Tento víkend jsme si užili s naší nejmladší. Teploměr spadl takořko až na dno svých možností k -25°C. Při této teplotě začala mrznout i voda v bazénu, tak jsme hodlali provést okamžitá ochranná opatření. Brůča v hospodě vyžebral několik prázdných petek a vydali jsme se k hromadě písku. Jenže byl na kost, tak to nešlo. Máme v jedné bedničce sesypány různé staré šrouby a matky, tak jsme použili ty. Voda v domečku stále neteče, i když jsme tam pustili přímotop. Naštěstí nepomrzly brambory ve sklípku, což je však s podivem. Pes se naučil ráno napřed podívat psími dveřmi, jak že je venku a teprve v případě nezbytné potřeby hbitě vyrazit na nejkratší možnou dobu. Ani se jí nedivím, představa vystrčené.... do toho mrazu mě taky neláká.
Protože se nedá nic moc dělat venku, vymýšlím si blbosti - upekla jsem žitné chlebánky, jsou docela jedlé.
Bohouš starší neustále nadšeně měří teplotu - tu na okně zvenku, tu pod jalovcem, tu na druhé straně, tu na plotě a když jsme tam přišli na kafe, tak byl neobyčejně hovorný, neboť nám musel sdělit, kde co naměřil. Bohouš mladší stále zadumaně zkoumá svůj zdravotní stav a zřejmě dospěl k závěru, že se to nelepší. To jej ale zároveň deklasuje jako společníka, což nechce, takže je to s ním zajímavé. V neděli přijeli známí a vytáhli ho na brusle, takže to byl zdráv a čilý. My jsme v neděli naopak podlehli stříbrné nádheře slunečného zimního dne a šli řezat dříví. Ve třech jsme udělali pěknou hromadu, takže máme čím topit další týden. Pes byl venku s námi a mrzly mu tlapky, takže se pohyboval po chvíli jako baletka. Posílala jsem jí domů, ale nedbala a hrdině vydržela s námi. Pak jsme se vydali na kafe k Bobešům a protože opravdu hodně mrzlo, navlékla jsem jí psí bundu nepromokavou, zateplenou - model kostička. Moc jí to slušelo, ale všichni se jí smáli, protože na to není zvyklá a pořád se v tom ošívá.
No a to je asi tak všechno o minulém víkendu, nyní už zase vyšíváme v práci a pomalu připravujeme narozeniny.
Ale dneska je v plánu první jarní činnost - zasetí paprikových semínek. Já vím, je to hloupost, ale připadá mi, že v tom je taková zakuklená jarní nálada, což je moc fajn.
Za oknem sice svítí sluníčko, ale jaro to není, samozřejmě. Dnes je sice sv. Valentina, ale Brůča tyhle americké vymyšlenosti nesnáší a upřímně řečeno, ani mě to nic moc neříká, tak je to den jako každý jiný. Takže jaro! Hej jaro! Honem pospěš, už se na Tebe těšíme!
úterý 14. února 2012
středa 8. února 2012
Mrzne
Až do poloviny ledna jsem si tiše přála, aby počasí tak vydrželo. Žádné mrazy, trochu sychravo a hlavně aby se už začalo blížit jaro. Brůča skoupil půl lesa a potřeboval to dřevo dostat domů. Ale v blátě to moc nešlo, tak si přál, aby přimrzlo. Jak si říkám, Brůča má několik andělů strážných - workholiků. Jenže workholik nepracuje, ale dře. Tak to asi přehnali. Splnili přání na 350 % a mrzne až praští. Rozpohybovat ráno auto je někdy problém, opravdu se mu nechce. Ale jede, jede.... musí totiž.
Rozpohybovat Brůču je skoro stejný problém, zvláště když dostal rýmičku. Od něj ji chytil zřejmě Bobeš a tak máme rýmičky dvě, což je na jednu (byť širší) rodinu skoro moc.
Mrazy mají několik aspektů. Jednak se k nám musel nastěhovat syn, ančto mu v Praze praskla voda. Zároveň to je docela příjemné, protože nám dělá společnost a topí. Do práce nastupuje 13.2., takže mu končí doba aklimatizace po ročním výletu. No a neuvidím Verunku, protože v tom mraze nemůže ven, neboť je ještě malinkatá. Ono je to asi i lepší kvůli "rýmičkám".
Nenápadně se škrtnul plán na zabíjačku v únoru, byť hrozí stále v březnu, ale uvidíme. Odsunuly se i třicátiny Lenky, protože nemohla přiject - bude se to konat 18.2. To prý má už být tepleji.
Z výše uvedených důvodů je na Brůčíně klid, domácí pohoda (až na tu rýmičku) a v podstatě žádná činnost.
Je docela příjemné si občas zalenošit u kamen a televize, ne?
Rozpohybovat Brůču je skoro stejný problém, zvláště když dostal rýmičku. Od něj ji chytil zřejmě Bobeš a tak máme rýmičky dvě, což je na jednu (byť širší) rodinu skoro moc.
