O lidské ješitnosti a nenažranosti

Ve své praxi jsem se setkala s lecčím. Ale příběh, který chci vyprávět je kromě toho, že je smutný, tak může být pro řadu lidí i poučný.
Byl jednou jeden majitel reklamní agentury. Dostal zakázku na osazení reklamního zařízení na jedné střeše domu. Jako profesionál věděl, že takovou věc je třeba ohlásit na stavební úřad i učinil tak. Bohužel mu scházela jedna nebo dvě věci a tak stavební úřad ohlášení odložil. On nelenil a ohlásil podruhé a zase mu maličkost chyběla. I stavební úřad opět odložil. Ve smlouvě s inzerentem ovšem za prodlení hrozilo nepěkné penale a tak zariskoval a umístil zařízení na střeše hlava nehlava. To se ovšem stavebnímu úřadu nelíbilo a tak zahájil řízení o odstranění toho zařízení. To už bylo na nebohého podnikatele příliš i najal si advokáta, aby to zařídil za něj.
Advokát byl mladý a ambiciózní. Místo, aby dal svému klientovi dobrou radu, začal (jistě za slušné peníze) věc roztáčet do naprosto gigantických rozměrů. Nakonec situace vypadala tak, že reklamní zařízení bylo možné dodatečně povolit, všechny podklady byly pohromadě, chyběla "jen" žádost. Podání žádosti není zpoplatněno. Advokát svůj právní ohňostroj roztočil  ve správních žalobách proti usnesení stavebního úřadu o odložení ohlášení. Napadal kde co i věci zcela absurdní, až to přišlo absurdní i soudu, a tak jeho veškeré žaloby zamítl. Po dvou letech.
Výsledek? Reklamní zařízení se nařizuje odstranit, protože nebyla podána žádost o dodatečné povolení. Finančně se to neodvažuji vůbec hodnoti, znaje cifry za palmáre advokátů docela dobře.
A poučení: věřte svému zdravému rozumu!

Pokus o dovolenou

Jako každý rok jsme si vzali dovolenou v týdnu Cyrila a Metoděje, takže 3 dny dovolené s vyhlídkou celého týdne volna. Krásný pátek..... a víkend s Verunkou:

Víkend uběhl celkem normálně a upřímně řečeno jsem se těšila na pondělí, kdy s Brůčou osamíme a pořádně si to užijeme. Slavíme totiž 25 let spolu, což, jak většina lidí uznává, je docela dlouhá doba. V pondělí jsme tedy užívali samoty, zahrady a koupání. V úterý jsme hodlali navštívit dědu na jeho chatě a dovézt zásoby. Po obědě se začaly stahovat černočerné mraky a hřmít. Pozavírali jsme okna, skleník, zastřešení na bazénu a očekávali bouři živlů. Na poslední chvíli si Brůča vzpomněl, že nemá cigarety a že si pro ně ještě dojede na pumpu, což je cca 500 m. V okamžiku, jak odjel, se to strhlo. Stála jsem na zápraží a pozorovala bouřku. Vedle dveří je hlavní domovní rozvaděč. Najednou strašný blesk , z rozvaděče vyšlehly jiskry  a následovala téměř okamžitě pěkná šlupice. Bylo mi do pláče, protože jsem se bála a Brůča si někde jezdil, nebo a to jsem viděla spíše, se zakecal s někým na pumpě. Vypadl proud v celé vesnici, proud vody vyrazil okap, takže se začalo dělat pěkné jezírko, přetekl sud u skleníku a z kopce se valil slušný potok. Koukala jsem na tu zkázu a Brůča vchází do dveří. "No ahoj, nebála ses o mě?" dí jako by se nechumelilo. Já ještě mírně potahujíc jsem si začala stěžovat, že tam byl strašně dlouho, že jsem se bála a co se stalo. "No musel jsem odvézt Milana, on by strašně zmokl", děl Brůča a teskně pozoroval proudy vody valící se po zahradě. Samozřejmě, jako na potvoru (ale v souladu s fyzikálními zákony) všechna voda končila v senkrovně, která nakonec taky přetekla. Když to nejhorší přešlo, nasedli jsme do auta a jeli za dědou. Ve středu jsem ráno chtěla jet nakupovat, protože jsem tušila, že 4 dny pojme většina domácností jako konec světa a v obchodech bude peklo. I nasedla jsem do auta a z motoru se začaly valit černé dýmy. Chcípla jsem motor a jala se shánět Brůču. Brůča moudře pokoukal a pak z něho vypadlo, že mu Ford někdy v květnu mailoval, že ve výrobě zapoměli nějakou ucpávku motoru, tak aby se objednal v servisu. To učinil, avšak dál se nestaral. A tak provizorní ucpávka se pálila, pálila, až se spálila docela a kouř místo do výfuku šel rovnou do motoru a co horšího, skrz klimatizaci do kabiny. Brůču začalo zajímat až to, že auto ztratilo výkon a tak nemůže drandit svým tempem (většinou nedovoleným). A tak jsem mu přinesla telefon a řekla, že až se vrátím z nákupu, chci vědět, že zajistil opravu. Obchody byly fakt šílené, ale nějak jsem to zvládla a ejhle zázrak - Brůča měl objednaný servis na pondělí, hned na ráno.
Prý ho ujistili, že jezdit se s tím může, ale ať hodně větráme. No a tak jsme hned ve čtvrtek vyrazili na výlet (tedy na houby, ale já věděla, že nerostou). Tedy to byl výlet! 33 ve stínu, ani hubka a to jsme na radu mláďat vyrazili až někam k Hlinsku. Zcela zchváceni jsme zastavili u restaurace U rytíře Střely, která vypadala dobře. Objednali jsme si česnečku a pikantní vepřovou směs s bramboráčky. Pohlreicha na ně! V česnečce byla na dně obligátní koule roztaveného eidamu (ale takového toho za 9,- Kč 10 dg, možná ještě levnější), vepřové nebyla kýta - tvrdé maso s hužvami a  směs plavala v tuku a byla bez chuti a bez zápachu, skládala se hlavně z cuket, bramboráčky nebyly do zlata, ale spíše do hněda. Ne, že by to nešlo vůbec jíst, ale kulinářský zážitek to rozhodně nebyl. Brůča sice tvrdil, že mu to docela chutná, ale spíš měl hlad a protože byl výlet jeho nápad a v tu dobu už tušil, že ne zcela povedený, tak chtěl zachovat aspoň zdání, že se něco povedlo.
Ve středu večer dorazil Ondráš s novým autem, tedy s novu ojetinou. Ale docela povedenou.
Od středy večera do neděle strávil s Veronikou a já bláhová si začala malovat, že se nakonec snad dají dohromady. V neděli dopoledne dorazila Verča a šli se projít do parku, za chvíli se Ondráš vrátil a pravil, že je tedy jasno. "No tak máš znovu kamarádku, ne", dím já. "No mám, ale mami ono je to tak, že ji nechci já, ona by asi chtěla". No a bylo. Při nesmělém dotazu, proč nechce takovou hodnou, hezkou a chytrou dívku, odpověděl, že se mu zdá naivní a hloupá.
Dobře mu tak. Jednou ho uloví nějaká dračice, které se bude ptát, zda může se psem ven, nebo tak nějak.
V neděli dorazili ke Kačeně a Bobovi hosti na grilování, tak jsme se pozvali taky (no proč ne, v sobotu nám sežrali tatarák z pravé svíčkové - a jak jim chutnal!), ale moc jsme se nezdrželi. Brůča byl celý nervozní z pondělka - nějaké jednání a taky to auto - a tak žádné velké vysedávání nebylo. Nakonec z něj vylezlo, že mu neseděl tatínek Martinova kamaráda, ančto to byl provozovatel nějaké herny. No ač jsme snob jenom přiměřeně, musím říct, že tuto společnost - provozovatelů hazardu - taky nemusím a to celkem z principu. Navíc měl i takové způsoby a to mi taky nesedí. Syn je prý premiant třídy, ale asi ne po tatinkovi.
A tak skončila dovolená. Teď se musíme probrodit dvěma měsíci práce a pak dá-li Bůh, budeme mít tu "velkou" dovolenou.

Proč ta díra?

Protože jsem zapoměla heslo a neměla čas na obnovení. Už se stalo, mohu pokračovat.

