Za socialismu jsme měli právnické poradny. Tyto instituce sdružovaly špatně placené právníky, kteří se zabývali lidskými hříchy, psali normalizované kupní smlouvy na rekreační objekty a rodinné domky, eventuelně předražené automobily, eventuelně v případě absence podnikových právníků zastupovali při arbitrážních sporech socialistické podniky. Pak přišel kapitalismus a právnické řemeslo slavilo svoji renesanci. Obchodní právo byl absolutní hit, studovat práva byla čest a prestiž. Jak šel čas, masa právníků se začala diferencovat. Vznikla aristokracie, která se zabývala výnosnými smlouvami, výnosnými dědickými spory, ochranou developerů a jiných v privatizaci úspěšných štik. Ti zakládali prestižní kanceláře na skvělých pražských (a nejen pražských adresách) a najímali si čerstvé a po kariéře toužící absolventy. Takový advokátní koncipient však měl tvrdý chleba. Musel hodně pracovat, dobře vypadat, dobře se oblékat a jeho plat nebyl nic moc. Ti, jejichž ambicioznost nebyla až tak velká, se zařadili buď do soudnictví, které zpočátku nebylo až tak prestižní anebo do veřejné správy. Ze všech skupin pak sem tam vyrazil plevel - politici.
Postupem času se situace ustálila. Vlivem pokračování kapitalizace se ceny za právní služby vyšplhaly tak vysoko, že jejich poskytnutí si může dovolit jen ten, kdo je pro advokáty finančně zajímavý. Zvláště, když klient vlastně vůbec neví, zda poskytované služby jsou také v odpovídající kvalitě a jestli mu budou ku prospěchu.
S rozvojem výstavby bytů a také s jejich privatizací se část advokátů začala specializovat jen na tuto oblast a sekali Prohlášení vlastníka a Smlouvy o výstavbě jak Baťa cvičky. Nikdy jim příliš nevadilo, že prohlašovali existenci nějaké jednotky, která třeba ve skutečnosti ani neexistovala.
To pak byly panečku konce. Pamatuji na jednoho nešťastníka, který si koupil jednotku - byt a při nějakých stavebních úpravách se zjistilo, že tato jednotka jsou ve skutečnosti tři části různých bytů. Byl z toho chudák celý u vytržení, ale naštěstí měl rozumné spoluvlastníky a všechno se vyřešilo. Horší bylo, když u nástavby domu, kde bylo povoleno 7 jednotek, bez povolení postavili 5, jako rozestavěné je prodali a pak jak kolaudovat, že?
Nejjednodušší je to asi v právu trestním, tam je to hodně natvrdo a proces je upraven dosti rigidně, navíc pro nemajetné existuje institut ex offo. Vždycky si vzpomenu na Perry Masona, jak tvrdě a obětavě obhajoval nevinné krásné slečny či nemajetné pány a vůbec mu nezáleželo na penězích, jen na spravedlnosti. Zajímalo by mě, zda by se v Čechách našla taková kopie pana Masona.
Ve veřejnoprávních disciplinách jsou pouze starší dámy, nebo dámy s dětmi nebo jinde neúspěšní páni. Jsou mizerně placeni (i když se jim pořád říká opak), přiměřeně buzerováni a celou svoji profesní kariéru se snaží sjednotit náš právní systém s požadavky politiků, což je věc neřešitelná. Pokud říkají moc často, že něco nejde, jsou vyměněni za povolnější. Ti zase odcházejí protože jsou povolnější a průsery se množí. Při výměně leadrů se průsery provalí a někdy to vede i k vyhazovu. Někdy ne, protože povolný úředník bude povolný vždy a pro každého.
A představa obyčejných lidí o právnících? To je různé. Většina lidí si představuje právníka jako dravého mladého muže či ženu, hrající pravidelně tenis, pěstující zimní sporty v atraktivních zimních střediscích, který v kanceláři koukne na jakoukoli hrozbu pro klienta, vytáhne králíka z klobouku a ejhle! situace vyřešena. Jenže ono to tak není. Tím, že jsou právní služby drahé, lidi přicházejí povětšinou až v době, kdy už s tím nic neudělá ani pověstný Perry Mason. A tak se dělají spíše kousky iluzionistické, hezké a působivé naoko, ale prakticky k ničemu.