Mrazy mají několik aspektů. Jednak se k nám musel nastěhovat syn, ančto mu v Praze praskla voda. Zároveň to je docela příjemné, protože nám dělá společnost a topí. Do práce nastupuje 13.2., takže mu končí doba aklimatizace po ročním výletu. No a neuvidím Verunku, protože v tom mraze nemůže ven, neboť je ještě malinkatá. Ono je to asi i lepší kvůli "rýmičkám".
Nenápadně se škrtnul plán na zabíjačku v únoru, byť hrozí stále v březnu, ale uvidíme. Odsunuly se i třicátiny Lenky, protože nemohla přiject - bude se to konat 18.2. To prý má už být tepleji.
Z výše uvedených důvodů je na Brůčíně klid, domácí pohoda (až na tu rýmičku) a v podstatě žádná činnost.
Je docela příjemné si občas zalenošit u kamen a televize, ne?
čtvrtek 26. ledna 2012
Telecí s mrkvičkou
Narazila jsem onehdá na takový zajímavý recept na dušenou mrkev na http://www.gurmánka.cz/. A tak mi přišlo, že by to byla zajímavá změna. Telecí jsem udusila v plátcích ve vlastní šťávě (sůl, pepř, kmín) na trošce oleje.
Mrkvička se nakrájí na tenké hranolky, osmaží na pánvi na troše oleje či másla, přidá se trocha cukru, zkaramelizuje se, zalije jablečným moštem (v originále je cider), přidá se dijonská hořčice, trošku osolí a dusí se do měkka a do vydušení tekutiny na trošku hustší šťávičku. Nakonec se přidá nasekaná petrželka. Musím konstatovat, že tato varianta dušené mrkvičky je moc dobrá, k telecímu jde úžasně.
Mrkvička se nakrájí na tenké hranolky, osmaží na pánvi na troše oleje či másla, přidá se trocha cukru, zkaramelizuje se, zalije jablečným moštem (v originále je cider), přidá se dijonská hořčice, trošku osolí a dusí se do měkka a do vydušení tekutiny na trošku hustší šťávičku. Nakonec se přidá nasekaná petrželka. Musím konstatovat, že tato varianta dušené mrkvičky je moc dobrá, k telecímu jde úžasně.
středa 18. ledna 2012
Se zelím nebo se šípkovou?
Protože měly přijet všechny děti i s partnery, tak jsme přemýšleli, cože ukuchtíme. Nakonec jsme vyndali z mrazáku kančí krkovici b.k.
A teď co s ní? Původně jsem měla v úmyslu udělat klasickou svíčkovou, protože tu z nich nikdo neumí a všichni jí rádi. Tak jsme, tedy přesněji Brůča, nadrtil v moždíři koření - bobk.list, nové koření, jalovec a černý pepř, trochu tymiánu, vetřel spolu se solí do krkovice a jemně ji uložil k odpočinku do vína s olejem.
To bylo ve čtvrtek. V pátek mi začalo problikávat, že z krkovice by svíčková byla asi moc tučná a že bych ráda vyzkoušela to zelí, co nám naservírovali v Maďarsku. A tak změna plánu.
Maso jsem zhruba očistila od koření, a dala péci do trouby na kolečka cibule, jemně podlévajíc mořidlem. Zelí jsme nakrouhali na jemno, spařili, na kančím sádle zpěnili cibulku, na ni dali spařené zelí, ooctovali, okmínovali a dusili do měkka, pak téměř před koncem přidali třetinku zavařených višní a 2 lžíce brusinek a doladili pomocí třtinového cukru a soli. K tomu se podávaly domácí bramborové knedlíčky. Samozřejmě, že se dodělala šťávička - nezahuštěná ničím, jen rozdušenou cibulí, propasírováno.
Výsledek neměl chybku. Lze jen doporučit k zopakování
A teď co s ní? Původně jsem měla v úmyslu udělat klasickou svíčkovou, protože tu z nich nikdo neumí a všichni jí rádi. Tak jsme, tedy přesněji Brůča, nadrtil v moždíři koření - bobk.list, nové koření, jalovec a černý pepř, trochu tymiánu, vetřel spolu se solí do krkovice a jemně ji uložil k odpočinku do vína s olejem.
To bylo ve čtvrtek. V pátek mi začalo problikávat, že z krkovice by svíčková byla asi moc tučná a že bych ráda vyzkoušela to zelí, co nám naservírovali v Maďarsku. A tak změna plánu.
Maso jsem zhruba očistila od koření, a dala péci do trouby na kolečka cibule, jemně podlévajíc mořidlem. Zelí jsme nakrouhali na jemno, spařili, na kančím sádle zpěnili cibulku, na ni dali spařené zelí, ooctovali, okmínovali a dusili do měkka, pak téměř před koncem přidali třetinku zavařených višní a 2 lžíce brusinek a doladili pomocí třtinového cukru a soli. K tomu se podávaly domácí bramborové knedlíčky. Samozřejmě, že se dodělala šťávička - nezahuštěná ničím, jen rozdušenou cibulí, propasírováno.
