Když si mláďata hnízdo staví

Tak se nějak sešlo, že Martinovi se z bytu vystěhoval nájemce a protože to byl byt řádově větší než Týnčin (1+0), tak se usnesli, že se přestěhují a ten Týnčin byt pronajmou, čímž se celá akce uzavře. Jenže celá operace měla několik úskalí. Koupelna v tom minibytečku nebyla v nejlepší kondici a tak se musí dát do pořádku. Mláďata maje prázdniny oznámila, že všechno zařídí a s energií hodnou 23 let se vrhla do všeho po hlavě. Sehnali nájemce - v podstatě kamaráda, ten potřeboval nutně vypadnout od své rozvedené bývalky a tak se mu nabídka líbila. Sehnali i řemeslníky. Brůča dovezl na místo potřebný materiál a já sepsala všechny potřebné papíry. Včera, tj. 30.srpna přijeli k nám a jedním dechem sdělili, že průšvih. Řemeslníci sice začali, ale nepokračovali. Samosebou, že je otlučeno, vyvezeno, ale nic dalšího. Martin prohlásil, že dneska nad nimi bude stát a dohlédne na to, aby skutečně pracovali, tak uvidíme. Ta samá parta pak má neprodleně nastoupit na ten byt, kam se chtějí přestěhovat, jsem zvědavá jak to dopadne, aby je nemuseli přivázat ke klice.Týnku celé tyhle manévry už otravují, takže včera, když přijela na den hlídat Verunku, tak nahlas povzdechla: "Mami, já mám dojem, že se jednoho rána probudím v krabici, kam jsem se večer omylem zabalila!"
Když se na to dívám dneska já z pohledu člověka, který jako rodilý Pražák za socialismu byt v Praze prostě nesehnal a později za cenu různých známostí a úplatků ..... starší si jistě pamatují na bytovou situaci za socialismu, pokud zrovna někdo nepracoval v Metrostavu či jinde jako nepostradatelný dělnický kádr, neměl prostě šanci najít byt normálním způsobem.
Jsem ráda, že dnešní mládež řeší takovéhle problémy, je to známka posunu vpřed. Samozřejmě, někdo může namítnout, že to ale není situace většiny mladých. Jednak si to nemyslím a jednak jsem přesvědčena, že každý svého štěstí strůjcem (tedy pokud nás nepostihne choroba či nějaká taková nepředvídatelná pohroma). Jen jedna věc zůstává - a to je s podivem, to by člověk zrovna nečekal. Za socialismu se řemeslník zlatem vyvažoval a prosil, aby přišel udělat tu to, tu ono, co pán domu nezvládne v rámci své kutilské kvalifikace. Zedníci byli absolutní králové a na melouchách si vydělali většinou víc, než v zaměstnání. Zaměstnání jim pak sloužilo jako zásobovací stanice pro melouchy a půjčovna mechanizace. Hodně lidí si naivně myslelo, že kapitalistický systém tenhle problém zcela vyřeší. No nevyřešil. Teď jsou všichni podnikatelé (tedy myslím ty řemeslníky), pokud je dohoníte, tak se podrbou na hlavě a nabídnou Vám takový termín, kdy že by si mohli udělat čas, že to je pro vás absolutně nepřijatelné - sama jsem byla svědkem, že při poptávce generální opravě střechy se tesař mile usmál a navrhl duben 2015. Shodou okolností toho tesaře znám docela dobře a vím, že až tak vytížený není, ale zřejmě mu velí podnikatelská čest "prostě nemít čas". Pokud se s nimi dáte normálně do řeči, tak ve většině případů začnou bědovat nad nedostatkem peněz a že nemají kšefty.  Nechápu.
Při této příležitosti jsem si vzpomněla na Zdeňka Jirotku s jeho Saturninem, a mohu říci, že pod filipiku doktora Vlacha o úpadku řemesel v Čechách bych se s radostí podepsala.
No a jak to dopadlo? Ta úžasně levná a nefungující firma se na všechno vykašlala, jediná starost je teď z ní vypáčit zálohu, kterou dostala. Práce se ujala firma jiná, která za mohutného pohánění "bičem" práce dodělala. Ale, jak jinak...... "mami, bude to trochu dražší, než jsme počítali, oni tam byli hrozný vícepráce". Jo, vícepráce, magická formulka dnešních řemeslníků. Může mi někdo vysvětlit, jak při obložení podlahy a sprchového kouta v místnosti cca 2 m2 mohou být vícepráce za 4.000,- , když jsme koupili všechen materiál?