Aby pak advokát měl co vyúčtovat, tak ohromuje tím, co papíru popsal a kam všude to poslal.
Ne, není to asi tak vždycky, ale výjímky nejsou moc vidět. Ráda bych nabyla opět něco iluzí o profesi, kterou vykonávám řadu let, ale nevím..... nevím.
čtvrtek 23. srpna 2012
pondělí 20. srpna 2012
Vodovod
Tak nám po dvou letech konečně zapojili vodovod. Byl to tedy horor. Naše malebná vesnička byla dva roky rozkopaná a nevypadalo to, že by to bralo nějaký konec. Konec málem byl, když nevím z čí viny, se bagr pustil přes soukromý pozemek, kde neměl co dělat. Po dvou letech se chodníky a silnice jakž takž opravily a teď všichni očekávali, že přijde ten kouzelný strýček, udělá čáry máry fuk a poteče voda. Měl původně přijít v dubnu, pak v červnu a nakonec přišel v srpnu. Protože máme svojí vodu dobrou, dokonce moc dobrou, tak jsem si chtěla nechat naší vodu na vaření a koupání a tu obecní spíše jako rezervu - na dopouštění bazénu, zalévání když je moc sucho a tak.... Už před těmi dvěma roky jsme zaplatili 8.000,- Kč za vodovodní přípojku s tím, že v ceně je přípojka (bez kopání) a vodoměrná soustava včetně osazení. Dobrá. Od starosty jsme se dozvěděli, že se mu podařilo sehnat na dodávku vodoměrů slevu 800,- na každou soupravu a že to je tedy fajn.
Nedávno došlo tedy konečně ke slavnostnímu namontování vodoměru, podepsali jsme smlouvu o dílo a nedočetli a samou radostí, že už máme vodu, podepsali - všichni. Teprve poté jsme zjistili, že v té smlouvě je až na samém konci jedno ustanovení, že cena za montáž a dopravu je 800,- Kč + DPH a že tedy podpisem této smlouvy se zavazujeme tuto částku na základě faktury uhradit. Samosebou, že to většinu lidí nadzvedlo, protože se jim zdálo, že osazení vodoměrné soupravy již jednou zaplatili (a podle mě to tak taky bylo), ale z nadšení nad funkčním vodovodem zase tak strašně neprotestovali. My jsme byli samozřejmě taky nadšení, Brůča doplnil bazén až skoro pod vršek skimru, důkladně s Patrikem propláchli filtr, doplnil se sud na zalévání skleníku, zalilo se pár stromů, aby neopadaly plody a taky skalka, ostošest se betonovalo, takže voda tekla proudem. Asi po týdnu jsme se děli v přístřešku, Brůča se batolil kolem a potutelně se usmíval. "Já jim dám osm stovek, oni mi to vrátí, blbouni", prohlásil z ničeho nic. Když jsem chtěla vědět jak že to, odvětil, že ten slavný vodoměr nefunguje, no prostě se netočí. "Až vyčerpám vodu za osm set korun českých, nahlásím závadu, nemusím přeci kontrolovat, že tam nic nenabíhá, ne?"
No a tak máme slevu "zadarmo". Docela by mě zajímalo, kolik těch vodoměrných soustav je taky vadných. Ale k tomu se veřejně málokdo přizná, že?