Výsledek neměl chybku. Lze jen doporučit k zopakování
pondělí 16. ledna 2012
Voda, dříví, domeček a trucující dědeček
Tak se nám ten nový rok pěkně rozjíždí. Hned první týden se z letargie probral starosta a že jsme na řadě s vodovodní přípojkou, takže hned první víkend se udělaly sondy, které odhalily ostatní inženýrské sítě - kopal Patrik, samozřejmě. Do toho přišla nabídka na odkoupení 26 kubíků dřeva, přesněji dřevěného prořezu složeného v lese. Jak slyší Brůča o dřevě, hned kupuje, pokud je cena rozumná. A tato byla. Trochu problém byl, že to dřevo je k přebrání v lese. To by ovšem nebyl Brůča, aby to briskně nezorganizoval. Trochu písku do jeho soukolí mu nasypal Bobeš, když v sobotu ve 8.45 mu volá, kde že je a Bobeš na to, že vstává a jede ještě nakoupit do Janovic. Byl zcela sprostě odeslán do pr... a naši pánové v plné sestavě odšuměli k lesu s traktorem v zádech. Před touto epizodou však ve středu se nám dělala vodní přípojka a v důsledku toho máme zahradu jako po manévrech. V dílně byla díra jak na mamuta. Každý si jistě dovede představit, jak se situace vylepšila, když po stejné trase několikrát projel naložený traktor.
Začala jsem se zabývat i myšlenkou, že bydlet v paneláku nebylo tak hrozné.
Brůča viděl, že jsem na pokraji exploze, když Patrik hodlal v domečku přidělat na čerstvě vydlážděnou podlahu záchod a v tom nepříčetném bordelu nenašel šrouby s hmoždinkami na přidělání k zemi. A tak se sám chvíli po obědě v neděli zvedl a mě zvedl samozřejmě taky, zvedl Ondráše, který u nás zůstal do úterka, ančto musí na nějaké úřady do Kutné Hory a šli jsme na dílnu v domečku, resp. na domeček jako takový.
V sobotu předtím, když všichni odpočívali po tom dřevu, jsem aspoň z toho nejhoršího udělala dílnu dole.
Výsledek - skvost. Už nemám ten intenzivní dojem, že kdo uteče, vyhraje.
No tak to je v podstatě skoro všechno za prvních 14 dní roku 2012. Jestli bude platit pravidlo, že jak na začátku, tak furt, tak budeme na silvestra 2012 zcela udření.
No a ještě dědeček. Byl u nás na Vánoce a Bobeš ho odvezl s jeho rodiči do Prahy 27.12. Když jsme se vrátili z Maďarska, Brůča volal několikrát dědečkovi, ale nedovolal se. Tak požádal Kačenu, aby to zkusila ona. A ejhle. Vysvětlení zní, že jsme se k němu chovali jako k občanovi druhé kategorie a že on s námi nechce již nikdy více. Bum! Nevím, jak k tomu dospěl, mám svědomí celkem čisté. S naším dědečkem je potíž, popsala bych (a asi zbytečně) stoh papíru jen tím, co se událo za 25 let, co se známe a kdy se podle mého názoru nezachoval zrovna dobře nejen ke mě, ale i k jiným lidem. Takže teď jsme v klatbě a nemluví s námi. Upřímně řečeno, kdyby to netrápilo Brůčů, tak bych to za sebe asi neřešila, ale ono ho to opravdu bolí a tím pádem i mě. Uvidíme, jak to dlouho dědeček vydrží.
Začala jsem se zabývat i myšlenkou, že bydlet v paneláku nebylo tak hrozné.
Brůča viděl, že jsem na pokraji exploze, když Patrik hodlal v domečku přidělat na čerstvě vydlážděnou podlahu záchod a v tom nepříčetném bordelu nenašel šrouby s hmoždinkami na přidělání k zemi. A tak se sám chvíli po obědě v neděli zvedl a mě zvedl samozřejmě taky, zvedl Ondráše, který u nás zůstal do úterka, ančto musí na nějaké úřady do Kutné Hory a šli jsme na dílnu v domečku, resp. na domeček jako takový.
V sobotu předtím, když všichni odpočívali po tom dřevu, jsem aspoň z toho nejhoršího udělala dílnu dole.
Výsledek - skvost. Už nemám ten intenzivní dojem, že kdo uteče, vyhraje.
No tak to je v podstatě skoro všechno za prvních 14 dní roku 2012. Jestli bude platit pravidlo, že jak na začátku, tak furt, tak budeme na silvestra 2012 zcela udření.
