Dříví, triatlon a betonování s Verunkou

Bobeš řešil problém, došlo dřevo. Hasiči mu nabídli něco břízy vykácené kolem jejich budoucího hřiště, a co víc, za hodně dobrou cenu. Heslo znělo - sobota ráno v 8.00 u rybníčku.
Bobeš si rád přispí, ale vstal a vydal se doufaje, že na místě budou vzorně srovnaná metrová polena břízy, někdo mu je pomůže naložit do vozíku a on si spokojeně odfrčí. Ale to tak nebylo. Když přijel, břízy stály na svých místech, resp. začaly se pokládat. "No Bohouši, tak si to odvětvi, nařež, nalož a máš to!" Snaha o spolupráci typu: "Já bych Vám to zaplatil", vyšla naprázdno, bylo to ber či běž a tak Bobeš uchopil motorovou pilu a řezal. Nakonec se  s tím popral - přeci jen mu trochu pomohli - a odvezl dříví domů na dvorek. Bobeš starší je člověk, který opravdu za celý den nepřeloží stéblo. Jeho jedinou aktivitou je "práce" na počítači, k tomu popíjí pivko, když udeří hodina a nikdo mu nenese snídani - svačinu - oběd či večeři a dojde mu pivo, zmateně se rozhlédne a dožaduje se obsluhy po své ženě. Když uviděl tu hromadu, vyšel na dvorek, pokýval hlavou, konstatoval, že byl nejvyšší čas, protože by nebylo čím topit a opět spokojeně usedl k počítači a pivu. Je to důchodce, takže těžko říci, co na počítači dělá, ale podezírám jej z toho, že tam sleduje mašinky (byl mašinfíra), počasí a občas taky honí sukně. Prostě plně vytížen.
V sobotu ráno jsme potřebovali vozík, ten byl u Bobeše, takže tam Brůča s Patrikem jeli. Obhlédli dvorek - nikdo, tak chtěli vytáhnout vozík a ejhle - za hromadou dříví sedí na bobku Bobeš opřen o sekeru a zadumaně kouká na hromadu dřeva. "Bobeši, musíš ty špalky naštípat, nebo už s tím potom nehneš" radili pánové. "To prostě nejde!" děl Bobeš. Tak mu na pár špalcích ukázali, že to jde. A odjeli.
Včera běžel Ondráš Doksymana, tak jsme se vypravili fandit v plné (nebo téměř plné) sestavě. Na závod bylo nádherné počasí. Začátek úžasný, ale jak už se občas stává, nedoléčené zranění nepřeje triatlonům a po 40 km jízdy na kole sval vypověděl službu a Ondráš musel vzdát.
Leč mezitím (po skončení první discipliny - plavání) jsme si zaskočili k Bobešovým příbuzným do vesnice na českolipsku a na oběd do hospody "Na rychtě" v Jestřebí. Oběd byl úžasný i když ceny taky - ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v daném případě cena odpovídala jak množství, tak kvalitě. Napapaní pečeným jehněčím kolínkem na víně medu a rozmarýnu s restovanými brambory a posilněni výbornou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme dojeli na návštěvu, kde byli trochu zklamaní, že nám nemohou nic nabídnout kromě vody, protože jsme už všechno měli v sobě. Brůča obhlédl zahradu, pochválil, vyměnil zkušenosti a tvářil se spokojeně. V autě pak tiše poznamenal, že jsou to příjemní lidé, ale zahradu, že máme hezčí.
Bobeš zálibně obhlížel štípačku na dřevo ve stodole, prováděl složitou ekonomickou kalkulaci a nakonec dospěl k tomu, že bez štípačky nelze žít.
Při návratu zpět do Doks volal Ondráš, že už skončil, tak jsme se s ním jen rychle sešli a odjeli, druhá část fanclubu zůstala, protože na trati byl ještě Ondrův kamarád Pepa. Přijeli jsme domů a našli napůl šílenou Lenku, která si hořce stěžovala na svého muže, že furt jen betonuje a nevěnuje se jim (tedy jí a Verunce). Verunka donutila tatínka povrch betonu několikrát upravit, neb tam byly její ťapky. Pes ji napodobil. Patrik proto vybudoval z přepravek na zeleninu vysoké zábrany, takže i blbec viděl, že se tam nesmí šlapat. (Pochopil i pes.) Jak jsme tam tak v přístřešku seděli v sobotu, bylo trochu neštěstí, že pokaždé se muselo pod zápraží na trávník a zase nahoru při každé cestě na záchod. Čiki trochu kulhala a bylo pro ní asi bolestivé skákat na zápraží a zpět, tak jsme jednu obrácenou přepravku dali jako schod, aby to neměla tak vysoko.
Jak tak sedíme, najednou hrozná rána - Bobeš si myslel, že ta přepravka je tam pro lidi a tak na ní šlápl - a prošlápl. Na dotaz, zda si myslí, že je jezevčík, odpověděl záporně, na dotaz, zda si myslí, že ta přepravka má nosnost 130 kg odpověděl, že o tom nepřemýšlel.
A propó, hned následující den objednal štípačku.
Tento zázrak techniky došel asi za týden a Bobeš se vrhl činorodě na štípání. Šlo to až do okamžiku, kdy se doslova roztrhl nástavec na křížové štípání. A tak se musely špalky otáčet ručně. Bobeš se divil, že to je určitě německý originál, že se o tom přesvědčil. Pak z něho vylezlo, že ten nástavec tam byl jako dárek zdarma. "No jó", osvíceně děl Brůča, "v Německu to možná vyrobeno bylo, ale svařovali to asi Turci a bylo to děláno z čínského železa".  Čímž nechtěl ublížit ani Turkům ani Číňanům, jen chtěl upozornit na skutečnost, že skutečnost, že je něco vyrobeno někde...., ještě neznamená, že by to s tím místem mělo moc společného.