Jaro na zahradě

Nevím jak kdo, ale po prohlídce zahrady jsme letos opravdu zaplakali. Růže, které nám celé léto až do podzimu voněly pod okny ložnice - zmrzlé. Vřesy a vřesovce na skalce - zmrzlé. Okrasná jíva - zmrzlá. Hortensie sice žije, ale je z ní takový neduživý mrzáček s několika pupeny. Prostě holomrazy zahrádce neudělali dobře. Teď je čas škody napravit, i když takové popínavé růže budou zase do původní krásy růst několik let.
Jinak už to u nás jakž takž i vypadá, jsou hotové terénní úpravy, navezena hlína a zaseta tráva, která už dokonce vystrkuje růžky (doslova). Minulý víkend naši hoši benonovali kompost. Když měli hotovo, přišli známí s tříletou holčičkou. Holčička je hodně podnikavá a tak v nestřeženém okamžiku zabrousila i ke kompostu. Udělala do čerstvého betonu krásný otisk holínky a tak Patrik k němu napsal "Karolínka". Máme tedy kompost Karolínku. Doufám, že se bude líbit žížalám a jiným drobným živočichům, kteří z něj udělají pravý ráj pro okurky, rajčata, dýně atd.
Na jaře jsou barvy v přírodě úžasné - takovu zelenou snad není ani možné vymyslit a namalovat.
Občas zabrousím na různé jiné weby či bloggy - asi jako každý. Tuhle jsem na webu Cuketky četla článek o zahradničení ve městech - t.zv. hluboké záhony. Podstatou je umožnit lidem pěstovat si alespoň nějakou zeleninu. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na to, jak jako dítě někdy na obecné škole - v páté třídě jsme měli pozemky nebo takový nějaký podobný předmět. A na zahrádce, kterou jsme jako škola měli pronajatou, jsme v rámci výuky seli ředkvičky. Já jako naprosto městské dítě, bez chaty, chalupy či babičky na venkově jsem už tehdy cítila potřebu "hrabat se v hlíně", tak jsem si vyžebrala klíče od té zahrádky a pak jsem tam ty ředkvičky chodila zalévat a jednotit a nakonec i sklidit. Bylo to docela překvapení, když jsem do třídy přinesla mísu křupavých ředkviček.
Láska k půdě mě věkem nijak nepřešla a naštěstí jsme se s Brůčou shodli. Tak jsme koupili chalupu.
Musím říct, že při představě, že bych v penzi seděla v bytě ve městě a koukala z okna na šedivé ulice jsem vyděšena. Myslím, že by mě to zničilo. Proto mě plán na tuto aktivitu docela zaujal, neboť chápu, že ne každý městský člověk má na to, aby měl zahradu a přesto by se rád chvíli "hrabal v hlíně". Na druhou stranu, bedna 1 x 1 m moc prostoru nedává.
Teď jsou svátky a ještě jsme si je trochu vylepšili dovolenou, tak máme plno plánů co udělat. Nejdříve však nastane událost nejradostnější - roční narozeniny Verunky. Už je to pěkný raptor. Včera způsobila první větší škodu, podařilo se jí nalít do notebooku čaj, naštěstí neslazený. K ročním narozeninám jí chystáme překvapení, dostane pískoviště. Dneska ho natřu nezávadnou barvou, zítra ho Brůča sestaví a naveze píseček a můžem si trénovat hrady, bábovky a jiné neplechy.
Jenom se nějak musím dostat do zahradnictví a nakoupit jednak ty růže a jednak vřesy, abych dosadila, co zmrzlo.
Tak jdem na to, ne? Jaro už je konečně tady.
Bylinkový záhon, jak jsem si ho vždycky představovala:

Dřevo

Tak jak bylo naplánováno, tak to taky bylo. V pátek jsme se sešli úplně všichni, čili 8 kousků, z toho jeden kojenec. Brůča tentokrát neponechal nic náhodě, předem řádně domluvil dopravu, takže přemístění zbytku dřeva z lesa nic nebránilo.  Sice samosebou mu ani odpovědnost nezabránila v pátečním mariáši, ale to už se opravdu nedá nic dělat. Prostě pátek = mariáš. V sobotu ráno jsem vstala dřív a k mému překvapení už dole pilně poskakoval Patrik, vstával Martin a tak vůbec se začali všichni hrabat z peřin. Udělala jsem vydatnou dřevorubeckou snídani - míchaná vajíčka se šunkou. Máme asi tak týden staré auto, takže jsem přikázala, že holiny a pracovní boty se s sebou vezmou do přepravky a obují se až v lese. Kupodivu (opravdu jsem se divila) nikdo ani moc nebrblal a poslechli všichni. Bobeš samozřejmě nemohl, jeho babička slavila 93. narozeniny a to se neodkládá, takže byli všichni u babičky. A dřevo že prý doveze (ten svůj díl) v něděli.
Počasí bylo příkladné, poprvé to bylo na tričko. Brůča naladěn na sluníčkovo kázal naložit a dovézt i tu část Bobeše, kterou mu složili na zahradu. Brůča chystal grilování a očekával bouřlivé ovace. Leč Bobeš přijel značně utrmácen, takže volal, že nepřijdou dolů a za dřevo děkují. Na Brůčově nebi se objevily mráčky.
Zaplať bůh grilování se povedlo, soudek vzal za své, mladší z nás ještě neměli dost, tak se odešli doplnit do hospody, kde byla hasičská zábava. My jsme s Brůčou ještě předvařili na neděli a šli spát. V neděli dopoledne jsme se vypravili všichni nahoru k Bobešovi na kafe, ale hlavně vyvenčit Verunku. Když jsme odcházeli, Brůča jenom podotkl, že on jde stříhat stromky a pokud ví, tak já jsem taky chtěla něco dělat jiného. Znaje ho dlouhá léta, věděla jsem odkud vítr vane a odvětila, že domácí úkoly dohoním.
Bylo fakt nádherně, u Bobeše se všichni rozplývali nad Verunkou a vyprávěli, jak probíhala cesta z Děčína.
Napřed někde u Ústí zjistili, že zapomněli u babičky kabelku, tak se museli vrátit. Když napodruhé dorazili k České Lípě, tak zjistili, že si tam zapomněla Bobešova máma peněženku a Kačena tašku s jídlem. To už se sice nevraceli, ale stejně přijeli až k páté odpoledne, když vyjeli někdy po obědě. Oba byli docela rádi za dřevo a Bobeš konstatoval, že Brůčovi několikrát volal, ale ten prostě o víkendu nebere telefon.
Tak jsme se domluvili, že přijdou k "hoře" osobně s poníženou suplikou a poděkováním.
Odpoledne jsem vzala barvu, štětec a jala se natírat nově zřízenou pavlač. Ale za chvíli jsem musela skončit, protože dorazila Kačka s Bobešem. Brůča předstíral absolutní nezájem a konverzoval o neutrálních věcech. Ledy se prolomily teprve když Bobeš odříkal ono poděkování a poptal se kolik je dlužen. Pak teprve Brůča roztál a už byl normální.
Nakonec nám to všem přišlo k smíchu, i Brůčovi. Ale to už byla neděle večer a bylo třeba jít spát, abychom se mohli úspěšně vsunout do pracovního procesu.