No a ještě dědeček. Byl u nás na Vánoce a Bobeš ho odvezl s jeho rodiči do Prahy 27.12. Když jsme se vrátili z Maďarska, Brůča volal několikrát dědečkovi, ale nedovolal se. Tak požádal Kačenu, aby to zkusila ona. A ejhle. Vysvětlení zní, že jsme se k němu chovali jako k občanovi druhé kategorie a že on s námi nechce již nikdy více. Bum! Nevím, jak k tomu dospěl, mám svědomí celkem čisté. S naším dědečkem je potíž, popsala bych (a asi zbytečně) stoh papíru jen tím, co se událo za 25 let, co se známe a kdy se podle mého názoru nezachoval zrovna dobře nejen ke mě, ale i k jiným lidem. Takže teď jsme v klatbě a nemluví s námi. Upřímně řečeno, kdyby to netrápilo Brůčů, tak bych to za sebe asi neřešila, ale ono ho to opravdu bolí a tím pádem i mě. Uvidíme, jak to dlouho dědeček vydrží.
pondělí 9. ledna 2012
Kanec
Jenom si dovolím oznámit, že po dvouletém prošení a slibování jsme obdrželi od myslivců 60 kg těžkou divokou svini - lončáka, jak říkají oni a tak jsme se tento víkend výborně zabavili. Uff
úterý 3. ledna 2012
Cesta do Maďarska
Na "tradici" trávit dny mezi svátky vánočními a Silvestrem, resp. v době od 27.12. do 1.1. v Maďarsku přišli naši mladí, tedy přesněji Lenka s Patrikem. Prvně takto vyrazili sami v roce 2007, hned následující rok jsme vyrazili v silné sestavě - já s Brůčou, Lenka s Patrikem a Týnka s jejím tehdejším přítelem do Egeru. Moc fajn. Následující rok byl v tomtéž složení, až na Týnčina přítele, který byl odejit, v Harkanyi. Taky skvělé, až na ubytování - v penzionu byla zima. No a teď jsme osiřeli s Brůčou a vyrazili do Buku (resp. Bukfurde). Ubytování jsme zvládli na HRS, neboli Hotel reservation service. Sice to mělo takové nemilé následky, neboť naše banky jsou už tak vyjašené ze zneužití karet, že okamžitě po inkasu zálohy na ubytování z kreditní karty mi ji zablokovali a musela jsem pracně odblokovávat. To bylo vyřešeno a tak jsme 26.12. začali balit, programovat navigaci a tak. Z "krabičky" jsem vyndala zbytky různých měn, našla asi 3500 ft a 15 Euro a ještě nějaké drobné, zabalila na cestu, kdyby se hodily. Už několik let jsme vycvičeni od kamarádů pohybujících se ve velkém světě bankovních operací, že je blbost vyměňovat si peníze ve směnárnách. A tak jezdíme bez peněz, jen s kartami a v prvním bankomatu na území příslušného státu vybereme, co potřebujeme. Rovněž v zahraničí je výhodné platit pokud možno vše kartou. Je to všechno v daleko výhodnějším kursu a tak i když jsou to při jedné platbě "frfně", při týdenním pobytu je rozdíl už znát. Cesta tam proběhla s jedním zádrhelem a to hned za počátku, když nás v Rakousích dva policisté odklonili někam z hlavní silnice. Vypadlo z nich nějaké zachrčení a mávnutí rukou pryč. Policajta poslechnout prostě musíte - a tak jsme se odklonili. Problém nastal v okamžiku, kdy nám vypadla navigace s hláškou, že baterie je vybitá. Nebyla vybitá, jen vypadl kontakt, ale nešel za žádnou cenu dozastrčit zpět.
Samozřejmě, že jsme s sebou neměli žádné mapy a jediná dobrá věc byla, že bylo okolo poledne, takže světlo. Nakonec se kontakt umoudřil a naskočila navigace, dovedla nás zpět na hlavní silnici a jelo se dále. Na místo jsme dorazili po půl třetí, ubytovali se a vydali na procházku. Při té příležitosti jsme se zeptali i na bankomat, i když hoteliér se snažil nás přesvědčit, že nám vymění koruny za eura. Odvětila jsem, že mám asi 500 Kč a že tedy není co měnit a platit v Maďarsku že budu platnou měnou, tedy Huf. Byl profesionál a tak nás navigoval ke dvěma bankám v místě, aniž by se snažil o další směnárenství. Do lázní jsme se už ten den nevydali, ale usoudili jsme, že si dáme něco zlatého moku a pak obejdeme městečko.ˇ
Druhý den po snídani, která byla celkem dobrá, jsme se vydali do lázní, kde jsme byli mile překvapeni možností přečíst si ceník v češtině a i některé jiné informace. Pro první den jsme zvolili normální vstupné s tím, že uvidíme. Šatnový systém jsme znali již z minulých lázní, jsou to kabinky - dámské, pánské, co ze sebe svléknete, dáte na takové specielní ramínko a pak do šatny zadarmo, dostanete kulaté číslo na špagátku a jdete. Protože jsme neznali topografii, dali jsme si spicha u hlavního léčebného bazénu označeného na plánech 4/I a 4/II a s Brůčou se rozešli. Když jsem vyšla ze šatny, tak jsem poměrně brzy narazila na bazén a začala se rozhlížet po Brůčovi. Nerozešli jsme se moc v dobrém, protože teprve ve vstupní hale zjistil, že pantofle do vody má umazané od vápna a já (!!!) jsem mu je neumyla. Opáčila jsem samozřejmě, že jsou to jeho boty a že nechápu, proč bych mu je měla čistit. Ale Brůča vyžaduje 100% péči.