Nedávno došlo tedy konečně ke slavnostnímu namontování vodoměru, podepsali jsme smlouvu o dílo a nedočetli a samou radostí, že už máme vodu, podepsali - všichni. Teprve poté jsme zjistili, že v té smlouvě je až na samém konci jedno ustanovení, že cena za montáž a dopravu je 800,- Kč + DPH a že tedy podpisem této smlouvy se zavazujeme tuto částku na základě faktury uhradit. Samosebou, že to většinu lidí nadzvedlo, protože se jim zdálo, že osazení vodoměrné soupravy již jednou zaplatili (a podle mě to tak taky bylo), ale z nadšení nad funkčním vodovodem zase tak strašně neprotestovali. My jsme byli samozřejmě taky nadšení, Brůča doplnil bazén až skoro pod vršek skimru, důkladně s Patrikem propláchli filtr, doplnil se sud na zalévání skleníku, zalilo se pár stromů, aby neopadaly plody a taky skalka, ostošest se betonovalo, takže voda tekla proudem. Asi po týdnu jsme se děli v přístřešku, Brůča se batolil kolem a potutelně se usmíval. "Já jim dám osm stovek, oni mi to vrátí, blbouni", prohlásil z ničeho nic. Když jsem chtěla vědět jak že to, odvětil, že ten slavný vodoměr nefunguje, no prostě se netočí. "Až vyčerpám vodu za osm set korun českých, nahlásím závadu, nemusím přeci kontrolovat, že tam nic nenabíhá, ne?"
No a tak máme slevu "zadarmo". Docela by mě zajímalo, kolik těch vodoměrných soustav je taky vadných. Ale k tomu se veřejně málokdo přizná, že?
pátek 17. srpna 2012
Příběh jedné jazykové školy
V jednom domě v centru Prahy byla jazyková škola. Byl to takový ten případ, kdy si nedostudovaní manžeři zakoupí individuální výuku angličtiny, aby mohli být "in" na různých sešlostech mezinárodního charakteru. Dům vlastní manželé, kteří dům pojímají jako vítaný příspěvek k důchodu a jinak se o jeho osud mnoho nezajímají. Aby všechno fungovalo jak má, najali jednoho ambiciózního mladého realitního agenta, a ten zařizuje vše potřebné. Ale protože je přiměřeně chytrý a opatrný, dává všechny smlouvy podepsat přímo vlastníkům. A tak se stalo, že při jedné větší debordelizaci našeho úřadu se přišlo na to, že na tyto prostory bylo někdy kolem roku 2000 vydáno stavební povolení na dětské zubní středisko, které nebylo nikdy kolaudované a poslední dva roky tyto prostory užívala ona jazyková škola. I co mohl stavební úřad dělat? Poučil všechny zúčastněné, že takto užívat nelze, resp. že nezkolaudovanou stavbu vůbec nelze užívat a tiše doufal, že se hříšníci napraví. Uplynuly dva, tři a čtyři měsíce a nic. Tak stavební úřad zahájil řízení o správním deliktu s jazykovkou, neboť břímě povolení stavebního úřadu si vlastníci vymínili zařídit nájemcem. V okamžiku, kdy škola obdržela oznámení nastal teprve ten správný finiš. Realitní agent, neboť on měl plnou moc k zařízení potřebného a vykašlal se na to, volal třikrát denně jak pilně vyřizuje stanoviska dotčených orgánů a jak to všechno pěkně dokončí. Jazykovka dostala za užívání bez kolaudace trvající několik let pokutu - no přiměřenou, ale citelnou. Podle všech právních zásad by v daném případě jazykovka měla uplatnit na tomto muži náhradu té pokuty, protože zmocněnec neplnil, co plnit měl. A nakonec jak to dopadlo? Jazykovka zaplatila pokutu, zaplatila znovu agentovi za vyřízení celé záležitosti.
Mladík, když jsem se ho ptala, zda se ani trochu nezastyděl, opáčil, že to byly "vícepráce".
No a dál? Z toho plyne poučení, že i když někoho něčím pověříme, důsledně kontrolujeme, jak naše pověření plní, v případě výmluv a otálení či nápadně horlivého ujišťování, že všechno je výborné nevěříme a přesvědčíme se nikoli u tohoto pověřence, ale tam, kde má něco vyřídit. Je to obdoba toho, když zadáte zedníkovi omítnutí zdi a její obklad a nekontrolujete-li, dojde téměř zákonitě k tomu, že již koupená kuchyňská linka je o 2 cm delší než prostor vytvořený pro ní zedníkem, což se přihodilo mé dceři. Kdepák, zásada důvěřovat, ale prověřovat je zásadou nesmrtelnou.
Mladík, když jsem se ho ptala, zda se ani trochu nezastyděl, opáčil, že to byly "vícepráce".