Po čtyřech letech.......(rozumí se bydlení)

Toto je rok 2005:

A toto současnost:

Ne, že bych se chtěla vytahovat, jen je vidět, co bylo vykonáno práce a to je někdy dobře si připomenout.

Panenka

Vnučka roste, už chodí a k čemu by měla babičku a dědečka, kdyby neopatřili nějakou tu hračku. Protože Verunka poslední dobou měla tendence stále něco chovat - tu gumového dinosaura, tu krabici od kaše či jiné naprosto nevhodné předměty, dospěla jsem k závěru, že nastal čas zakoupit panenku.
Brůča dostal úkol zajít do Globusu do oddělení hraček a podívat se. Jenže při zadání, že nechceme hračky vyrobené v Číně ani Polsku se to začalo jevit jako nesplnitelný úkol. Tak jsem začala surfovat v příslušných internetových obchodech. Objevila jsem nakonec něco vhodného, jmenovalo se to Baby born, vyhovuje velikostí i provedením - bez vlasů a mrkacích očí i váhou, a že prý to má bezpečností certifikát. Objednala jsem a druhý den obdržela ohromnou krabici, tak na vysavač. Brůča viděl krabici a vrhl ke mě znepokojený pohled, co jsem to objednala za zrůdu. Přinesla jsem nůžky a začali jsme vybalovat. Verunka zvědavě pokukovala, cože se z té krabice vylíhne. Po čtvrt hodině jsme se dobrali k tomu, že jsme krabici otevřeli a uvniř spatřili neuvěřitelné množství nastříhaných kartonů. I odstranili jsme kartony. Někde v hloubi krabice se objevila druhá, resp. konečný obal. Vyňali jsme tuto druhou krabici, která měla jednu stranu průhlednou, takže panenka už byla vidět. Ležela pečlivě naaranžovaná s polštářkem a dekou a ani se nehla. Byla chudinka přišitá, přikurtovaná dráty, skoro jakoby musela přežít zemětřesení o síle 9°Richtera a ani se nepohnout.
Stopla jsem to. Trvalo to 25 minut, než jsme panenku velkou 32 cm vyprostili ze všech nití, drátů a jiných přichytávek a slavnostně vložili dítěti do náruče. Zbyla nám bedna o rozměrech cca 100x40x50 cm plná výplňových kartonů, druhé krabice, provázků a drátků. Nerudovský problém "kam s ní" jsem řešila tak, že jsem milou krabici šoupla do auta Brůčovi, který má u práce kontejnery na kartony. Strávil ještě plodnou půlhodinku rozřezáváním, aby se to vešlo. Verunka má z panenky ohromnou radost.
Babička s dědečkem řeší problém - na Vánoce bude těch krabic asi víc. Kdy začít s večeří, aby se všechny dárky stihly rozbalit a Verunka si s nimi před spaním ještě chvíli pohrála? Možná budu muset vstát za kuropění, abych stihla večeří někdy tak kolem 11 dopoledne.
Chápu, že distributoři se snaží předcházet zničení či poškození zasílaných věcí, ale myslím, že občas by nezaškodilo použít selský rozum.
A nakonec - na krabici bylo obrovským písmem napsáno: Made in China.