A tak čekám a čekám. Asi po 10 minutách vidím koupací plášť "zebra" a v něm nasr... Brůču. Nemám právě nejlepší orientační smysl a tak jsem se připravila na sžíravou kritiku, kdeže jsem. Brůča se nestyděl a docela se předvedl. Vyslechla jsem, že jednou se ztratím i ve vlastní kuchyni a nebýt jeho....... Pak už to tak nějak vyšumělo. Obhlíželi jsme lázně, bylo to neobyčejně složité, soustava vzájemně propojených staveb a tak orientace vskutku nelehká. Nakonec jsme skončili opět u plánů. "Hele, pojď se podívat tady na ty bazény venku," dí Brůča a studuje mapu. Najednou se plácne do čela a říká: "Víš že jsi asi měla pravdu, že jsi čekala dobře, já si spletl 4 a 14" "No hlavně, že jsme na to přišli", povídám já, a pokračuji, že by se měl snad omluvit. "No tak promiň, ale Ty se stejně vždycky ztratíš" ...... a bylo.
Druhý den k večeru jsme už byli staří mazáci a usoudili, že po tom celodennímh ráchání a chození bychom si zasloužili takový malý soukromý mejdan. Problém je, že Brůča je kuřák a když se bumbá, vyžaduje k tomu i cigaretu. V hotelu jsme měli krásnou velkou koupelnu se dvěma okýnky a náš tatínek tam tedy občas kouřil jako cikán za pařezem tajně. Otevřeli jsme si šapmaňské, popíjeli a samosebou, že došlo i na to kouření. Ze solidarity jsem šla do té koupelny s Brůčou. A jak byl v takové rozmarné náladě, tak si chtěl udělat pohodlí. Sklopil vrchní prkénko záchodu a usedl. Poněkud přecenil kvalitu materiálu používaného na inventář hotelových pokojů a bum, prkénko prasklo a odštíplo se. Brůča měl furiantskou a tak prohlásil, že to přeci není problém, tak to holt zaplatí.
Jenomže jestli je někdo jazykově poněkud impotentní, tak je to Brůča. Má naprosto orginální jazykové výkony a teď byla příležitost, kdy se skutečně předvedl. Věděl, že s hoteliérem si to musí "vykecat" sám, tak se ode mě pečlivě naučil, jak se omluvit, i když ani já nevěděla, jak se řekne prkénko na záchod. Nakonec pronesl okouzlujícím způsobem s vydatným doprovodem gest - I am sorry, WC is kaput. A pantomimou předvedl, jak že k tomu "kaput" došlo. Hoteliér byl opravdu profík, takže s nadhledem máchl rukou a sdělil Brůčovi, že "We´ll change it", čemuž Brůča opět nerozuměl a domníval se, že se po něm žádá placení. Naštěstí do dalších debat se nepouštěl, což bylo dobře. Člověk nikdy neví, zda by nabídka na úhradu škody nebyla přijata.
30.12. měla přijet Káča s Bobešem i když jen na výlet do druhého dne. Káča trochu kafrala, že to je bláznivina jet takovou dálku kvůli jednomu večeru, ale přesvědčit se dala.
Dopoledne jsme se vydali s Brůčou do Sopronu. Na náměstí jsme zaparkovali a hle. Brůčův sen se splnil. Na rohu stála cukrázda jak z 19. stol. Tmavé vyřezávané dřevo, vínový plyš, regál plný neuvěřitelně chutně vypadajících zákusků, skvělý kávovar. To vše Brůča ocenil, ale skutečné nadšení v něm vyvolala skutečnost, že se tam k té kávě smí i kouřit. Po kávě jsme se vydali na procházku do starého města, které překvapivě připomíná Kutnou Horu, ale proč vlastně překvapivě, je to také město hornické, resp. bylo. Narazili jsme tam i na roztomilý krámek s maďarským folklórem a málem jsem zakoupila dětské vyšívané šatičky Verunce, ale odradilo mě, že na nich nebyla cena. Škoda...
Výšivky mi zřejmě nebyly vůbec souzeny, protože u lázní byly také obchody s různým zbožím, mimo jiné i s výšivkami. Měli tam vystavený nádherný oválný ubrus, který už jsem viděla na našem stole v jídelně. Ale v první chvíli mě odradila cena - 22 tis. Huf, což je téměř 2 tis. Kč. Ale byl nádherný, celý bílý a jemně vyšívaný. Nakonec mi Brůča chtěl udělat radost, tak prohlásil, že čert to vem, a když se mi tolik líbí..... Jenomže když jsem natěšená dorazila ke krámu, už byl ubrus prodaný - no nelíbil se jen mě, zřejmě.
