Tak jsme postavili skleník, pak nastalo to nejradostnější, jeho osázení.
Brůča každou sazenici s láskou usadil do jamky pečlivě připravené zeminy, prosté jakéhokoli strojeného hnojiva, sestávající pouze z přírodních surovin. Pak chodil každý den nejméně dvakrát polaskat rostlinky pohledem, napojit vodou a větrat, aby nedoznaly úhony.
Po týdnu už rajčata nasadila druhé patro, papriky rovněž o hodný kus povyrostly, okurky a cukiny rostly jako z vody. I bylo třeba každou rostlinku podepřít, aby rostla ke slunci a ne do země. Zakoupili jsme krásné kovové tyče, Brůča si mnul ruce, že je koupil akorát - ten den je zlevnili z 35,- Kč na 24,- Kč a to je rozdíl!
V neděli se šel opět pokochat a pomazlit s rostlinkami, ale najednou zaostřil na lístky paprik a zhrozil se. Vždyť jsou tam mšice. Poplach!! Ale teď jsme řešili těžký úkol. Proto jsme to celé absolvovali, abychom měli pro Verunku všechno "bio" a teď bychom měli stříkat nějaké chemikálie? Kdepak. A tak po důkladném studiu jsme se poučili, že mšice vypudí banánové slupky, nastříhané a rozházené kolem rostlin. První den jsme snědli každý dva banány, slupky jsou už kolem paprik, mšice zmizely. Preventivně jíme dále banány, slupky stříháme a dále bojujeme proti mšicím. Máme velkou zahradu a banány už nemůžu. Zlatá chemie!
úterý 17. května 2011
pondělí 2. května 2011
Verunka
Tak je ze mě bába a z Brůči dědek. 28.4.2011 se narodila Verunka coby gigantické miminko 1,97 kg a 44 cm. Všechno dopadlo dobře, a tak jen zbývá zvolat "sláva!".
neděle 10. dubna 2011
Povíkendový šok
K těm horším stránkám bydlení na venkově patří i dojíždění. Dojíždíme oba do práce do Prahy a jak jinak než po D1. Najíždíme na 40. km a jedeme až do centra. Jsou dny, kdy jsem v práci za kratší domu než kolegyně, která bydlí v Praze v Ďáblicích a jsou dny, kdy mám dojem, že jedu z Bratislavy. Dnes to bylo takové Brno. Začalo to už ráno, kdy mi nezazvonil budík. A já vím, že jsem ho nařídila. Brůča mě budil cca v 3.30 s tím, že už se mu zdá, že je ráno. Mám nařízený mobil, broukla jsem a spala dál. Ale když už bylo skoro světlo a frekvence aut se viditelně zvýšila, kouknu na hodinky a ejhle, ono už bylo 6. Jú. A tak zvýšené tempo. Ani jsem neumyla nádobí, co tam zbylo po Brůčově kuchtění, protože si griloval hlívu s žampiony a cibulí k večeři a samosebou neumyl vůbec nic. Vypravili jsme se nakonec celkem v limitu, ujeli 3 km a Brůča tragickým hlasem pronesl: "Musíme se vrátit, zapomněl jsem doma počítač". Nemělo cenu se rozčilovat ani hádat. Vrátili jsme se, naložili počítač, opět pozamykali barák a branku a vyjeli podruhé.
Zhruba na 16 km dálnice je návěstí - tentokrát věstilo nehodu na 13. km. No nazdar, to bude pěkný průšvih. A byl. Až na to, že nehoda byla dávno uklizená, jen někteří zvědavci museli pěkně pomalu prohlédnout dějiště. Pak ještě zúžení kvůli bourání mostu na 11 km - no fajn, půlhoďka v.....