No a dál? Z toho plyne poučení, že i když někoho něčím pověříme, důsledně kontrolujeme, jak naše pověření plní, v případě výmluv a otálení či nápadně horlivého ujišťování, že všechno je výborné nevěříme a přesvědčíme se nikoli u tohoto pověřence, ale tam, kde má něco vyřídit. Je to obdoba toho, když zadáte zedníkovi omítnutí zdi a její obklad a nekontrolujete-li, dojde téměř zákonitě k tomu, že již koupená kuchyňská linka je o 2 cm delší než prostor vytvořený pro ní zedníkem, což se přihodilo mé dceři. Kdepák, zásada důvěřovat, ale prověřovat je zásadou nesmrtelnou.
úterý 14. srpna 2012
Pračka
Jak jsem již psala, Týnka sehnala do svého minibytečku nájemníka. Nájemník se jeví jako služný mladý muž. Byt byl pronajmut jako zařízený, součástí zařízení byla i pračka. Týnka přísahala, že do posledního dne prala bez závady.
Druhý den po nastěhování volal nájemník, že pračka nevypouští vodu a odmítá pokračovat v praní, resp. máchání po vyprání.
I radili jsme, co všechno zkontrolovat. Zkontroloval, nefungovalo. Brůča se zděsil, že teď přeci nebude kupovat novou pračku i napadlo ho, že se tam tedy dá ta ze starého bytu, která je uskladněná v domečku. Řešení se okamžitě sdělilo nájemci, aby měl radost a připravil odpojení té trucovité potvory. Tak jo. S Martinem milou novou pračku vystěhovali (kolem metráku váhy), Týnka ji umyla a pak spojenými silami ji odvlekli do auta před barákem, což obnáší tak kolem 100 m. Po této vpravdě olympijské disciplině sklesli na lavici v přístřešku a Martin právě nesl k ústům tvrdě zaslouženou orosenou sklenici piva, když zazvonil telefon. Zvědavě jsme pokukovali, protože hovor byl očividně od nájemce. Když položil, tak sdělil všem "radostnou" novinu, že pračka opět funguje, závada odstraněna. Připadali jsme si jak v sitcomu. V čem že spočívala ta závada? No když právě z důvodu pronájmu toho bytu se rekonstruovala koupelna, tak mimo jiné tam taky osadili nový sifon s takovýmtím vývodem na odpad pračky. Problém byl v tom, že výrobce specielně tento vývod zaslepil, což je asi logické, protože co když je třeba pračku odpojit, že? No a naši hoši si toho nevšimli, na zaslepený odpad pračku připojili a protože je to věc chytrá, tak prostě začala stávkovat. Škoda, že není tak chytrá, aby sdělila, co jí vadí.
No a teď nastal problém opačný, který Brůča už byl ochoten vyřešit zbaběle tak, že prostě pračku bude vozit s sebou, dokud se nevyskytne někdo silný (Patrik), aby jí zase odvlekli zpět těch 100 m, ovšem tentokrát do kopce. Martin se ale pochlapil a s Týnkou a Bobešem, který vylezl plně v kondici z bazénu ji tam nějak odkulili.
Bobeš samozřejmě neopoměl připomenout historku s myčkou, kterou zakoupili na chalupu asi před dvěma roky a dva dny se s ní mordovali a ona ne a ne. Nakonec objevili ve výpustní hadici rovněž záslepku a bylo. Moc jsme se mu nasmáli, že měl myčku pannu. Pak ještě zamumlal něco o božích mlýnech..... No prostě Bobeš.
Druhý den po nastěhování volal nájemník, že pračka nevypouští vodu a odmítá pokračovat v praní, resp. máchání po vyprání.