Na parkoviště k hotelu jsme dorazili docela legračně na chlup stejně jako Káča s Bobešem. Vzali jsme na sebe role průvodců a vedli je do lázní, na večeři - jenže v Maďarsku se moc neflámuje, všude je do 22.00 hod. A tak jsme se vybavili nějakým šampusem a meruňkovicí a šli v předstihu slavit Silvestra do apartmá, které jim bylo pronajato ančto byl hotel již plný. To apartmá byla 1/2 rodinného domu, takže na jednu noc ubytování docela luxusní. Brůča samosebou opět ocenil, že může v obýváku kouřit. A tak jsme seděli a kecali a popíjeli, až došlo na cestu zpět do hotelu, což bylo cca 300 m. Jenže Brůča se nějak přepil a vedl mě úplně na druhou stranu. Skončili jsme u pole směrem k lázním. A tak se to opakovalo ještě 3 x. Ať se vydal jakoukoli ulicí mezi vilkami, vždycky skončil na poli. Pak už jsem toho začala mít dost a řekla jsem, že přebírám velení. Ocitli jsme se tak na náměstíčku s bankomaty, což bylo sice ještě dost daleko, ale už jsme to tam znali a trefili. Leč Brůča se opět vydal na druhou stranu, než byl hotel. Nechala jsem ho jít a vydala se správným směrem. Když viděl, že to myslím skutečně doopravdy, dohonil mě a konečně jsme dorazili někdy v jednu v noci do hotelu. Ráno odmítl vstát na snídani, ale když si uvědomil, že si udělá ostudu před Kačenou, s tichými kletbami vstal a vydal se do jídelny.
Po lázních (kde Brůča relaxoval v leže decentně chrápaje) a obědě jsme se rozloučili a osaměli. Brůča prohlásil, že na toho Silvestra se musí připravit a tak se připravoval do 19.30 hod v posteli v pozici ležmo.
Silvestr nebyla žádná divočina, ale nakonec to bylo docela hezké posezení, o půlnoci jsme si se všemi připili a docela hezky už nám šlo i Boldog új evet (snad to tak je), shlédli ohňostroj (takový malinký) a šli prvně v novém roce hajat. Nejzajímavější ze silvestrovské oslavy byla večeře - pečená husa, resp. jen husí prsa plněná husími játry se zvláštně upraveným červeným zelím, které bylo v jakési višňovo - brusinkové omáčce a dohromady hrozně dobré. K tomu každý dostal 6 bramborových pusinek.
Na Nový rok byla v plánu cesta domů, takže jsem Brůču poslala vyřídit účet za hotel a že budu balit. Brůča se za chvíli přinesl docela radostný, že doplatek činí pouze 31 tis. HUF a že zřejmě je to tou "strašně silnou korunou". Trochu jsem se podivila, ale moc to neřešila. Už jsem měla zabaleno, když se objevil Brůča a vyprávěl svoji odyseu. Když dorazil k bankomatu (nechtěli jsme, aby nám moc Hufů zbylo, a tak jsme chtěli vybrat pouze na úhradu účtu v hotelu, protože nikde moc nechtěli platební karty, měli s tím prý potíže s bankami), vložil kartu a zadal PIN, bankomat nic. Tak to celé zopakoval a bankomat zase nic. Pak si teprve uvědomil, že zadal PIN CCS karty. Tak potřetí to vyšlo. Vítězně dorazil do recepce, tam hoteliér pokýval hlavou a sdělil, že ne 31 ale 51 (mimochodem, jak jsme předpokládali po hrubém přepočtu). Chyba vznikla proto, že když se rychle řekne thirty, tak je to podobné fifty, aspoň podle Brůči. A tak Brůčovi nezbylo, než bankomat navštívit ještě jednou. Odpustila jsem si komentář na téma, že za každý výběr v té jejich Optobance se účtuje docela slušný poplatek, to už by bylo asi moc. A tak, sice poněkud s překážkami, jsme otočili čumák auta k domovu. Na zpáteční cestě jsme zjistili, že Patrik naprogramoval navigaci tak, že nás vedla mimo zpoplatněné silnice a dálnice. Takže jsme sice měli okno polepené dálničními známkami Rakouska, Maďarska i Slovenska, ale hanebně jsme se plížili po cestách podstatně horších kvalit. Vrcholem byla silnice vedoucí soubežně s dálnicí v Rakousku pod Bratislavou. A tak Brůča zavrčel, kázal navigaci vypnout a schovat, najel na dálnici, která nás dovedla až 17 km od našeho domečku.
Samozřejmě, že jsme s sebou neměli žádné mapy a jediná dobrá věc byla, že bylo okolo poledne, takže světlo. Nakonec se kontakt umoudřil a naskočila navigace, dovedla nás zpět na hlavní silnici a jelo se dále. Na místo jsme dorazili po půl třetí, ubytovali se a vydali na procházku. Při té příležitosti jsme se zeptali i na bankomat, i když hoteliér se snažil nás přesvědčit, že nám vymění koruny za eura. Odvětila jsem, že mám asi 500 Kč a že tedy není co měnit a platit v Maďarsku že budu platnou měnou, tedy Huf. Byl profesionál a tak nás navigoval ke dvěma bankám v místě, aniž by se snažil o další směnárenství. Do lázní jsme se už ten den nevydali, ale usoudili jsme, že si dáme něco zlatého moku a pak obejdeme městečko.ˇ
Druhý den po snídani, která byla celkem dobrá, jsme se vydali do lázní, kde jsme byli mile překvapeni možností přečíst si ceník v češtině a i některé jiné informace. Pro první den jsme zvolili normální vstupné s tím, že uvidíme. Šatnový systém jsme znali již z minulých lázní, jsou to kabinky - dámské, pánské, co ze sebe svléknete, dáte na takové specielní ramínko a pak do šatny zadarmo, dostanete kulaté číslo na špagátku a jdete. Protože jsme neznali topografii, dali jsme si spicha u hlavního léčebného bazénu označeného na plánech 4/I a 4/II a s Brůčou se rozešli. Když jsem vyšla ze šatny, tak jsem poměrně brzy narazila na bazén a začala se rozhlížet po Brůčovi. Nerozešli jsme se moc v dobrém, protože teprve ve vstupní hale zjistil, že pantofle do vody má umazané od vápna a já (!!!) jsem mu je neumyla. Opáčila jsem samozřejmě, že jsou to jeho boty a že nechápu, proč bych mu je měla čistit. Ale Brůča vyžaduje 100% péči.