Poněkud váhavé jaro

Letos jsme mimořádně "nadržení" na zahrádkářské práce, neboť máme nové terasové záhony a skleník. Takže minulý týden, když nás nechali naše odnože samotné jsme s Brůčou měli v plánu zasít semínka, abychom měli vlastní sazeničky, připravit skleník a slavnostně osít ředkvičky. Jenže člověk míní a pánbůh mění. Už v prostředku minulého týdne začal Brůča skučet, že ho bolí noha. Udělal sis něco, špatně jsi došlápl či se uhodil, ptám se, ale Brůča odmítá spoluvinu na stavu své nohy. "Inu, tak máš dnu, " pravím já a ono to tak i vypadalo. "To máš z toho, že jíš taková kvanta masa".
Brůča odporoval, že nejí uzeniny vůbec, vnitřnosti skoro také ne a k tomu, že denně zkonzumuje množství zeleniny, kterým by nepohrdl ani lecjaký přežvýkavec. A tak jsme doufali, že se noha nějak tak sama a částečně s pomocí Ibalginu gelu zregeneruje. Ale ona ne. A tak došlo na Kačku a její špitál. Tam nohu zrentgenovali, prohmatali a došli k závěru, že se jedná o hříchy z mládí, tedy přesněji z volejbalu a podobných kratochvílí, které v nejednom případě končily výronem, a v jednom celkem časově nepříliš vzdáleném bodě dokonce zlomeninou. Jinak řečeno, kotník je ve stavu zuboženém a když ještě po něm chodí takový "štíhlý" kluk jako Brůča.....Nicméně pan doktor dal radu, že na takto zřízenou nohu je dobré přikládat prieznitz. Tak jsme přikládali. Kupodivu byla to rada dobrá a noha se postupně dostávala do lepší kondice. Když uhodil pátek, Brůča už docela ani nepajdal. Takže si nenechal ujít mariáš.  Ale ona noha sice se lepšila, ale zřejmě ještě nebyla tak zcela ve formě, aby vydržela příliv alkoholu a nápor do 3 rána. Takže ráno byla zase baculatá a bolavá.
Brůča sice bědoval, ale vozík hnoje stál na zahradě a čekal na vyložení, nezbylo, než se do toho pustit, protože nebylo jiných pracovníků, než my dva. A tak Brůča vzal vidle, překládal hnůj z vozíku na kolečko a vozil do skleníku, kde opět z kolečka vykládal na záhony. Při té příležitosti je asi na místě podotknout, že vše dobré může mít i špatnou stránku. Výhoda záhonů ve výši pasu se totiž při trasportu hnoje jevila jako přinejmenším problematická. Pak se ještě muselo vše zrýt a přikrýt novou zeminou. Během soboty to Brůča zvládnul. Pak došlo na mě. Vše jsem uhrabala a upravila, uklidila skleník a spolu jsme slavnostně zaseli ředkvičky. Kromě toho jsem ještě zasela ostatní semínka na sazeničky, ty jsem ubytovala různě po oknech a pilně zalévám.
Pořád jsme čekali, že to jaro už musí konečně nějak přijít, když jsme všechno připravili. Ale ono mešká.
Brůča přistoupil k drastickému kroku lákání - ohlásil na sobotu grilování, i soudek koupil. Tak jsem zvědavá, zda se jaro dá přivábit či bude i nadále trucovat.
Malá poznámka na konec. Nemáme od Vánoc sestavený gril, v sobotu celý den budou kluci na dřevu v lese. Možná, že to jaro ví a nevěří, že stačí ten gril dát do provozu schopného stavu. Bobeš má ten samý a říkal, že ho se svým švagrem sestavoval jako puzle celý den. Tak uvidíme.

30. narozeniny

Tak jsme oslavili naši nejstarší. Vzhledem k tomu, že jsem se oslavy zúčastnila pouze na začátku a kolem šesté jsem jako správná babička musela jít uložit a střežit spánek děťátka, tak o oslavě moc referovat nemůžu, ale přeci jen nějaké zážitky by se zřejmě daly komentovat. Na začátek jsme na pódium pro hudebníky umístili dětskou ohrádku, protože jsme si říkali, že tam Verunka bude mít přehled a bude hodná. Navíc tam měla část odpoledne i návštěvu - Adélku, která je o 3 měsíce starší, ale to té naší dračici nijak nepřekáželo. Chvíli si holky hrály, chvíli se pošťuchovaly, ale v zásadě byly hodné.
Oslava se zřejmě povedla, Lenka dorazila domů kolem desáté večerní s tím, že už je unavená a tak mi odpadla starost noční péče o vnučku. Ráno jsme vstaly - samosebou, že my tři holky - Verunka, Lenka a já - nejdříve a že bychom měly jít do hospody pro věci. Verunky se ujala "teta" a my s Lenkou vyrazily. To bylo panečku překvápko. Původně jsme byly přesvědčené, že zaplatíme nájem sálku a sud a nazdar. Ale tak jednoduše nám to neprošlo. Hostinskej nechtěl nic platit, ale musely jsme umýt nádobí a uklidit. Paní, která pomáhá v kuchyni si mě docela vychutnala. To se jí tak často nestane, aby její práci převzala paní inženýrka z Prahy s právničkou a ona je mohla tak trochu komandovat. Ale vydržely jsme s úsměvem. Pak přišly na pomoc ještě Týnky s Veronikou a já byla naopak vyslána do domácí kuchyně udělat nedělní oběd.
Nakonec bylo hotovo ještě před jedenáctou hodinou, ale náš hospodskej se nezapřel. Ano, sál zadarmo, ale za sud si napočítal o 500,- Kč víc. Inu nechci tu slevu zadarmo, že?