Ale furt bych to ještě stihla. Jenom nechápu, kdo tvoří ta upozornění na světelných cedulích. Spíš to naštve, ale do akuálnosti to má daleko. Možná, že někde v budce sedí mizerně placený důchodce nebo brigádník, který dostane zprávu, zhluboka se zamyslí, vypije kávu, odskočí si na záchod, možná sdělí novinky známým a pak si uvědomí, že by měl onu zprávu zveřejnit na cedulích. A tak zapne počítač, chvíli si vzpomíná, jak že se to vlastně dělá, pak třikrát splete určení návěsti a nakonec zhruba po dvou hodinách nadatluje onu informaci. Jiné vysvětlení mi nenapadlo. Možná, že to je jinak. Nebo to někdo dělá na vedlejšák a k dostane se k této činnosti jen 3 x denně, třebas. To je však celkem jedno, výsledek ale byl nakonec stejný. Dorazilo nás až to, že magistrála byla zarvaná už od Pankráce, takže jsem dorazila do práce 8,05 hod. Tajemník se vrátil pln energie po nemoci a tak šéfová už byla v plné polní. Naštěstí se mi podařilo nenápadně zmizet ve své kanceláři a nepřiplést se do děje.
No není to roztomilý začátek týdne?
Zhruba na 16 km dálnice je návěstí - tentokrát věstilo nehodu na 13. km. No nazdar, to bude pěkný průšvih. A byl. Až na to, že nehoda byla dávno uklizená, jen někteří zvědavci museli pěkně pomalu prohlédnout dějiště. Pak ještě zúžení kvůli bourání mostu na 11 km - no fajn, půlhoďka v.....
Ale furt bych to ještě stihla. Jenom nechápu, kdo tvoří ta upozornění na světelných cedulích. Spíš to naštve, ale do akuálnosti to má daleko. Možná, že někde v budce sedí mizerně placený důchodce nebo brigádník, který dostane zprávu, zhluboka se zamyslí, vypije kávu, odskočí si na záchod, možná sdělí novinky známým a pak si uvědomí, že by měl onu zprávu zveřejnit na cedulích. A tak zapne počítač, chvíli si vzpomíná, jak že se to vlastně dělá, pak třikrát splete určení návěsti a nakonec zhruba po dvou hodinách nadatluje onu informaci. Jiné vysvětlení mi nenapadlo. Možná, že to je jinak. Nebo to někdo dělá na vedlejšák a k dostane se k této činnosti jen 3 x denně, třebas. To je však celkem jedno, výsledek ale byl nakonec stejný. Dorazilo nás až to, že magistrála byla zarvaná už od Pankráce, takže jsem dorazila do práce 8,05 hod. Tajemník se vrátil pln energie po nemoci a tak šéfová už byla v plné polní. Naštěstí se mi podařilo nenápadně zmizet ve své kanceláři a nepřiplést se do děje.
No není to roztomilý začátek týdne?
čtvrtek 7. dubna 2011
Když se líhne první vnouče
Když nám naši mladí řekli, že budou mít miminko, měli jsme ohromnou radost. Těšila i bála jsem se zároveň, protože vzhledem k nemoci, kterou má moje dcera je všechno, co je pro ostatní normální, rizikové. Ta nemoc se jmenuje RS - neboli roztroušená skleroza a je to pěkné svinstvo. Ale díky moderní medicině se jí dařilo docela držet na uzdě. Začalo to tím, že první tři měsíce zvracela a zvracela. Zvracela tak, až jsem o ní měla vážně strach, protože už tak je hodně, hodně štíhlá a teď ještě ubývala na váze misto aby přibývala. Navíc taky trochu krvácela, takže skončila v nemocnici. Tam jí dali trochu do pořádku, zvracení se ve 4. měsíci uklidnilo a začalo to vypadat nadějně. Ale na konci 7. měsíce opět krvácení, tentokrát ale větší.Zjistili, že má krevní obraz jak Sněhurka, žádný hemoglobin a navíc zoufalý nedostatek krevních destiček. Se závěrem, že takhle by u porodu vykrvácela, do ní napumpovali 3 krevní konzervy a krevní obraz se zlepšil. Ale po týdnu další krvácení a to už ji poslali do Podolí, kde jsou na tyto případy lépe vybaveni. Tak jsme tedy v Podolí. Musím říci, že v tomto Ústavu je skutečně dobrá péče na vysoké odborné úrovni. Po dlouhé době jsem se setkala s komplexním řešením problému, protože co si budeme povídat, jestliže jdete na ušní s tím, že Vás bolí ucho, tak vyšetří ucho a vůbec si nevšimnou, že to může být alergická reakce na píchnutí hmyzem. Ale to jen tak na okraj. Konečný verdikt je, že tam musí zůstat, protože při tom všelijakém vyšetřování přišli na to, že jednak je děťátko v naprosto nemožné pozici, jednak že spodní část dělohy vykazuje atypický cévní systém a tudíž hrozí krvácení poměrně masivní.