Když si mláďata hnízdo staví

Tak se nějak sešlo, že Martinovi se z bytu vystěhoval nájemce a protože to byl byt řádově větší než Týnčin (1+0), tak se usnesli, že se přestěhují a ten Týnčin byt pronajmou, čímž se celá akce uzavře. Jenže celá operace měla několik úskalí. Koupelna v tom minibytečku nebyla v nejlepší kondici a tak se musí dát do pořádku. Mláďata maje prázdniny oznámila, že všechno zařídí a s energií hodnou 23 let se vrhla do všeho po hlavě. Sehnali nájemce - v podstatě kamaráda, ten potřeboval nutně vypadnout od své rozvedené bývalky a tak se mu nabídka líbila. Sehnali i řemeslníky. Brůča dovezl na místo potřebný materiál a já sepsala všechny potřebné papíry. Včera, tj. 30.srpna přijeli k nám a jedním dechem sdělili, že průšvih. Řemeslníci sice začali, ale nepokračovali. Samosebou, že je otlučeno, vyvezeno, ale nic dalšího. Martin prohlásil, že dneska nad nimi bude stát a dohlédne na to, aby skutečně pracovali, tak uvidíme. Ta samá parta pak má neprodleně nastoupit na ten byt, kam se chtějí přestěhovat, jsem zvědavá jak to dopadne, aby je nemuseli přivázat ke klice.Týnku celé tyhle manévry už otravují, takže včera, když přijela na den hlídat Verunku, tak nahlas povzdechla: "Mami, já mám dojem, že se jednoho rána probudím v krabici, kam jsem se večer omylem zabalila!"
Když se na to dívám dneska já z pohledu člověka, který jako rodilý Pražák za socialismu byt v Praze prostě nesehnal a později za cenu různých známostí a úplatků ..... starší si jistě pamatují na bytovou situaci za socialismu, pokud zrovna někdo nepracoval v Metrostavu či jinde jako nepostradatelný dělnický kádr, neměl prostě šanci najít byt normálním způsobem.
Jsem ráda, že dnešní mládež řeší takovéhle problémy, je to známka posunu vpřed. Samozřejmě, někdo může namítnout, že to ale není situace většiny mladých. Jednak si to nemyslím a jednak jsem přesvědčena, že každý svého štěstí strůjcem (tedy pokud nás nepostihne choroba či nějaká taková nepředvídatelná pohroma). Jen jedna věc zůstává - a to je s podivem, to by člověk zrovna nečekal. Za socialismu se řemeslník zlatem vyvažoval a prosil, aby přišel udělat tu to, tu ono, co pán domu nezvládne v rámci své kutilské kvalifikace. Zedníci byli absolutní králové a na melouchách si vydělali většinou víc, než v zaměstnání. Zaměstnání jim pak sloužilo jako zásobovací stanice pro melouchy a půjčovna mechanizace. Hodně lidí si naivně myslelo, že kapitalistický systém tenhle problém zcela vyřeší. No nevyřešil. Teď jsou všichni podnikatelé (tedy myslím ty řemeslníky), pokud je dohoníte, tak se podrbou na hlavě a nabídnou Vám takový termín, kdy že by si mohli udělat čas, že to je pro vás absolutně nepřijatelné - sama jsem byla svědkem, že při poptávce generální opravě střechy se tesař mile usmál a navrhl duben 2015. Shodou okolností toho tesaře znám docela dobře a vím, že až tak vytížený není, ale zřejmě mu velí podnikatelská čest "prostě nemít čas". Pokud se s nimi dáte normálně do řeči, tak ve většině případů začnou bědovat nad nedostatkem peněz a že nemají kšefty.  Nechápu.
Při této příležitosti jsem si vzpomněla na Zdeňka Jirotku s jeho Saturninem, a mohu říci, že pod filipiku doktora Vlacha o úpadku řemesel v Čechách bych se s radostí podepsala.
No a jak to dopadlo? Ta úžasně levná a nefungující firma se na všechno vykašlala, jediná starost je teď z ní vypáčit zálohu, kterou dostala. Práce se ujala firma jiná, která za mohutného pohánění "bičem" práce dodělala. Ale, jak jinak...... "mami, bude to trochu dražší, než jsme počítali, oni tam byli hrozný vícepráce". Jo, vícepráce, magická formulka dnešních řemeslníků. Může mi někdo vysvětlit, jak při obložení podlahy a sprchového kouta v místnosti cca 2 m2 mohou být vícepráce za 4.000,- , když jsme koupili všechen materiál?