A tak čekám a čekám. Asi po 10 minutách vidím koupací plášť "zebra" a v něm nasr... Brůču. Nemám právě nejlepší orientační smysl a tak jsem se připravila na sžíravou kritiku, kdeže jsem. Brůča se nestyděl a docela se předvedl. Vyslechla jsem, že jednou se ztratím i ve vlastní kuchyni a nebýt jeho....... Pak už to tak nějak vyšumělo. Obhlíželi jsme lázně, bylo to neobyčejně složité, soustava vzájemně propojených staveb a tak orientace vskutku nelehká. Nakonec jsme skončili opět u plánů. "Hele, pojď se podívat tady na ty bazény venku," dí Brůča a studuje mapu. Najednou se plácne do čela a říká: "Víš že jsi asi měla pravdu, že jsi čekala dobře, já si spletl 4 a 14" "No hlavně, že jsme na to přišli", povídám já, a pokračuji, že by se měl snad omluvit. "No tak promiň, ale Ty se stejně vždycky ztratíš" ...... a bylo.
Druhý den k večeru jsme už byli staří mazáci a usoudili, že po tom celodennímh ráchání a chození bychom si zasloužili takový malý soukromý mejdan. Problém je, že Brůča je kuřák a když se bumbá, vyžaduje k tomu i cigaretu. V hotelu jsme měli krásnou velkou koupelnu se dvěma okýnky a náš tatínek tam tedy občas kouřil jako cikán za pařezem tajně. Otevřeli jsme si šapmaňské, popíjeli a samosebou, že došlo i na to kouření. Ze solidarity jsem šla do té koupelny s Brůčou. A jak byl v takové rozmarné náladě, tak si chtěl udělat pohodlí. Sklopil vrchní prkénko záchodu a usedl. Poněkud přecenil kvalitu materiálu používaného na inventář hotelových pokojů a bum, prkénko prasklo a odštíplo se. Brůča měl furiantskou a tak prohlásil, že to přeci není problém, tak to holt zaplatí.
Jenomže jestli je někdo jazykově poněkud impotentní, tak je to Brůča. Má naprosto orginální jazykové výkony a teď byla příležitost, kdy se skutečně předvedl. Věděl, že s hoteliérem si to musí "vykecat" sám, tak se ode mě pečlivě naučil, jak se omluvit, i když ani já nevěděla, jak se řekne prkénko na záchod. Nakonec pronesl okouzlujícím způsobem s vydatným doprovodem gest - I am sorry, WC is kaput. A pantomimou předvedl, jak že k tomu "kaput" došlo. Hoteliér byl opravdu profík, takže s nadhledem máchl rukou a sdělil Brůčovi, že "We´ll change it", čemuž Brůča opět nerozuměl a domníval se, že se po něm žádá placení. Naštěstí do dalších debat se nepouštěl, což bylo dobře. Člověk nikdy neví, zda by nabídka na úhradu škody nebyla přijata.
30.12. měla přijet Káča s Bobešem i když jen na výlet do druhého dne. Káča trochu kafrala, že to je bláznivina jet takovou dálku kvůli jednomu večeru, ale přesvědčit se dala.
Dopoledne jsme se vydali s Brůčou do Sopronu. Na náměstí jsme zaparkovali a hle. Brůčův sen se splnil. Na rohu stála cukrázda jak z 19. stol. Tmavé vyřezávané dřevo, vínový plyš, regál plný neuvěřitelně chutně vypadajících zákusků, skvělý kávovar. To vše Brůča ocenil, ale skutečné nadšení v něm vyvolala skutečnost, že se tam k té kávě smí i kouřit. Po kávě jsme se vydali na procházku do starého města, které překvapivě připomíná Kutnou Horu, ale proč vlastně překvapivě, je to také město hornické, resp. bylo. Narazili jsme tam i na roztomilý krámek s maďarským folklórem a málem jsem zakoupila dětské vyšívané šatičky Verunce, ale odradilo mě, že na nich nebyla cena. Škoda...