A tak čekáme a čekáme. Holčička má 1800 g, je malinká, ale snad už životaschopná. Jsem nervózní, jako kdybych měla rodit sama, a když už o tom mluvím, tak bych to skoro radši vytrpěla za ní.
Holčičky moje, držte se!
A tak čekáme a čekáme. Holčička má 1800 g, je malinká, ale snad už životaschopná. Jsem nervózní, jako kdybych měla rodit sama, a když už o tom mluvím, tak bych to skoro radši vytrpěla za ní.
Holčičky moje, držte se!
pondělí 4. dubna 2011
Pilný víkend na Brůčíně
A zase byl víkend.
Tentokrát jsme měli strašný plán - nahodit zadní stěnu domečku, vyštukovat, natřít trámoví v tom štítě (ostatní jsem natírala už loni) a hlavně aktivovat bazén.
Celé to začalo trochu zamotaně, když se Emilovi, což je zeťům otec, rozbilo auto v Táboře a zeťák pro něj musel ráno vyrazit a přitáhnout ho.
No zvládli to hoši, po obědě dorazili včetně mamky a tak jsme stavěli lešení. My holky, samosebou kromě Leny, která je už docela kuličkoidní, jsme se pustily do spárování luxferové stěny u bazénu, ančto je to prý dámská práce - potřeba preciznosti a tak. Ta hmota, která na to je určená mě dohnala k naprosté zuřivosti a z mých úst vycházela slova, která normálně nepoužívám a v psaném textu se vytečkovávají. Nakonec i zeťák uznal, že to je s....., a hmotu zlikvidoval. Místo toho namíchal normální bílou spárovku a po chvíli nám to s ní už šlo docela dobře. Omítání taky pokračovalo zdárně a tak zhruba kolem 6 večer bylo hotovo. Tedy to omítání. Spárování ne, protože jsem se musela postarat o hosty, kteří mezitím přibyli. Dorazili Štěpovci v plném počtu, Bobeš s Kačenou a Matesem (švagrová s rodinou)a s nimi i Pavel s Pavlíkem a tak bylo docela na místě začít chystat pohoštění. Brůča podlehl svému velikášství a rozhodl se pro štěněčí velikost pivního sudu místo lahváčů a začal okamžitě organizovat. Začal tím, že zajel do naší hospody, ale hospodský ještě zřejmě nezahájil letní zásobování a požadovaný sud v zásobě neměl. Ale poslal Brůču s Kačenou (někdo řídit musí, že)do Suchdola, že to zařídí s místním hospodským včetně placení, neboť mají jakousi zásobovací korporaci. A tak vyrazili. Náš hospodský zařídil "kulový" ale Brůča se nedal. Protože s sebou neměli tolik hotovosti a Brůča se vydává do světa zásadně bez dokladů a peněz, museli do KH do bankomatu, pak zpět pro sud a následně domu. Uff! Dorazili s mírným zpožděním a tlumeným proklínáním hospodského.Grilování se povedlo, byla dobrá nálada a počasí nemělo chybu.
Když už jsme se rozcházeli, Brůču napadlo, že nemá dostatečně zajištěné přečerpání vody od souseda do bazénu, což jsme s ním dohodli, avšak byla třeba součinnost hasičů, neb soused sice je od nás cca 50 m, ale bohužel přes silnici 2. třídy, čili docela frekventovanou. A tak se milý Brůča asi tak v 10 večer sebral, Bobeš s Michalem šli s ním, aby ho podpořili a vyrazili - kam jinam než do hospody. Já šla likvidovat nádobí a tak celkově uklidit po grilování.
Nevím přesně kdy se Brůča vrátil, ale vrátil se docela unaven a něco si mumlal. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se měla dostavit asi tak v 6 ráno podstatná část místního hasičského záchranného sboru. No protože se celkem pravidelně budím i o víkendu jako do práce, zanesla jsem tuto informaci do podvědomí a usnula znovu.