I radili jsme, co všechno zkontrolovat. Zkontroloval, nefungovalo. Brůča se zděsil, že teď přeci nebude kupovat novou pračku i napadlo ho, že se tam tedy dá ta ze starého bytu, která je uskladněná v domečku. Řešení se okamžitě sdělilo nájemci, aby měl radost a připravil odpojení té trucovité potvory. Tak jo. S Martinem milou novou pračku vystěhovali (kolem metráku váhy), Týnka ji umyla a pak spojenými silami ji odvlekli do auta před barákem, což obnáší tak kolem 100 m. Po této vpravdě olympijské disciplině sklesli na lavici v přístřešku a Martin právě nesl k ústům tvrdě zaslouženou orosenou sklenici piva, když zazvonil telefon. Zvědavě jsme pokukovali, protože hovor byl očividně od nájemce. Když položil, tak sdělil všem "radostnou" novinu, že pračka opět funguje, závada odstraněna. Připadali jsme si jak v sitcomu. V čem že spočívala ta závada? No když právě z důvodu pronájmu toho bytu se rekonstruovala koupelna, tak mimo jiné tam taky osadili nový sifon s takovýmtím vývodem na odpad pračky. Problém byl v tom, že výrobce specielně tento vývod zaslepil, což je asi logické, protože co když je třeba pračku odpojit, že? No a naši hoši si toho nevšimli, na zaslepený odpad pračku připojili a protože je to věc chytrá, tak prostě začala stávkovat. Škoda, že není tak chytrá, aby sdělila, co jí vadí.
No a teď nastal problém opačný, který Brůča už byl ochoten vyřešit zbaběle tak, že prostě pračku bude vozit s sebou, dokud se nevyskytne někdo silný (Patrik), aby jí zase odvlekli zpět těch 100 m, ovšem tentokrát do kopce. Martin se ale pochlapil a s Týnkou a Bobešem, který vylezl plně v kondici z bazénu ji tam nějak odkulili.
Bobeš samozřejmě neopoměl připomenout historku s myčkou, kterou zakoupili na chalupu asi před dvěma roky a dva dny se s ní mordovali a ona ne a ne. Nakonec objevili ve výpustní hadici rovněž záslepku a bylo. Moc jsme se mu nasmáli, že měl myčku pannu. Pak ještě zamumlal něco o božích mlýnech..... No prostě Bobeš.
pondělí 13. srpna 2012
Dříví, triatlon a betonování s Verunkou
Bobeš řešil problém, došlo dřevo. Hasiči mu nabídli něco břízy vykácené kolem jejich budoucího hřiště, a co víc, za hodně dobrou cenu. Heslo znělo - sobota ráno v 8.00 u rybníčku.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa". Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa". Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.
pátek 10. srpna 2012
Po čtyřech letech.......(rozumí se bydlení)
Toto je rok 2005:
A toto současnost:
Ne, že bych se chtěla vytahovat, jen je vidět, co bylo vykonáno práce a to je někdy dobře si připomenout.
čtvrtek 2. srpna 2012
Panenka
Vnučka roste, už chodí a k čemu by měla babičku a dědečka, kdyby neopatřili nějakou tu hračku. Protože Verunka poslední dobou měla tendence stále něco chovat - tu gumového dinosaura, tu krabici od kaše či jiné naprosto nevhodné předměty, dospěla jsem k závěru, že nastal čas zakoupit panenku.
Brůča dostal úkol zajít do Globusu do oddělení hraček a podívat se. Jenže při zadání, že nechceme hračky vyrobené v Číně ani Polsku se to začalo jevit jako nesplnitelný úkol. Tak jsem začala surfovat v příslušných internetových obchodech. Objevila jsem nakonec něco vhodného, jmenovalo se to Baby born, vyhovuje velikostí i provedením - bez vlasů a mrkacích očí i váhou, a že prý to má bezpečností certifikát. Objednala jsem a druhý den obdržela ohromnou krabici, tak na vysavač. Brůča viděl krabici a vrhl ke mě znepokojený pohled, co jsem to objednala za zrůdu. Přinesla jsem nůžky a začali jsme vybalovat. Verunka zvědavě pokukovala, cože se z té krabice vylíhne. Po čtvrt hodině jsme se dobrali k tomu, že jsme krabici otevřeli a uvniř spatřili neuvěřitelné množství nastříhaných kartonů. I odstranili jsme kartony. Někde v hloubi krabice se objevila druhá, resp. konečný obal. Vyňali jsme tuto druhou krabici, která měla jednu stranu průhlednou, takže panenka už byla vidět. Ležela pečlivě naaranžovaná s polštářkem a dekou a ani se nehla. Byla chudinka přišitá, přikurtovaná dráty, skoro jakoby musela přežít zemětřesení o síle 9°Richtera a ani se nepohnout.