Oprava zdi

Byla jednou jedna majitelka činžovního domu v Praze na Vinohradech. Byla to hodná paní a dům měla ráda. Aby se všem v domě dobře bydlelo, ze zanedbaného dvorku vytvořila kouzelnou zahrádku s lavičkami, altánkem a aby někomu nespadla na hlavu při odpočinku cihla z rozpadající se hraniční zídka, opravila zídku tak, že dozdila ještě jednu řadu cihel a zakončila pálenými taškami. Celé to pak omítla, aby to hezky vypadalo. Jenže.... Soused byl vášnivý Ital a asi i sudič. A tak milou paní honil napřed po stavebním úřadě kvůli nepovolené stavbě, pak vznesl pochybnost o vlastnictví té zdi, takže se tím zabýval i soud. Nyní tato kausa slaví desetileté výročí. Podstatou hněvu toho pána je skutečnost, že údajně došlo k "nástavbě" té zdi a trvá na odstranění toho nadezdění a uvedení zdi do původního stavu. Ale už nikdo neví, jak vypadala zeď původně, nikdo nezná, jak byla přesně vysoká, tak kam jí vrátit?
Většina lidí by řekla, že to je prkotina. Ale přemýšlel někdo taky o tom, co takovými, v podstatě neřešitelnými případy, ztráví času úřadníci či soudci? A přitom takový případ není ojedinělý.
A tak vymýšlím, jak to celé ukončit. Nápad mám, teď jen aby prošel všemi odvolacími procedurami. Podle mého šlo o udržovací práce,  o kterých se nedá vést řízení o odstranění stavby. Právní konstrukce je trochu složitější, ale zkusím to. Snad jednou vyhraje zdravý rozum nad "lží a nenávistí", i když po dvanáctileté praxi o tom pochybuji.

Ne a ne

V mrazáku už není ani hubka, mám ještě asi hrst sušených a asi 4 třetinky nakládaných. No ano, o houbách je řeč. Brůča už je celý netrpělivý a tak rozhodl, že v neděli dopoledne vyrazíme ať se děje co se děje. Bylo napršeno a docela zima. Nakonec jsme vyrazili do lesů u Pivniska. Je červenec a byla neděle, okrojky signalizovaly, že sem tam sice houby rostou, ale jednak, že nic moc a jednak, že před námi šli jiní. Ten les byl nádherný, takový ten přátelský, se střídajícími se vysokými a nižšími porosty, mítinkami a remízkami listnatých stromů, ale přeci jen měl jednu vadu - spoustu hlubokých odvodňovacích struh či spíše potoků. A tak to byla taková kondiční překážková dráha. Po třech hodinách jsme nasbírali 1/2 koše hub. Trofejního hřiba našel (jak jinak) Brůča zcela náhodou, když jsem ho zavolala na nádherného masáka v trávě u břízek a ejhle, pod tou jednou břízkou byl pan hřib. Druhého hřiba jsem našla já, když jsme chtěli přejít silnici a těsně za příkopem se krčil u keře - Brůča ho přešel, ale já ne. To nás natěšilo, protože jsme našli také docela dost malinkých praváčků - známka, že by mohly růst.
A tak včera odpoledne jsme vyrazili znovu, tentokráte na "naše" místo. Výsledek? Beznaděj. A jak už se chceme otáčet k domovu, Brůča natěšeně volá, abych se šla podívat. V trávě tam pyšně stály dva páni hřiby - no nádhera. Škoda, že jsem půjčila foťák Kačeně do Itálie. Přišlo mi to líto, a tak jsem pípla: "Prosím, já bych taky jednoho!" Kouknu pod nohy a tam pod větvičkami hlava hřiba. Byl nádherný a větší než ty Brůčovy. Inu asi se vyplatí se ozvat, třeba Vás někdo uslyší, i když je to houba.