Ráno v 6 se nic nedělo, začalo se dít až okolo 7. První dorazil Bobeš. Hned za ním pak 2 členové hasičů. Brůča vstal také i když vypadal docela zbědovaně. Já jsem neviděla důvod, proč lézt z postele a tak jsem tam zůstala. Ale ne dlouho. Brůča začal vyvolávat na celou vesnici "Jano, pojď sem, potřebuji pomoc řídit dopravu". Viděla jsem, že všechno marné, vstala a šla řídit dopravu. Přehodili mi přes ramena takovou tu hasičkou bundu a tak jsem zpomalovala auta před hadicí dopravující životadárnou tekutinu k nám do bazénu. Operace trvala 20 minut, byla jsem ráda, že ne déle. Stejně jsem měla dojem, že si všichni vlastníci aut v okolí chtěli tu hadici přejet a tak nelenili a vstali v tuto nekřesťanskou hodinu, jen aby jim ten zážitek neutekl. Pak se sundala krycí plachta a začala se oživovat filtrace a salinizace a tepelné čerpadlo. Řekla bych, že problém našeho tatínka je zejména ten, že považuje pod svou úroveň přečíst si návody. A tak je to zpravidla metoda zkouška - omyl. Ale abych klukům nekřivdila, odpoledne už bylo vše v chodu. Jak jsme tak byli hezky rozběhlí, tak jsme potom, co děti odjely, vyčistili pojezdové drážky, smetli celý prostor, složili už usušenou plachtu a uklidili ji, uklidili ještě brambory do sklepa, a já nevím co ještě. Snažili jsme se taky zlikvidovat to pivní štěně, ale nezdařilo se zcela, stále tam ještě pivo je. Hyperaktivní Brůča večer uvařil chilli guláš a já vyžehlila a pověsila vyprané závěsy. Uffff!!!!
Je pondělí a jsem v práci - byl to opravdu plný víkend. Ještě vlastně jsme v neděli ráno, i když ne moc kvalitně, pohovořili s Ondrášem na Zélandu, stále mezi jablky. No je zdravý a žije. Co chtít víc?
Tentokrát jsme měli strašný plán - nahodit zadní stěnu domečku, vyštukovat, natřít trámoví v tom štítě (ostatní jsem natírala už loni) a hlavně aktivovat bazén.
Celé to začalo trochu zamotaně, když se Emilovi, což je zeťům otec, rozbilo auto v Táboře a zeťák pro něj musel ráno vyrazit a přitáhnout ho.
No zvládli to hoši, po obědě dorazili včetně mamky a tak jsme stavěli lešení. My holky, samosebou kromě Leny, která je už docela kuličkoidní, jsme se pustily do spárování luxferové stěny u bazénu, ančto je to prý dámská práce - potřeba preciznosti a tak. Ta hmota, která na to je určená mě dohnala k naprosté zuřivosti a z mých úst vycházela slova, která normálně nepoužívám a v psaném textu se vytečkovávají. Nakonec i zeťák uznal, že to je s....., a hmotu zlikvidoval. Místo toho namíchal normální bílou spárovku a po chvíli nám to s ní už šlo docela dobře. Omítání taky pokračovalo zdárně a tak zhruba kolem 6 večer bylo hotovo. Tedy to omítání. Spárování ne, protože jsem se musela postarat o hosty, kteří mezitím přibyli. Dorazili Štěpovci v plném počtu, Bobeš s Kačenou a Matesem (švagrová s rodinou)a s nimi i Pavel s Pavlíkem a tak bylo docela na místě začít chystat pohoštění. Brůča podlehl svému velikášství a rozhodl se pro štěněčí velikost pivního sudu místo lahváčů a začal okamžitě organizovat. Začal tím, že zajel do naší hospody, ale hospodský ještě zřejmě nezahájil letní zásobování a požadovaný sud v zásobě neměl. Ale poslal Brůču s Kačenou (někdo řídit musí, že)do Suchdola, že to zařídí s místním hospodským včetně placení, neboť mají jakousi zásobovací korporaci. A tak vyrazili. Náš hospodský zařídil "kulový" ale Brůča se nedal. Protože s sebou neměli tolik hotovosti a Brůča se vydává do světa zásadně bez dokladů a peněz, museli do KH do bankomatu, pak zpět pro sud a následně domu. Uff! Dorazili s mírným zpožděním a tlumeným proklínáním hospodského.Grilování se povedlo, byla dobrá nálada a počasí nemělo chybu.