Stopla jsem to. Trvalo to 25 minut, než jsme panenku velkou 32 cm vyprostili ze všech nití, drátů a jiných přichytávek a slavnostně vložili dítěti do náruče. Zbyla nám bedna o rozměrech cca 100x40x50 cm plná výplňových kartonů, druhé krabice, provázků a drátků. Nerudovský problém "kam s ní" jsem řešila tak, že jsem milou krabici šoupla do auta Brůčovi, který má u práce kontejnery na kartony. Strávil ještě plodnou půlhodinku rozřezáváním, aby se to vešlo. Verunka má z panenky ohromnou radost.
Babička s dědečkem řeší problém - na Vánoce bude těch krabic asi víc. Kdy začít s večeří, aby se všechny dárky stihly rozbalit a Verunka si s nimi před spaním ještě chvíli pohrála? Možná budu muset vstát za kuropění, abych stihla večeří někdy tak kolem 11 dopoledne.
Chápu, že distributoři se snaží předcházet zničení či poškození zasílaných věcí, ale myslím, že občas by nezaškodilo použít selský rozum.
A nakonec - na krabici bylo obrovským písmem napsáno: Made in China.
Brůča dostal úkol zajít do Globusu do oddělení hraček a podívat se. Jenže při zadání, že nechceme hračky vyrobené v Číně ani Polsku se to začalo jevit jako nesplnitelný úkol. Tak jsem začala surfovat v příslušných internetových obchodech. Objevila jsem nakonec něco vhodného, jmenovalo se to Baby born, vyhovuje velikostí i provedením - bez vlasů a mrkacích očí i váhou, a že prý to má bezpečností certifikát. Objednala jsem a druhý den obdržela ohromnou krabici, tak na vysavač. Brůča viděl krabici a vrhl ke mě znepokojený pohled, co jsem to objednala za zrůdu. Přinesla jsem nůžky a začali jsme vybalovat. Verunka zvědavě pokukovala, cože se z té krabice vylíhne. Po čtvrt hodině jsme se dobrali k tomu, že jsme krabici otevřeli a uvniř spatřili neuvěřitelné množství nastříhaných kartonů. I odstranili jsme kartony. Někde v hloubi krabice se objevila druhá, resp. konečný obal. Vyňali jsme tuto druhou krabici, která měla jednu stranu průhlednou, takže panenka už byla vidět. Ležela pečlivě naaranžovaná s polštářkem a dekou a ani se nehla. Byla chudinka přišitá, přikurtovaná dráty, skoro jakoby musela přežít zemětřesení o síle 9°Richtera a ani se nepohnout.
Stopla jsem to. Trvalo to 25 minut, než jsme panenku velkou 32 cm vyprostili ze všech nití, drátů a jiných přichytávek a slavnostně vložili dítěti do náruče. Zbyla nám bedna o rozměrech cca 100x40x50 cm plná výplňových kartonů, druhé krabice, provázků a drátků. Nerudovský problém "kam s ní" jsem řešila tak, že jsem milou krabici šoupla do auta Brůčovi, který má u práce kontejnery na kartony. Strávil ještě plodnou půlhodinku rozřezáváním, aby se to vešlo. Verunka má z panenky ohromnou radost.
Babička s dědečkem řeší problém - na Vánoce bude těch krabic asi víc. Kdy začít s večeří, aby se všechny dárky stihly rozbalit a Verunka si s nimi před spaním ještě chvíli pohrála? Možná budu muset vstát za kuropění, abych stihla večeří někdy tak kolem 11 dopoledne.
Chápu, že distributoři se snaží předcházet zničení či poškození zasílaných věcí, ale myslím, že občas by nezaškodilo použít selský rozum.
A nakonec - na krabici bylo obrovským písmem napsáno: Made in China.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)