I snaha se počítá

V rámci odlehčení stravy jsem včera na dnešní oběd uvařila:
Krůtí prsa v mléce se zelenými fazolkami.
Příprava je krajně jednoduchá. Krůtí prsa se nakrájí na kostky a dají na mírně orestovanou cibulku na kousku másla či oleji. Osolí se opepří se a přidá se špetka muškátového oříšku či květu. Zalije se mlékem a velmi zvolna, ale hodně zvolna se "táhne" až je maso měkké a mléko redukované. Můžeme trochu zahustit lžící hladké mouky rozkvedlané v mléce. Na konec přidáme hrst nasekané zelené petrželky.
Podáváme se zelenými fazolkami uvařenými v páře.
Takže takové téměř vzorné dietní jídlo jsem uvařila. Kolem půl dvanácté jsem volala Brůčovi, abychom se domluvili na nákupu.
Jel autem, vracel se z jednání z Plzně a hýřil dobrým rozmarem. Když jsme se domluvili na nákupu, zeptal se: "A jestlipak víš, co jsem si v té Plzni dal? No přeci dršťkovou polévku a pečené vepřové koleno. Můžu ti říct, že to bylo úžasný!"
Brůčo, Brůčo.....
Ale zítra je taky den, že?

Tvůrčí víkend

Každý víkend se to opakuje: co mám sakra uvařit? A tak jsem zapátrala v mrazáku a dopadlo to takhle:
Hovězí líčka na černém pivu (sobota)
1 kg hovězích líček
200 g kořenové zeleniny
1 cibule
1/2 l černého piva
50 g sádla
sůl
pepř
hrstička bylinek ze zahrádky (saturejka, šalvěj, estragon)
Líčka osolíme, opepříme a opečeme na sádle, vyjmeme, přidáme cibuli nakrájenou na drobno a kořenovou zeleninu. Orestujeme na tuku. Pak vše přendáme do kastrolu nejlépe keramického, přidáme nasekané bylinky nadrobno a zalijeme pivem. Pod poklicí v troubě dusíme cca 1,5 hod.
Pokud je třeba, zredukujeme na závěr šťávu, podáváme s bramborovou kaší.

Telecí s mangoldem a noky (neděle)
4 telecí řízky
200 ml redukovaného telecího vývaru
sůl, pepř
olej

500 - 800 g mangoldu
2 stroužky česneku
1 cibule
2 PL smetany na šlehání
1 lžíce olivového oleje

1 kg brambor
3 žloutky
1 PL rozpuštěného másla
300 g polohrubé mouky
sůl
hrst zelené petrželky
hrst strouhaného parmazánu

Postup:
Telecí řízky naklepeme, osolíme a opepříme, na oleji opečeme. Zalijeme redukovaným vývarem a necháme dodusit do měkka.
Na hlubokou pánem dáme trochu oleje, na něm orestujeme nadrobno nakrájenou cibulku a česnek, přidáme nasekaný mangold a zaklopíme na chvíli poklicí. Když se mangold zmenší, přidáme smetanu, osolíme, připepříme a již bez poklice dokončíme tak, že se tekutina odpaří.
Brambory uvaříme ve slupce, oloupeme a propasírujeme. Necháme vychladnout. Přidáme všechny ostatní suroviny, zpracujeme těsto a pomoučenou rukou uděláme knedlíčky velké asi jako pinkpongové míčky. Zavaříme do vroucí vody a vaříme cca 4-6 minut.