Když už jsme se rozcházeli, Brůču napadlo, že nemá dostatečně zajištěné přečerpání vody od souseda do bazénu, což jsme s ním dohodli, avšak byla třeba součinnost hasičů, neb soused sice je od nás cca 50 m, ale bohužel přes silnici 2. třídy, čili docela frekventovanou. A tak se milý Brůča asi tak v 10 večer sebral, Bobeš s Michalem šli s ním, aby ho podpořili a vyrazili - kam jinam než do hospody. Já šla likvidovat nádobí a tak celkově uklidit po grilování.
Nevím přesně kdy se Brůča vrátil, ale vrátil se docela unaven a něco si mumlal. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se měla dostavit asi tak v 6 ráno podstatná část místního hasičského záchranného sboru. No protože se celkem pravidelně budím i o víkendu jako do práce, zanesla jsem tuto informaci do podvědomí a usnula znovu.
Ráno v 6 se nic nedělo, začalo se dít až okolo 7. První dorazil Bobeš. Hned za ním pak 2 členové hasičů. Brůča vstal také i když vypadal docela zbědovaně. Já jsem neviděla důvod, proč lézt z postele a tak jsem tam zůstala. Ale ne dlouho. Brůča začal vyvolávat na celou vesnici "Jano, pojď sem, potřebuji pomoc řídit dopravu". Viděla jsem, že všechno marné, vstala a šla řídit dopravu. Přehodili mi přes ramena takovou tu hasičkou bundu a tak jsem zpomalovala auta před hadicí dopravující životadárnou tekutinu k nám do bazénu. Operace trvala 20 minut, byla jsem ráda, že ne déle. Stejně jsem měla dojem, že si všichni vlastníci aut v okolí chtěli tu hadici přejet a tak nelenili a vstali v tuto nekřesťanskou hodinu, jen aby jim ten zážitek neutekl. Pak se sundala krycí plachta a začala se oživovat filtrace a salinizace a tepelné čerpadlo. Řekla bych, že problém našeho tatínka je zejména ten, že považuje pod svou úroveň přečíst si návody. A tak je to zpravidla metoda zkouška - omyl. Ale abych klukům nekřivdila, odpoledne už bylo vše v chodu. Jak jsme tak byli hezky rozběhlí, tak jsme potom, co děti odjely, vyčistili pojezdové drážky, smetli celý prostor, složili už usušenou plachtu a uklidili ji, uklidili ještě brambory do sklepa, a já nevím co ještě. Snažili jsme se taky zlikvidovat to pivní štěně, ale nezdařilo se zcela, stále tam ještě pivo je. Hyperaktivní Brůča večer uvařil chilli guláš a já vyžehlila a pověsila vyprané závěsy. Uffff!!!!
Je pondělí a jsem v práci - byl to opravdu plný víkend. Ještě vlastně jsme v neděli ráno, i když ne moc kvalitně, pohovořili s Ondrášem na Zélandu, stále mezi jablky. No je zdravý a žije. Co chtít víc?
čtvrtek 31. března 2011
Synek na cestách
Asi tak před rokem nám syn sdělil, že se s kamarádem rozhodli poznat svět.
Inu ono to zřejmě mezi dnešní generací patří k bontonu, poznat svět. A tak si naplánovali, že po Vánocích vyrazí na Nový Zéland, pak do Vietnamu a nakonec, dá-li Bůh a finance, že by rádi trochu poznali USA. Mělo by to trvat tak rok, údajně.
Že bychom tím byli s Brůčou nějak nadšení, to říci nemohu, ale nějak jsme to překousali.
