ale o rozměrech cca 50 m2), povídali si o všem možném, až přišla řeč na to, že kamarádka naší nejmladší jede na měsíc do Vietnamu a že to organizuje Česká zemědělská univerzita, kterou navštěvuje i naše nejmladší. Kamarádka Verča se podivovala, pročže naše Týnka nevyužila této možnosti a pak nějak přišla řeč i na různé zvyky a co kdo slyšel o těchto vzdálených krajích.
Naše jezevčice ležela mezi námi natažená na lavici a pokojně spinkala, ostatně taky jako vždycky. Nevím, kdo už začal povídat o tom, že od kamaráda slyšel, že v Číně, ale i Vietnamu patří k dobrému zvyku v lepších restaurcích hostovi spolu s jídlem předložit i hlavu zvířete, z kterého se pokrm připravoval. Je celkem všeobecně známo, že jezevčíci patří k oblíbeným rasám psů pro tyto účely a tak jsme na to téma trochu začali hovořit. Najednou, zcela z ničehož nic naše Chiquita jak dlouhá tak tuhá spadla s lavice a v bezvědomí zůstala ležet s očima v sloup na zemi. Teprve když jsem s ní trochu zatřásla, tak se probrala a uraženě se odebrala dovnitř na svojí pohovku. Jo, pak že psi nerozumnějí, co se povídá. Omdlelého psa jsem viděla prvně v životě a byla by setsakra náhoda, kdyby to nebylo v souvislosti s našimi (pro psa asi hodně hloupými) řečmi o asijském kuchaření.

Paprikové etudy

Kdyby se mě někdo zeptal, které jídlo mám nejraději, asi bych vůbec nebyla schopna odpovědět.Pravda je, že prostě ráda jím, ráda vařím a jsem ráda, když mým blízkým chutná.
Nicméně, jedno z jídel, které opravdu miluji jsou plněné papriky. Avšak ono to není jídlo jedno. Je celá škála plněných paprik, některé verze dokonce i za studena.
Moje babička rozumněla pod tímto pojmem pouze jedné verzi a sice papriky, zpravidla zelené slovenské, naplněné směsí mletého vepřového masa s vařenou rýží v klasické rajské omáčce, přílohou pak podávala houskový knedlík. Toto provedení jsem posléze trochu pozměnila a sice, že náplň byla z čistého masa a příloha byla rýže či knedlík.
Pak jsem někde narazila na recept, kdy plněné papriky pečou v troubě zalité rajskou šťávou okořeněnou solí, pepřem, bobkovým listem a tymiánem, a se zamíchanou zakysanou smetanou. Tento recept je pro mě stále oblíbený a občas ho zrealizuji. Pak jsem objevila na netu "Sárčinu školu vaření" a recept Rustikální plněné papriky. Ani tento recept, který je v podstatě upravená verze předchozí, rovněž pečeno v troubě, ale bez zakysané smetany a s loupanými rajčaty, nelze podceňovat, i on se cpe na přední místa.
Nedávno jsem zkusila zcela jinou verzi, a sice plněné papriky dušené v sýrovém bešamelu - recept jsem si vymyslela a musím zcela skromě poznamenat, že s domácími nudlemi to nemá chybu. Další možností je upečení naplněných paprik v troubě a servírování s dresingem z jogurtu tak, jak Vám to předloží v jakékoli restauraci v Bulharsku. Tato varianta mě moc nenadchla i když sníst se dá taky.
Zatím jsem se zabývala paprikovým okolím, samotné papriky zůstaly jaksi v konstantní úpravě, i když k tomu není důvod. I s náplní se dá experimentovat. Klasika je mleté vepřové (doporučuji nepříliš tučné) s nadrobno nakrájenou cibulkou, petrželkou, solí a pepřem, někdo přidává trošku syrové rýže, já přidávám trošku syrového kus-kusu. Pokud místo vepřového použijeme masa jiná (drůběží, jehněčí či kůzlečí) nabude celé jídlo jiných dimenzí. Místo masa se však dá paprika naplnit i např. nádivkou s uzeným masem, pak je na místě spíše zapečení. Setkala jsem se i s receptem na papriky plněné houbovou náplní, po vyzkoušení jsem zařadila do paprikového repertoiru. Náplň je poměrně jednoduchá. Na cibulce podusíme nakrájené houby až se vydusí voda. Osolíme, opepříme, můžeme dát trochu kmínu, necháme vyhladnout. Vedle nakrájíme toastový chléb na kostky, opečeme je v troubě do sucha, přidáme k houbám, spojíme vejcem, přidáme ještě petrželku na ovonění a zpracujeme do nádivky, kterou plníme papriky. Takto připravené papriky podusíme zalité smetanou a podáváme jen tak, resp. je k tomu výborný zelený salát. Nutno ještě dodat, že poměr hub a chleba je asi tak 3:1, musí výrazně převládat houby.
Mohla bych samozřejmě ještě probrat studené varianty, ale to už je nad rámec tématu. Nakonec snad jen doporučení - plněné papriky na nějak jsou jídlem hlavně letním, lze tu uplatnit svoji fantazii . Lze tedy jen popřát doboru chuť.