O lidské ješitnosti a nenažranosti

Ve své praxi jsem se setkala s lecčím. Ale příběh, který chci vyprávět je kromě toho, že je smutný, tak může být pro řadu lidí i poučný.
Byl jednou jeden majitel reklamní agentury. Dostal zakázku na osazení reklamního zařízení na jedné střeše domu. Jako profesionál věděl, že takovou věc je třeba ohlásit na stavební úřad i učinil tak. Bohužel mu scházela jedna nebo dvě věci a tak stavební úřad ohlášení odložil. On nelenil a ohlásil podruhé a zase mu maličkost chyběla. I stavební úřad opět odložil. Ve smlouvě s inzerentem ovšem za prodlení hrozilo nepěkné penale a tak zariskoval a umístil zařízení na střeše hlava nehlava. To se ovšem stavebnímu úřadu nelíbilo a tak zahájil řízení o odstranění toho zařízení. To už bylo na nebohého podnikatele příliš i najal si advokáta, aby to zařídil za něj.
Advokát byl mladý a ambiciózní. Místo, aby dal svému klientovi dobrou radu, začal (jistě za slušné peníze) věc roztáčet do naprosto gigantických rozměrů. Nakonec situace vypadala tak, že reklamní zařízení bylo možné dodatečně povolit, všechny podklady byly pohromadě, chyběla "jen" žádost. Podání žádosti není zpoplatněno. Advokát svůj právní ohňostroj roztočil  ve správních žalobách proti usnesení stavebního úřadu o odložení ohlášení. Napadal kde co i věci zcela absurdní, až to přišlo absurdní i soudu, a tak jeho veškeré žaloby zamítl. Po dvou letech.
Výsledek? Reklamní zařízení se nařizuje odstranit, protože nebyla podána žádost o dodatečné povolení. Finančně se to neodvažuji vůbec hodnoti, znaje cifry za palmáre advokátů docela dobře.
A poučení: věřte svému zdravému rozumu!

Pokus o dovolenou

Jako každý rok jsme si vzali dovolenou v týdnu Cyrila a Metoděje, takže 3 dny dovolené s vyhlídkou celého týdne volna. Krásný pátek..... a víkend s Verunkou:

Víkend uběhl celkem normálně a upřímně řečeno jsem se těšila na pondělí, kdy s Brůčou osamíme a pořádně si to užijeme. Slavíme totiž 25 let spolu, což, jak většina lidí uznává, je docela dlouhá doba. V pondělí jsme tedy užívali samoty, zahrady a koupání. V úterý jsme hodlali navštívit dědu na jeho chatě a dovézt zásoby. Po obědě se začaly stahovat černočerné mraky a hřmít. Pozavírali jsme okna, skleník, zastřešení na bazénu a očekávali bouři živlů. Na poslední chvíli si Brůča vzpomněl, že nemá cigarety a že si pro ně ještě dojede na pumpu, což je cca 500 m. V okamžiku, jak odjel, se to strhlo. Stála jsem na zápraží a pozorovala bouřku. Vedle dveří je hlavní domovní rozvaděč. Najednou strašný blesk , z rozvaděče vyšlehly jiskry  a následovala téměř okamžitě pěkná šlupice. Bylo mi do pláče, protože jsem se bála a Brůča si někde jezdil, nebo a to jsem viděla spíše, se zakecal s někým na pumpě. Vypadl proud v celé vesnici, proud vody vyrazil okap, takže se začalo dělat pěkné jezírko, přetekl sud u skleníku a z kopce se valil slušný potok. Koukala jsem na tu zkázu a Brůča vchází do dveří. "No ahoj, nebála ses o mě?" dí jako by se nechumelilo. Já ještě mírně potahujíc jsem si začala stěžovat, že tam byl strašně dlouho, že jsem se bála a co se stalo. "No musel jsem odvézt Milana, on by strašně zmokl", děl Brůča a teskně pozoroval proudy vody valící se po zahradě. Samozřejmě, jako na potvoru (ale v souladu s fyzikálními zákony) všechna voda končila v senkrovně, která nakonec taky přetekla. Když to nejhorší přešlo, nasedli jsme do auta a jeli za dědou. Ve středu jsem ráno chtěla jet nakupovat, protože jsem tušila, že 4 dny pojme většina domácností jako konec světa a v obchodech bude peklo. I nasedla jsem do auta a z motoru se začaly valit černé dýmy. Chcípla jsem motor a jala se shánět Brůču. Brůča moudře pokoukal a pak z něho vypadlo, že mu Ford někdy v květnu mailoval, že ve výrobě zapoměli nějakou ucpávku motoru, tak aby se objednal v servisu. To učinil, avšak dál se nestaral. A tak provizorní ucpávka se pálila, pálila, až se spálila docela a kouř místo do výfuku šel rovnou do motoru a co horšího, skrz klimatizaci do kabiny. Brůču začalo zajímat až to, že auto ztratilo výkon a tak nemůže drandit svým tempem (většinou nedovoleným). A tak jsem mu přinesla telefon a řekla, že až se vrátím z nákupu, chci vědět, že zajistil opravu. Obchody byly fakt šílené, ale nějak jsem to zvládla a ejhle zázrak - Brůča měl objednaný servis na pondělí, hned na ráno.
Prý ho ujistili, že jezdit se s tím může, ale ať hodně větráme. No a tak jsme hned ve čtvrtek vyrazili na výlet (tedy na houby, ale já věděla, že nerostou). Tedy to byl výlet! 33 ve stínu, ani hubka a to jsme na radu mláďat vyrazili až někam k Hlinsku. Zcela zchváceni jsme zastavili u restaurace U rytíře Střely, která vypadala dobře. Objednali jsme si česnečku a pikantní vepřovou směs s bramboráčky. Pohlreicha na ně! V česnečce byla na dně obligátní koule roztaveného eidamu (ale takového toho za 9,- Kč 10 dg, možná ještě levnější), vepřové nebyla kýta - tvrdé maso s hužvami a  směs plavala v tuku a byla bez chuti a bez zápachu, skládala se hlavně z cuket, bramboráčky nebyly do zlata, ale spíše do hněda. Ne, že by to nešlo vůbec jíst, ale kulinářský zážitek to rozhodně nebyl. Brůča sice tvrdil, že mu to docela chutná, ale spíš měl hlad a protože byl výlet jeho nápad a v tu dobu už tušil, že ne zcela povedený, tak chtěl zachovat aspoň zdání, že se něco povedlo.
Ve středu večer dorazil Ondráš s novým autem, tedy s novu ojetinou. Ale docela povedenou.
Od středy večera do neděle strávil s Veronikou a já bláhová si začala malovat, že se nakonec snad dají dohromady. V neděli dopoledne dorazila Verča a šli se projít do parku, za chvíli se Ondráš vrátil a pravil, že je tedy jasno. "No tak máš znovu kamarádku, ne", dím já. "No mám, ale mami ono je to tak, že ji nechci já, ona by asi chtěla". No a bylo. Při nesmělém dotazu, proč nechce takovou hodnou, hezkou a chytrou dívku, odpověděl, že se mu zdá naivní a hloupá.
Dobře mu tak. Jednou ho uloví nějaká dračice, které se bude ptát, zda může se psem ven, nebo tak nějak.
V neděli dorazili ke Kačeně a Bobovi hosti na grilování, tak jsme se pozvali taky (no proč ne, v sobotu nám sežrali tatarák z pravé svíčkové - a jak jim chutnal!), ale moc jsme se nezdrželi. Brůča byl celý nervozní z pondělka - nějaké jednání a taky to auto - a tak žádné velké vysedávání nebylo. Nakonec z něj vylezlo, že mu neseděl tatínek Martinova kamaráda, ančto to byl provozovatel nějaké herny. No ač jsme snob jenom přiměřeně, musím říct, že tuto společnost - provozovatelů hazardu - taky nemusím a to celkem z principu. Navíc měl i takové způsoby a to mi taky nesedí. Syn je prý premiant třídy, ale asi ne po tatinkovi.
A tak skončila dovolená. Teď se musíme probrodit dvěma měsíci práce a pak dá-li Bůh, budeme mít tu "velkou" dovolenou.