Pro Ondráše to byla ohromná změna - musel dát výpověď v práci, tím pádem přišel o auto a služební mobil, musel opustit svůj byteček na Žižkově (bohužel se smluvním nájmem) a přestěhovat se ke svým starým rodičům do vidlákova, čili na Brůčín. Ale touha po poznání byla silnější a tak překonal všechny překážky, na poslední chvíli jsem z něj vydyndala plnou moc s ověřeným podpisem ke všem úkonům, protože bohužel jako právník vím, že někdy je třeba udělat něco neodkladně, protože v případě prodlení hrozí škoda. A ještě, že jsem to tak zařídila. Když se Ondřej loučil, tak mi ještě na poslední chvíli sdělil, že si zařídil převod telefonního čísla z bývalým zaměstnavatelem, ale protože toho bylo moc, abych byla tak hodná a ten převod mu zařídila na T-mobile. Tak jsme se tam hned další týden s Brůčou vypravili. Brůča, když je ta možnost, vždycky, když se něco zařizuje soukromě, dělá, že neumí do pěti počítat. Možná i do tří. Za ty roky vím, že to jen dělá a že když musí, tak zařídí všechno potřebné. Ale toto byl případ, kdy byl míč na mém hřišti a tak jsem konala. Výsledkem byla nová smlouva s paušálem 300 a s roamingem. Dobrý. Jenže Ondráš psal e-mail, že mu roaming stále nejde, takže si musel pořídit telefon i s číslem na NZ. Nelenila jsem a příští týden se vypravila opět do T-mobile. Ten samý obchodníček mě informoval, že normální roaming jde jen po Evropě a když chci roaming i po zbytku světa, tak se to musí aktivovat. I kázala jsem, ať aktivuje a jen tak mimochodem se zeptala, proč mi to neřekl už napoprvé, když jsem mu přeci výslovně říkala, že syn je na NZ? Pokrčil rameny a k otázce se dál nevyjadřoval. Nicméně mě ujistil, že teď už to půjde.
O víkendu jsem měla relaci s Ondrášem a dozvěděla se, že mobil stále nejde.
I poněkud jsem se rozčílila a napsala e-mailovou stížnost na T-mobile.
Sdělili mi, že na aktivaci roamingu celosvětového se čeká půl roku, ale že mě (pánbůh ví proč) vyjímečně vyhoví a aktivují mi ho hned.
Ani jsem se neptala, co ta legrace bude stát. To jsem se dozvěděla až přišel účet na 1800 Kč. I poslala jsem e-mail Ondrášovi, který už přes měsíc trávil svůj čas mezi plantážemi jablek a hrušek jako "picker" a po pár dnech mi přišla poněkud nesmělá odpověď.
"Mami, děkuji moc za všechno, co jsi pro mě zařídila. Ale stala se taková nepříjemná věc, zničil jsem bohužel SIM kartu".
No a bylo. Takže další den jsem sedla a začala hledat, jak je upravena výpověď smlouvy. Po chvíli našla na webových stránkách společnosti všeobecné podmínky, výpovědní lhůta je jeden měsíc, fajn. Napsala, poslala a nyní čekám.
Zbytečně zaplacené účty dosahují už docela slušné částky cca 5000 Kč a kauza stále není u konce.
Pevně doufám, že se tyto informace nesejdou u jednoho pracovníka T-mobilu, protože pak by asi zakroutil hlavou a pomyslel si něco o stárnoucích hysterických paničkách se zpovykanými synáčky. Ach jo.
Po třech měsících se stalo neuvěřitelné - T-mobile vrátil peníze za roaming ve 3 složenkách. Nevěřila jsem vlastním očím.
Inu ono to zřejmě mezi dnešní generací patří k bontonu, poznat svět. A tak si naplánovali, že po Vánocích vyrazí na Nový Zéland, pak do Vietnamu a nakonec, dá-li Bůh a finance, že by rádi trochu poznali USA. Mělo by to trvat tak rok, údajně.
Že bychom tím byli s Brůčou nějak nadšení, to říci nemohu, ale nějak jsme to překousali.