Výšivky mi zřejmě nebyly vůbec souzeny, protože u lázní byly také obchody s různým zbožím, mimo jiné i s výšivkami. Měli tam vystavený nádherný oválný ubrus, který už jsem viděla na našem stole v jídelně. Ale v první chvíli mě odradila cena - 22 tis. Huf, což je téměř 2 tis. Kč. Ale byl nádherný, celý bílý a jemně vyšívaný. Nakonec mi Brůča chtěl udělat radost, tak prohlásil, že čert to vem, a když se mi tolik líbí..... Jenomže když jsem natěšená dorazila ke krámu, už byl ubrus prodaný - no nelíbil se jen mě, zřejmě.
Na parkoviště k hotelu jsme dorazili docela legračně na chlup stejně jako Káča s Bobešem. Vzali jsme na sebe role průvodců a vedli je do lázní, na večeři - jenže v Maďarsku se moc neflámuje, všude je do 22.00 hod. A tak jsme se vybavili nějakým šampusem a meruňkovicí a šli v předstihu slavit Silvestra do apartmá, které jim bylo pronajato ančto byl hotel již plný. To apartmá byla 1/2 rodinného domu, takže na jednu noc ubytování docela luxusní. Brůča samosebou opět ocenil, že může v obýváku kouřit. A tak jsme seděli a kecali a popíjeli, až došlo na cestu zpět do hotelu, což bylo cca 300 m. Jenže Brůča se nějak přepil a vedl mě úplně na druhou stranu. Skončili jsme u pole směrem k lázním. A tak se to opakovalo ještě 3 x. Ať se vydal jakoukoli ulicí mezi vilkami, vždycky skončil na poli. Pak už jsem toho začala mít dost a řekla jsem, že přebírám velení. Ocitli jsme se tak na náměstíčku s bankomaty, což bylo sice ještě dost daleko, ale už jsme to tam znali a trefili. Leč Brůča se opět vydal na druhou stranu, než byl hotel. Nechala jsem ho jít a vydala se správným směrem. Když viděl, že to myslím skutečně doopravdy, dohonil mě a konečně jsme dorazili někdy v jednu v noci do hotelu. Ráno odmítl vstát na snídani, ale když si uvědomil, že si udělá ostudu před Kačenou, s tichými kletbami vstal a vydal se do jídelny.
Po lázních (kde Brůča relaxoval v leže decentně chrápaje) a obědě jsme se rozloučili a osaměli. Brůča prohlásil, že na toho Silvestra se musí připravit a tak se připravoval do 19.30 hod v posteli v pozici ležmo.
Silvestr nebyla žádná divočina, ale nakonec to bylo docela hezké posezení, o půlnoci jsme si se všemi připili a docela hezky už nám šlo i Boldog új evet (snad to tak je), shlédli ohňostroj (takový malinký) a šli prvně v novém roce hajat. Nejzajímavější ze silvestrovské oslavy byla večeře - pečená husa, resp. jen husí prsa plněná husími játry se zvláštně upraveným červeným zelím, které bylo v jakési višňovo - brusinkové omáčce a dohromady hrozně dobré. K tomu každý dostal 6 bramborových pusinek.
Na Nový rok byla v plánu cesta domů, takže jsem Brůču poslala vyřídit účet za hotel a že budu balit. Brůča se za chvíli přinesl docela radostný, že doplatek činí pouze 31 tis. HUF a že zřejmě je to tou "strašně silnou korunou". Trochu jsem se podivila, ale moc to neřešila. Už jsem měla zabaleno, když se objevil Brůča a vyprávěl svoji odyseu. Když dorazil k bankomatu (nechtěli jsme, aby nám moc Hufů zbylo, a tak jsme chtěli vybrat pouze na úhradu účtu v hotelu, protože nikde moc nechtěli platební karty, měli s tím prý potíže s bankami), vložil kartu a zadal PIN, bankomat nic. Tak to celé zopakoval a bankomat zase nic. Pak si teprve uvědomil, že zadal PIN CCS karty. Tak potřetí to vyšlo. Vítězně dorazil do recepce, tam hoteliér pokýval hlavou a sdělil, že ne 31 ale 51 (mimochodem, jak jsme předpokládali po hrubém přepočtu). Chyba vznikla proto, že když se rychle řekne thirty, tak je to podobné fifty, aspoň podle Brůči. A tak Brůčovi nezbylo, než bankomat navštívit ještě jednou. Odpustila jsem si komentář na téma, že za každý výběr v té jejich Optobance se účtuje docela slušný poplatek, to už by bylo asi moc. A tak, sice poněkud s překážkami, jsme otočili čumák auta k domovu. Na zpáteční cestě jsme zjistili, že Patrik naprogramoval navigaci tak, že nás vedla mimo zpoplatněné silnice a dálnice. Takže jsme sice měli okno polepené dálničními známkami Rakouska, Maďarska i Slovenska, ale hanebně jsme se plížili po cestách podstatně horších kvalit. Vrcholem byla silnice vedoucí soubežně s dálnicí v Rakousku pod Bratislavou. A tak Brůča zavrčel, kázal navigaci vypnout a schovat, najel na dálnici, která nás dovedla až 17 km od našeho domečku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)