Oprava zdi

Byla jednou jedna majitelka činžovního domu v Praze na Vinohradech. Byla to hodná paní a dům měla ráda. Aby se všem v domě dobře bydlelo, ze zanedbaného dvorku vytvořila kouzelnou zahrádku s lavičkami, altánkem a aby někomu nespadla na hlavu při odpočinku cihla z rozpadající se hraniční zídka, opravila zídku tak, že dozdila ještě jednu řadu cihel a zakončila pálenými taškami. Celé to pak omítla, aby to hezky vypadalo. Jenže.... Soused byl vášnivý Ital a asi i sudič. A tak milou paní honil napřed po stavebním úřadě kvůli nepovolené stavbě, pak vznesl pochybnost o vlastnictví té zdi, takže se tím zabýval i soud. Nyní tato kausa slaví desetileté výročí. Podstatou hněvu toho pána je skutečnost, že údajně došlo k "nástavbě" té zdi a trvá na odstranění toho nadezdění a uvedení zdi do původního stavu. Ale už nikdo neví, jak vypadala zeď původně, nikdo nezná, jak byla přesně vysoká, tak kam jí vrátit?
Většina lidí by řekla, že to je prkotina. Ale přemýšlel někdo taky o tom, co takovými, v podstatě neřešitelnými případy, ztráví času úřadníci či soudci? A přitom takový případ není ojedinělý.
A tak vymýšlím, jak to celé ukončit. Nápad mám, teď jen aby prošel všemi odvolacími procedurami. Podle mého šlo o udržovací práce,  o kterých se nedá vést řízení o odstranění stavby. Právní konstrukce je trochu složitější, ale zkusím to. Snad jednou vyhraje zdravý rozum nad "lží a nenávistí", i když po dvanáctileté praxi o tom pochybuji.

Ne a ne

V mrazáku už není ani hubka, mám ještě asi hrst sušených a asi 4 třetinky nakládaných. No ano, o houbách je řeč. Brůča už je celý netrpělivý a tak rozhodl, že v neděli dopoledne vyrazíme ať se děje co se děje. Bylo napršeno a docela zima. Nakonec jsme vyrazili do lesů u Pivniska. Je červenec a byla neděle, okrojky signalizovaly, že sem tam sice houby rostou, ale jednak, že nic moc a jednak, že před námi šli jiní. Ten les byl nádherný, takový ten přátelský, se střídajícími se vysokými a nižšími porosty, mítinkami a remízkami listnatých stromů, ale přeci jen měl jednu vadu - spoustu hlubokých odvodňovacích struh či spíše potoků. A tak to byla taková kondiční překážková dráha. Po třech hodinách jsme nasbírali 1/2 koše hub. Trofejního hřiba našel (jak jinak) Brůča zcela náhodou, když jsem ho zavolala na nádherného masáka v trávě u břízek a ejhle, pod tou jednou břízkou byl pan hřib. Druhého hřiba jsem našla já, když jsme chtěli přejít silnici a těsně za příkopem se krčil u keře - Brůča ho přešel, ale já ne. To nás natěšilo, protože jsme našli také docela dost malinkých praváčků - známka, že by mohly růst.
A tak včera odpoledne jsme vyrazili znovu, tentokráte na "naše" místo. Výsledek? Beznaděj. A jak už se chceme otáčet k domovu, Brůča natěšeně volá, abych se šla podívat. V trávě tam pyšně stály dva páni hřiby - no nádhera. Škoda, že jsem půjčila foťák Kačeně do Itálie. Přišlo mi to líto, a tak jsem pípla: "Prosím, já bych taky jednoho!" Kouknu pod nohy a tam pod větvičkami hlava hřiba. Byl nádherný a větší než ty Brůčovy. Inu asi se vyplatí se ozvat, třeba Vás někdo uslyší, i když je to houba.

I snaha se počítá

V rámci odlehčení stravy jsem včera na dnešní oběd uvařila:
Krůtí prsa v mléce se zelenými fazolkami.
Příprava je krajně jednoduchá. Krůtí prsa se nakrájí na kostky a dají na mírně orestovanou cibulku na kousku másla či oleji. Osolí se opepří se a přidá se špetka muškátového oříšku či květu. Zalije se mlékem a velmi zvolna, ale hodně zvolna se "táhne" až je maso měkké a mléko redukované. Můžeme trochu zahustit lžící hladké mouky rozkvedlané v mléce. Na konec přidáme hrst nasekané zelené petrželky.
Podáváme se zelenými fazolkami uvařenými v páře.
Takže takové téměř vzorné dietní jídlo jsem uvařila. Kolem půl dvanácté jsem volala Brůčovi, abychom se domluvili na nákupu.
Jel autem, vracel se z jednání z Plzně a hýřil dobrým rozmarem. Když jsme se domluvili na nákupu, zeptal se: "A jestlipak víš, co jsem si v té Plzni dal? No přeci dršťkovou polévku a pečené vepřové koleno. Můžu ti říct, že to bylo úžasný!"
Brůčo, Brůčo.....
Ale zítra je taky den, že?