Pro Ondráše to byla ohromná změna - musel dát výpověď v práci, tím pádem přišel o auto a služební mobil, musel opustit svůj byteček na Žižkově (bohužel se smluvním nájmem) a přestěhovat se ke svým starým rodičům do vidlákova, čili na Brůčín. Ale touha po poznání byla silnější a tak překonal všechny překážky, na poslední chvíli jsem z něj vydyndala plnou moc s ověřeným podpisem ke všem úkonům, protože bohužel jako právník vím, že někdy je třeba udělat něco neodkladně, protože v případě prodlení hrozí škoda. A ještě, že jsem to tak zařídila. Když se Ondřej loučil, tak mi ještě na poslední chvíli sdělil, že si zařídil převod telefonního čísla z bývalým zaměstnavatelem, ale protože toho bylo moc, abych byla tak hodná a ten převod mu zařídila na T-mobile. Tak jsme se tam hned další týden s Brůčou vypravili. Brůča, když je ta možnost, vždycky, když se něco zařizuje soukromě, dělá, že neumí do pěti počítat. Možná i do tří. Za ty roky vím, že to jen dělá a že když musí, tak zařídí všechno potřebné. Ale toto byl případ, kdy byl míč na mém hřišti a tak jsem konala. Výsledkem byla nová smlouva s paušálem 300 a s roamingem. Dobrý. Jenže Ondráš psal e-mail, že mu roaming stále nejde, takže si musel pořídit telefon i s číslem na NZ. Nelenila jsem a příští týden se vypravila opět do T-mobile. Ten samý obchodníček mě informoval, že normální roaming jde jen po Evropě a když chci roaming i po zbytku světa, tak se to musí aktivovat. I kázala jsem, ať aktivuje a jen tak mimochodem se zeptala, proč mi to neřekl už napoprvé, když jsem mu přeci výslovně říkala, že syn je na NZ? Pokrčil rameny a k otázce se dál nevyjadřoval. Nicméně mě ujistil, že teď už to půjde.
O víkendu jsem měla relaci s Ondrášem a dozvěděla se, že mobil stále nejde.
I poněkud jsem se rozčílila a napsala e-mailovou stížnost na T-mobile.
Sdělili mi, že na aktivaci roamingu celosvětového se čeká půl roku, ale že mě (pánbůh ví proč) vyjímečně vyhoví a aktivují mi ho hned.
Ani jsem se neptala, co ta legrace bude stát. To jsem se dozvěděla až přišel účet na 1800 Kč. I poslala jsem e-mail Ondrášovi, který už přes měsíc trávil svůj čas mezi plantážemi jablek a hrušek jako "picker" a po pár dnech mi přišla poněkud nesmělá odpověď.
"Mami, děkuji moc za všechno, co jsi pro mě zařídila. Ale stala se taková nepříjemná věc, zničil jsem bohužel SIM kartu".
No a bylo. Takže další den jsem sedla a začala hledat, jak je upravena výpověď smlouvy. Po chvíli našla na webových stránkách společnosti všeobecné podmínky, výpovědní lhůta je jeden měsíc, fajn. Napsala, poslala a nyní čekám.
Zbytečně zaplacené účty dosahují už docela slušné částky cca 5000 Kč a kauza stále není u konce.
Pevně doufám, že se tyto informace nesejdou u jednoho pracovníka T-mobilu, protože pak by asi zakroutil hlavou a pomyslel si něco o stárnoucích hysterických paničkách se zpovykanými synáčky. Ach jo.
Po třech měsících se stalo neuvěřitelné - T-mobile vrátil peníze za roaming ve 3 složenkách. Nevěřila jsem vlastním očím.
středa 30. března 2011
Pokračování výstavby na Brůčíně
Tak, a máme název pro naše nemovitosti. Brůčín. Proč ne?
Zrekapitulovala bych napřed, co se dělo až dosud. Na celkem prostorné zahradě - cca 2000 m2 - stála tereziánská stodola. Byla malebná, leč hrozně velká a taky její zdravotní stav nebyl nejlepší. A tak v souvislosti s prodejem pražského bytu a přestěhování se na Brůčín jsme vymysleli velkorysou přestavbu. Stodole zazvonil umíráček a kromě jedné zdi na hranici pozemku byla rozebrána, kameny očištěny, zbytek skončil dílem na skládce, dílem v krbu. Na místě za stodolou vznikla 3metrová opěrná zeď se střechou, do které jsme vsadili slušně velký bazén se zastřešením. A pak na uložení věcí, pro technologii bazénu a jako dílna a černá kuchyně byl postaven "domeček". Ten je zatím v hrubé stavbě, či spíše polohrubé. No a teď se maká na skleníku, který je přilepen na jižní stranu domečku. Je konec března, jsou hotové základy a teď závodíme s časem, protože Brůča je hluboce rozhodnut ještě letos skleník užívat. Nicméně již teď se ukazuje, k jakým nekalým účelům byl domeček postaven. Naši hoši (Brůča a zeť) tuto stavbu mají v pozoruhodné oblibě. Asi před měsícem se pustili do vnitřních úprav, omítnutí parapetů a zabetonování filtrace na bazén. Já jsem byla se Starší doma a vařily jsme. Asi v 10 hodin se lehce mihly stíny kolem oken směrem ven z branky. "Jdeme k Bobovi (švagr) pro ... " nevím už, pro co to tak naléhavě museli k Bobovi, ale fakt je, že bylo poledne a oni nikde. Tak volám švagrové, jestli tam jsou naši hoši. Ne už odešli dávno, prý na stavbu ke Katce (zeťova sestra). Víc jsem neřešila, naobědvali jsme se a když jsem uvařila kávu, viděla jsem zase stíny mířící nehlučně k domečku. Vystrčila jsem hlavu a zahalekala na Brůču mizícího v dáli, že je oběd. Odpověď byla sice nesmyslná, ale srozumitelná: My nebudem, my zlobíme. Bylo rázem jasno, prodlení bylo způsobeno mezipřistáním v místní hospodě, nákupem kuželek a následné jejich likvidace v domečku. Samozřejmě, že přitom pilně pracovali. K večeru se dostavili dolů k nám, a první, co halekali bylo, že splnili plán a udělali vše, co si předsevzali. A ještě mnohem víc, dodávám já.
Zrekapitulovala bych napřed, co se dělo až dosud. Na celkem prostorné zahradě - cca 2000 m2 - stála tereziánská stodola. Byla malebná, leč hrozně velká a taky její zdravotní stav nebyl nejlepší. A tak v souvislosti s prodejem pražského bytu a přestěhování se na Brůčín jsme vymysleli velkorysou přestavbu. Stodole zazvonil umíráček a kromě jedné zdi na hranici pozemku byla rozebrána, kameny očištěny, zbytek skončil dílem na skládce, dílem v krbu. Na místě za stodolou vznikla 3metrová opěrná zeď se střechou, do které jsme vsadili slušně velký bazén se zastřešením. A pak na uložení věcí, pro technologii bazénu a jako dílna a černá kuchyně byl postaven "domeček". Ten je zatím v hrubé stavbě, či spíše polohrubé. No a teď se maká na skleníku, který je přilepen na jižní stranu domečku. Je konec března, jsou hotové základy a teď závodíme s časem, protože Brůča je hluboce rozhodnut ještě letos skleník užívat. Nicméně již teď se ukazuje, k jakým nekalým účelům byl domeček postaven. Naši hoši (Brůča a zeť) tuto stavbu mají v pozoruhodné oblibě. Asi před měsícem se pustili do vnitřních úprav, omítnutí parapetů a zabetonování filtrace na bazén. Já jsem byla se Starší doma a vařily jsme. Asi v 10 hodin se lehce mihly stíny kolem oken směrem ven z branky. "Jdeme k Bobovi (švagr) pro ... " nevím už, pro co to tak naléhavě museli k Bobovi, ale fakt je, že bylo poledne a oni nikde. Tak volám švagrové, jestli tam jsou naši hoši. Ne už odešli dávno, prý na stavbu ke Katce (zeťova sestra). Víc jsem neřešila, naobědvali jsme se a když jsem uvařila kávu, viděla jsem zase stíny mířící nehlučně k domečku. Vystrčila jsem hlavu a zahalekala na Brůču mizícího v dáli, že je oběd. Odpověď byla sice nesmyslná, ale srozumitelná: My nebudem, my zlobíme. Bylo rázem jasno, prodlení bylo způsobeno mezipřistáním v místní hospodě, nákupem kuželek a následné jejich likvidace v domečku. Samozřejmě, že přitom pilně pracovali. K večeru se dostavili dolů k nám, a první, co halekali bylo, že splnili plán a udělali vše, co si předsevzali. A ještě mnohem víc, dodávám já.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)